Reklama:
Proteinová svačinka od Smartlabsu 3000 g + 908 g ZDARMA
Nesnídáte? Nesvačíte? Máme pro Vás skvělý tip, jak to napravit! Více zde.

Jan Kubík:
„Být bez cíle je chyba."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

V polovině června jsem zavítal do Ostravy, abych vyzpovídal mistra Evropy Jana Kubíka ze všech zážitků, které si přivezl z Ameriky ze své účasti na soutěži Arnold Classic Amateur. Zajímá Vás, jaké dojmy si z celého průběhu této soutěže Jan Kubík přivezl, jak celou soutěž hodnotí a zda bude ještě v soutěžení pokračovat? V rozhovoru se také dozvíte, čemu všemu se vedle samotného soutěžení věnuje. Není toho opravdu málo: od práce v pneuservisu přes práci rozhodčího SKFČR a trenérskou činnost až po motorky a rybaření. Nezůstalo ovšem jen u povídání, s Honzou jsme samozřejmě vyrazili i na trénink do ostravské posilovny Bodyland, odkud Vám níže nabízím galerii fotografií.

Honzo, po létech soutěžení na domácích a zahraničních mistrovských soutěžích jsi v posledních dvou letech startoval na soutěžích pro naše závodníky méně tradičních - nejprve v loňském roce na Světových hrách na Taiwanu, v letošním roce pak na Arnold Classic Amateur v USA. Co tě vedlo k tomu zúčastnit se takových soutěží namísto klasických evropských či světových šampionátů?

Přišlo to tak, že tyto soutěže jsou spojené s něčím netradičním. Je to úplně něco jiného. Když si vezmu Světové hry, tak samotná organizace a pojetí těch závodů je naprosto něco jiného než klasická kulturistická soutěž. Je to jediná soutěž na světě, kde jste hrdina, protože jste sportovec a kulturista, lidé si vás tam cení a váží. Chtějí po vás podpisy, chtějí se s vámi fotit. To vše navíc v takové exotické zemi, jakou je Taiwan. Zaprvé, stadion pro 40 000 lidí byl vyprodaný. Zadruhé, v tom stadionu byl koridor lidí dlouhý snad 2 kilometry a ti lidé na nás sahali, byli u vytržení, to byl překrásný zážitek. To asi na mistrovství ČR vůbec nehrozí. Všechno to zázemí, to bylo o něčem úplně jiném. A konečně samozřejmě rozhodlo místo konání. Kdo byl na Taiwanu? Moc lidí od nás ne. Bylo pro mě velice zajímavé se tam podívat. Obrovským zážitkem pro mě bylo i cestování, protože jsem tam letěl naprosto sám. Opravdu batoh na zádech, kufr v ruce a hurá do světa s lámanou angličtinou a prošlou letenkou. Nikdy v životě jsem předtím neletěl někam do neznáma sám, takže jsem byl hrdý už jenom na to, že jsem se tam opravdu dostal i s tou prošlou letenkou. Byla to pro mě obrovská škola a kdyby mi dnes někdo řekl, abych mu zaletěl pro zboží do Hongkongu, tak by to vůbec nebyl problém. Orientovat se v Hongkongu je pro mě nyní jako se orientovat v Ostravě. Tam to mají opravdu luxusně udělané. Cesta z hongkongského letiště do centra vyjde na padesát jedna korun, pak vyjdete nahoru na nástupiště autobusu a jedete dále. V Praze ani nevím, jak se dostat z letiště do centra bez taxíku nebo bez svého auta.

No a na Arnold Classic mě dovedly podobné důvody. Zaprvé Amerika, kde jsem nikdy v životě nebyl, zadruhé zážitek vidět Arnolda. A zatřetí, Arnold Classic samozřejmě není vrcholem všech soutěží na světě, ale spousta lidí si asi řekne, že startovat na téhle soutěži může být zajímavé. Zajímavé to bylo a ještě zajímavější byla celá ta omáčka kolem, všechny zážitky z Ameriky.

Jaké podmínky musí závodník splnit, aby se mohl Arnold Classic zúčastnit?

Mám dojem, že tam jednak musí být vyslán svazem a musí mít za sebou také finálové umístění z mistrovství Evropy nebo světa.

Kdy jsi začal s přípravou na dubnový Arnold Classic a jak jsi byl spokojený s dosaženou formou?

Příprava pokračovala prakticky hned po Světových hrách, které byly v červenci. Co se týče formy, tak s tou jsem na Světových hrách příliš spokojený nebyl, hlavně kvůli zdlouhavému letu a nervozitě z toho, že cestuji sám, to vše se opravdu podepsalo. To jsem opravdu přímo cítil, jak v tom letadle hubnu, že padám dolů a dolů a ještě takové 3 dny, tak už na mě nezbude nic. Bylo to 20 hodin letu bez jídla a pití a to se na té formě nějak podepíše. Nebylo to nejhorší, ale myslel jsem si, že to bude lepší. Naopak na Arnoldovi jsem udělal zatím své životní maximum - forma dva dny před soutěží byla nejlepší v mém životě. To bylo při 89 kg. Po příletu do Ameriky jsem měl 87,4 kg a o dvě hodiny později na vážení 85 kg.

Pověz nám, jak probíhala cesta z Ostravy až do amerického Columbusu a jak se ti dařilo při dlouhém cestování držet formou i správný postup závěrečné fáze přípravy?

To je vždycky problém, pokud je v tom letadlo a takový velký přesun. V letadle nikdy nemůžeš dělat to, co bys potřeboval. Máš tam omezený příjem vody a nemůžeš si tam vzít ani 20 chlebíků. Navíc to zase bylo jednou cestování... Neletěli jsme tak, jak jsme měli letět - New York a Columbus, ale letěli jsme přes Amsterdam, takže se to prodloužilo z nějakých 12 hodin na 20, což je zase problém. Tohle je problém pokaždé, pokud se letí přímo na závod. Pokud by se přijelo o týden dřív, tak se do závodů vše spraví, ale takhle to vždycky udělá na formě 10 až 20 procent dolů.

Jaké na vás čekalo v Columbusu ubytování a zázemí pro závodníky?

Ubytování jsme si sehnali sami v takové malé části na kraji Columbusu, ale bylo to hodně pěkné a hlavně to bylo čisté. To bylo super. Zázemí na Arnoldovi bylo takové všeobecné, protože tam je těch soutěží opravdu hodně, takže na tom není vidět, že by to byla jenom kulturistika. Jsou to takové malé olympijské hry a nevím, jak to popsat. Asi bych za startovné 200 dolarů čekal více a představoval bych si, že bych za to mohl dostat aspoň to tričko.

Sám jsi již zmínil, že jsi měl před vážením na prezentaci závodníků několik perných hodin. Prozraď nám, jakým způsobem jsi musel před začátkem vážení shazovat přebytečné kilogramy?

Na letiště jsem odjížděl s váhou 88,5 kg. Když jsem z něj vystoupil, tak jsem měl po těch 20 hodinách cestování 87,4 kg. To mě oblilo horko, protože jsem myslel, že jsem za těch posledních 20 hodin vyčůral alespoň 2 až 3 kg. Když jsem viděl ty 2,4 kg nadváhy, věděl jsem, že už nikdy v životě nechci zažít to, co jsem zažil v Petrohradu na svém prvním mistrovství Evropy, to jsem opravdu myslel, že umřu. A nyní se konalo to samé, akorát s chladnější hlavou, protože jsem už věděl, do čeho jdu a co mě teď dvě hodiny bude čekat. Následovala tedy horká vana a nakonec i běhání. Ve vaně ležíš půl hodiny a máš tu největší teplotu vody, kterou sneseš. To samozřejmě už málem ztrácíš vědomí, protože už tak jsi odvodněný, máš hlad, točí se ti hlava. Já mám navíc ještě nízký tlak, takže to je opravdu o život v těchto chvílích. To nemá se zdravím vůbec nic společného.

Směl bych se tě tedy opatrně zeptat, co se stalo v Petrohradě?

Tam jsem startoval v kategorii do 75 kg a bylo to přesně to samé: dvě hodiny před vážením 2,5kg nadváha. Eva Sukupová, která je nejlepší trenérkou, kterou jsem zažil, mi řekla, co dělat, a poslala mě do vany. K tomu čípek, cumlat vitamín C, plivat sliny do vody a nakonec jsem opravdu navážil přesně 75,00 kg. Ale to jsem opravdu tehdy myslel, že umírám. Chvílemi jsem už ani neviděl, Robert Archman mě musel hlídat na pokoji, abych neomdlel, prostě děs a hrůza.

Co říkáš úrovni svých soupeřů i závodníků v ostatních kategoriích a jak bys je srovnal s úrovní závodníků mistrovství světa?

Úroveň závodníků byla stejná jako na mistrovství světa, v žádném případě nebyla menší ani co do počtu závodníků ani co do kvality. V některých kategoriích to bylo i naopak. Zlom nastal právě v mojí kategorii; všechny předešlé byly lehčí a slabší, ale mojí kategorií to začalo, to bylo šílené. Všechny vyšší kategorie byly hrozně dobře obsazené. O tom svědčí i fakt, že Lukáš Osladil se svojí formou dopadl, jak dopadl, byť mohl být samozřejmě i první nebo druhý.

Přiblížil bys nám i průběh celé soutěže? Zaslechl jsem něco o velmi urychleném tempu porovnávání všech kategorií.

Tak to bylo speciální, to je pravda, to překvapilo snad úplně každého. Rozcvičoval jsem se v zákulisí, když nám řekli, že na pódium šla první kategorie. Přestože jsem byl až třetí kategorie, po 20 minutách jsem stál na placu. Pořádně nenamazaný, protože jsme nestihli natřít třetí vrstvu Jan Tany, což šlo malinko vidět, i když by mi to rozhodně nijak nepomohlo. Ta první šestka, ta byla hodně dobrá. Průběh soutěže je tam úplně jiný než jsme zvyklí - nastoupila celá řada, z ní se vybrala první pětka, pak se jednou zapózovalo, aby se neřeklo, ale to už žádný rozhodčí nesledoval, a konec. Všem bylo jasné, že už je to rozhodnuté. Čili jedeš 20 hodin do Ameriky a na pódiu pak stojíš 3 minuty a je hotovo, další kategorie. Takže toto mě trošičku zklamalo, za 200 dolarů a vzhledem ke jménu té soutěže si myslím, že by si nás měli trošku vážit, že jsme tam jeli přes půl světa. Kdyby to byly nějaké obecní závody a já se k nim nachomýtl, tak neřeknu ani slovo. Ale už tak si nás kulturistů málokdo váží, tak aspoň taková soutěž by nám měla dát něco najevo. Přesně to, co bylo na Světových hrách a tady to chybělo.

Jsi tedy spokojený se svým umístěním, nebo jsi původně při odjezdu z ČR mířil mnohem výš?

Byl bych špatný závodník, kdybych nemířil výš a jel tam s tím, že se zúčastním. Já jsem si pro sebe ale řekl, že se vůbec nebudu rozčilovat nad tím, jak skončím. Vůbec to nebudu rozebírat. Už jsem přece jenom zestárnul. Prostě to rozhodčí tak dali a nebudu o tom vůbec polemizovat. Myslím, že to pro mě dopadlo spravedlivě, tamti byli lepší. Věděl jsem, že jsem pro to udělal všechno a v tu dobu, v tu chvíli to již lépe udělat nešlo. Takže jestli jsem spokojený? Nakonec asi jo, co mi zbývá. (smích)

Sledoval jsi na celém Arnold Sport festivalu i ostatní soutěže, zejména například klání profesionálních kulturistů či strongmanů?

