Reklama:

Zdena Razýmová: Vrátí se
opět na závodní prkna? (I.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Myslím, že Zdenu Razýmovou netřeba sáhodlouze představovat. Řekla bych, že jestli je někdo neodmyslitelně spjatý s kulturistikou jakožto sportem, životním stylem a pracovní náplní, tak takovým člověkem Zdenka bezesporu je. Přesto si ale připomeňme alespoň něco málo o její osobě. Z bývalé atletky se během krátké doby vyloupne úspěšná závodnice v kulturistice, která si roku 2002 odváží zlato z mistrovství světa tehdy konaného v Brně. Oč větší úspěch to je, že vítězí na domácí půdě, před domácím publikem. Ještě téhož roku se stává profesionálkou a na svých prvních profi závodech Night of Champions obsadí v New Yorku druhé místo! Pracuje ve fitness centru jako obsluha za barem, pak na pozici osobní trenérky, kterou v poslední době doplnila přijetím funkce státní trenérky žen ve Svazu kulturistiky a fitness ČR.

Se Zdenou Razýmovou jsem se setkala na letošním ročníku Pražského poháru, který se konal 30. října v Branickém divadle. Najednou se přede mnou objevil človíček s rozzářenýma očima a se slovy: „Tak můžeme na ten rozhovor?“ Myslím, že kdyby nebylo Jany Stöckelové, která Zdenku sháněla po telefonu a nenápadně obcházela okolo nás, tak tam s ní sedím možná ještě dodnes a stále se na něco vyptávám. :o) Je to moc prima člověk nabitý zážitky a zkušenostmi, upřímný a naprosto pohodový. Alespoň tak na mě během těch několika málo okamžiků během závodů působila.

Zdenko, zeptám se vás na úvod trochu tradičně: Jaká byla vaše cesta k posilování a ke kulturistice jako takové?

V dětství jsem začala s atletikou, později se k tomu přidal ještě tenis. V rámci atletické přípravy jsem se tedy do posilovny občas dostala, ale nebyla v tom taková pravidelnost. Poté, co jsem nastoupila na střední elektrotechnickou školu, měla jsem možnost se seznámit s paní Kastnerovou, která se v té době zrovna připravovala na závody. Po čase mě oslovila, jestli bych nechtěla závody zkusit také, protože mám dobré předpoklady. Já souhlasila a asi po dvou měsících pravidelného tréninku jsem se zúčastnila okresních závodů v Plzni, kde jsem zvítězila. Tenkrát to totiž bylo ještě rozdělené na okres, kraj, Čechy a republiku. Na mistrovství republiky v Banské Bystrici jsem skončila druhá.

Kolik vám vlastně bylo let, když jste začínala?

Tenkrát mi bylo 22 let. Z počátku jsem trénovala v AKB Fitness na Slovanech, které založil Jarda Bošek, Pepa Adlt a Jarka Kastnerová. Byla jsem tam zaměstnaná a také jsem tam trénovala. Potom jsem se přemístila na Plzeňku, což bylo druhé fitness, které založili. Tam jsem v podstatě dodnes, i když v současné době posilovnu vlastní Eva Sukupová s Jarkem, paní Pacatová a já.

Jak vnímala rodina vaše rozhodnutí věnovat se kulturistice? Podporovali vás?

Tak moje rodina a příbuzní byli vždy zaměřeni sportovně. Mezi příbuznými vyniká bratranec, který se věnuje hokeji. Další jsou známými běžkaři. Jinak, co se týče podpory ze strany rodiny, s tím jsem nikdy neměla problém. Většinou jsem z tohoto hlediska podporu našla.

Příprava na závody je jistě náročná i po stránce finanční. Jak jste řešila tuto stránku? Měla jste sponzora?

Něco tenkrát hradil svaz kulturistiky, probíhala různá soustředění a podobně. Jednou jedinkrát jsem měla sponzora. Jinak jsem si ale všechno v podstatě hradila sama. Bylo to někdy náročné skloubit zaměstnání s přípravou na závody. Ono když je člověk v tvrdé dietě, tak by nejraději někam utekl… Ale jakmile má nějakou motivaci, svůj cíl, tak se dá vydržet ledacos.

