V minulém díle rozhovoru jste se mohli dozvědět o začátcích Zdeniny kulturistické kariéry, nebo získat radu, jak byste si mohli trénink Vámi neoblíbených partií zpříjemnit. Pokračujme nyní ve velmi příjemném rozhovoru se Zdenkou dále.
Působíte na mě velice příjemně. Jste povahou asi spíš kliďas, ne?
Myslím si, že nejsem „nervák“, že jsem celkem klidný a vyrovnaný člověk. Většinou trvá dlouho, než mě něco naštve, ale když pak už nádoba přeteče, je to na mně znát a přes to vlak nejede. Snažím se k lidem chovat tak, jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mně. Myslím, že tohle by mě asi tak mohlo charakterizovat.
Poslední závody, kterých jste se účastnila, proběhly v roce 2003, a to s velmi úspěšným zakončením. Neláká vás vrátit se zase zpět na soutěžní prkna? Nechybí vám to?
Jasně, na každých závodech, když vidím jednotlivé závodníky, to se mnou občas cuká. Stála bych tam zase hrozně ráda. Na druhou stranu se ale cítím dobře, protože si to kompenzuju tím trenérstvím. Baví mě, když se lidé zlepšují i na základě mých zkušeností, když jim mohu poradit… Není podstatné, zda někdo vyhraje, nebo ne, já vidím, že se ten člověk mění a že to, co jsem dělala celou tu dobu, má svůj výsledek. Třešničkou na dortu je pak takový úspěch, jaký zaznamenala Jana Stöckelová na MS v Mexiku. Od doby, kdy přešla do kulturistiky, jsem jí pomáhala s přípravou a mám radost, že to byla energie vložená správným směrem. Pravda je, že jsem víc nervózní, když tam stojí ona, než když jsem tam stála já. (smích) Tohle mě tedy naplňuje a tím ten propad není až tak velký. Myslím si, že kdybych se kulturistice a téhle oblasti vůbec nevěnovala, asi by mi to chybělo víc.
A vy jste byla nervózní na pódiu?
Každý má v sobě asi tu nervozitu, akorát na závodech už to na sobě nemůže dát znát. Než jsem vždycky vstoupila na pódium, měla jsem tendenci koncentrovat se hodně sama na sebe. Člověk pro to udělal maximum a pak už to byla vůle boží.
Zdenko, nejde to se nezeptat - uvidíme vás tedy ještě někdy v roli závodnice?
No, nedávno jsem zrovna dostala nabídku od Jarky Kastnerové, která mě v tomto smyslu oslovila. V roce 2012 se v Americe budou pořádat závody profesionálů, masters a chtěla by tam zařadit i profesionálky. Tak uvidíme, jestli se jí to podaří.
Šla byste do toho?
Já jsem jí říkala, že bych to zkusila, pokud se jí podaří kategorii prosadit. Zatím je to sice nejisté, ale myslím si, že by to byl pro mě zas takový docela dobrý impulz.
No tak to by bylo bezvadné! V každém případě držím palce, aby to vyšlo!
Když o tom tak přemýšlím, prozraďte, jak vlastně vypadají vaše tréninky v současné době. Myslím, že práce máte až nad hlavu, jak to stíháte?
Já se teď spíš jdu jen tak protáhnout, třikrát v týdnu. Někdy to vyjde i víckrát, ale spíš bych řekla, že je to takové zdravotní cvičení, nic příliš na výkon. Takže tréninky ani dělené na partie nemám. Uvidíme, jak to bude vypadat dál. Jinak, co se týče stravy, tak tu si vesměs udržuju. To znamená, že si raději vyberu kuře s rýží nebo s bramborem. Mně to nevadí a chutná mi to. Ono se tady myslím nedá mluvit o žádné dietě, je to prostě zdravá strava. I když na druhou stranu, pokud mám na něco chuť, tak si to bez problémů občas dám. Zrovna včera jsme s Janou Stöckelovou měly vepřo-knedlo-zelo. (smích)
Jak vypadá vaše forma?
Úžasně! (smích) No, ne, tak vážím asi 76 kg. Tak ne, že bych byla jak „vepříček“, ale řekla bych, že oproti tomu, jak jsem bývala, jsem spíš štíhlejší. Závodní forma to sice není, co si budeme vykládat, ale je pravda, že tělo si to prostě pamatuje, že má svou paměť. Věřím tomu, že by stačilo vzít si trochu víc masa víc jak dvakrát v týdnu a už by nějaká změna byla znát. Já zrovna maso moc nemusím. Teď, když jsme měly s holkami před závody v Mexiku soustředění, tak jsem s nimi trochu ten stravovací režim absolvovala a bylo vidět, že se tělo zas „nafouklo“. Za těch čtrnáct dní už to prostě vypadalo jinak.
Vy jste v současné době na pozici státní trenérky žen. Můžete přiblížit, co všechno taková práce obnáší a jak jste se k tomu vlastně dostala?
