Jana Stöckelová: „Vyhrála jsem díky symetrii."

Je to ďábel, tahle Jana Stöckelová. Zakousla se do fitness a vyhrála titul mistryně světa ve fitness, pak se obula do kulturistiky a co byste řekli, vyhrála titul mistryně světa v kulturistice. Téhle energické ženě se prostě opravdu daří, a tak jsme se za ní vydali do Sportcentra Cheb, abychom poodkryli něco málo z jejího know how a zjistili, jak moc trnitá cesta k takovému úspěchu vede.

Jsou to dva týdny od vašeho triumfu na mistrovství světa v Mexiku. Co teď děláte? Odpočíváte?

Ani ne. Vzhledem k tomu, že jsem hned po návratu dostala nabídky na exhibice, musela jsem do toho skočit nanovo, abych se ukázala v nějaké přiměřené formě.

A co tomu říká tělo? Neškemrá už o trochu odpočinku?

Tak ono to teď není tak tvrdé jako v přípravě na závody, takže to jde, ale samozřejmě, že unavená jsem, takže takové nadšení jako „Jé, jdu cvičit!“ tam není.

Tomu plně rozumím. Teď se ale vrátím na samý začátek vašeho úspěchu. Kdy jste začala s cílenou přípravou na mistrovství světa?

Přípravu jsem nastartovala na začátku ledna. Žádné jiné závody jsem neabsolvovala a soustředila jsem se tedy jen na MS.

Než jste začala s kulturistikou, věnovala jste se fitness. Je velký rozdíl mezi přípravami v jedné a druhé kategorii?

Co se týče tréninku jako takového, tak tam bych neřekla, že by to byla taková změna, ale změnit jsem musela celkový přístup, protože kulturistika se přece jen od fitness liší mírou svalového rozvoje.

A rozdíl v dietě?

Tam jsem poznala, a letos speciálně, že čím má člověk víc svalů, tím je o něco obtížnější shodit. Další velký rozdíl bych viděla ve finální formě. Když jsem byla ve fitness a dostala otázku: „Tak jaké je to dnes? Zalitější, nebo v pohodě?“, tak jsem nevěděla, nepřišlo mi, že by byl velký rozdíl mezi tím, jak jsem vypadala jeden a druhý den. Zato v kulturistice je ten rozdíl mnohem markantnější.

Jak dlouho před závody jste letos najela na dietu?

Už koncem dubna, což bylo dřív než obvykle. Zdena Razímová mi ale pořád vtloukala do hlavy, že čím dřív člověk začne, tím to může být pozvolnější, a tedy méně drastické.

Jak psychicky zvládáte období diety?

Řekla bych, že čím dál hůř. (smích) Letos nastaly i situace, řekla bych, že minimálně dvakrát, kdy jsem si řekla, že se na to vykašlu, že to tenhle rok opravdu nedám.

Tak to se hodně vyplatilo!

To určitě, ale jak říkám, za to musím poděkovat Zdence Razímové, protože ta nade mnou držela ten zvednutý ukazovák a zároveň byla oporou a člověkem, který mě v momentech krize dokázal přesvědčit, že to za to stojí.

Takže toliko poděkování a teď bych přešla k samotnému MS. Začnu odletem. Jaká byla nálada na letišti? Viděla jsem fotografie, na kterých jste všichni vypadali strašně unaveně a zdrchaně.

Nálada byla dobrá, i když jsme samozřejmě byli unavení, protože člověk v téhle finální fázi opravdu nemá sil nazbyt. Ale všichni jsme se společně shodli, že na fotkách to vypadalo mnohem hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo.

Tak to je prima. A co cesta? Jak jste ji přestáli a jak na dlouhý let reagovala forma?

Strávit 12 - 14 hodin v letadle určitě není nic příjemného, ale pár dní před závodem je člověk tak nějak všemu odevzdaný, že jsme to příliš neřešili, a myslím, že jsme to všichni zvládli docela dobře.

Co jste jedli během letu? Běžně nabízené občerstvení v letadle pro Vás bylo samozřejmě tabu...

Když nám letuška nabízela jídlo, zdvořile jsme odmítli a zakousli se do svých oblíbených rýžových chlebíčků.

Jak dlouho před začátkem soutěže jste přiletěli a jaké tam na vás čekalo zázemí?

Přiletěli jsme v noci ze čtvrtka na pátek a z letiště jsme jeli rovnou do haly, kde probíhala prvotní registrace závodníků. Potom jsme se vydali do hotelu, jehož kvalita byla až nad očekávání dobrá. Ono když se řekne Mexiko, tak si člověk představí mafii a drogové razie a i přátelé se se mnou loučili takovým: „No hlavně, ať se vůbec vrátíš.“ Ale nakonec bylo ubytování i připravenost závodů perfektní.

To potěší, ale teď už do rozcvičovny. Jak to probíhalo v zákulisí před závody, kdo vás mazal a jak jste zvládala nervy?

Semifinálové kolo začínalo v sobotu dopoledne a většinou to bývá tak, že v dopolední části odzávodí kulturistika a fitness žen a mužů. Tak to bylo i tady, takže jsme tam dopoledne naklusali já s Frantou Bartošem a s námi samozřejmě Zdena Razímová, naše státní trenérka, která nám pomáhala s finálovými úpravami a byla nám neustále k dispozici. A k nervozitě - i když člověk závodí už dlouho, přeci tam nějaké to napětí je.

Otipovala jste si předtím své soupeřky?

Ne, protože já patřím mezi lidi, kteří netipují a nesnaží se své soupeřky okukovat a zbytečně se třeba stresovat, protože po zkušenostech vím, že když člověk stojí na prezentaci, je to úplně o něčem jiném, než když se pak postaví na pódium. Takže tím se vůbec nestresuji, a naopak se ráda pozdravím s těmi, které znám.

Takže mezi závodnicemi nepanuje otevřená rivalita?

Ne, řekla bych, že mezi kulturistkami naopak panuje velmi přátelská atmosféra.

Tuší člověk během závodu, jak na tom je a jak si asi stojí?

Trošku to člověk dovede odhadnout, plus mínus asi tuší, jak ta forma vypadá. Ale že to bude až tak dobré, jsem si začala uvědomovat až v semifinále, protože jinak se člověk tak soustředí, že ani nedokáže vnímat, kdo třeba stojí vedle něj.

Kolik závodnic bylo v semifinále?

V semifinále nás bylo nahlášených 9 závodnic, do finále nás postoupilo šest.

Co trenérka? Jak vás viděla? Povzbuzovala vás v zákulisí, že to vypadá dobře?

Tak ta byla hned pod pódiem a křičela na mě, abych vytočila rameno nebo zatnula zadek. To byla velká pomoc, protože když se člověk nevidí a v té nervozitě…

Co diváci? Byli nějací? Jsou Mexičané živé publikum?

Tak samozřejmě tím, že tento sport je specifický a jen pro určitou sortu lidí, tak při semifinále byli v hledišti spíš lidé z týmů. Při finálové části už byl ale počet diváků mnohem vyšší a pořadatelé se vytáhli tím, že připravili doslova velkolepé zahájení. Jako diváci byli Mexičané také příjemní. Samozřejmě, že ovace přicházely kdykoli na pódium vystoupil jejich závodník, přátelští ale byli i k ostatním závodníkům.

Jak jste byli spokojení s rozhodováním rozhodčích?

Já velmi. (smích)

Tak to je jasné, vy jste si nemohla přát lepší verdikt, ale co ostatní členové týmu?

Hodnocení je vždy hodně subjektivní a ze závodů vždy odchází někdo šťastný a někdo zklamaný. My jsme například viděli závod bodyfitnessek a třeba u takové Zdeny Gottwaldové jsme určitě čekali, že umístění bude lepší.

Zato vy jste dopadla excelentně a získala jste v kulturistice titul mistryně světa, což musela být obrovská radost. Přesto, bylo to stejně intenzivní, jako když jste se stala mistryní světa ve fitness, nebo je už člověk na podruhé tak trochu „zvyklý“?

Na podruhé člověk ještě rozhodně zvyklý není a opravdu si vítězství cení, ale musím přiznat, že i když jsem závodila ve fitness, byla kulturistika v mých očích ještě o kus výš. Takže za tohle vítězství jsem úplně nejradši.

Jaký byl váhový rozdíl Jany - mistryně světa ve fitness a Jany - mistryně světa v kulturistice?

Když jsem vyhrála fitness, to už je 3 roky zpátky, tak jsem vážila myslím necelých 63 kg. V kulturistice jsem pak nabrala každý rok asi 2,5 kg, takže tentokrát jsem měla 69 kg.

Proč myslíte, že jste se letos líbila rozhodčím víc než ostatní závodnice?

Tak když to srovnám s loňským rokem, kdy vyhrála Linay Simone z Německa, bylo to tentokrát trochu jiné. Přestože Simone má velké svaly a obrovskou svalovou kvalitu, nemyslím si, že by to byl úplně ten líbivý typ ženské kulturistky. Je to nepochybně špičková závodnice, ale já ji letos porazila asi díky symetrii. Takže v Mexiku to nebylo až tak o objemu, jako spíš o estetice. Myslím, a to ne kvůli sobě, že je fajn, že ženská kulturistika směřuje spíš k ženskosti a symetrii těla.

Je pro vás tenhle váš letošní úspěch nakopnutím pro další závody a kariéru?

Tak trochu teď pokukuji po Arnold Classic v Las Vegas. Zkusit si v kulturistice ještě tohle by bylo určitě lákavé.

Takže to je plán pro příští rok?

Určitě. Bude to v březnu a právě proto jsem se nad tím zamýšlela, protože to už není za tak dlouho. Tak uvidíme, jestli to vyjde.

To by bylo bomba, kdyby to dopadlo. Byla by to přinejmenším další skvělá zkušenost a nepochybně obrovský zážitek.

Přesně tak jsem to brala i s kulturistikou. Vždy se mi ten sport líbil, roky jsem na ty baby jen koukala, takže jsem pak byla moc ráda už za to, že jsem mezi nimi mohla stát. A tak to cítím i v souvislosti s Arnold Classic.

A otázka na závěr: Není vám líto, že přestože jste dosáhla tak velkého úspěchu, mnoho médií to nezaznamenalo?

To je častá otázka lidí kolem mne. Přijela za mnou ale minulý týden natáčet televize Nova, byla tu i redaktorka z Blesku, takže se něco udělalo, ale je škoda, že se tak stalo spíš na podnět z řad mých známých.

Třeba se medializace kulturistických úspěchů do budoucna zlepší. Teď ale přeji hodně elánu a sil do přípravy na Arnold Classic.

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.