Mike Francois u Westside Barbell

[Text: Steve Colescott] Ačkoliv je to už více než deset let, co byl Mike Francois kvůli vrozené ulcerózní kolitidě (chronické střevní vředovité poškození) donucen ukončit svou závodní kariéru, má dodnes mnoho skalních fanoušků. Řekl bych, že by se dali rozdělit na několik skupin. V první řadě na ty, kteří u něj právem obdivují jeho doslova raketový vstup mezi světovou špičku. Vždyť vyhrál na druhý pokus národní šampionát a poté dominoval na svých prvních čtyřech profesionálních soutěžích, včetně jasného vítězství nad Flexem Wheelerem na Arnold Classic roku 1995. Další skupinu fanoušků mohla uchvátit ucelenost jeho postavy, vyvážené množství svalů, jejich skvělá hustota a vynikající připravenost bez vydutého břicha a do očí bijící ztráty estetiky, která je bohužel běžná u monster dnešní doby.

Poslední skupina fanoušků, a troufám si říct, že největší, u Francoise obdivuje jeho poctivý přístup k tréninku, ale hlavně jeho upřímnou lásku k železu. Toto více než cokoli jiného zajistilo, že jeho pověst šampióna přetrvává tolik let od jeho poslední soutěže. Jeho láska se ještě víc prohloubila dobou, po kterou Mike trénoval s největšími a nejsilnějšími borci z klubu Westside Barbell. Francois trénoval ve Westside s přestávkami celkem tři roky. Začal těsně před získáním své profi karty. Mike vzpomíná:

"Někteří kluci z Westside o mě řekli Louiemu a mě samotného přemluvili, abych za ním zašel. Mysleli si totiž, že by mohl posunout můj trénink na další úroveň a pomoct mi získat více hmoty. To, jak trénovali, byl od základů úplně jiný trénink, než na který jsem byl zvyklý. Každý den u Westside byl skvělý a každý byl jedinečný. Když vejdete dovnitř, pohltí Vás neskutečně nahlas puštěná Metallica nebo AC/DC. Hudba hraje tak nahlas, že sotva slyšíte vlastního slova. I když stojíte jen pár metrů od druhého, vůbec neslyšíte, co říká. Na druhou stranu, tam se stejně moc nemluví.

Každý den byl soutěží. Protože jsem byl jediným kulturistou v klubu a bez ohledu na to, že mě ostatní uznávali, každý den probíhal závod. I když se konal jen v mysli, byl tou pravou hnací silou, která mě nutila jít neustále dál a zlepšovat se. Kluci z Westside se samozřejmě hnali především za svými vlastními cíli a zdaleka jim nešlo jen o mě, avšak myslím, že i oni sami cítili, že jsou důležitou součástí mého přerodu v lepšího kulturistu. Rozhodně sami museli tušit, že i jim přísluší část mých úspěchů, protože mi opravdu pomohli a dali mi hodně a já si toho velice cením."

V průběhu doby, po kterou trénoval Francois ve Westside, zaznamenal dramatické silové zlepšení, včetně zvýšení svalových objemů a hustoty, a to právě díky tréninku těžkých základních cviků...

"Rozhodně největší podíl na rozvoji mých vzpřimovačů a latissimů plynul z té hromady tahů a jiných cviků na záda. Když se podívám na dnešní závodníky, jen hrstka z nich má tak rozvinuté vzpřimovače páteře. Ale nebyly to zdaleka jen vzpřimovače, které jsem si odtamtud odnesl. I svaly na ramenou se tréninkem ve Westside posunuly úplně jinam. Mívali jsme například ve zvyku cvičit naprosto šílené tlaky s váhou kolem 200 kilo. Pamatuji si, jak Chuck Vogelpohl jednou přišel do posilovny, ve které tou dobou už trénovalo několik kluků. Cvičili mrtvé tahy z asi 15cm boxů, měli naloženo dobře přes 300 kg, ale nedařilo se jim činku ani odlepit. Chuck přikráčel a bez jakéhokoli zahřátí, jen se zapnutým opaskem nastoupil před činku, beze slova ji zvedl a ukázal jim, jak se to dělá. Chuck měl téměř kulturistickou postavu, ale disponoval obrovskou silou.

Vždy, když jsem odjížděl z tréninků, musel jsem si úplně sklopit sedačku, protože jsem měl záda neskutečně ztuhlá. Nechápu, jak to, že jsem se nikdy nevyboural. Stěží jsem viděl přes palubní desku ven, ale spěchal jsem domů, abych se mohl najíst. Tréninky bývaly drsné, ale přinášely výsledky. Trénoval jsem s chlapy z Westside Barbell přibližně dva nebo tři roky. Poté nastala doba, když jsem poznal, že mám odejít. Věděl jsem, že některé věci jsou pro mě už na hranici možností a začal jsem se bát zranění, protože mým zdrojem příjmů byla kulturistika."

Jako každý, kdo tlačí tvrdým tréninkem své tělo dál a dál, i Francois musel čelit několika drobnějším zraněním.

"Krátce před mým vítězstvím na Arnoldu jsem si poranil prsní sval při tréninku dotlaků s Kelly Pattersonem. Sval nebyl natržený, ale právě to všudypřítomné nebezpečí zranění mě přimělo k rozhodnutí, že bych odsud měl na nějakou dobu vypadnout. Louie z toho nebyl vůbec nadšený, protože si přál, abych u něj cvičil napořád, což jsem chápal, ale znal jsem své tělo a věděl jsem, o co si říká. V případě, že bych se vrátil, by mě okamžitě přijal a začali bychom přesně tam, kde jsme skončili. Pokud přijde řeč na trénink, je Louie opravdový inovátor. Je to typ člověka, který se neustále snaží přijít s něčím novým. Stačilo se ho zeptat a on okamžitě odpověděl, že ví o něčem, co mi opravdu může pomoci. I když nebyl kulturistou, přesně věděl, co je potřeba pro zvětšení té které partie. Louie se navíc nikdy nespokojí s něčím, co je vyzkoušené a co momentálně funguje. On nikdy neřekne: ´Jo, tohle stačí,´a vždy přijde s něčím novým. Jeho metody jednoznačně vedly k dalšímu rozvoji mých svalů a celého těla."