Jednou mě oslovil Martin Novotný, jestli bych tuto funkci nevzala. Mně se to zalíbilo a souhlasila jsem. Jinak, co práce obnáší...? Tak jak už jsem předeslala, pořádá se soustředění pro reprezentaci. Pak se také setkávám s děvčaty, ať už kvůli zkontrolování formy nebo pokud potřebují radu. Na samotných závodech se pak zajišťuje ubytování a takové ty věci okolo, namazání před soutěží, takzvané dojetí formy a podobně.
Zmiňovala jste se o soustředění, které se konalo před letošním MS žen v Mexiku. Jak vůbec probíhalo?
Tak trvalo čtrnáct dní a probíhalo v Chebu u Jany Stöckelové. Sešlo se nás tam celkem sedm. Ale protože samozřejmě holky všechny pracují, nikdo neměl čas být tam celou tu dobu. Takže se to tam tak různě měnilo a střídalo, jak kdo přijížděl nebo odjížděl. Bylo to ale hrozně fajn, dobrá atmosféra. Holky bydlely na ubytovně, ráno přišly, daly jsme kafíčko, pak šly postupně trénovat. Za fitkem jsme měly gril, takže jsme si tam vždycky udělaly maso, připravila se rýže. Po odpoledním tréninku se šly prospat, nebo se šlo někam na kafe do města, projít se. Navečer následoval poslední trénink, když děvčata zase postupně přicházela. Večer jsme si pak na chvíli ještě sedly a třeba povídaly.
Takže taková idylka, co? (smích)
No, ono to jako idylka vypadá, ale moc není. I když je fakt, že člověk tam nemusí do práce, takže „vypne hlavou“ a jde to tam pak díky tomu úplně jinak. Protože ať chceme nebo nechceme, tak prostě ta práce člověku energii ubírá. A že ji závodníci nemají v přípravě na rozdávání, to je asi jasné. Sehnaly jsme také sponzora na maso - mrazírny Dýšina. Paní Bára Benešová z firmy All Stars nám věnovala reprezentační oblečení. A takhle jsme tedy alespoň vytvořily trochu podmínky, abychom mohly soustředění absolvovat. Pravda totiž je, že co se týká peněz reprezentace, tak to není moc slavné. Musely jsme si to tedy samy obstarat a financovat.
Stalo se někdy, že by vám třeba některá ze závodnic volala, že už na to nemá sílu, že se na závody vykašle, že už prostě nemůže dál…?
Jasně, to se stává. A docela často. I já si prošla tím, že jsem v myšlenkách chtěla asi tak tisíckrát skončit. To jsou takové momenty, kdy je člověk už kolikrát „nadoraz“ a nemůže dál. Jsou to jen takové signály, ale kolikrát stačí, když si třeba jen malinko odpočine, a najednou to zase jde. A skončí nakonec až na závodech. Třeba Jana Stöckelová - od té jsem to slyšela od začátku přípravy asi tak stotisíckrát, že na žádné závody nepůjde. A ne a ne… A teď jí to kolikrát připomínám, takže se tomu vždycky zasmějeme. Ale tohle je prostě běžná psychika člověka, to je normální.
Byl někdo takovou oporou i pro vás?
Pro mě tou oporou byla dlouhou dobu právě Eva Sukupová a mně blízcí lidé.
Ještě bych se vrátila na začátek října k mistrovství světa žen, které proběhlo v Mexiku. Úspěch Jany Stöckelové je úžasný! Nicméně, jak tyto závody hodnotíte? Jaká byla organizace, publikum?
Já je hodnotím dobře. Je pravda, že jsem napřed měla trochu strach z tempa Mexičanů, oni jsou takoví trošku jiní. Oni mají na všechno čas, takový klid… Jo, tam třeba čekáte na autobus a nevíte, zda přijede, nebo nepřijede. Ale pak jsme si na ně zvykli, na jejich tempo a styl. Oni se při těch závodech snažili maximálně precizně všechno připravit: květinovou výzdobou a hudbou na pódiu počínaje, přes ubytování a stravou konče. Vše měli promyšlené do posledního detailu a fakt na nich bylo vidět takové to nadšení. Možná to bylo i tím, že tyto závody pořádali prvně. Jinak jako publikum byli povzbudiví. Nepodporovali jenom ty své, ale když se jim někdo líbil, tak to dali najevo.
Zdravotně jste byli všichni v pořádku? Někdo, tuším, odlétal trochu nachlazený - jak se to zvládlo?
Problémem nebylo ani tak nachlazení, jako spíš to, že jsme tam někteří chytili průjem, jak už to někdy bývá. Já jsem se preventivně z domova vybavila dvěma baleními speciálních léků, které tam zabírají. Každý pak za mnou chodil s nataženou rukou a když to ke konci přepadlo i mě, tak jsem neměla. (smích)
Jak jste prožívala vyhlášení Jany, že se stává mistryní světa v kulturistice? Dalo se to vůbec už nějak očekávat v průběhu finálových kol?
Tak ona nejvíce bojovala s Němkou Simone Linay, která v loňském roce vyhrála titul absolutní mistryně světa. Je pravda, že Simone byla trochu větší svalově, ale Jana má zas úžasnou symetrii. Pak se do bodování započítává samozřejmě i sestava, kterou měla Jana jednoznačně lepší. Celkové pořadí tedy měla jedenkrát lepší než Němka. Pořád jsme ale nevěděli, jestli dají na první místo Němku kvůli tomu, že je svalnatější, nebo jestli vyberou Janu. Já jsem si tehdy říkala, že to prostě musí padnout! Ale samozřejmě, do poslední chvíle tomu člověk nechce věřit… A když ji potom vyhlásili, měla jsem šílenou radost! Utíkala jsem tam k tomu pódiu s foťákem, teď se mi přitom třásla ruka, takže na fotkách není nic moc vidět, a zabírala jsem spíš světla než Janu. (smích) Jana byla taky samozřejmě ohromně nadšená. Akorát pak ta nepříjemnost dopingové kontroly, kdy je člověk zcela dehydrovaný, teď tam sedí a oni do něj „nalévají“ vodu… On má už břicho jak balón, a stejně se to nechce spustit. No, asi šest a půl hodiny tam seděla. Takže tohle na tu chvíli asi tak nejvíc zastíní tu radost z vítězství. Fakt, nepřála bych to nikomu. Nejde o to, že člověk nechce dát vzorek, ale v tu danou chvíli opravdu nemůže.
Když se podíváte na současnou českou kulturistiku žen, jak ji hodnotíte?
Já jsem ráda, že pár těch holek se tady objevilo. Když vezmu třeba letošní jaro, tak Jana Bendová, z té jsem měla obrovskou radost. Poradila jsem jí, aby šla závodit do kulturistiky a ona skončila pátá na Evropě. Byla ve výborné formě! Pak mám radost samozřejmě z Jany Stöckelové, mistryně světa 2010, dále je tu Monika Šlosrová, která se v současné době připravuje na mistrovství světa masters a v poslední době se velice zlepšuje. Trošku jsem měla obavy, že ta kulturistika půjde u nás tak trochu pryč, ale sem tam se takhle někdo objeví a za to jsem ráda. Svaly se budují hodně dlouho, tady prostě nejde, že za měsíc „vyleze“ někdo nový a bude v kdovíjaké formě. Tím hůř se to proto dělá a pracuje se s tím, aby se vypracovala kvalitní forma a závodnice byly připravené. Ale i tak mám z některých obrovskou radost. Jsem ráda, že je tady např. Katka Kyptová, Lída Čížová, Věra Mikulcová...
Myslíte, že je naděje, že se pódia u nás někdy zaplní? Že bude o kulturistiku větší zájem?
Myslím si, že tady v Čechách asi ne. Že by ale zůstalo třeba jen u bodyfitness a fitness, to však určitě ne. Ten, kdo má kulturistiku rád a už má nějaké svaly narostlé, tak u ní chce zůstat. Je pravda, že dřív málem nestačilo pódium, a dneska… ? Na druhou stranu bych řekla, že zas o to ty holky jsou kvalitnější. To se takto těžko hodnotí.
Nemůže to být ovlivněno i celkově malým zájmenem veřejnosti, která třeba se silovými sporty ani nemá nic společného?
Tak samozřejmě, jenže nikomu nemůžeme nic vnucovat. Ale mrzí mě to. Popravdě ale vůbec v tuto chvíli nevím, co s tím udělat a jak tento problém řešit.
Dalo by se říci, že jsou v kulturistice nějaké trendy, které ji posouvají určitým směrem, když by se to porovnalo s dřívější dobou?
Tak samozřejmě, kvalita. Ta je mnohem větší, ať už na profesionálním nebo amatérském pódiu. A i velikost svalového rozvoje. Myslím si, že to jde hodně nahoru. Když vezmete fotografie závodníků a závodnic před patnácti lety a porovnáte je s dnešními, tak to je, jako kdyby si Arnold ve své největší slávě stoupl na pódium dnes. To není nic negativního proti němu, já si tohoto člověka hrozně vážím, ale je to tak. Všechno jde prostě nahoru, vyvíjí se. A to není jenom v kulturistice, to je ve všem.
Poslední otázka: Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Tak jak už jsem předeslala, pokud by vyšly ty závody v Americe, tak bych do toho šla. Myslím, že by mě to motivovalo a „nakoplo“ zase k něčemu dalšímu.
Zdenko, děkuju moc za váš čas a za pěkný rozhovor. V každém případě přeju hodně úspěchů a hezkých chvil na poli závodním i v osobním životě.
Zdroj foto:
Zdeněk Dryák
archiv Zdeny Razýmové
Kompenzační cvičení do firmy v k...
