| Jméno: |
Tomáš Slavata |
| Datum narození: |
16. 6. 1980 |
| Znamení: |
blíženec |
| Bydliště: |
Praha |
| Sport: |
terénní triatlon |
| Výběr z úspěchů: |
1998 - 2. místo - běh do vrchu Šarovcova Lhota Junior |
|
2000 - 3. místo - běh na 27 km Cross |
|
2001 - 7. místo - MČR v extrémním závodě štafet |
|
2002 - 9. místo - terénní maratón - český pohár |
|
2004 - 6. místo - MČR v extrémním závodě štafet |
|
2005 - 6. místo - mistrovství ČR v terénním triatlonu |
|
2009 - 6. místo - Xterra Czech |
|
2009 - 13. místo - Xterra MS Havaj |
|
2010 - 37. místo - IRONMAN (Anglie) |
|
2010 - 5. celkové místo v poháru terénního triatlonu Xterra (hlavní závody) |
Pokud máte rádi sport a potkáte člověka, který je profesionálním sportovcem, asi Vás zaujme. Ale protože takových lidí je konec konců dost a jsou to taky jenom lidi, asi z toho zas tak úplně "perplex" nebudete. Pokud se ale o tomtéž člověku dozvíte, že mimo účasti ve velkých závodech si ještě v pouhých 21 letech osvojil dvě děti z dětského domova, vychoval je a svůj čas i nadále věnuje dětem bez rodin, kvůli kterým rozjel celou řadu smysluplných projektů, už asi zbystříte mnohem víc. A když si pak ještě přečtete o tom, jak neváhal zastavit kilometr před cílem extrémního závodu Adrenalin Cup, aby společně s dalšími pomohl při záchraně života jednoho ze soupeřů, za což obdržel čestný diplom od olympijského svazu a klubu Fair Play, tak už Vás asi doopravdy začne zajímat, jestli tenhle "klaďas" jak vystřižený z Rychlých Šípů opravdu nemá i nějaké své démony. Tedy, to alespoň bylo to první, co zajímalo mě.
Podle toho, co jsem o tobě všechno zjistila, to vypadá, že jsi takový druhý Mirek Dušín. Máš i nějaké špatné vlastnosti?
Určitě mám spoustu chyb. Jednou z největších je asi to, že nedokážu říkat ne. Beru si tak toho na sebe až přespříliš a pak nestíhám plnit své závazky včas.
A nic horšího nemáš? Jako, že bys byl závistivý, nepřející nebo že bys přespříliš popíjel či šňupal koks?
Jako nějaký opravdový neduh. Nevím…snad jen asi hodně riskuji.
Riskuješ v jakém smyslu?
Potřebuji adrenalin, takže třeba skáču z mostu. Ale v mém případě, kdy mám zodpovědnost za děti, které trénuji, nebo projekty, které jsem rozjel, je to určitým způsobem nezodpovědnost - riskovat, že se mi může něco stát.
Dobře, ale začneme od začátku. Sport je důležitou součástí tvého života - jak ses k němu dostal?
Ke sportu jsem se dostal díky jednomu z mých otců, který s námi trávil hodně času, když mi bylo asi 6 let.
Měl jsi hodně otců?
Měl a moje rodina vůbec nefungovala nejlépe. Ale tenhle „otec“ byl pro mě důležitý, protože sám sportoval a i mě ukázal cestu ke sportu. On sám byl reprezentantem ve vzpírání a řeckořímském zápase, a tak se mě snažil vést k těmto disciplínám, ale já byl víc vytrvalec. Běhání mě bavilo už ve škole a posléze jsem zjistil, že mě baví závodit s tramvajemi na Malé Straně. Ale v tu dobu jsem to nevnímal jako sport, ale spíš jako zábavu a taky to byl pro mě únik před problémy doma.
Terénní závod Xterra
Kdy se tvoje závodění s tramvajemi překlenulo v opravdové sportování?
To bylo na základní škole, kdy jsem začal reprezentovat školu ve vytrvalostních bězích. Ve chvíli, kdy jsem vyhrál svůj první závod a lidi tleskali, jsem si uvědomil, že takhle mohu získat pozornost, které jsem do té doby příliš neměl. Takže jsem začal trénovat a dokonce jsem přemlouval paní učitelku, aby mě těch 45 minut v tělocviku nechávala kroužit kolem stadiónu.
Takže jsi začal trénovat, protože jsi chtěl pozornost?
Určitě, chtěl jsem být dobrý jenom kvůli té pozornosti. Děti z problémových rodin se většinou snaží získat pozornost tak, že vyvádějí různé lumpárny - já jsem rád, že jsem přišel na to, že mohou pozornost získat svými sportovními výkony.
Jak se to tvé sportování dále vyvíjelo?
Začal jsem se věnovat vytrvalostním běhům a časem jsem se specializoval na běhy do vrchu, to mě strašně bavilo. Čím víc to bylo do kopce, tím to bylo lepší, protože jsem cítil, jak u toho dřu. Tam do toho musíte dát od startu až do cíle úplně všechno a cítíte každý krok a každý odraz. V běhu do vrchu se mi podařilo získat 5. místo na otevřeném juniorském MS, což byl pro mě velký úspěch.
Nyní je ale tvou hlavní disciplínou triatlon. Jak proběhla tvá metamorfóza z běžce na triatlonistu?
Tak ten vývoj vedl ještě přes cyklistiku. Když jsem běhal, doplňkově jsem jezdil na kole a jednou mě kamarád cyklista ukecal, abych s ním zkusil nějaký závod. Tak jsem do toho šel a hned tenhle svůj první závod jsem ve své kategorii vyhrál. Strašně mě to nakoplo, takže se najednou pro mě stalo kolo důležitější a běh jen doplňkový. Na leasing jsem si koupil své první pořádné kolo a začal se zaměřovat na český pohár MTB.
Takže k triatlonu vedla dlouhá cesta…
Triatlon pro mě byl velký sen už od mladých let, ale byl tam ten problém, že triatlonisté musí plavat už od mala, což se mi nepoštěstilo, a tak mi bylo jasné, že bych na hladkém triatlonu neměl žádnou šanci. Pak ale v roce 2002 přišel Xterra terénní triatlon a to bylo pro mě to pravé ořechové. Tam, i když jsme vylezli z vody mezi posledními, jsme byli schopní sednout na kolo, všechny předjet a ještě jim to třeba o pět minut nandat.
Přesto jsi časem na plavání asi trochu zapracovat musel, ne?
Techniku jsem začal dolaďovat, až kdy mě vzala pod křídla Dukla Praha, kde jsem začal trénovat s pětibojaři. Byl to pro mě velký zlom, protože najednou jsem se dostal mezi profesionály a mezi sportovce, na které jsem se do té doby díval jenom v televizi..
V té doby ti bylo kolik?
Dvacet dva.
Takže to už jsi měl u sebe kluky. Jak se ti přihodilo, že ses stal v tak mladém věku tátou dvanáctiletého Míry a desetiletého Tomáše?
Tomášovi kluci - Tomášek a Míra
To bylo právě kvůli tomu, jak je naše rodina komplikovaná. Máma alkoholička, sestra otěhotněla v 16 letech, pak přišly drogy a prostituce, další těhotenství… Vždy se chvíli snažila, ale pak se zase vrátila do starých kolejí, takže ji časem zbavili rodičovských práv. Tenkrát mi bylo nějakých 8 - 9 let a moc jsem to nevnímal. V 16 letech jsem si ale začal uvědomovat, že rodinné poměry, ve kterých žiji, nejsou normální, a najednou mi začalo docházet, proč tolik sportuji, proč potřebuji tolik kompenzace, a vzpomněl jsem si na kluky, jak jsou na tom asi oni. Zjistil jsem, kde jsou, a začal jsem za nimi pravidelně dojíždět a trávit s nimi víkendy. Jednou, to mi bylo už 18, jsem chtěl klukům ukázat, jak se umím na houpačce otočit kolem dokola, jenže houpačka se urvala a já vylítl. Při pádu jsem si rozdrtil obratle a necítil nohy. Musel jsem prodělat dvě operace, které mě měly dát zas do kupy. Do té doby jsem se nezastavil, stále jsem něco dělal, ale najednou jsem se zastavit musel a měl jsem čas přemýšlet. A tehdy jsem si uvědomil, že kdyby byl ten úraz těžší, tak by klukům vlastně už nikdo nezbyl, a pevně jsem se tenkrát rozhodl, že to s úřady vybojuji a získám je do své péče.
To jsi v tom věku věděl, že je budeš schopný uživit?
Asi jsem si tyhle věci tenkrát tolik neuvědomoval, to bych to víc zvažoval. Já jsem jen věděl, že chci klukům dát to, co chybělo mě, a začal jsem o to usilovat.
Na úřadech na tebe asi museli koukat jako na blázna.
Hodně. Odezvou na mé snahy bylo, že mi ke klukům zakázali přístup. Vím, že je chtěli hájit, protože mysleli, že nebudu schopný se o ně postarat.
Chtěli asi kluky taky uchránit před dalším zklamáním…
Přesně tak. A proti mně hrál strašně věk, zkušenosti sociálky se zbytkem mé rodiny i to, že jsem byl chlap. Na úřadech jsem jednal se ženami a tam jsem zažil normální diskriminaci mužských práv. Všechny se na mě koukaly, jako bych se zbláznil, když se chci jako chlap starat o rodinu. Nicméně já jsem se nevzdal, vyběhal si všechna povolení, psychotesty a nakonec to rozsekla psycholožka, která vyslechla mě i kluky a řekla, že nedoporučuje rozdělení a že i přes můj nízký věk budu schopný se o kluky postarat.
Pamatuješ si, kdy kluci přišli už na stálo k tobě domů?
No jasně, bylo to 29. 6. 2001 a byl to pro mě úplně úžasný pocit.
Nezaskočila tě pak realita všedního dne?
Soustředění malého závodníka z dětského domova
Ne, bylo to dobré. Dopředu jsem byl připravený na to, že sport bude muset jít hodně stranou. Srovnal jsem si priority, takže jsem věděl, že je pro mě nejdůležitější rodina, kterou jsem nikdy neměl. Nechtěl jsem, aby byl můj sportovní úspěch vykoupený tím, že by mě měli kluci málo u sebe. Naučil jsem se ale stíhat spoustu věcí díky dobrému plánování. Například v létě jsem s nimi šel spát už v deset, v pět jsem vstal a vyrazil na dvě hodiny na kolo. Před sedmou jsem se vrátil, vzbudil jsem je, vypravil do školy a šel jsem si zaběhat. Odpoledne jsem je zase vyzvedl v družině a šli jsme společně na stadión, kde jsem v té době dobrovolně trénoval mládež. Takže i v té době se mi dařilo udržet kvalitní tréninky. A když jsem věděl, že nebudu mít dost času, přidal jsem na intenzitě a trénoval na krev. Trénoval jsem snad dokonce ještě víc, protože jsem chtěl, abych byl pro kluky nejlepší, aby se ve mě zhlédli tak, jako já ve svém nevlastním otci. A také jsem věděl, že pokud si budu já moci plnit své sny, budou i oni šťastní, protože jim ze sebe budu moci předávat to pozitivní.
Jak jste zvládali domácnost? Byla taková chlapsky chaotická a k jídlu namazaný chleba, nebo se z tebe stala zdatná hospodyňka?
Tak já jsem fakt dost vařil a domácnost byla taky myslím v pořádku. Kluci samozřejmě museli pomáhat s úklidem a mytím nádobí, ale takové ty ženské práce jako vaření, praní a žehlení jsem dělal já a je jasné, že jsem postupem času musel přijmout i některé ženské vlastnosti, abych to zvládl. Ale jsem tomu všemu rád. Kluci mě naučili spoustu věcí, vlastně spíš vychovali oni mě než já je.
To asi bylo vzájemné. Nicméně, respektovali tě? Nebo také došlo na takové to: “Nerozkazuj nám, ty nejsi náš táta.“
Ne, to se nikdy nestalo. Samozřejmě se taky ofrňovali, jako se ofrňuje každý, ale respekt tam byl a autorita fungovala.
A byla v té době nějaká přítelkyně, která ti pomáhala?
Měl jsem přítelkyni, která mě znala ještě v dobách, kdy jsem jezdil za kluky na víkendy. V týdnu jsme měli ale čas pro sebe, takže to fungovalo. Když kluci přišli ke mně domů, strašně mi pomohla, ale najednou toho společného času nebylo tolik, protože já nechtěl dávat kluky někam na hlídání, kvůli tomu jsem si je nebral. Takže přítelkyně dlouho nevydržela. Tehdy jsem si neuvědomoval, že můj osobní život je stejně důležitý, to vidím až teď.
Kluci už odrostli, jaké máte vztahy teď?
Hostem Českého rozhlasu 2
Tak Mírovi je teď 21, dostudoval hotelovou školu a stále spolu bydlíme ve společné domácnosti. Tomáš, ten se rozhodl vrátit se k tomu, z čeho vzešel. Těžko říct, jestli jsou tam nějaké geny…
Genetika určitě bude hrát svou roli, nicméně nemáš trochu pocit, že jsi zklamal?
No, nebylo to lehké. Věřil jsem, že když Tomáše přitáhnu ke sportu, že v něm taky najde určitou kompenzaci, jako to bylo i u mě. Úplně jsem v něm viděl sebe. Ale nepovedlo se. Nejtěžší bylo přestat za něj řešit všechny jeho problémy, oprostit se od něj a nechat mu volnost, aby si třeba sám některé věci uvědomil…
Ty jsi říkal, že jsi dobrovolně trénoval děti na Dukle, nyní závodíš i trénuješ děti pod hlavičkou Atletiky Tábor. To jsi měl málo svých dětí?
Tak mě to baví. Pod Atletikou Tábor jsem u nás v Řepích otevřel atletický oddíl, kam se přihlásilo přes 70 dětí!
To netrénuješ všechny sám!
Ne ne, máme trenéry z FTVS a kolegy, se kterými závodíme, kteří jsou placeni za peníze z příspěvků. Razím totiž názor, že pokud chceme mít do budoucna kvalitní sportovce, je důležité, aby měly děti kvalitní trenéry. A kvalitní trenéři potřebují kvalitně zaplatit.
Tvůj vlastní trénink a trénink dětí ale nejsou tvými jedinými činnostmi. Jsi jeden ze zakladatelů Fondu Sportovců. Jaký je jeho cíl?
Je to projekt na podporu dětí z dětských domovů a sociálně znevýhodněných a hlavní myšlenkou je dát těmhle dětem náš čas, čas profesionálních sportovců, protože děti většinou nestrádají materiálním nedostatkem, ale spíš nedostatkem zájmu dospělých a nedostatkem motivačních vzorů. Snažím se toho pro fond udělat co nejvíce spolu s Michalem Novotným - naším předním snowboardistou a Tomášem Krausem, mistrem světa ve skicrossu.
A co fond pro děti dělá v praxi?
Bereme děti na velké sportovní události, kde pro ně pořádáme dětské závody a oni si tedy mohou zazávodit vedle velkých závodníků. Mohou pak říct nejen: "Já jsem toho závodníka viděl," ale také: "Já jsem s ním závodil." A to je důležité. Že toho sportovce nevidí jen v televizi, ale že mohou být vedle něj a vidět, že je to člověk jako každý jiný a že i oni takoví mohou být.
Tomáš může být vzorem i svým sportovním chováním.
Tím ale tvé aktivity nekončí…
Také jsem rozjel tréninkové kempy, kdy za dětmi do dětských domovů během týdne jezdím a osobně s nimi pracuji nebo pro ně připravuji triatlonové závody, během kterých s nimi strávím třeba čtyři dny a oni se mnou dělají všechno, co já dělám v běžném životě.
Není to ale tak trošku sisyfovská práce? Ty jim sice věnuješ nějaký svůj čas, ale přesto, jaká je to kapička v tom celkovém objemu?
No jasně, ale když vezmu, jaký na mě měl vliv můj nevlastní otec, který se také nezdržel zrovna dlouho... Někdy si stačí přečíst knížku nebo vidět film, který tě dokáže motivovat a ovlivní tě do budoucnosti, protože najednou zjistíš, že se dá přemýšlet i jinak. A o tom to je.
Ale možná si taky díky tobě uvědomí, co by možná mohly mít, a nemají. Jako když vezmeš dítě z chudé země do bohaté a ono najednou teprve pozná, v jaké chudobě vlastně žije...
Já se tohle snažím pohlídat, abych dětem nedával falešné naděje. Proto si je neberu domů a snažím se zdržovat spíš v jejich prostředí. I tréninkové kempy pořádám na neutrálních místech, kde se jim věnuji jako jakýkoliv jiný trenér, jen jsem jim možná schopný předat bohatší zkušenost než většina mých vrstevníků a navíc se se mnou mohou lépe ztotožnit, když se dozví, že i já pocházím v podstatě z podobných poměrů.
Vidí, že ty jsi taky neměl úžasnou maminku a úžasného tatínka, a přesto ses s tím dokázal poprat a někam jsi to dopracoval.
Přesně tak a také, že nejsem jenom ten sportovec, co jim tam přijde podepsat kartičky a pak zas už pospíchá dál.
Když se takhle intenzivně věnuješ dětem, nebojíš se, že jednou, až budeš mít třeba vlastní, už budeš vyhořelý?
Ne, já se na to strašně těším. Těším se, až je budu moct brát do toho sportovního světa a vychovávat je k lidskosti a pochopení a rozvíjet jejich sociální cítění, protože toho je tady pomálu.
Spoustu věcí, které podnikáš, můžeš uskutečňovat hlavně díky svým sportovním aktivitám, tak se k nim ještě vrátím. Ty ses chtěl v letošním roce kvalifikovat na MS na Havaji - povedlo se to?
Podařilo se to, ale nejedu, nejsou peníze.
A není ti to líto?
Tak já mám asi tu výhodu, že sport je pro mě až na druhém místě.
Takže nemáš větší sportovní ambice?
OČIMA AUTORKY
Marná sláva, nemohu si pomoct. Jako každý, obdivuji vše, co Tomáš dokázal, na druhou stanu mi stále vrtá hlavou, jakou má asi tenhle muž svou temnou stránku, jakou má tu druhou, odvrácenou tvář. Ne prosím, neukamenujte mne za tyhle myšlenky, vy, ženy a matky, které se při čtení Tomova příběhu neubráníte dojetí a zjihle zbožnému obdivu. Svými úvahami se nikterak nesnažím snižovat jeho zásluhy, jen hledám rovnováhu. Protože já nevěřím na dokonalost a nevěřím na světla bez stínů. A nebo, že by dokonalost skutečně existovala a mě jen příliš ovlivnily pohádky o vlcích v ovčím rouně? Ale nakonec je to vlastně fuk. I kdyby měl Tomáš Slavata v sobě třeba tisíc ďáblů, tak to nic nezmění na tom, kolika dětem pomohl a pro kolik z nich byl inspirací. Za takových okolností, ať si klidně třeba nosí rohy a páchne sírou, přesto mu bude patřit i můj obdiv.
Myslím, že jsem dokázal na velkých závodech své maximum, a je jasné, že díky tomu, co dělám pro děti, se budu ve sportu vždy víc brzdit a budu skromnější, abych měl víc času pro ně. Na druhou stranu si uvědomuji, že pokud si nebudu vyjíždět kvalifikace na MS, nebudu moci uskutečňovat své plány. Dřív jsem viděl sport jako prostředek k tomu, abych získal pozornost lidí, nyní si uvědomuji, jak je také silný, co se týče médií. Protože kdybych nebyl českým reprezentantem a jen vychoval ty kluky, tak se o mě nedozvíš ani ty. Takových příběhů a lidí, co dokázali to, co já, je spousty, jen o nich nikdo neví.
To máš asi pravdu. Každopádně opravdu nemáš žádné sportovní cíle?
Mám cíle. Letos jsme s Tomášem Svobodou absolvovali Ironmana v Anglii a domluvili jsme se, že v dubnu odletíme do Afriky, kde bychom se chtěli kvalifikovat na Ironmana na Havaji.
No a co když zase nebudou peníze?
Tak ony by asi byly i teď, ale já to hodně zvažoval, protože jsem rozjel ten fond sportovců, tréninkové kempy, dětskou atletiku, také jsem byl hlavní host Radiožurnálu, po jehož vysílání se mi ozvala další média a třeba Česká televize by se mnou ráda natočila Třináctou komnatu.
Tak to budeš pěkně mediálně profláklý…
Hodně to pomůže mým projektům, ale i pro mě je to strašná satisfakce, že někdo ocení to, co dělám, protože já jsem pořád ten malý kluk, co chce pozornost. A nestydím se to říct.
Uvědomuji si, že je to pořád lepší, než kdybych skončil jako alkoholik nebo na drogách.
Takže jsi hrdý na to, co všechno jsi dokázal a co všechno se ti podařilo.
Já bych byl strašně rád za to, kdybych měl vedle sebe člověka, který by na to byl hrdý.
Další informace o Tomášovi Slavatovi a jeho aktivitách naleznete na www.tomasslavata.cz
Víte, že...
Kompletní domácí posilovna (Záno...
