Ladislav Kurčík - rozhovor (II.)

Takže k té nešťastné Praze...

Pražský šampionát pro nás začal šestitýdenním soustředěním, na kterém se vše odvíjelo velmi dobře. Svaly byly velké, plné a já byl v relativně dobré formě. Za ten rok jsem nabral dost kvalitní hmoty. Soustředění bylo v Mariánských lázních, bylo nás tam asi 12 (všechna jména, která v té době v kulturistice něco znamenala... Ríša Čada, Vlasta Křivánek, Radek Suchomel a další) a byli jsme jedna velká rodina. Jezdil tam za námi třeba i Pavol Jablonický a ta naše banda byla naprosto super, všechno výborně fungovalo.

[urlG]807_10[/urlG]807_10[//urlG] [urlG]807_11[/urlG]807_11[//urlG] [urlG]807_12[/urlG]807_12[//urlG]

Ale samotný šampionát v Praze se odvinul špatně. Tam bylo něco nezdravého už od samého začátku, protože jsme měli pocit, že je ta soutěž dělaná pro každého, jen ne pro nás. Týden před šampionátem se v divadle Gogol v Mariánských lázních konala nominace, kde z celkového počtu 22 kvalifikantů vykrystalizovala konečná desítka nebo dvanáctka.

Co se pak týče vlastní soutěže, pak kdekoliv se budeš pohybovat po světových nebo evropských šampionátech, tak jde o tom, že se udělá tzv. úlitba domácím. Já vím, že když tohle řeknu, každý si představí, jak chceme, aby nás rozhodčí dávali na lepší místa, ale tak to není. My jsme totiž chtěli mít jednu jedinou jistotu a to, aby byl v každé kategorii český rozhodčí. A když pak zjistíš, že přijedeš na světový šampionát do Prahy a tři rozhodčí, kteří by to rozhodovat mohli, nemají s sebou průkazy, naštve tě to. Třeba Ríša Čada by nikdy neskončil sedmý, kdyby tam byl náš rozhodčí. Byl by čtvrtý nebo pátý, tak, jak tomu odpovídala jeho forma. Stejně tak Roman Vrábel, ten by měl určitě medaili. Tady mi ale nejde o to, že by náš rozhodčí dával našeho na první místo, o tom to není! Těch rozhodčích je tam deset a jeden jediný z nich pořadí neovlivní, ale mohl by udělat to, že by našeho závodníka včas vytáhl na porovnání, což je na tak velké soutěži velmi důležité! A tohle si domácí zařídit měli! A my jsme se, když jsme toto říkali, potom dočetli v Mladé frontě, že jsme chtěli, aby pro nás rozhodčí lobovali...

Pak tam ale došlo ještě k tomu, že náš tým nenastoupil k sestavě národů. Všechno se tam předtím odvíjelo špatně, my jsme třeba i reprezentační oblečení vyfasovali až na poslední chvíli. Až večer ho dovezl odněkud Vítek Chaloupka. Mimo to jsme potřebovali do sauny, já, Radek Suchomel a ještě další kluci a kdybychom tam někoho skoro nedokopali (myšleno obrazně:), tak by jsme jí prostě neměli! Prostě si se musel doprošovat věcí, které jsou jinde za normálních okolností naprosto běžné, natož u domácích závodníků! Každý domácí tým má vždy určité domácí výhody a já znovu říkám, žádný lobbing, o to nikomu nešlo!

Věřím tomu, že Vrábel, Čada, Sucháč, tihle všichni byli v takové formě, že žádný lobbing nepotřebovali, potřebovali jenom jedno a to včas vytáhnout. Taková je prostě kulturistika. A potom přišla sestava národů, do které jsme nenastoupili. Tehdy nám bylo vyčítáno, že jsme se urazili, ale já to teď vysvětlím, jak to ve skutečnosti bylo.

Začalo to tím, že jsme se na finále téměř nedostali mezi diváky. Div, že jsme nemuseli zaplatit vstupné:). Martin Marek si určitě bude pamatovat svůj incident s někým z organizátorů. Někdy okolo půl třetí někdo z IFBB hlásí, aby se začali připravovat sestavy národů. Bylo půl třetí, začátek měl být za půl hodiny, ale my měli protokol, ve kterém bylo jasně napsáno, že sestavy národů začínají až v šest hodin a tak kluci, kteří byli z Prahy, prostě odjeli na chvíli domů s tím, že se po čtvrté vrátí. Proč taky ne, začínat se mělo v šest! A nás se tam v zákulisí sešla ani ne polovina a říkáme, co teď. Udělat v šesti lidech sestavu, která je dělaná pro 10 lidí skutečně nejde. Měsíc jsme to nacvičovali! Tak jsme se rozprchli, prostě, nepovedlo se. Za mnou pak přišel Zbyněk Slanař, někdy kolem čtvrté hodiny a říká, že ho za mnou posílá Nosek, jestli bych nesehnal kluky, aby nastoupili v šest, až bude přímý přenos pro televizi. Já jsem říkal, že nevím, že budou asi hodně naštvaní, když se to předtím se sestavou nepovedlo, ale stejně jsem je obešel. Nikdo o tom ale nechtěl slyšet a Sucháč tam tehdy řekl větu, kterou to naprosto vystihl: "Oni tady uvidí mistry světa, na nás už nikdo nebude zvědavý..." Nikoho jsem nakonec nesehnal a tak jsem řekl Zbyňkovi, že to prostě nejde.

Tím to pro tuto chvíli skončilo a večer byl banket, na kterém mi to celé tehdejší předseda svazu, naprosto pod vlivem dezinformací, dal za vinu, což později vzal zase zpátky. To už je ale dnes opravdu za mnou a vzpomínám na to s úsměnem. Pamatuji si ale téměř doslova i to, jak na mě přede všemi křičel, tak také to, jak si později se mnouv soukromí sypal popel na hlavu a bral ty bludy zpátky.

Týden na to jsme jeli do Hradce Králové na soutěž, tam jsem doodčůral formu a vypadal mnohem lépe, než na světě. Tam za mnou přišel Pepa Adlt a říká: "Hele, já ti teď musím něco říct, ale dej mi pak hned pěstí, protože tohle se nikdy neříká... Ale dneska máš prostě formu, jakou jsi měl mít na světě..." Prostě jsem tenkrát v Praze udělal taktickou chybu, ale zpátky to vzít už nejde. Víckrát stejnou ale už neudělám. V tom Hradci jsme i předvedli naší sestavu národů a pak nám celý sál v Aldisu ve stoje tleskal... A to bylo milé zadostiučinění po té nešťastné Praze. Potom následovaly ještě nějaké exhibice, vyhrál jsem Čelákovice a pocitově jsem se trochu zahojil. Hlavně proto, že jsem předvedl dobrou formu.

[urlG]807_7[/urlG]807_7[//urlG] [urlG]807_8[/urlG]807_8[//urlG] [urlG]807_9[/urlG]807_9[//urlG]

Co následovalo poté, myslím, že jsi otvíral svoje fitko... Jak to s ním vlastně dopadlo?

To fitko běželo a i do dneška v Šumperku běží, ale teď ho provozuje jeden kamarád. Bylo to v roce 1999, kdy jsem se připravoval na Bratislavu a tenkrát se jmenovalo "K" jako Kurčík. Ten rok jsem sice závodit neplánoval, ale pro tu Bratislavu jsem se nakonec rozhodl. Nebyla to ale systematická příprava, vycházel jsem spíš z takové polohmoty a i když byla forma výborná, hmota mi tam chyběla. Skončil jsem ale nakonec desátý v obrovské konkurenci. Tam startovalo v kategorii snad 40 nebo 50 lidí a jenom procpat se do patnáctky byl strašně těžký úkol. Dalších 20 nebo 30 lidí zůstalo mimo tuto patnáctku a nechápali, jak je to možné. Ještě teď vidím před sebou jednoho černocha, který si prohlížel svoje ohromné ruce a nevěřícně kroutil hlavou...

Ale byl to vynikající závod. Slováci to sice neměli tak načančané, ale výborně zorganizované a především, byl to závod pro lidi, kde nebyl problém, aby se diváci dostali i za tebou a tak to má být. Roman Vrábel tam byl úžasný a vybojoval stříbro, Vašek Kváča pátý, Ríša Čada pátý. Já tam jít původně nechtěl a bylo to desáté místo. Nebyla to prostě sezóna, na kterou bych se systematicky připravoval.

Ta přišla až potom před šampionátem v Baku v roce 2001. V létě 2000 jsem rozjel přípravu, hrozně se mi do toho chtělo, podařilo se mi sehnat i volné peníze, měl jsem 104kg v objemu a doopravdy jsem se na to těšil. Proto jsem šel i jaro. Vyhrál jsem v devadesátce republiku a potom, když jsme se postavili s o osm kilo těžším Jakubem Rumlerem to vyšlo i na absolutku. Až si skoro myslím, že to byla nejlepší forma, jakou jsem kdy měl, pokud vezmeme v úvahu kombinaci množství hmoty a svalové kvality. Za týden Evropa v Baku a tam byl průběh podobný, akorát jsem narazil na Štefana Havlíka. Měkkého, hezkého, odděleného, pěkně rostlého Havlíka, kdy za námi dvěma byla díra 17 bodů! Nechápu dodnes, jak se to za námi tlouklo. Štefan tenkrát vyhrál, no, nepovede se to vždycky. Věřil jsem, že ho udělám, ale nestačilo to. Ale i tak jsem byl spokojený.

Poté na podzim svět. Ten pro mě začal Promil Cupem v Hradci 14 dní předem, kdy jsem vážil 89kg a měl jsem řekněme 80% formu. Svojí váhu jsem vyhrál, ale o absolutní mě zaříznul Tomáš Bureš. Tam jsem si ho trochu nevšímal a byl jsem snad i trochu naštvaný, ale potom, když jsem viděl fotky, tak na to Tomáš nejen že skutečně měl, ale taky dokázal to, co se před tím snad nikdy nestalo. Úplně nový kluk přišel na svojí první soutěž v takové kvalitě, že oči přecházejí. Vůbec mi potom nevadilo, že mě o tu absolutku porazil, byl doopravdy skvělý. Za týden GP Opava a já byl druhý za Péťou Weinlichem v nominaci a druhý i ve svojí váze. Tam to byla moje chyba, podcenil jsem to, nerozcvičil jsem se, zbytečně jsem odčůrával vodu, nenaplnil to.... Můj vrchol byl ale o týden později na světě, kde jsem byl o dvě kila těžší než na Evropě a měl jsem formu jako nikdy. Když jsem tam poprvé stoupnul na váhu a uviděl 87,8kg, trochu jsem se lekl. Přijeli jsme na hotel, já jsem se cítil v dobré formě a tam nás Eva se Standou kontrolovali a ke každému měli nějaké výhrady. Ke mě neřekli ale ani jediné slovo. A já šel dolů, kde byla váha a tam na ní stoupnu a vidím těch 87,8kg. Nebyl jsem si vědom, že bych přibral od Evropy nějakou hmotu a tak mě to doopravdy vystrašilo. Když jsem se vracel do hotelu, potkal jsem Evu se Standou a říkám jim: "Já jsem byl teď dole na váze a mám o dvě kila víc... nejsem tlustej?" A oni na mě tak pobaveně koukali a Standa říkal: "Kurčo, u tebe jsme nic neříkali proto, protože jsi jediný, u koho jsme si jistý, že je to v pořádku. Buď v klidu, bez obav."

A pak byl i ten závod dobrý, říkal jsem si, ať jdu nejhůře ve třetím vyvolání a já šel nakonec hned v prvním. Miloš Pavlů na mě pod pódiem volal: "Makej vole!". Tenkrát někdy snad půl roku zpět byl v televizi Vítek Chaloupka, který tam v nějakých souvislostech pobíhal a pořád opakoval: "To je blázinec, to je blázinec" a na to si teď Miloš vzpomněl a volá na mě taky: "To je blázinec, co, to je blázinec!" A já jsem se tam smál a celé to bylo v super náladě. Bylo z toho skvělé čtvrté místo.

A tohle byla poslední soutěž, pak už jenom o týden později exhibice u Radka Čejky v Ústí nad Labem, kam jsem přijel po týdnu prakticky bez jídla, protože jsem měl z Asie žaludek trochu mimo a Radek na to koukal a jen říkal: "No to je forma, to je profesionální přístup!".

A zbývá poslední otázka k soutěžím, možná nejdůležitější... co bude letos?

I když to zdánlivě nedává asi smysl, být ve formě a nesoutěžit, tak na jaro určitě nepůjdu. Tu formu nyní mám proto, že jsem absolvoval několik zahraničních exhibicí v rámci Vitalmaxu a to vyžadovalo, abych vypadal dobře. Rád bych do toho přihodil i možnost ukázat se tady. Naštěstí pro mě není těžké se dostat do takovéto formy, moje okolí si v podstatě ani nevšimlo, že jsem v dietě. Ke skutečné soutěžní formě mi ale chybí takříkajíc "usušit" 3-4kg. A co se týče dalšího soutěžení, určitě me láká start na mistrovství světa, protože mi z něho stále chybí medaile. Naposledy k ní bylo hodně blízko a proto je to pro mě stále obrovská výzva... O to větší, že je tam nyní kategorie do 85kg...