Po prvních závodech se pak rozjela série dalších úspěšných umístění… Co bylo tím motivem, který vás hnal kupředu?

Vlastně hned po republice v Banské Bystrici následovalo čtvrté místo na pohárové soutěži v Tyumenua a pak účasti na mistrovstvích světa.

Promiňte, že přerušuju, ale kolik jich vlastně bylo celkem?

Bylo jich osm, z toho šest medailových umístění. Jinak pro mě bylo hodně motivující to, že jsem na každých závodech měla o něco lepší formu a i lepší umístění. Pak jsem se tam někde zasekla, asi na pět let, že jsem byla neustále druhá na světových soutěžích, takže i to mě možná hnalo dál. Chtěla jsem ukázat, že ten svět prostě jednou vyhraju.

A povedlo se, že? (úsměv)

No, to se mi povedlo potom v roce 2002 na mistrovství světa, které bylo v Brně. Na to ráda vzpomínám, už i proto, že jen já jsem tam měla všechny své příbuzné a známé, kteří obsadili celou čtvrtou řadu. (úsměv) Byl to pro mě v každém případě hrozně hezký zážitek, domácí publikum. Já totiž předtím moc vidět nebyla, protože jsem se většinou připravovala na svět, když byly závody v zahraničí. Takže jsem se těšila i na to, že se ukážu domácímu publiku.

Asi každý závodník vnímá atmosféru nejen na pódiu, ale především v zákulisí… Dalo by se říci, že je mezi jednotlivými závodnicemi spíše rivalita, že si jsou navzájem soupeřkami, a nebo drží pospolu?

Myslím si, že tam žádná rivalita není. Ba naopak. Jsou to prostě ženský, který mají něco za sebou, vědí, co je dřina. Spíš si pomáhají. Třeba, když se člověk natírá a má nějaký problém nebo potřebuje s něčím pomoci. Takže rivalitu bych tady v tomto případě neviděla. Myslím si, že to není jako třeba v soutěžích miss a jim podobných akcích.

Čím vás vůbec kulturistika oslovila? Čím si vás tento sport získal?

Tak mně se svaly vždycky líbily jak u mužů, tak u žen. Prostě svalnaté a pevné tělo. Pro mě je takovým sportovním vzorem v kulturistice Lenda Murray nebo dříve Anja Langer a takové ty „gazelovité typy“ se štíhlými dlouhými svaly. Co se týče jiných sportů, tak jsem měla ráda sportovkyně, které do toho daly své maximum, ať už to byla Kratochvílová nebo Navrátilová... Velice si jich vážím, protože vím, co je to za dřinu.

Naučila vás kulturistika něčemu? Nebo naopak, musela jste se něčeho vzdát kvůli závodění? Kromě jídla, předpokládám…

Tak já jsem se nemusela vzdát moc ani toho jídla. Já jsem si vždycky přípravu před závody udělala delší, aby to všechno šlo pozvolna, abych si občas mohla dát volný den v jídle. Jsem člověk, který nemá rád všechno na poslední chvíli. Takže lepší být ve formě po delší čas, nežli to dotahovat rychle na poslední chvíli. Já jsem se vlastně ani moc věcí vzdát kvůli kulturistice nemusela ani v soukromém ani v pracovním životě. Co se třeba týká mých přátel, tak mě nikdo neodsuzoval. Ti lidé mě brali a berou tak, jak jsem, a to je pro mě směrodatné. Jestli mě něčemu naučila? Tak určitě disciplíně, vážení si stravy jako takové. Možná i vnímání věcí okolo, že to oko člověka je takové ostřejší. Třeba teď když vidím některé ze soutěží miss a podobně, tak to hodnotím úplně jinak. Já neříkám, že každá holka musí mít svaly, protože třeba i jen štíhlá holka může být hezká, ale ony nejsou pevné. Ony mají silnější dolní část těla než horní, vršek mají prostě kostěný a z tohohle důvodu se mi to nelíbí. Kdyby byla prostě symetrická a hezky rostlá, tak „klobouk dolů“, ale tohle já obdivovat nemohu.

Mně se hrozně líbí, když můžu na závodech sledovat jednotlivé volné sestavy v kulturistice, zvlášť, když je tam skutečně patrný cit pro hudbu a provázanost pohybů spojený s esteticky vypracovanou postavou. Pro mě, laika, je to divácky působivé a hezké. Zajímalo by mě, podle čeho jste vy sama volila hudební doprovod k sestavám.

Já jsem hudbu vybírala vždy podle toho, jak mě „chytla za srdce“. Musela jsem někde uvnitř tu hudbu cítit, že tahle skladba je zrovna to pravé, co potřebuju. Výběr byl tedy spíš takový spontánní. S choreografií mně i Evě na počátku pomáhal jeden člověk, Petr Brettschneider, který dělal balet v plzeňském divadle. Něco jsme dávaly s Evou dohromady a postupně si člověk vytvoří svůj určitý styl, z něhož vychází.

Paní Kastnerová byla tedy tím člověkem, který vás vedl? Vídáte se s ní ještě v současné době?

Občas. Ona teď žije v Americe, takže si spíš pošleme e-mail a nebo, když někdy přijede do Čech, tak se sejdeme třeba na obědě. V kontaktu tedy zlehka jsme, ale každodenně ne. Jinak, když jsem začínala, tak jsem s ní některé věci konzultovala, ale postupně jsem si vytvořila takový svůj program. Já jsem vždycky ráda cvičila sama, byla jsem v tomhle spíš takový samotář. Potom se do Plzně přistěhovala z Broumova paní Eva Sukupová. Začaly jsme cvičit společně a docela dobře jsme se tak doplňovaly. To byl pro mě takový „hnací motor“. S Evou jsme společně takto trénovaly asi pět let. Později jsem ještě cvičila s Bárou Mrázkovou, asi dva roky. Jinak jsem s nikým netrénovala, protože já svým způsobem nesnesla s nikým jiným cvičit. Jak říkám, raději jsem si zatrénovala sama.

A jak se teď daří Evě Sukupové?

Tak nedávno oslavila životní jubileum. Řekla bych, že čím je starší, tím vypadá líp. (smích)

Mohla byste přiblížit, jak probíhaly vaše tréninky? Jak jste jednotlivé hodiny sestavovala?

Já jsem vždycky trénovala instinktivně. Přišla jsem na trénink a v tu chvíli jsem si uvědomila, na co mám a na co nemám, jestli se tedy mám položit pod takto těžkou činku, nebo jestli to na to dneska zrovna nebude. To člověk nějak už dopředu vycítí a po těch letech tréninku taky už o sobě ví, co si může dovolit. Stejné to bylo třeba i s jednotlivými partiemi. Měla jsem určitou představu, co asi budu cvičit, ale když se mi do toho vyloženě nechtělo, tak jsem raději na tréninku odjela jinou partii. Říkala jsem si, že nemá cenu dělat něco, do čeho se člověku opravdu vůbec nechce. Samozřejmě, tohle nejde dělat stále, aby se člověk stále vymlouval a například nohy oddaloval do nekonečna. Takhle to je alespoň u mě, no. (smích)

Právě, do nekonečna se trénink nohou prostě oddalovat nedá. Jak jste to tedy řešila?

Já si postupně vymyslela takovou strategii, že i to, co jsem cvičila nerada, jsem se snažila udělat si hezčím a příjemnějším, osvojit si ten cvik nebo danou partii. A ono to pak na té partii skutečně bylo vidět, že se zlepšovala. Všechno vychází z hlavy. Když někdo něco nerad cvičí, nejde mu to a nemá k tomu tudíž kladný vztah, tak je to na výsledku znát.

Nu, zeptala bych se - prozradila byste, čím jste si trénink zpříjemňovala?

Psychicky jsem si navozovala, že je to hrozně hezké. (smích)

V pokračování rozhovoru Zdenka prozradí, zda se chystá vrátit na soutěžní pódia,
dozvíte se, jak vypadá její současná forma a mnoho dalšího!

Zdroj foto:
Josef Adlt
Zdeněk Dryák
archiv Zdeny Razýmové


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

14.11.11:22Reichenberk - Zcela přesný názor na problém dnešních mladých děvčat - si..
14.11.09:00aptor - Ještě pindíka a metamorfoza je u konce!+2
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2020 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2020 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra