Váš příběh: I já mám svůj příběh...

I když do posilovny chodím teprve pár let, připadá mi to jako věčnost, co jsem vzal poprvé činku do ruky. Od té doby je posilování a s ním spojený životní styl neodmyslitelnou součástí mého života. A i když vím, že nikdy nebudu mít svaly jako třeba Dorian Yates, nic mi nezabrání v tom, abych to neustále zkoušel.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Jmenuji se Jakub a tento rok jsem oslavil své 20. narozeniny. A jelikož i já jsem díky tunám nazvedaného železa ve svém životě hodně získal, a to nemyslím jen svalovou hmotu a obdiv okolí, ale hlavně jakousi vnitřní pohodu a pocit spokojenosti se sebou samým, rozhodl jsem se s Vámi podělit o svůj příběh.

Nejlepší asi bude začít vyprávění od úplného začátku. Už jako malé dítě jsem byl pěkný cvalík. Ale s postupem času moje váha nijak zvlášť nerostla, zatímco moji vrstevníci rostli všichni doslova před očima. Než jsem se na světě pořádně rozkoukal, bylo mi 13 let a připadal jsem si jako ten nejmenší a nejslabší chlapec vůbec. Jelikož můj otec je odjakživa nadšeným sportovcem, musel jsem podlehnout jeho nátlaku a najít si nějaký vhodný sport. Přestože nejraději ze všeho jsem seděl doma za počítačem a oddával se rozličným virtuálním dobrodružstvím, třikrát týdně jsem také chodil trénovat volejbal, o kterém jsem si myslel, že bude to nejmenší zlo.

V našem žákovském týmu jsem byl ten nejslabší článek vždycky já, ale jelikož si člověk na podobné společenské role rychle přivykne, ani mě to nijak nermoutilo. Až jednou, při utkání proti velmi silnému soupeři, kdy se jako obyčejně snažili všichni svalit všechnu vinu na mě, jsem zaslechl, jak jedna o něco málo starší a velice atraktivní spoluhráčka prohodila na mou adresu: „Tohle že má být za rok dorostenec? To je vtip!“ A hlasitě se rozesmála. Byl jsem na podobné přívaly posměchu zvyklý a nijak jsem to v tu chvíli nehodlal řešit. Od toho dne jsem ale na takové řeči reagoval dost špatně a došlo to až tak daleko, že jsem příští rok do dorostu už z vlastní vůle nenastoupil.

Otec, který byl asi už dávno smířený s tím, že z jeho nejstaršího syna volejbalová hvězda nikdy nebude, to vzal vcelku dobře a do žádného jiného sportu už mě nehnal. Ale čím více jsem vysedával doma u počítače, tím více jsem pak večer před usnutím přemýšlel o své postavě, o tom jak mě vlastně vnímá okolí a pořád se mi v hlavě ozývala ta nelichotivá slova posměchu. Až jednoho dne při hraní mé oblíbené hry World of Warcraft, jsem si uvědomil, že kdybych měl takové svaly, jako má můj trolí válečník Achilleus, tak by se mi nikdo už více neposmíval. Ještě ten samý den jsem napsal svému kamarádovi, o kterém jsem věděl, že občas chodí cvičit, jestli by mu nevadilo, kdybych šel příště do fitcentra s ním. Kamarád tento návrh na ICQ ohodnotil slovem „OK“ a to již bylo zaděláno na můj historicky první kontakt s železem.

První návštěva posilovny byla pro mě jako návštěva cirkusu, kdy jsem mohl být svědkem všech těch siláckých vystoupení a sledoval jsem všechny ty nadlidské obry v akci. Již zmiňovaný kamarád mi ukázal, co a jak, ohmatal jsem si poctivě všechny stroje v posilovně a šel se smíšenými pocity domů. Na druhý den ráno jsem pak několikrát beznadějně opakoval akci „vstát z postele“, ale bez úspěchu. Moje svaly byly dokonale přeplněné kyselinou mléčnou a já jsem měl snad poprvé v životě pocit, že jsem opravdu něco pro své tělo udělal. Týden jsem se pak posilovně vyhýbal širokým obloukem, protože jsem věděl, že všechno to utrpení, které zažívám i při obyčejném zavazování tkaniček u bot, je způsobeno návštěvou té pekelné místnosti plné železa a vůně potu.

Dneska jsou tomu už tři roky, co pravidelně třikrát týdně týrám svoje tělo v místní posilovně, a za tu dobu už jsem si tady vytvořil takový druhý domov. Moje váha se z původních 58 kg rychle vyšplhala až na aktuálních 89 kg a moje postava prodělala pár na první pohled patrných změn. Jak jsem se z počátku obával, že mě puberta nikdy nedostihne - dostihla. Moje výška stoupala raketovou rychlostí až na současných 187 centimetrů a s pocitem hrdosti jsem strhl otci z hlavy pomyslnou korunku nejvyššího člena rodiny. V posilovně jsem ve svém nejlepším zájmu drtil bicepsy všemi cviky, které jsem znal, a napumpovat prsní svaly bylo pro mě skoro tak důležité, jako jíst a pít. Moje dolní končetiny už tehdy vypadaly skoro jako nohy Jaye Cutlera, a proto jsem věděl, že nohy cvičit určitě nemusím. Nepochybně se mnozí z Vás v tomto stylu trénování poznávají a ani já jsem nebyl jiný. Začátečníci dělají skoro všichni bez odborné pomoci stejné fatální chyby, ale to je nezbytná součást období, kterým si musí každý projít. O tom se ale bavit nechci.

Jak jsem řekl, můj otec sportovec byl rozhodně rád, že jeho syn už nadále nevypadal jako chodící oblečení, ale finanční podporu, kterou jsem požadoval na nákup doplňků stravy, jsem od něj očekával marně. Když jsem si pak za peníze vydělané na letní brigádě koupil svůj první proteinový koncentrát a s obrovským nadšením jsem si ho doma namíchal, dal mi otec jasně najevo, jaký postoj zaujímá v otázce sportovní výživy: „Zas do sebe leješ ty chemické sra*ky?“ O něco lépe moje snažení zhodnotil můj jediný žijící dědeček, který mi začal říkat siláku, což byla rajská hudba pro moje uši. Naopak babička, která ze všeho nejraději vařila a pekla, nemohla přenést přes srdce, že odmítám její domácí pochoutky, a myslela si, že jí tím dávám najevo, že mi její dobroty nechutnají. Ale postupem času si na můj nový koníček a s ním spojené stravovací návyky všichni tak nějak zvykli, nebo aspoň přestali dávat najevo svůj nesouhlas. Dnes, když zajdu k babičce na návštěvu, se mě už babička neptá, na co mám chuť, ale rovnou vytáhne ze spíže domácí vajíčka a ujišťuje se, že se pořád držím vzorce tři celá vejce a tři bílky. A tak se tedy moje dávno zraněné ego začalo pomalu dávat do pořádku. Ale to ještě netušilo, že ta největší satisfakce teprve přijde.

Jelikož moje sestra má za otce stejného sportovního fanatika jako já, i ona hraje od malička volejbal, ale naštěstí to na vypadá, jako by se (narozdíl ode mne) pro tento sport narodila. Jednoho dne jsem ji jel autem vyzvednout na trénink, ale přijel jsem poměrně brzo, takže jsem ještě hezkou chvíli posedával na tribuně a sledoval tu změť mladších dětí, jak zrovna trénují výskoky. Uprostřed toho všeho jsem si najednou uvědomil, že si mou osobu prohlíží mě až příliš známá tvář. Hádáte správně. Byla to ona slečna, která před pár lety tak nepěkně poukázala na mou fyzickou slabost. Jakmile zaznamenala, že si ji taky prohlížím, zamířila pomalým krokem k místu, kde jsem vysedával. Když přišla až ke mně, změřila si mě pohledem a pak s patrnou dávkou pohrdání v hlase řekla: „No né, z tebe vyrostl ale kus chlapa.“ Zatímco moje mysl byla plně zaměstnána vymýšlením trefné odpovědi, moje oči si nemohly nevšimnout, že tahle slečna rozhodně už nadále nepatří do skupiny štíhlých pohledných dívek a sportování už asi dávno vyměnila za něco jiného. A než jsem stačil cokoliv vymyslet, ozvalo se moje raněné ego, které si tuhle odpověď připravovalo snad od té doby, co s ním tehdy tak ošklivě zametla. „No z tebe je taky kus chlapa,“ řekl jsem při pohledu na její postavu a odešel směrem k autu.