Reklama:

Zdeněk Srstka: „Lidi už neuměj posedět a pokecat."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti


Jméno: Zdeněk Srstka
Datum narození: 26. 9. 1935
Znamení: váhy
Bydliště: Praha
Výběr z filmografie: Limonádový Joe aneb Koňská opera, Pane, vy jste vdova!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, 6 medvědů s Cibulkou, Noc na Karlštejně, Marečku, podejte mi pero!, Velká filmová loupež, Četnické humoresky, Jak se krotí krokodýli
Sportovní úspěchy: 1960 - účastník olympiády v Římě (vzpírání)
2004 - mistr Evropy v bench-pressu mezi veterány

Málokdo ví, jak úspěšný byl Zdeněk Srstka jako sportovec, ale snad všichni znají jeho typicky boxerský obličej z filmového plátna. Co se jen ve filmu tenhle hřmotný chlapík napadal, kolik ran rozdal i schytal v bouřlivých šarvátkách a kolik snímků končí titulky, ve kterých stojí i jeho jméno. Snad nejvíc se proslavil svým výrokem „Hliník se odstěhoval do Humpolce“ ve filmu Marečku, podejte mi pero, ale svůj otisk nechal i v dalších bezmála padesáti filmech a stovkách inscenací, seriálů a zábavných pořadů.

Vždy byl spíš za drsňáka a jistě takový umí být, ale když začne Zdeněk Srstka vyprávět o svých čtyřnohých domácích mazlíčcích, zněžní a když přijde řeč na opuštěná zvířata v útulcích, zní to, jako by chtěl hlasem pohladit snad každou opuštěnou psí i kočičí duši na celém světě. Tenhle hromotluk s hrubýma rukama má prostě měkké srdce. A také vypravěčský talent. Máte-li štěstí, začne pan Srstka tahat z paměti jednu vzpomínku za druhou, s láskou je oprašovat a vy jste rázem zas malými dětmi, které z něho nemohou spustit oči a s otevřenou pusou a sváteční atmosférou nedělní rozhlasové pohádky poslouchají…


Zdeněk Srstka - sportovec

Vás každý zná jako herce a kaskadéra, ale mnoha lidem uniklo, že máte za sebou také úspěšnou sportovní kariéru. Jak jste navázal přátelství se sportem?

To začalo, už když jsem byl kluk, i když tehdy jsem netrénoval sportem, ale spíš prací. Jako dítě jsem byl náchylný na průdušky, a tak mě rodiče čas od času posílali do Orlických hor ke známému sedlákovi, kde jsem měl posílit zdraví. Dostával jsem tam takovou zdravou selskou stravu, no ale taky jsem tam musel hákovat. Kydal jsem hnůj, dojil krávy a to je pane pěkná makačka, někdy jsem až dostával křeč do předloktí. Taky jsem měl na starosti telátka, i ke koním jsem občas na černo zašel. Pantáta mě učil: „Vždycky, když přijdeš do chlíva, tak musíš pozdravit, protože kdyby se kůň lekl, tak by vyhodil, a vůbec je to slušnost pozdravit, i když jsou tam jen zvířátka.“ A tak já řval už pět metrů před chlívem! To jsou nezapomenutelné vzpomínky.

Takže první tréninky byly ryze praktické a účelné…

Jo. Když mi bylo dvanáct nebo třináct, tak jsme nosili pšenici od mlátičky na špejchar a takový pytel pšenice, ten nemá jen padesát kilo, ale třeba taky sedmdesát. Nebo když bylo potřeba odsadit žebřiňák, říkal jsem: „Počkejte, já to udělám.“ A všichni koukali a mě to lichotilo. Děda pak říkal: „No jo, seš silný kluk. Tak to bylo fajn, ale pak jsem zase musel zpátky do Prahy a bylo po legraci.

A jak jste se udržoval v pohybu v Praze?

Chodil jsem do Sokola a to bylo všestranný. Cvičily se prostné, na kruzích, přeskoky přes koně, bradla atd. To bylo dobrý. Pak jsem ale vyčenichal na Letný HC Sparta Box club, kam jsem se přihlásil pod vlivem filmu Kožený rukavice a knihy o Joe Louisovi, kterému se říkalo Hnědej bombarďák a byl to tenkrát nejlepší boxer v těžký váze. Jenže pak jsem šel na učení do Vysočan do ČKD a tam jsme museli navštěvovat tovární sportovní kroužky, kde box nebyl. Byl tam ale instruktor vzpírání, pan Pšeníčka, náš nejlepší poválečný vzpěrač, a ten mi jednou po klucích vzkázal, ať přijdu na trénink. A já si řek, no proč ne, alespoň ve vzpírání naberu sílu a pak, až se vrátím do ringu, budu mít pořádnou ránu a všechno budu vyhrávat. (smích) A jelikož jsem měl asi průpravu z té selské práce, tak mi to brzy dost šlo a za dva roky, to bylo v roce 1954, jsem už startoval na mezinárodních dělnických hrách ve Vídni a to byla legrace. Dopoledne startovali ti slabší, odpoledne pak ti lepší, mě dali dopoledne, takže jsme měli potom čas se podívat na vídeňské kolo. A najednou za mnou přiběhli kluci a celí zadýchaní na mě: „Ty vole, musíš zpátky, ty jsi vyhrál a oni tě teď hledají, aby ti mohli dát medaili!“

To je dobré! A pamatujete si, kolik jste tenkrát vzepřel?

To už si nepamatuju, jen vím, že jsem byl fanatik a díky boxu jsem se naučil opravdové tréninkové poctivosti, protože tam jsem věděl, že když budu unavený dřív než soupeř, dostanu nakládačku.

Takže jste se do toho uměl asi pořádně zakousnout...

Tak to musíte. V roce 1955 jsem se pak zúčastnil MS v Mnichově, kde jsem viděl svoje idoly, jako byl Paul Anderson, to byl asi největší silák vedle Kanaďana Cira. Měl tenkrát 160 kg, 101 cm kolem stehna, 64 kolem krku a 57 kolem bicepsu. Ten tenkrát už tlačil na lavici 270 kg a byl to první člověk, který v trojboji zvedl přes 500 kg. Potkal jsem tam i Tommy Kona, který byl dvojnásobný olympijský vítěz ve vzpírání, ale také mistr světa v kulturistice. Pak jsem byl taky na olympiádě, ale to už je padesát let zpátky a lidi dnes často ani nevědí, kde to tenkrát vlastně bylo.

A kde to tenkrát tedy bylo?

To na tom bylo to nejkrásnější, bylo to v Římě. Vzpomenu si na to, když vidím nějaký filmy o gladiátorech, tenkrát jsem se taky tak cítil. Pamatuju si, jak jsme se tehdy už po soutěži jeli podívat do města ke Koloseu. Všude tam hořel v nádobách s olejem oheň a bylo to něco úžasného. Cítili jsme obrovskou pýchu, že tam můžeme být, byla to taková svátost. Taky jsem si tam tenkrát byl zatrénovat v posilovně a koukám, byli tam koulaři, Američani, ale ty blbci tlačili na lavici přes dva metráky. Nebo tam byl Anderson, můj idol, no a ten tam člověče vyklep s 360 kg deset dřepů a pak tam dal všechno, co tam měli, to bylo 408 kg, a s tím udělal dalších pět. Koukal jsem na to jako puk, to byl neuvěřitelný chlap. Olympiáda byla prostě obrovský zážitek a všichni, kdo jsme tam tenkrát byli, se pořád scházíme každé první úterý v měsíci a vévodí tomu pořád Danuška Zátopková.

Takže jste si prožil sen každého atleta. Když jste měl takové úspěchy ve vzpírání, přestal jste postrádat box?

Tak box já sleduju pořád. Ale pozor, v té Bohemce, kde jsme měli tréninky vzpírání, taky trénovali zápasníci. Dělal se tam řeckořímský zápas a volný styl. A to víte, že jsme se navzájem hecovali. Oni na nás: „Nemyslete si, že když zvednete 150 nebo 160 kg, tak nemůžete dostat do držky,“ takže my hned hurá na ně. Ale jinak jsme si vypomáhali. Když jsme třeba neměli váhu 56 kg, tak to šel odvzpírat zápasník, abychom neztratili body, když zase oni neměli těžkou váhu, tak jsme se rvali za ně a mě to vyhovovalo, já chtěl být všestranný. Občas jsme se taky sázeli s kluky boxery, kdo z koho. Jenže to si jen stačilo vyčíhnout dobrou chvilku, skočit mu pod nohy, chytit ho za pas a byl konec. Ale nesměl ji člověk dostat dřív, než se mu to povedlo. (smích)

Vy jste byl ve výhodě, protože jste znal i manévry boxu...

To jo. No a kromě vlastního sportování jsem taky trénoval holky ve vzpírání a zápase. Dneska je dokonce ve volném stylu i mistrovství světa pro ženy.

A má ženský zápas nějakou kvalitu?

Jéžiš, to byste se divila! Tuhle bylo na Olympii mezinárodní soustředění děvčat a to Vám řeknu, běda chlapovi, který by se jim dostal do rukou. Já Vám řeknu, ženský jsou daleko bojovnější než chlapi. Vždycky si dělám legraci, že je to jako se psy - psi zápasí do první krve, feny do poslední. Samozřejmě že ta muskulatura u ženských je o něčem jiném, ale jinak jsou chápavější i pohybově nadanější.

Ale nejspíš o něco bojácnější…

Nevěřte tomu, jsou odolnější. My chlapi, nerad to říkám, jsme poserové. Vidím to na sobě, nemám rád bolest… Ale to asi nikdo.

To je zvláštní, že říkáte, že nemáte rád bolest, přitom jste si vybral sporty, kde ta bolest nutně přichází, a kaskadérskou práci, kde je bolest také na denním pořádku.

No jo, ale taky se mi nechce k doktorovi, aby mě třeba někam neposlali… Ale musím zaťukat, že zatím, až na ten vyšší tlak, co má každý, je to tak nějak dobré.

Tak hlavně že tělo slouží.

Slouží, jen teď jsem si urval úpon v rameni. Dělal jsem takový cvik na triceps s 90 kg a najednou, jako když praskne větev a pracka mi ulítla… No ale k doktorovi jsem nešel, protože by mi do toho něco píchal. Radši jsem si naordinoval samoléčbu kostivalem a koňskou mastí, k tomu lehce posiluju, aby se to všechno kolem líp prokrvilo a líp hojilo.

To jsem netušila, že stále aktivně cvičíte…

To víte, musím, jinak bych se rozložil. Když mám někdy hodně práce a třeba 10 nebo 12 dni nejdu cvičit, hned to cítím. Když někdy vidím starý lidi, jak nedokážou nastoupit do auta nebo do tramvaje, protože se nedokážou přitáhnout rukou, tak říkám, že to není stářím, ale tím, že na sobě zapomněli fyzicky pracovat. Já se snažím cvičit pořád, doma mám pár základních věcí nebo rád zajedu ke kamarádovi, který má zas jiný heblata, a taky tam potkám jiný lidi, kulturisty, powerliftery, ženský. Víte, třeba v dobách, kdy jsme jako vzpěrači byli na výsluní, se kulturistika hlavně díky novinám zavrhovala. Všichni říkali, že jsou to jenom nafouknutý svaly. Ale to byli blbci profesionální, co tohle říkali, protože když se dneska podíváte, jaká je to dřina! Vždyť ti kulturisti dělají dnes v některých disciplínách víc než vzpěrači. Ale přestože jsem svalový typ a kulturistiku obdivuju, není to nic pro mě, protože já rád žeru. (smích)

Když jste závodil, tak jste si ale určitě dával pozor, abyste měl kvalitní stravu, která je potřeba pro všechny silové sporty. Co jste jedl?

Já měl kliku, že byl táta řezník, a tak jsem měl maso. Jinak mě nenapadlo shánět něco jiného. No a z doplňků jsme měli jen celaskon a pangamin, a i tak jsme byli dobrý. Pak ale přišly steroidy a šlo to do p…


Zdeněk Srstka - kaskadér

Vy jste byl u založení kaskadérské skupiny na Barrandově. Jak jste se tak k tomu nachomýtl?

Měl jsem spolužáka Tomáše Svobodu, který pracoval jako asistent režie a protože se měl točit Blbec z Xeenemünde a Tarzanova smrt, kde měly být rvačky, objížděl tělocvičny a hledal takový ty ksichty - pošramocené uši, rozbité nosy, silný krk… No takže my jsme se tam dostali a na povel se na plný pecky a s radostí porvali.

Takže to jste asi sklidili úspěch, ne?

No jo, to se všem líbilo a všichni se ptali, kde tyhle chlapy našli, protože tam byl Otík Rademachr, finalista ME v boxu a typický boxerský zjev, Jarda Tomsa, to byl spíš zas takový šlechtic, starej Jákl, džudista, nebo Jarda Klenot, s tím jsem se rval najradši, protože rána vypadá tak, jak ji ten druhý dohraje, a Jarda vždycky letěl přes troje dveře… Prostě jsme se s tím nemazlili. No a pak přišli ze západu a točili se Zlatokopové z Arkansasu, Černý karafiát, následovala éra válečných filmů. Když jsme točili třeba Na západní frontě klid, už jsem pomalu ani nevěděl, jestli jsem, nebo nejsem ve válce. To byly zajímavý věci. Navíc režiséra dělal člověk, který býval americkým generálem letectva a zúčastnil se bitvy v Tichomoří. To byl frajer! No a on chtěl lidem ukázat strasti a krutosti války, tak jednou vymyslel, že natočíme scénu, kde my budeme mrtvoly, po kterých budou běhat krysy. Takže se udělala ohrádka z pletiva, my si lehli dovnitř a z nějakého výzkumáku přivezli asi 200 krys, který na nás vypustili.

A všichni to zvládli bez pohnutí brvou?

No tak jeden ne, ale nebudu říkat který (smích). Ten říkal, že nám radši bude nosit kafe. No ale ty krysičky byly vychovávaný v teplotě kolem 18 - 20 stupňů a tady byla zima a sychravo, takže místo aby po nás lezly, tak nám zalízaly pod kabáty nebo se snažily přes pletivo utéct ven. Takže se dala stopka a přemýšlelo se, jak je navnadit. Nakonec nás natřeli rybí pastou a do kapes nám dali zavináče. To byla teda pěkná zkouška!

Tak bylo to asi nepříjemné, ale měl jste někdy při natáčení nějakého náročnějšího kaskadérského kousku strach?

Strach musí mít každý, nebo ona je to spíš taková nervozita, jako třeba před sportovním výkonem. Musíte se soustředit, už dopředu vědět, co a jak, a taky musíte počítat s tím, že třeba z 5 - 10 procent se taky něco může nepovést a vy si rozbijete nos. Třeba jednou jsme natáčeli Velkou vlakovou loupež, kde jsem hrál opraváře, který měl vyměnit žárovku a když slézá z žebříku dolů, měl uklouznout po hrachu. Jenže to bylo půl čtvrté ráno a hrách jsme neměli, tak režisér pan Lipský řekl, ať to nahraju. Takže jsem jim to párkrát předvedl, všichni spokojený. A teď si představte, že nějaký aktivní blbec ten hrách přines. V půl čtvrté ráno! No a tak se to jelo ještě jednou. Takže jsem slézal a jak si tak stoupnu… (ani se nedivím, že to ten Jánošík s prominutím tak pros…), upadl jsem na záda, palicí švihl o zem, ani jsem nevěděl jak. Div, že jsem neomdlel. Tak i takový jsou momenty.