Zúčastnil jsem se finále Arnold Classic profesionálů, ve kterém probíhalo i finále strongmanů. Lukáši, co ti mám říci, celé mi to připadalo jako velké divadlo. Trošku v lepším podání než u těch amatérů, ale jinak prostě ten borec se na takovou soutěž připravuje půl roku a šmytec, je hned vymalováno. Je pravda, že jsem neviděl semifinále, třeba v něm se ti kluci nadřeli, ale na to finále mi až připadalo, že je škoda se mazat. Já z toho měl pocit, jako kdyby se to celé konalo někde v zákulisí a pak se to šlo jen narychlo vyhlásit na pódium. Samozřejmě to byl v každém případě zážitek, už jenom proto, že 7 metrů přede mnou stál na pódiu Sly Stallone a Arnold. Ti pak sešli z pódia a sedli si dvě řady přede mne. To byl pro mě asi ten největší zážitek. Jinak pro mě byl hvězdou večera Phil Heath, ten měl jednoznačně vyhrát. Proti Kai Greenovi byl excelentní a krásný. Kai Green je pro mě nehezký kulturista s extravagantním chováním a vystupováním. Neříkám, že je tím pádem špatný, ale Phil Heath byl proti němu lepší a nevím, proč nevyhrál. Takže ale celkově jsem byl nadšený a jsem strašně rád, že jsem tam byl. Nejprve jsem ani na finále jít nechtěl, ale Standa mi řekl, ať tam jdu také a nelituji toho, jsem moc rád, že mě tam vzal. Ale od samotných závodů jsem asi čekal něco víc.

Po skončení vlastní soutěže jsi prý v USA ještě na několik dní zůstal a projel i kus Ameriky. Přivezl sis tedy domů i nějaké další zajímavé zážitky z cestování po USA?

Takový další velký zážitek byl, když jsme se Standou vyjeli do lesa a najednou na nás začal nějaký cyklista ukazovat nějaké posunky, že se něco děje, abychom zastavili. A ve stráni hned 10 metrů od nás byl medvěd. Tak jsme vystoupili za auta a nafotili si ho, medvěd to za chvíli vzdal a pomalým unaveným krokem odešel do lesa. Takže to byl také zážitek. A pak samozřejmě Niagarské vodopády, Florida, projel jsem to od severu na jih a zase zpátky do Buffala. Překvapil mě ten jejich poklidný způsob řízení, na dálnici jsem jel nejrychleji já. Tam je dovoleno 70 mil za hodinu a přes to vlak nejede. Dále ten celkový způsob života, fastfoody, obchody, nízké ceny u některých značkových věcí.

Rád bych se tě také zeptal, proč jsi několik týdnů po Arnold Classic nepokračoval startem na mistrovství Evropy mužů v Holandsku?

Mistrovství Evropy mě neláká. Zaprvé by to byly další peněžní výdaje, zadruhé, jak vidíš, mám pneuservis a když jsem se v úterý vrátil, měl jsem tady ve středu řadu aut. Až minulý týden jsem se po několika měsících zastavil, takže i na trénink jsem měl čas tak maximálně dvakrát až třikrát týdně. A navíc jsem té kulturistiky měl plné zuby. Já to tahal strašně dlouho už od těch Světových her. Ani v duchu mě nenapadlo, že bych po Arnoldovi pokračoval ještě nějakou dobu! Už jsem se těšil na konec. To pro mě byl cíl. Uvažoval jsem, že bych jel na nějaké venkovní soutěže, kdyby nějaké byly hned po Arnoldovi, ale čekat další 2 měsíce na mistrovství Evropy, které si zaplatím, abych jel do Holandska, to ne. Stresovat se a dávat do toho další peníze - je to dalších 20 až 30 tisíc a za to mám luxusní dovolenou na lodi, kde bych si plaval po Nilu.

Když se nyní ohlédneš po letech své soutěžní kariéry zpět, dokázal bys říci, na jaké soutěži jsi jako závodník zažil ty nejkrásnější pocity?

No, tak nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Ale co se týká závodů a mého vystupování, tak mistrovství ČR ve Frýdku, které jsem v roce 2005 vyhrál, jsem si opravdu užil. Tam jsem cítil od začátku do konce, že to dopadne dobře. Přišlo se na mě i podívat pár lidí, což je hezké. Jak jsem teď startoval pořád někde po světě, tak ono ti chybí to publikum. Na Taiwanu ti nikdo nepodal ani ručník a nikdo ti neřekl, jak to vypadá. A to ve Frýdku bylo a ještě s úspěšným koncem, takže bych vybral asi tyto závody.

Pokud se nemýlím, ve videorozhovoru (21:40) na letošním Mistrovství ČR v Jihlavě jsi vyjádřil velké zklamání nad vyloučením kulturistiky ze Světových her, neboť jsi zvažoval myšlenku se této soutěže ještě jednou zúčastnit...

Určitě ano. Už jsem to řekl, co ta soutěž všechno obsahovala. Jak bych to popsal, řeknu ti to takhle: Kdo nemá auto s klimatizací, tak ho nechce. Než si ho koupí. Pak už nechce jiné. A to je ono. Kdo tuto soutěž zkusil, už by nechtěl jít na jinou soutěž. To myslím vážně. Já bych byl rád, kdyby takto probíhaly všechny soutěže. Aby se lidé takto chovali k závodníkům a aby byly takové podmínky jako na Světových hrách. Proto bych tam jezdil, dokud bych mohl. Takže proto mě to tak strašně mrzelo, ale pořád si myslím, že je naděje, že se to změní, protože jsem slyšel, že údajně Rafael Santocha podal nějaké odvolání s tím, že se proti dopingu bude bojovat ještě více, abychom ukázali, že tam ta kulturistika patří. Měli jsme naplněnou halu a už v Německu na předešlých Světových hrách bylo znát, že lidé tu kulturistiku chtějí vidět. Kdyby to vyšlo, tak bych určitě chtěl jet, Kolumbie je zajímavá země, tam nevíte, co vás čeká.

Většinu tvých fanoušků bude ale nejvíce zajímat následující otázka. Pamatuji se, že jsem tě již někdy v roce 2007 slyšel mluvit o ukončení soutěžní kariéry, ale naštěstí jsi v posledních letech stále velice úspěšně závodil. Můžeme se tedy těšit, že tě opět v blízké době uvidíme na soutěžních pódiích, nebo tě opět přepadly myšlenky na odchod do sportovního důchodu?

Já fakt nevím. Nevím, co bude. Přiznám se, že teď tak nějak přemýšlím, co dál, a dva dny ve mě zrají pocity, že to už bude konec a není návratu zpátky. Pak jdu na nějaké závody a už mě to jenom utvrzuje. Když jdu na trénink, tak se například po včerejšku nemohu hýbat, něco se mi zablokovalo v páteři. Takže to vidím jako konec. Na druhou stranu, když dnes na závodech vidím ty úžasné veterány jako je Josef Hrubý, tak nemohu říci, že jsem starý, a proto necvičím. Co to je za blbost, když on je o 15, 20 let starší než já a jak vypadá? Takže proto si zase nechci nasadit bačkory. Já mám vždy taková životní období a rád věci střídám, ale zase se k nim pak rád vracím. Tak je to i s fotbalem, ten jsem hrál, nehrál, hrál, nehrál. Ale co přesně bude, to nevím. Je to Lukáši o zdraví, o penězích, protože si to platím všechno sám. Pomáhá mi teď akorát Tomáš Dluhoš se svým e-fitem, ale jinak nikdo, všechno to beru sám ze svého. Byl to balík, ale nestěžuji si, věděl jsem, že si to budu platit sám, je to jenom konstatování. Nerad bych, aby to lidé brali, že brečím, to ne.

V posledních letech se angažuješ v kulturistice i jako rozhodčí. Co tě přimělo k tomu obléci modré sako a jak tuto úlohu hodnotíš nyní, když máš šanci po letech soutěžení okusit kulturistiku i z druhé strany?

Určitě je to zajímavé v tom, že když sedím za tím stolem, tak se na to dívám trošičku jinak. Fakt to sleduji a snažím se být opravdu poctivý. Dokonce i když jsem rozhodoval svého svěřence Reného Gorola, tak jsem mu v posilovně řekl: „Hele Rendo, pokud tě uvidím na druhém místě, tak ode mne nečekej, že tě napíšu na první.“ Takový se snažím být ke každému závodníkovi, byť mě někdy štve, jak například letos dopadla jedna kategorie na mistrovství republiky, kde jsem to snad já jako jediný rozhodnul úplně jinak než ostatní rozhodčí. A štvalo mě, že dotyčný závodník skončil tam, kde neměl být, a budu to tvrdit i dnes s odstupem času a s klidnou hlavou. A proč vůbec modré sako? Chtěl jsem u toho sportu stále být a zůstat u něj, věnovat se mu dále a nevypadnout z toho.

Pověz mi ale upřímně, jak vnímáš rozhodování sám jako závodník. Oba jistě známe momenty na soutěžích, kdy je závodník nespokojený se svým umístěním a vinu přikládá rozhodčím...

To rozhodování opravdu není žádná legrace, někdy vám tam nastoupí kategorie 15 bodyfitnessek a z toho jich je dvanáct stejných, tak to je problém. To už se pak hledá na každém těle opravdu kdejaký problém, aby se ty holky seřadily spravedlivě. Já se snažím opravdu být vždy maximálně spravedlivý, ale vždy musí být někdo první a někdo poslední. A za další, vzhledem k jarním hádkám na internetu, kulturistika není o tom, že má někdo šedesátky ruce. To by na soutěž mohla jít jedna moje sousedka tady - váží 150 kg a má 60 cm přes biceps; proto přece ale nevyhraje závody, že má větší ruku, než já. Kulturistika je o tom, že 90 % vítězů nastoupí, postaví se do základního postoje a vyhraje. Protože tam jako rozhodčí vidíme, jak celkově vypadá. Závodník v této póze zatne nohy, postaví se a je vidět, jestli má úzký pas, široká ramena, je připravený a vyrýsovaný. A pokud na něm není nějaká skrytá chyba, tak už pak jenom zvedá ruce nad hlavu.

Na kulturistických soutěžích jsi ale vidět ještě i ve třetí roli, a to v roli trenéra, v posledních letech zejména jako trenér juniorského závodníka Reného Gorola. Jak tě uspokojuje tato role a práce se svými svěřenci?

Trénuji sem tam i nějaké VIP tady v Ostravě a nějaké hosty. To beru prostě jako práci, ze které jsou peníze. U závodníků, jako je René, to je něco, co mě to baví - někam ho přivést, protože je to ohromný talent. Baví mě vidět, jak on roste a tahá i mě, protože mě v té kulturistice drží nad vodou svým nadšením. Na něm vidíte, jak ho to baví a jaké pro to má nadšení. To já už dávno nemám. Mě už to asi moc nebaví, ale jdu s ním. Možná i proto jsem se vrátil a možná proto bych ještě o něčem dalším uvažoval. Jinak je možné, že kdybych ho vedle sebe neměl, tak bych tady byl jako kůl v plotě a neměl bych důvod, ani co by se za nehet vešel, abych se vrátil soutěžit. A možná jednou s ním budu stát i v kategorii, protože on na to má, aby startoval klidně i v kategorii do 90 kg. Má na to kostru a pokud na sebe po škole nalepí další hmotu, tak proč ne.

Vedle tvých aktivit v kulturistickém životě a podnikání v profesním životě si pamatuji, že jsem před několika lety v motocyklistickém časopise narazil na tvůj článek, coby zarytého motorkáře. Kdy jsi tomuto koníčku propadl a na jakém stroji se nyní proháníš?

Na motorce jezdím snad od dvanácti let a těch motorek jsem už měl opravdu spoustu. Vystřídal jsem kde co, ale nyní už toho času moc není. Teď mám Yamahu Fazer 1000 a to už je takový kliďas. Sice tam je ďábelský motor, ale už to je polonaháč a je to přece jenom taková klidnější jízda. Přece jenom se už dnes chovám na silnicích mnohem zodpovědněji a úplně jinak než dříve, prostě se vždycky chci vrátit domů. To je základ. A na rovinu, už mám i strach. Člověk ve 20 letech uvažuje opravdu jinak než v pětatřiceti. Dnes už navíc i hodně předvídám, díky tomu se mi nyní už nic nestalo po těch těžkých nehodách, které jsem měl. Ty totiž nebyly ani jednou mojí vinou, ani jedna nebyla ve velké rychlosti a dvakrát jsem dokonce stál a vrazilo do mě auto. Dnes už to ale předvídám.

Máš vedle výše zmíněných oblastí i další koníčky a záliby, kterým se ve svém životě věnuješ?

Rybaření. Včera jsem zrovna byl na rybách. Měl jsem na prutu pěknou štiku, ale pod nohama mi vyskočila metr nad hladinu a škubla se, takže mi utekla. Jezdím na ryby i do Švédska, hlavně na štiky, mám tam chycenou metrovou štiku. Tady kolem Ostravy chodím na sumce, v tom mám také nějaké úspěchy - ne velké, ale jsem rád za každou rybu. Nejsem typický „bobkař“ alias „kaprař“, já spíš chytám ty dravce, to je mnohem zajímavější, než ti kapři, kde se sedí a čeká. To mě nebaví. Já jsem takový akční i na těch rybách.

Pamatuji se, že jsi nás v roce 2007 navštívil na soustředění, kde jsi nemohl mít více než 75 kg, přesto jsi napřesrok dokázal vybudovat opět fantastickou formu. Prozraď nám, zdali se tréninku s činkami věnuješ celý rok, nebo si dáváš pravidelně po soutěžích od posilovny vždy delší čas pauzu?

Dávám si pauzu. Já opravdu nemusím mít posilovnu jako domov, nemusím podnikat v oblasti posiloven a po tréninku jsem opravdu rád, že se vysprchuju a vypadnu odtamtud. Nemusím tam trávit ani minutu navíc. V tom období, kdy mě to nebaví, pro mě není vůbec potřeba tam chodit a netrpím psychickými problémy proto, že v tu dobu nemám svaly. Já v tu dobu jím jako normální člověk a vůbec mě to neštve, že o prázdninách vypadám jako troska. Je mi to úplně ukradené, protože mám fakt hodně práce a nemám ani čas nad tím přemýšlet. Mám spoustu důležitějších věcí na přemýšlení než jestli jít zítra na trénink. Já na to musím dostat chuť. V momentě, kdy ji dostanu a cítím, že teď by to bylo dobré, tak se začnu dobře stravovat a cvičit. Mě ale stačí opravdu málo, nyní cvičím týden, začal jsem i více jíst a už jsem přibral 2 kg zpátky, byť jsem po Americe shodil 13 kg. Teď mám naváženo 85,5 kg dnes ráno, ale po Americe jsem měl 98 kg, což jsem nikdy neměl ani v objemu. Nejvíce jsem měl v objemu 94 kg. Takže mě se to začne vracet už jenom tím, že přidám trošku jídla a chodím poctivě trénovat. Někdy kolem toho soustředění, které jsi zmínil, jsem hrál zrovna více fotbal a vážil jsem asi 75 kg - to jsem měl asi nejméně v posledních letech.

Rád bych se tě na závěr také zeptal, v kolika letech jsi s celou kulturistikou vlastně začínal a co tě na samotném soutěžení a náročných kulturistických přípravách natolik zaujalo, že jsi se časem propracoval až k titulu mistra Evropy v roce 2005?

Na to mám takovou hollywoodskou příhodu, jak to vůbec začalo. Hrál jsem dříve fotbal na poměrně vysoké úrovni, pak jsem ale ze sportovní školy odešel, protože jsem asi psychicky nezvládal, jak to bylo náročné. Hrál jsem ale pak i ty menší soutěže a jak jsem měl přejít do mužů, tak jsem seděl na střídačce a lákaly mě jiné ostravské oddíly. Na té střídačce vedle mě seděl Milan Vašíček a já mu povídám: „Milane, já už do těch mužů nepůjdu, já budu dělat kulturistiku.“ A Milan mi řekl: „Já do mužů také nepůjdu, já budu dělat karate.“ A oba dva jsme se stali mistry Evropy. On v karate a já v kulturistice. Já jsem přitom v prvním ročníku v nějakých 15 letech nevěděl, kdo to je Arnold. To byl komunismus, žádné filmy nebyly, neměl jsem žádný přístup k filmům či fotkám. Když jsem ale přišel na střední školu, tak tam už se o tom mluvilo, kdo je Arnold. Vím, že když jsem hrál za ty Vítkovice a vysvlékl se v kabině, tak se mě všichni ptali, jestli chodím cvičit a dělám kulturistiku. Přitom já jsem tehdy skoro nevěděl, o čem mluví. Tím to celou dobu ve mě zrálo a pamatuji si, že jsem byl velice silově nadaný; necvičil jsem, měl nějakých 70 kg a zatlačil jsem přitom 90 kg na benči, když jsem to poprvé chytnul. Když se podívám na fotku z osmé třídy, kde mám tričko bez rukávů, tak tam vypadám jako dnešní junior. A to jsem tehdy nevěděl, co je činka! To jsme ani nevěděli, co je posilovna - v roce 1987. Takže, jak jsem řekl, zrálo to ve mně a řekl jsem si, že po maturitě začnu cvičit. A to se skutečně stalo. Odmaturoval jsem a 28. 8. 1991 ve 4 odpoledne jsem začal cvičit. Mám ten tréninkový deník dodnes. Psal jsem ho asi 12 let. Mám tam opravdu všechno, co jsem ten den cvičil a s jakou váhou. Dneska ho mám uložený v knihovně a mám to zmapované kompletně.

A co tě tedy ale zaujalo a přimělo k vlastnímu závodění?

Ne, ne, já jsem s cílem závodit vešel už poprvé do posilovny. Nešel jsem tam, že si půjdu jenom tak zacvičit. Měl jsem to jasně dané, jako Emil Nádeníček. Opravu takto jsem to měl naplánované. (smích) Na prvních závodech jsem byl na mistrovství Moravy mužů bronzový a najednou jsem stál na republice. Vedle mě stál tehdy Gábor a Miloš Pavlů, byl jsem v sedmém nebi! Zkusil jsem i páry a byl jsem hned třetí. Dostal jsem obrovský pohár a úplně si pamatuji to nadšení. V tu dobu pro mě neexistovalo nic jiného. V takovou chvíli, když má člověk cíl, je šťastný. Být bez cíle, jsem zjistil, že je chyba. Měl jsem takové období, kdy jsem v sobě hledal nějaký cíl a cestu, a to je na tom prostě člověk i psychicky blbě. To je zlé. To se nedalo ani cvičit ani jíst. Kulturistika je také hodně o psychice. Pokud jde člověk na trénink a v hlavě mu lítají problémy zleva doprava, tak to nejde ani cvičit. To je zbytečné tam chodit. To spíš vede k nějakému zranění.

Chtěl bys prostřednictvím tohoto rozhovoru něco vzkázat svým fanouškům, popřípadě někomu poděkovat za pomoc či podporu ve tvém soutěžení?

Tak určitě bych chtěl poděkovat, a to Tomášovi Dluhošovi, který mi usnadnil nějaké situace, Renému Gorolovi za tu motivaci a také za to, že mi při tom tréninku pomáhal, protože to je také důležité. Dále bych poděkoval Lence Tylové, protože v jejím fitku v Bodylandu si mohu dělat, co chci. Ona je naše bývalá slavná závodnice, mistryně republiky. Jsem tam u ní jako doma, tak jí za to moc děkuji. A komu ještě? Je to blbé to takhle říct, ale především sám sobě, že jsem to vydržel. (smích)

Děkuji ti, že sis udělal čas pro náš rozhovor a společně se čtenáři našich stránek ti přeji hodně štěstí a úspěchů ve tvém životě sportovním, pracovním i rodinném.

Foto:
Martin Louda


Galerie tréninkových fotografií:



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

23.08.11:52siorac - To je skvělý styl! Konečně někdo ze špičky trefně vyjádřil..
18.08.14:42Aucklander - Pěkný článek, a potěšilo mě, že máme s Honzou stejný názor..
18.08.14:05agnez - Honzu znam je to super chlap,vzdy poradi a je v dobre nala..
18.08.11:04David Vaško - hehe, drsne fotky. ;-)
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 10 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínFit Parade Pro Grand Prix 2019: výsle...
ja.va (00:41) • Přiznám se bez mučení, že diskuze pod články na ronnie.cz navštěvuji jen kvůli radám mí...
magazínFit Parade Pro Grand Prix 2019: výsle...
Jay32 (22:39) • já to vidím možná trochu jinak. Za prvé nechápu, proč jsou záběry na fotkách a videí po...
magazínFit Parade Pro Grand Prix 2019: výsle...
eraZ (20:40) • Už pri prvotnom pohľade na fotky som mal ten pocit, že Lukáš mal najlepšiu formu. Teraz...
magazínFit Parade Pro Grand Prix 2019: výsle...
Patrick (12:31) • Ja som len preletel vysledky diky Miro
magazínFit Parade Pro Grand Prix 2019: výsle...
dzordn2 (06:54) • Je to v článku napsané. :-) `Celkem na pódiu pózovalo devět těžkotonážníků, mezi nim...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra