Jiří Mužík: "Zdravé děti jsou pro mě víc než vyhraná olympiáda."

tr>

Jméno:	Jiří Mužík
Datum narození:	1. 9. 1976
Znamení:	panna
Bydliště:	Praha
Sport:	atletika
Úspěchy:	1997 MS Atény - 400 m př., 8 místo
	1997 ME Turku - 400 m př., 2. místo
	2000 OH Sydney - 400 m př., 13. místo
	2000 Halove ME Gent - 4x 400 m, 1. místo
	2002 ME Mnichov - 400 m př., 2. místo
	2004 OH Atény - 400 m př., 15. místo
	2006 ME Göteborg - 400 m př., 9. místo
Osobní rekordy:	400 m př. - 48,27 s
	400 m - 45,78 s

Kam se ztrácí sportovci, kteří právě nejsou na výsluní třeba kvůli zraněním? Neztrácí se, žijí si svoje životy, bojují se zdravím i starostmi každodenního dne v soukromí jako obyčejní lidé, bez blesků fotoaparátů, spuštěných kamer a diktafonů nahrávajících každé jejich slovo. Jak pomíjivá je sláva i přízeň fanoušků a jak krátká je lidská paměť... Opěvujeme medailisty, oslavujeme jejich úspěchy, jako by byly naše vlastní, ale jakmile zmizí ze stupňů vítězů, zmizí i náš zájem, přestože oni někde v zákulisí možná svádějí ještě obtížnější boje než na atletickém stadiónu. A snad i právě proto jsme tentokrát vyzvali k rozhovoru Jiřího Mužíka, halového mistra Evropy na 400 metrů překážek a držitele českého rekordu v téže disciplíně, toho času v rekonvalescenci.

Obyčejně začínám rozhovory se sportovci otázkou na jejich sportovní začátky, ale u vás začnu úplně obráceně: Kam jste se ztratil?

V roce 2006 jsem si urval koleno, a protože jsem se v tom roce chtěl ještě připravit na ME, ještě asi půl roku jsem s tím běhal a koleno si pořádně doničil. Měl jsem utržený křížový vaz, zničenou chrupavku a menisky, a tak se z jedné operace najednou vyklubaly tři a rekonvalescence se pořádně protáhla. Letos jsem si už myslel, že zase začnu běhat rychle, ale člověk míní, život mění. Začaly se dostavovat další zdravotní problémy způsobené přetěžováním zdravé nohy a následnými dysbalancemi.

Co dělá profesionální atlet, když nemůže běhat?

Tak rozhodně se nenudím. Všechno špatné je k něčemu dobré - konečně jsem se mohl věnovat škole, kterou jsem dříve několikrát přerušil, protože stíhat ji při vrcholovém sportu bylo složité. Hodně času trávím se svou rodinou a v neposlední řadě jsem se celou dobu snažil sportovat, jak to šlo. Začínal jsem plaváním a snahou zatínat svaly nohy, protože ty po operaci rychle atrofovaly a já měl operovanou nohu poloviční. Pak jsem postupně začal běhat, jezdit na kole nebo na kolečkových bruslích.

Operované koleno jste zřejmě dost slušně rozhýbal, přesto - myslíte si, že se ve svých 34 letech ještě můžete vrátit na atletické stadióny?

Donedávna jsem si myslel, že by to mohlo jít, jinak bych to ani nezkoušel.

Běžel jste letos nějaký závod?

Běžel jsem MČR, ale díky předchozím drobnějším zdravotním problémům jsem neměl šanci si předtím zaběhnout ještě další závody a rozzávodit se. Takže jsem po 4 letech běžel dva běhy za sebou - rozběh a finále - a byl to docela záhul.

Jak jste se cítil po takové dlouhé době opět na závodech?

Cítil jsem se slušně a myslel jsem, že by to mohlo běhat, ale bylo to jiné než dřív. Dřív jsem se s kluky, s kterými teď běhám, zas tak "nanadřel", ale najednou musím dřít strašně, a stejně od nich dostanu na prdel. Prostě to nejde si po tak dlouhé nemoci jen tak přijít a předvést nějaký super výsledek.

Ale bylo by to hezké.

To jo.

Kromě fyzioterapeutické pooperační péče jste pro zlepšení stavu kolene vyzkoušel i úplně novou léčebnou metodu Orthokine. Jak léčba probíhá?

Tak to je taková léčba 21. století. Přečetl jsem si o ní, že je dobrá na pooperační nebo i zánětlivé stavy, a protože mi to připadalo dobré, rozhodl jsem se to vyzkoušet. Pro léčbu jsem si vybral Sportklinik v Hradci Králové - jedno z mála zdravotnických zařízení, kde tuto metodu praktikují. Do péče si mě vzal šéflékař české atletické reprezentace MUDr. Jiří Neumann, který se mnou vše prokonzultoval a zodpověděl všechny moje dotazy.

Co pro vás léčba jako pro pacienta obnášela?

Při první návštěvě mi odebrali krev, která se nějakým způsobem kultivuje a připravuje pro další týdny. Při dalších návštěvách, kterých bylo pět nebo šest, mi upravenou krev píchnou do kolene a ta tam nastartuje ozdravné procesy.

Jak moc je ta aplikace bolestivá?

Tak samozřejmě příjemné to není, píchají vám do kolena, ale že by to byla nějaká drastická bolest, to vůbec ne. A vzhledem k tomu, jakými patáliemi jsem si s tím kolenem už prošel, bylo pro mne tohle píchnutí jako procházka růžovým sadem.

Během léčby jste musel mít klid, nebo jste mohl pokračovat v plném tréninkovém zatížení?

Mohl jsem normálně trénovat, což se mi na téhle metodě líbilo, protože vypadnout na 6 týdnů z tréninku, to bych mohl na celou sezónu rovnou zapomenout.

Zaznamenal jste nějaký příznivý efekt léčby?

Tak já jsem cítil, že se něco děje, už od první návštěvy a výsledný efekt byl výrazný. A kdybych to tolik nedrtil, bylo by to ještě o něčem jiném.

Jak jste na tom teď? Musíte při sportu překonávat nějakou bolest?

Tak po závodech mi do kolen trošku nateklo, ale jinak drží. Občas zabolí, ale to si myslím, že se občas stane každému. Rozhodně už to nejsou ty nepředstavitelné bolesti jako po operacích, kdy se nedalo myslet na nic jiného než na tu bolest.

Používáte při tréninku na podporu kolena bandáž?

Občas si dám nějaké tejpy jako takovou psychickou podporu, ale že bych je používal každý trénink, to ne.

Přestože jste měl i letos zdravotní problémy a s výsledkem závodu, který jste si po dlouhé době zaběhl, nejste spokojený. Nemyslíte si, že by to přece jen mohlo být odpíchnutí pro další sezónu?

Těžko říct. Do republiky jsem měl velkou motivaci a věřil jsem, že se vrátím, i když byli i lidé, co říkali, jestli to mám ještě zapotřebí.

Tohle si ale stejně musí každý rozhodnout sám podle vlastního pocitu, to vám nikdo jiný neporadí.

Přesně tak to beru a řeči jiných neřeším, z toho už jsem vyrostl. A také jsem poznal, že jsou lidé, kteří mě znají, jen když jsem na vrcholu. Tím si asi projde každý sportovec, kterému se střídavě daří a nedaří, ať už ze zdravotních důvodů nebo z důvodů výkonnostních. Ale je dobré si tím projít, člověk alespoň diferencuje ty pravé přátele.

Vy jste stále držitelem českého rekordu na 400 m překážek, je to tak?

Ano, ale ten minulý český rekord 49:34 byl starý 23 let, tak předpokládám, že tenhle vydrží tak dalších 30 let. (smích)

A pamatujete si ten den, kdy jste ho dal?

Já si pamatuji přesně tu sezónu celou, to člověku zůstane v hlavě. Tehdy jsem přišel jako někdo úplně nový a neznámý a na mém asi čtvrtém závodě na překážkách se mi hned podařilo zaběhnout český rekord, který se mi na následujícím MS v Athénách podařilo ještě o víc než vteřinu vylepšit. Na to nikdy nezapomenu. Tam jsem také přijel jako neznámý outsider a běžel jsem v rozběhu se Samuelem Matetem, což je obrovský černoch, mistr světa a držitel 4. nejlepšího výkonu na 400 m překážek. Ten si v rozběhu myslel, jaká to bude pohoda, a najednou jsme v cílové rovince běželi bok po boku. Doběhl sice přede mnou, já o desetinu za ním, ale koukal na mě pěkně vykuleně. Na semifinále jsem pak zaběhl ještě rychleji a nominoval jsem se mezi osm nejrychlejších na světě. Tehdy jsem byl ještě ani ne 21letý zobák, co přijel na svoji první velkou akci, a tak mi to tenkrát tak úplně nedošlo, to až zpětně si člověk uvědomí, jaký to byl úspěch.

Kdo vás tenkrát trénoval?

Jarda Priščák, skokanský trenér z Dukly, který ještě závodil s mým tátou.

Jak to, že se z vás nestal dálkař po tátovi?

Tak já jsem do Prahy přijel jako dálkař, dařilo se, ale vždycky jsem se nějak zranil. Nic vážného - něco s kotníkem, odražená pata, a tak jsme si s trenérem řekli, že bych mohl zkusit čtvrtku. Už jsem ji zkoušel doma v Plzni, kde jsem se vsadil s trenérem, že ji dám. Zaběhl jsem ji tenkrát z voleje, porazil tam naše juniory, kteří se dlouhodobě připravovali, a nominoval jsem se na juniorské ME. A i když jsem tam tenkrát odjel a závodil, tak jsem stejně chtěl být pořád skokan. Ale po těch zraněních při dálce nás s trenérem napadlo, že bych mohl zase zkusit čtvrtku, pak jsme vyzkoušeli i překážky, a protože to vypadalo slušně, domluvili jsme se, že to další sezónu vyzkouším. No a pak přišel ten český rekord a vše bylo jasné. V ten moment se mi otevřely dveře na závody a po úspěchu v Athénách se mi najednou otevřely dveře do celého světa.

Zní mi to tak, že jste byl dost talentovaný mladík, kterému vše bez velké dřiny šlo. Jak se s tím teď srovnává vaše ego, že se najednou nedaří tak, jak jste byl zvyklý?

Dařilo se mi díky talentu, který jsem zdědil po tátovi, a i díky němu jsem se dostal na takovou úroveň aniž bych si musel pomáhat nějakými zakázanými látkami. Ale talent nebyl jediným faktorem. Měl jsem také štěstí na lidi, trenéry, kteří nás nepřetěžovali a nesnažili se nás akcelerovat. A jak se srovnávám s tím, že se teď nedaří podle mých představ? Kdyby to bylo ze dne na den, tak by to bylo těžké, člověk by spadl z výšin rovnou na zem. Ale já si po první operaci myslel, že za půl roku už zase budu běhat. Když to nebylo za půl roku, myslel jsem, že to bude za rok. A tak se s tím člověk postupně srovnává, i když jsem se samozřejmě pořád chtěl vrátit…

Chtěl?

Stále jsem říkal, že chci, ale teď nevím, co bude, takže radši mluvím v minulém čase. Do MČR jsem měl vše naplánované. Chtěl jsem běhat a vydržet do olympiády. Ale teď po republice, když výkonnost nebyla taková, jak jsem si představoval, tak nevím, jak to bude dál. Jsem ale rád, že mám stále co dělat, hlavně syn mě naplňuje strašně moc. Kdybych ho neměl, asi bych přemýšlel, co by kdyby a kde jsem mohl možná teď být, a bylo by to mnohem horší.

A nepřemýšlel jste nad tím, že byste třeba přesedlal na nějakou vytrvalostnější trať?

To mě napadlo, a tak jsem minulou sezónu spolupracoval s vytrvaleckým trenérem, chtěl jsem se připravit na 800 m. Ale zjistil jsem, že ty delší běhy jsou už více méně o neustálém běhání a že mě to nebaví. Zkusil jsem to, ale neoslovilo mě to. Na 400 m překážek se mi líbilo, že tam potřebujete všechno - rychlost, vytrvalost, odrazovou sílu, techniku překážek, rytmus a tak byl trénink hodně pestrý a různorodý. Je to sice zároveň strašná dřina, ale když jsou výsledky, člověk tu dřinu skousne.

Ale je špatné jen dávat a nedostávat zpět…

A to se mi právě teď stává pořád. A proto také došlo k té změně, že jsem začal poprvé přemýšlet nad tím, jestli to má, nebo nemá cenu.

Takže jste teď momentálně v takovém bodu zlomu. Pokud se rozhodnete uzavřít kariéru, co dál?

Tak každopádně budu dál sportovat, bez toho bych ani nemohl být. Mám také nějaké představy a plány do budoucna, ale uvidíme, jak to všechno ještě dopadne.

Ať už to dopadne jakkoliv, zeptám se: Když se podíváte zpátky, jak krátkou životnost má vrcholový sportovec a kolik dřiny to obnáší, měnil byste?

Tak kdyby měl člověk ty zkušenosti, co dnes, některé věci by udělal jinak, ale nestěžuji si. Díky sportu jsem projel celý svět a zúčastnil se těch největších soutěží, které pro atleta existují, také výsledky nějaké byly, i když by si člověk přál ještě víc… Vždycky jsem ale říkal, že pro mě je důležitější mít zdravé děti, než na úkor toho třeba vyhrát olympiádu a mít problémy nebo nemít dětí vůbec a zhebnout ve čtyřiceti. Za to mi to nikdy nestálo a nestojí.