A který záběr se použil - s hrachem, nebo bez hrachu?

Samozřejmě s hrachem.

Vy jste si prý ale zahrál i hlavní roli, a to v seriálu Trapasy veselého statkáře. Jaké to bylo?

No to bylo výborný! Když jsem si ten scénář přečetl, říkal jsem si: „Ty vole, to je šitý přímo na tebe!" Byl to neskonale milý příběh, jen mě mrzí, že se vysílal zrovna v době, kdy jsme hráli finále hokeje s Kanadou, takže všichni sledovali zápas.


Zdeněk Srstka - milovník zvířat

Kolik máte doma zvířat?

Teď moc ne. Měl jsem dvě pitbulky, ale musel jsem je nechat uspat, protože měly rakovinu a doktor říkal, že s tím už nejde nic dělat. No to víte, že jsem to vořval. Teď mám amerického buldoka, ten má padesát kilo. Ale jak ten umí mluvit očima, to byste nevěřila. Když něco provede a pak se na mě zadívá těma svýma očima, tak vždycky změknu a řeknu: „No jo, tak pojď sem.“

Takže na své zvířecí svěřence nedokážete být přísný?

To ani nejde, ani na svého kocoura Garfielda ne. Toho ke mně někdo hodil, když byl ještě kotě, a já ho našel, jak žere zbytky u slepic. Tak jsem mu řek: „Pojď, já ti dám něco lepšího,“ a od té doby už se mě nepustil. Ale jsem rád, že ho mám. Vždycky se hajzlík prodere oknem, skočí mi do postele a olizuje mi obličej. To prý šelmy dělají, když vás mají rádi.

Je to prostě radost mít doma zvíře. Moje bývalá kolegyně z práce vždy říkala, že pes je lepší než manžel, protože který chlap by kolem ní poskakoval šílený radostí z toho, že se vrátila z práce.

No, to jako manžel nerad slyším, ale tohle vítání je opravdu milé a nefalšované!

Člověk ví, že to tomu zvířeti může věřit.

Víte, občas jsou takové náznaky, že by se ten pořad Chcete mě? mohl zrušit, ale já říkám, že to by nebylo dobrý. Když se začínalo, byly v Čechách snad jen čtyři útulky, dnes jich je nějakých pětašedesát nebo sedmdesát. Díky paní Kubišové. Vždyť o ta zvířátka se někdo musí starat. A taky bych řek, že ten pořad působí kladně na děti i dospělý. Ukazuje jim krutosti, kdy se najdou štěňata někde přibitá k vratům za uši nebo pes uvázaný v lese s ostnatým drátem kolem krku a mám pocit, že to má pozitivní vliv, protože dneska už málokde vidíte třeba psa uvázaného na řetězu u boudy.

Máte pocit, že díky tomu pořadu se umístilo do rodin víc zvířat z útulků?

Samozřejmě, to funguje. Když třeba pak mluvím s vedoucím útulku, tak říká, že z těch 8 zvířátek si lidi 5 - 6 vezmou. A to je pohlazení pro duši.

A jak to tedy vypadá s budoucností pořadu? Bude?

Jo, do konce roku. Ono za to taky bojuje hodně lidí. On ten pořad totiž nepomáhá jen zvířátkům. Jednou jsem šel takhle po ulici a přede mnou si to špacíroval takový vysoký chlap, na vodítku pejska. Když jsem procházel kolem něj, tak se zastavil, ukazuje na psa a říká: „Pane Srstka, tohle je vaše práce.“ Říkal to tak, jako by mi to vytýkal, tak já na to: „Člověče, to se teda omlouvám,“ a on: „Já Vám musím poděkovat, tohohle psa jsem si vzal z útulku v Troji, protože se mi strašně líbil. Víte, já jsem vdovec a jsem sám, tak jsem vždycky ráno vstal, dal si kafe, došel si pro noviny a pak se tak plácal. Ale co toho psa mám, tak musím dvakrát denně do Stromovky a už nejsem sám. Těch známých pejskařů, co jsem si tam pane Srstka udělal!“ Tak to bylo taky moc milé.

Takže i lidem může být tenhle pořad k užitku. A co Vy? Nezískalo si vás nějaké zvířátko v útulku natolik, že byste si ho vzal domů?

To bych musel mít 25 hektarů, protože z každého útulku bych si nejmíň dva, tři psy vybral. Ale jednu z těch svých pitbulek jsem měl z útulku. Patřila mezi devět štěňat, které vzali nějaký rodině za trýznění, a já těm jejím kukadlům neodolal.

Štěňata si umí lidi získat. Každopádně doufám, že pořad se ve vysílání televize udrží a pomůže dalším opuštěným zvířatům najít nové majitele.


Zdeněk Srstka - prostě Zdeněk Srstka

Říká se o Vás, že jste člověk, který kolem sebe neustále šíří dobrou náladu. Kde pořád berete tu šťávu a smysl pro humor?

No to je snad letorou, protože můj tatínek byl taky takový príma a ani maminka neměla k úsměvu daleko. A pak, proč bych se mračil. Teda někdy na silnici, když někdo jede prasácky, tak to bych nejradši vylez a dal mu do držky, ale jinak… Když tady lidi řvali, že je horko, tak jsem si jen říkal, buďte rádi, že žijete, kde žijete - to když jsem si vzpomněl na natáčení v poušti v Karakoramu, kde to, co je u nás na slunci, bylo ve stínu. Když jste pak přes ní přejížděli gazíkem, potkali jste za celý den tak tři velbloudy a když vám přivezli minerálku, tak jste viděli, jak už se v ní vesele prohání bičíkovci. Takže mě nic jen tak nerozhází, navíc si myslím, že to ujídá zdraví, když lidi neumí být veselí nebo jsou závistivý, furt pospíchají a nedovedou si sednout a pokecat.

Patří Vám k dobré pohodě i dobré jídlo?

To jo. Novináři se mě často ptají, co nejraději jím, a já na to - bůček, knedlík a zelí, případně kachničku. Na to se zrovna moc netváří. No a pak se ptají: „Co tak nejradši pijete?" No, nejradši piju slivovici a pivo. Jsem už prostě takový. Tatínek byl Moravák, tak ten to pálil i doma, dej mu pánbůh nebe. No a dědeček, jakou ten dělal polívku ze žebra... Dneska, když mi dá někdo hubenou polívku, tak to prostě není ono.

OČIMA AUTORKY

„Víte, dnes lidi pořád někam spěchaj a už si neuměj ani posedět a pokecat. Každej furt s tím telefonem na uchu, je to děs. Von chce bejt snad každej milionář nebo co," komentuje rozhořčeně Zdeněk Srstka dnešní dobu a jakoby na protest dlouze a beze spěchu zkoumá jídelní lístek. Tiramisu a latté jako předkrm - skvělá volba. A zatímco našlehaná mléčná čepice ve sklenici pomalu klesá a sladká vůně skořice se sladce line kolem stolu, pan Srstka se dává do vyprávění. Gurmánsky pomlaskává, když mluví o lahůdkách české kuchyně, tak trochu se zasní při vzpomínkách na dětská léta, čerti s ním šijí, když mluví o kaskadérských začátcích a na chvilku se odmlčí dojetím, když přijde řeč na jeho milovanou pitbulku, která se už prohání po psím nebi. Tolik příběhů a tolik emocí… Muž s velkým srdcem a obrovský milovník života - to je Zdeněk Srstka, jak jsem ho poznala já.

Vy jste po 40 letech svobody hupnul před dvěma lety opět do chomoutu. Získal jste ve své manželce i zdatnou kuchařku?

Tak ženuška vaří a vaří velice dobře a výborně peče.

Jaké to je být ženatý po těch letech mládeneckého života?

To je něco úplně jiného! Ještě Vám ale řeknu, jak to bylo. My jsme se už dlouho znali a jednou jsme koukali na film, kde se chystala nějaká svatba, a ta paní z té dvojice říká tomu chlapovi, že by chtěla deset svědků. A tak já z legrace říkám: „A kolik by stačilo tobě?“ A ona řekla, že dva. Tak jsem jí řek: „No tak si je sežeň.“

Takže to bylo takové náhlé vnuknutí?

Jo, taková náhlá myšlenka a do třech neděl jsme se brali. Ne, že bychom museli teda. (smích) Ale to vám musím říct, ty ženské vědí věci, které vás ani nenapadnou. Že máte špinavé triko nebo že máte díru na bundě… Já si toho cením. Ale horší je, že taky někdy musím něco udělat. (smích) I když paní je strašně šikovná a zvládá spoustu řemeslnických prací, což je úžasný. Ale jinak se nic nezměnilo. Když řeknu, že jdu do hospody, ona na to, že pro mě přijde, až budu chtít. V tom je to porozumění. A víte, je to dobrý. Můj tatínek říkával, že chlap bez ženský nemá být. Takže jsem rád, že nám to takhle vychází. Navíc máme od jejího syna vnoučka, no já ho miluju! Ale taky se musím učit vrátit se do svých dětských let, abych si uvědomil, jaký jsem byl, abych mu nevytýkal ptákoviny, které jsem taky dělal a hroší. Takže je to legrace. Ale taky si kolikrát říkám, protože já věřím, že něco existuje, tak vždycky říkám tátovi nahoru: „Fotr, já se divím, žes mě neutlouk!“


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

25.06.21:41Tom_93 - *1* moc dobry clanek !!!!!!!!!*1*
19.11.13:43Míra Pavlíček - ...masters,ani se tohoto ME nezucastnil.V roce 2002 byl 3...-2
01.11.23:05Pipo - Kdybych si měl vybrat parťáka nejen do posilovny, tak vždy..
31.10.20:42Michael Müller - Někdy v r. 1984 jsem dělal komparz ve filmu, kde hrál i p..
31.10.08:39DiamonD123 - to s těma steroidama myslel že jako ostatní začali brát st..-2
31.10.07:37BMW-fan - Při vší úctě k panu Srstkovi, časy, o kterých mluvil, o je..-2
31.10.07:34Reichenberk - Tohle je zajímavý článek o zajímavém chlapovi, který má co..+2
30.10.23:10witus - ty tvoje prispevky o as uz fakt zacinaji presahovat vsechn..-1
30.10.22:29Míra Pavlíček - -- upraveno administrátorem, uživatel zabanován-4
30.10.22:24JoeC - Chtěl jsem jít chrápat a přečíst si první odstavec,ale něj..
30.10.21:43daveM - peknej clanek zase :) ... a Míra Pavlíček: *** -- upra..-1
30.10.21:41dr.milhaus - videl jsem se s nim na Fitness Expo a co ctu ve clanku je ..
30.10.21:40alesek - Pěknej rozhovor. Pan Srstka něco dokázal a je úplně v poho..
30.10.21:24Míra Pavlíček - ***-7
30.10.21:18Geroj - super rozhovor *79* , skvělý člověk.
30.10.20:57setny - Moc pěkný rozhovor... děkuji.
30.10.20:40Jimmy Rean - pěkný článek *79* asi před měsícem s ním byl taky rozhovor..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2021 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2021 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie