Freestyle motocross jsem poprvé na živo viděla při Horsefeathers FMX Jamu v Modřanech a opravdu jsem zírala. I přes nepříznivé povětrnostní podmínky jezdci předváděli takové kousky, že člověk zprvu nevěděl, co dřív - jestli nechat spadnout čelist údivem, vyděšeně se strachovat o jejich životy nebo bádat o jejich duševním zdraví. Ovšem za okamžik Vás tahle atraktivní show zcela strhne, všechny úvahy jdou stranou a Vy jen nadšeně povzbuzujete jezdce pokřikem i potleskem a báječně se při tom bavíte. Ovšem otázka, do jaké míry jsou tihle lidé „magoři“, zůstává nezodpovězená. Jo jo, to se musí prozkoumat. K soukromé psychologické analýze a potažmo rozhovoru byl vybrán výborný FMX jezdec Martin Koreň.
Vy jste si letos v létě pěkně pocestoval. Můžete třeba jen vyjmenovat země, do kterých jste v rámci svých pracovních povinností zabrousil?
Těsně před létem jsem byl v Číně, pak v Turecku, z Turecka jsme letěli do Peru, odkud jsem se vrátil do Prahy na Horsefeathers Jam, po něm jsme odjeli do Rakouska a dále jsme pokračovali do Portugalska, Anglie, Belgie, Holandska a pak ještě Itálie.
Nádhera! Takhle vypadá váš běžný režim?
Ne tak úplně, ale vzhledem k tomu, že jezdím pro tým FMX 4Eever, který zařizuje exhibice a výstavy motorek po celém světě, tak zas tak výjimečné to také není.
To jste tedy dobře rozjetý. Vrátím se ale k vašim prvním motoristickým krůčkům, které prý přišly asi ve čtyřech letech.
Jo, byli mi asi čtyři, když mi táta, který sám jezdil motokros, koupil motorku a pak se mnou ve volných chvílích jezdil za barákem.
Pamatujete si něco z těch začátků?
Některé chvíle ano, protože když člověk jen chodí nebo jezdí na kole a pak sedne na motorku, udělá to na něj takový dojem, že si to zapamatuje.
Jak se vaše ježdění vyvíjelo dál od první motorky a ježdění za barákem?
Tak já jsem vyrůstal v Americe a tam táta neměl tolik času…
Vy jste se narodil v Americe?
Ne, narodil jsem se v Ostravě, ale rodiče se rozhodli někdy v roce 1985 emigrovat. Nejdřív jsme bydleli rok v Memphisu v Tennessee, pak jsme se na devět let přestěhovali do Kalifornie, což bylo ideální prostředí, protože o Kalifornii se říká, že je to země motokrosu.
Tak to jste měl asi pro svůj motokrosový vývoj ideální podmínky. Co vás zaválo zpět?
Ono na Ameriku se každý kouká jako na místo, kde si všichni užívají a mají jednoduchý život, ale tak to není. Každý tam dře a dře a nemá skoro žádný soukromý život nebo volný čas. Prorazit nebo uspět v čemkoli je velmi těžké. Takže když bylo po revoluci a rodiče to přestalo bavit, rozhodli se, že se vrátí.
Jak jste na tom byl po návratu s češtinou?
Česky jsem neuměl. Rozuměl jsem, protože rodiče doma mluvili česky, ale já jsem jim odpovídal anglicky, takže jsem se po návratu musel více méně všechno naučit.
Nicméně pro váš současný život je dobrá znalost angličtiny velké plus.
To určitě. Ale abych se vrátil zpět k ježdění. Po návratu do Čech měl táta víc času, tak jsme začali jezdit po motokrosových závodech, jenže pak přišel freestyle motocross a mě to natolik zaujalo, že jsem se mu začal věnovat na plno.
Když jste začínal s freestyle motocrossem, moc lidí, od kterých byste se mohl učit, tu asi nebylo. Kde jste sbíral zkušenosti?
Tak byl tu v podstatě jediný freestylový motokrosař, a tím byl Petr Kuchař, který uměl v té době až překvapivě těžké triky na to, že byl jedním z prvních v Evropě. Uměl věci, které jsme vídali na kazetách z Ameriky, z kterých jsme se stejně jako on učili. Když se nám něco líbilo, snažili jsme se to napodobovat. Byl to takový pokus - omyl.
Ovšem tady omyly hodně bolí..
To ano, ale ono ze začátku člověk vůbec nedělá takové šílenosti, jako děláme dnes. V té době šlo spíš o to pustit ruce z řídítek a tlesknout si za zády nebo tlesknout nohama přes řidítka. To až s vývojem toho sportu přicházely obtížnější triky, kdy už jezdec vystupoval z motorky celý, pak přišla salta a začalo to být už úplně o něčem jiném.
To určitě, dnes už jsou k vidění opravdu šílené kousky. Lidé, kteří tento sport provozují, musí být asi pořádně odvázaní a odvážní chlapíci.
Tak to určitě, ale jedna věc je odvaha a druhá láska k tomu sportu. Protože jen opravdový blázen by si to chtěl vyzkoušet jen proto, aby mohl říct, že to dal. Když tím pak ale člověk žije, úplně jinak se soustředí a také je úplně jinak s tou motorkou sžitý.
Pamatujete si nějaký svůj první trik, kterému byste se možná dnes zasmál, ale tenkrát jste si po jeho zvládnutí řekl: „Jo, jsem dobrej."
To bylo třeba právě to tleskání rukama za zády. Dnes to vypadá v podstatě vtipně, ale v té době jsem si připadal hrozně cool, když jsem letěl na motorce s rukama za zády. S klukama jsme se vždy k něčemu vyhecovali.
Takže jste nejezdil sám?
Ne, byli jsme tady v Praze partička: já, Libor Podmol a Aleš Lieman. Společně jsme vždy po motokrosovém tréninku našli nějaký velký skok a hecovali se, kdo ukáže něco z toho, co jsme viděli na kazetách z Ameriky. A pak se o nás doslechl Petr Kuchař, který v té době už objížděl závody po Evropě, a pozval nás k sobě na trať do Brna, abychom viděli, o čem to opravdu je.
Tak to pro vás musela být bomba. Kuchta byl určitě pro vás v té době idol.
Přesně tak. Byl to takový bohém, navíc měl několik mistrovských titulů, prostě byl to přesně ten typ, ke kterému takový kluk vzhlíží a chce jezdit jako on a žít jako on. A když si vás takový člověk pak pozve k sobě do jezdeckého parku a baví se s vámi jako rovnocenný kamarád, tak to vám dodá obrovskou energii. To bylo super. Postupem času jsme si ale pořídili vlastní rampu a trénovali v Praze.
Byly tu už v té době nějaké samostatné závody freestyle motocrossu?
Ano, první samostatný freestylový závod se konal v Brně v roce 2000 a pořádala ho společnost GSMA.
Jakou to mělo úroveň?
Slušnou, jen návštěvnost byla v porovnání s tradičními superkrosy malá. Za víkend přišlo asi 3000 lidí, což byl ale stejně vlastně úspěch vzhledem k tomu, že tu do té doby nikdo freestyle motocross neznal. Dnes už mají některé FMX akce u nás návštěvnost třeba i 30 000 lidí za den.
To se nedivím, freestyle motocross je skvělá podívaná. Je mi ale záhadou, jak se vůbec trénují backflipy a všechny ty ostatní, podle mě strašně složité a nebezpečné prvky.
No tak třeba Petr Kuchař se učil salto do vody a pak měl rampu níž než dopad, aby nepadal z takové výšky, a na dopadu měl seno. Dnes už se ale salto trénuje na tzv. foam pittu, což je velká ohrada s molitanovými kostkami, takže je to bezpečnější, ale člověk si i tak musí věřit a musí si být vědom toho, co dělá. My jsme se začali učit salto v době, když už jsme jezdili na mistrovství světa, a věděli jsme, že pokud budeme chtít udržet krok s konkurencí a získávat umístění na předních příčkách, nevyhneme se tomu. Takže jsme na několik víkendů vyrazili do Itálie, kde byl foam pitt k dispozici, a zkoušeli jsme to, natáčeli jsme se a snažili se vyzkoumat, jak na to.
To zní jako dost nebezpečné tápání...
To jsme byli ještě mladí a hloupí a neuvědomovali jsme si tolik rizika. I když samozřejmě, i tak tam byl obrovský strach. Takový stav, co tehdy, jsem už od té doby nezažil.
Byl to největší strach za vaši kariéru?
To se nedá popsat jen jako strach, byly to smíšené pocity - spousta adrenalinu, obrovské soustředění… Musel jsem se naučit za obrovského napětí ovládnout své tělo i mysl a tím jsem tam do jisté míry našel i sám sebe.
Naučit se další prvky už bylo snazší?
V podstatě ano, salto byl největší krok. Samozřejmě dnes už pár kluků na světě dává i dvojitá salta, ale vzhledem k tomu, kolik už jsem měl zranění, si dnes opravdu rozmyslím, do čeho má pro mě smysl se pouštět.
Takže už se vám nechce to hnát někam ještě víc na hranu?
Tak ono je pro mě spíš důležité to, s čím se vyhrává. Ne vždy vyhraje člověk, který ukáže dvojité salto. Kolikrát vyhraje spíš čistá jízda s balíčkem různých triků než jen polovičatá jízda s nějakou magořinou. Takže pro mě je daleko podstatnější naučit se další kombinace do salta, než riskovat jedním dvojitým saltem. Protože je to práce, potřebuji být zdravý nejenom pro sebe, ale také pro svoje sponzory. Možná to někomu vyzní, jako že už to není tak drsné, ale kdo si tohle myslí, ať si to sám vyzkouší.
Takže dvojitému saltu říkáte striktně ne?
To nevím. Jen říkám, že momentálně je pro mě přednější naučit se jiné prvky a až je zvládnu, kdo ví, možná se k tomu přiblížím. Člověk kolikrát neví, co ho napadne, dokud si nenasadí helmu a nepostaví se před konkrétní věc.
Co všechno se při freestylových závodech vlastně hodnotí?
Každý seriál se jezdí trošku jiným způsobem, ale obecně se hodnotí variace triků, což znamená, že by jezdec měl ukázat od všeho trošku, potom se získávají body za kreativitu, v případě, že je trať složitější, s více skoky, se hodnotí i využití tratě a jelikož je celý freestyle motocross hlavně show, získává jezdec body i za to, jakou show publiku předvede. A není to jenom o tom postavit se na dopadu a mávat rukama nebo se pokoušet roztleskat dav, ale show se dělá i tím, kolik energie do jízdy člověk dá.
A máte tuhle část rád? Jste svou podstatou showman a exhibicionista?
No, tak že bych byl v partě svých kamarádů ten hlavní bavič, to vůbec ne. Já se spíš předvádím pod helmou s tím, co umím na motorce, než nějakými super hláškami a vtipy na baru.
Ono asi vtipy dojdou, když přijde na úrazy, kterých jste si dle vašich slov už užil pěknou řádku. Co všechno vás potkalo?
Bylo toho dost. Měl jsem několikrát zlámané zápěstí, zlomil jsem si holenní kost, absolvoval jsem operaci křížových vazů v koleni, na stejné noze jsem měl také zlomenou holenní kost, lýtkovou kost a kotník, ušetřená nezůstala ani záprstní kost na ruce, také jsem si vymlátil přední zuby, dvakrát mi vypadlo rameno, zlomené jsem měl už i obratle.
Uf, tak s tou páteří jste měl velké štěstí, že chodíte. Nicméně všechno, co jste vyjmenoval, znamená hodně bolesti. Jak to, že jste se po tom všem nezačal bát?
Já si vždycky říkal, že buď budu mít strach a z té motorky slezu radši hned a budu se jenom koukat na ty ostatní a obdivovat je, nebo mi nezbude nic jiného, než strach hodit za hlavu a snažit se vyhýbat chybám.
Nelituje otec, že vás přivedl k motokrosu, když vidí, co na motorce teď vyvádíte za divočinu?
Táta se o mě myslím bojí a občas, když v kariéře přišly okamžiky, že se to ve mně lámalo a přemýšlel jsem, že bych zkončil, tak byl táta jedině rád a říkal mi, že celý život není jenom o ježdění. Jenže já nikdy nenašel nic jiného, co by mě takhle naplňovalo, nebo co by mi dokázalo tak vyčistit hlavu, když v životě přišly obtížnější okamžiky. Takže si nedokážu představit, že bych nejezdil, nebo se alespoň kolem tohohle sportu nepohyboval.
Co to bylo za momenty, kdy jste chtěl s ježděním skončit?
To bylo při úrazech... Když jsem si zlomil páteř, tak jsem měl pořád velkou energii a hned jak jsem se probral po operaci, už jsem přemýšlel, za jak dlouho se asi dostanu na motorku. Když jsem si pak utrhnul křížové vazy, tak už mě to přestávalo bavit se někam šplhat a zase spadnout zpátky, zase se šplhat a zase spadnout, no a pak přišla ošklivá zlomenina nohy a to už jsem si řekl, že na to kašlu.
Ale nestalo se tak.
Měl jsem asi tři nebo čtyři měsíce pauzu, ale pak jsem začal jezdit po práci a jednou jsme s klukama u trati uviděli rampu. Řekl jsem, že to skočím a že jim ukážu, co jsem dřív uměl. Povedlo se a od té doby jsem se zase začal dostávat zpátky, až jsem se vrátil úplně. A dnes už vím, že pády nepřicházejí jen ve sportu, ale že je všichni běžně zažívají i v osobním životě a že se člověk musí vždycky zase zvednout a vrátit se k tomu, co ho baví, ať už dělá cokoliv.
Freestyle motocross ale není jen o sportu, ale také o životním stylu a zdá se, že o hodně divokém životním stylu. Jsou FMX jezdci opravdu takoví bouřliváci, jakými se zdají být?
Každopádně je to parta hodně zvláštních lidí. Každý je jiný, ale každý absolutně svůj a dohromady je spojuje tenhle sport.
A pak taky divoké večírky.
Možná to tak působí, ale rozhodně se nestává , že by se jezdci opíjeli před ježděním. Když se ale dojezdí, je člověk po tom všem napětí a stresu tak rád, že to všechno přežil, že pak dá na tom baru třeba i o nějaký drink víc.
Nebojácní showmani na létajících strojích mají jistě kolem sebe dostatek fanynek. Patří k image a životnímu stylu jezdců využívat po večírcích jejich „společnosti“?
Fanynky k motokrosu patří jako k mnohým jiným sportům a jsou samozřejmě kluci, kteří si jejich náklonnosti rádi užívají. Pak je nás tam ale také spousta, kteří máme přítelkyně a bavíme se spolu bez toho, abychom se chtěli někde o něco pokoušet. Ono to člověka taky přestane bavit.
OČIMA AUTORKY
Úvodem jsem nastínila, že skrze rozhovor s Martinem jsem nechtěla jen nakouknout pod pokličku freestyle motocrossu, ale také si udělat malý psychologický průzkum zástupce čeledi „FMX magorů“. A vyjádření konkrétně k tomuto vzorku? Subjekt byl orientovaný, komunikoval, nevykazoval známky nepříčetnosti ani pomatení. Při rozhovoru se choval klidně, odpovídal na to, na co byl tázán, během hovoru nežužlal sáček s cukrem ani pod stolem neuroticky nepodupával nohou, při pití čaje nesrkal. Závěrem lze tedy konstatovat, že subjekt ví, co dělá, své jednání má pod kontrolou a jeho životní styl není způsoben sebevražednými tendencemi, ale zvýšenou potřebou adrenalinu. A úplným závěrem - Martin je prostě normální pohodový týpek, kterému se dá jen fandit a přát, ať své motokotrmelce přežije ve zdraví.
Řada mužů vám bude jistě sexuchtivé obdivovatelky závidět, ale pro osobní život to asi nemusí být zas taková výhra. Přesvědčit přítelkyni, že jste s žádnou z fanynek nic neměl, asi nebude jednoduché.
Tak tam to opravdu dobrotu nedělá a stalo se mi několikrát, že jsem v normálním životě potkal slečnu, která když poznala, co dělám, neskousla to.
Daň za úspěch. Každopádně, myslíte si, že už se vždy povezete na této FMX vlně?
To se nedá říct, protože člověk se vyvíjí a prochází různými stádii. Teď bych se chtěl ve výhledu 3 - 5 let stále pohybovat v tomto sportu a v tomto průmyslu, ale co bude dál, jestli odhodím skejtové boty a vezmu si oblek a lakýrky a třeba mě začne bavit golf, to nemohu vědět.
A snad ještě drobnost na závěr, ne že bych tomu rozuměla, ale jakou že to máte motorku?
Oranžovou.
(Pro ty, co tomu rozumí o něco víc, dodávám, že se jedná o KTM 250, dvoutakt a na rozdíl od sériových motorek má tenhle stroj mnohem tvrdší pérování, výřezy pod sedlem pro chytání motorky a další freestylové vychytávky.)
Horsefeathers FMX Jam 2010:
Líbil se Vám článek? Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.
Boty na dřep A. MATOCHA - nové
Vy jste se narodil v Americe?
To určitě, dnes už jsou k vidění opravdu šílené kousky. Lidé, kteří tento sport provozují, musí být asi pořádně odvázaní a odvážní chlapíci.
Jakou to mělo úroveň?
Takže dvojitému saltu říkáte striktně ne?
Táta se o mě myslím bojí a občas, když v kariéře přišly okamžiky, že se to ve mně lámalo a přemýšlel jsem, že bych zkončil, tak byl táta jedině rád a říkal mi, že celý život není jenom o ježdění. Jenže já nikdy nenašel nic jiného, co by mě takhle naplňovalo, nebo co by mi dokázalo tak vyčistit hlavu, když v životě přišly obtížnější okamžiky. Takže si nedokážu představit, že bych nejezdil, nebo se alespoň kolem tohohle sportu nepohyboval.
