Po skončení jarních mistrovských soutěží jsem se pro Vás vydal vyzpovídat oba letošní absolutní mistry ČR v kulturistice mužů a v bodyfitness žen. V dnešním rozhovoru tak nejdříve potěšíme příznivce a fanoušky velkých svalů a představíme si vítěze mistrovství ČR v kategorii nad 90 kilogramů i celkového absolutního mistra ČR v kulturistice mužů pro rok 2010 Pavla Bretšnajdra, kterého jsem navštívil 26. června v Liberci ve Fit Studio Hadrák. Tam jsem pro Vás pořídil obsáhlý rozhovor a bohatou galerii fotografií z opravdu brutálního tréninku hrudníku, kterou naleznete pod samotným rozhovorem.
Zdravím tě Pavle, naposledy jsme se spolu sešli v Jihlavě na mistrovství ČR bezprostředně po tom, co jsi sestoupil z pódia jako absolutní mistr ČR pro rok 2010 - tehdy jsem tě pro naše čtenáře vyzpovídal ve videorozhovoru (v kapitolách vpravo zvolte Pavla, čas 48:24). Pamatuji si tvoji obrovskou a bezprostřední radost, proto nám nyní s odstupem několika týdnů řekni, co pro tebe titul absolutního mistra ČR doopravdy znamená a jak dlouho jsi o takovém vítězství snil?
Znamená to pro mě hodně, opravdu moc. Znamená to pro mě 5 let trápení, 5 let závodění a 5 let takového přehlížení. Dosud jsem byl neustále dvojka a s tím jsem byl strašně nespokojený. Dokonce jsem uvažoval i nad tím, že zabalím soutěžní kufry a budu již jenom trénovat klienty a sám sebe. Proto pro mě toto vítězství znamená vlastně nejvíce, je to taková třešnička na dortu. Spoustě lidem jsem tím dokázal, že na to stále mám. Někteří mě již odepisovali, říkali, že jsem už jen v ústraní, a tímto vítězstvím jsem každému ukázal, že jsem pořád tady a že mám chuť se vyvíjet dál a nedávat nikomu nic zadarmo.
O týden dříve jsi na mistrovství Čech v Hrádku nad Nisou skončil v nejtěžší kategorii na druhém místě. Kolem tvého umístění se strhla řada diskusí, proto nám upřímně pověz, jak jsi osobně vnímal své umístění?
Byl jsem z něho strašně zklamaný. Měl jsem z toho výsledku pocit, že to bylo takové prodané pořadí. Tomáš Mach je dobrý závodník, ale zkrátka ještě nemá na ten post v nejtěžší kategorii nad 90 kg. Upřímně - prostě nemá ty svalové objemy, které by na takovou kategorii měl mít. V oblasti stehen vůbec. Je obecně docela smutné, že v posledních letech se na soutěžích neberou dolní končetiny skoro vůbec v úvahu. Přitom na mezinárodních soutěžích mají všichni závodníci vynikající stehna a na to pak naši závodníci doplácejí. Jenže tohle naši rozhodčí nějak nevidí a stále to přehlížejí, to je na tom smutné. Rozhodčí by se na toto měli naopak zaměřit a přihlížet k rozvoji nohou.
Bylo pro tebe druhé místo i motivací pro to, abys v závěrečném týdnu před MČR ve své přípravě přitvrdil? Jaké konkrétní změny jsi v závěru své přípravy provedl?
Ano. V prvním okamžiku, když jsem přijel domů, tak první, kdo to odnesl, byla moje přítelkyně, na kterou jsem vysypal úplně vše včetně toho, že se na to už vykašlu. Dokonce jsem opravdu zvažoval, že do Jihlavy ani nepojedu. Byl jsem z toho umístění opravdu zklamaný. Opět jsem potkal Tomáše Macha a opět mu to dali. Také jsem byl zklamaný z toho, že on si mohl zavolat na závody a přijet si později - o 3 až 4 hodiny po vážení. Když jsem proti tomuto podal protest, tak mi rozhodčí řekli, že po cestě píchnul a to se může stát každému. Jenže když jsem se ptal potom Tomáše, jestli píchnul, tak mi řekl, že ne, že prostě jen nehodlal čekat tak dlouho, než přijde jeho kategorie na řadu. To byla první věc v Jihlavě, která mě úplně zklamala - že on je hvězda a pro něj pravidla neplatí. Já si myslím, že na závodech jsme si všichni rovni, a přijde mi smutné, že má někdo výhody jen proto, že je reprezentant.
Ale zpět k přípravě. Co jsem před Jihlavou pozměnil, byl hlavně trénink. Trénoval jsem opravdu tvrději s váhami asi o 10 procent těžšími. Byl jsem z toho umístění tak naštvaný, že jsem v tréninku jel až do úmoru. Robert Smutný mi říkal, že jenom čekal, než mi někde něco rupne, protože jsem trénoval jako šílenec. Zkrátil jsem i pauzy, začal jsem více dělat i aerobní aktivity, a tím jsem ještě více vyrýsoval. Další důležitá úprava byla ve stravě. Tentokrát jsem tu solnou pumpu řešil slanými rybami. Chtělo se mi z takového množství soli až úplně zvracet, ale povedlo se to. Natáhl jsem spoustu vody a pak jsem ji krásně postupně vypouštěl, až se mi vše povedlo vypustit na finále, kde jsem měl lepší formu než Tomáš Mach a lepší formu než v Hrádku.
Ačkoliv ještě tvrdší přístup jednoznačně přinesl své ovoce a v Jihlavě ses představil v životní formě, vítězstvím sis prý nebyl vůbec jistý. Pověz nám, jak jsi v průběhu celého víkendového šampionátu v Jihlavě viděl své šance a co jsi prožíval následně při vyhlašování výsledků jak své kategorie, tak posléze i titulu absolutního vítěze?
U mě byl zkrátka problém v tom, že jsem tomu do poslední chvíle nevěřil. Opět jsem totiž čekal to, že se bude opakovat situace, která nastala v Hrádku, že opět to dají Tomášovi Machovi a doslova zadarmo jako to dostal tam. Musím říci jednu věc. Nebýt přítelkyně, tak jsem na pódium na vyhlášení ani nešel. Ona si ale stoupnula do dveří a řekla mi, že tam prostě půjdu alespoň kvůli ní, i kdybych měl z toho pódia pak odejít. Udělal jsem tedy dobře, že jsem tam šel. (smích) Tomáše Macha vyhlašovali jako druhého, mě jako prvního. U absolutního vítěze jsem to nečekal také vůbec, protože jsem si říkal, že Aleš Réman je takový líbivější typ, já jsem zastáncem té brutální hmoty a osvalení. Takže jsem si myslel, že to dají jemu. Ale když jsem se pak ptal rozhodčích, tak mi říkali, že jsem měl výbornou formu a v tom souboji o absolutní titul jsem neměl soupeře.
Jak jsi jako závodník vnímal nový model dvoudenního mistrovství ČR mužů i žen? Na jedné straně musejí závodníci držet formu o den déle, na straně druhé je po mnohaměsíční přípravě dostatek času pro pečlivé porovnání všech kategorií...
Já si osobně myslím, že to dvoudenní mistrovství jsou poměrně náročné závody. Je to jednak finančně náročné a zadruhé držet formu dva dny je opravdu obtížné. Navíc bylo dost smutné, že nás na ubytovně vyhazovali již v 10 hodin ráno a závody začínaly až ve 13 hodin. Navíc já jsem v té nejtěžší kategorii, takže mě pódium čekalo až v půl šesté a musel jsem 5 hodin chodit po Jihlavě nebo sedět v autě. Podle mě, pokud už chtějí mít závody na dva dny, musí závodníkům zajistit ubytování až do večera. Každopádně si myslím, že tak, jako to bylo dříve, na 1 den, to nikomu nevadilo. Co jsem také neshledal jako dobré, bylo, že v Jihlavě nebyla žádná rozcvičovna. Vždycky jsem byl zvyklý, že na závodech byly alespoň činky. Není přece potřeba žádné velké činky, stačí malé jednoručky. Dosud jsem se s tím nesetkal, aby toto na závodech chybělo.
Po mistrovství ČR jsi bohužel nemohl odcestovat na mistrovství Evropy z finančních důvodů. Pověz nám pro představu našich čtenářů, jaké musíš jako vrcholový sportovec a těžkotonážní kulturista vynaložit prostředky za suplementy a spousty jídla, aby ses mohl na soutěže připravit, co se stravy týká?
Příprava je opravdu finančně náročná, a proto se připravuji jen na jedny závody v roce. Všechno, co do přípravy dávám, dávám z vlastních prostředků, takže musím mít jako osobní trenér co nejvíce klientů a o víkendech pak ještě hlídám na diskotékách jako vyhazovač, abych si mohl vydělat na přípravu. Takže jsem v jednom kole sedm dní v kuse. Tím samozřejmě trpí i přítelkyně, protože jsem pryč od rána do večera. Ale řekl jsem jí, že s tím do toho jde, protože já to nehodlám měnit. Já jsem navíc ten typ, že trenér musí pro ty lidi nějak vypadat, aby je motivoval, což je vlastně důvod, proč cvičím a držím se v kondici celý rok. Chci, aby lidi měli motivaci a chuť jít dále. V letošním roce jsem se ale mohl připravit do takové formy také proto, že mi finančně pomohli tři lidé, hlavně Zdeněk Zamazal, což je můj klient, a ten mi pomohl opravdu hodně. I tak jsem byl ale v minusu už když jsem přijel do Jihlavy, takže dát dalších 400 euro za start na mistrovství Evropy byla nereálná věc. Dále mi moc pomohl můj známý masér Robin, který mě již dává 5 let dohromady vazy a klouby a jezdí se mnou i na závody. A samozřejmě mi v přípravě moc pomohla i přítelkyně, která mi vařila všechno jídlo. Takže jsem měl téměř profesionální podmínky, protože jsem jenom jedl, spal a trénoval sebe nebo klienty. Měsíc před závody jsem totiž už vynechal tu práci na diskotékách, abych se mohl věnovat jenom přípravě.
V tomto kontextu jsou někdy úsměvné stížnosti začínajících dorosteneckých závodníků na absenci sponzorů v jejich přípravě. Máš sám jako vrcholový a úspěšný kulturista nějaké sponzory, nebo ses musel vedle pomoci svých přátel sám postarat o to, abys pokryl náklady své přípravy?
Samozřejmě jsem se musel hodně uskromnit v osobním životě, nechodil jsem po žádných barech a podobně, protože všechny finanční prostředky padly na přípravu. Já nemám štěstí jako jiní závodníci a sponzora nemám žádného, takže jsem si vše musel financovat sám. Ještě jedna další osoba mi ale moc pomáhá, a tou je pan Robert Komiš, který mi dává věci do komise, čímž si na tu suplementaci také trochu vydělám.
Po letošní jarní části sezóny jsi absolutní mistr ČR. Jaké jsou nyní tvé další soutěžní plány a dlouhodobé ambice? Čeho bys rád v kulturistice dosáhl?
Původně jsem myslel, že bych startoval znovu již letos na podzim, ale vzhledem k tomu, že nejsou finance, rozhodnul jsem se své plány posunout na rok 2011, kdy bych chtěl začít s přípravou dříve než obvykle a startovat na podzimních pohárových soutěžích. Pro mě není cílem obhajovat titul na mistrovství ČR. Pro mě je cílem změřit síly s kluky na pohárových soutěžích a dostat se na mistrovství světa. To je můj hlavní cíl pro rok 2011. Můj dlouhodobý cíl v kulturistice je skončit ve finále mezi těmi nejlepšími na mistrovství světa. Chtěl bych do té nejtěžší kategorie, kde jsou opravdu velcí chlapi, abych si mohl říci, že jsem stál mezi nimi a nebyl ten nejmenší.
Ve výsledkových listinách mi nemohlo ujít, že se opravdu pečlivě zlepšuješ každým rokem, kategorie po kategorii. Prozraď nám, jak se v průběhu soutěžních let vyvíjela tvá soutěžní hmotnost a k jaké váze nyní v nejtěžší kategorii směřuješ?
Závodit jsem začínal v kategorii do 80 kg. Tehdy jsem právě potkal pana Roberta Komiše, který mě přemluvil k tomu závodění. Původně jsem tomu nevěřil, že bych měl na to soutěžit, ale nechal jsem se přemluvit. Na prvních závodech na oblasti jsem ale získal druhé místo, s čímž jsem nepočítal, a byl to pro mě velký výsledek. Potom jsem soutěžil v kategorii do 90 kg a letos poprvé v nejtěžší kategorii. Každým rokem přibírám ty 3 až 4 kg. Letos bylo v nejtěžší kategorii výborné, že jsem nemusel hlídat váhu, což pro mě vždy předtím byl nejvíce stresující faktor. Lidé mě ale ze začátku od nejtěžší kategorie odrazovali s tím, že na to nemám a že jsem malý.
Vraťme se nyní od tvých budoucích plánů do minulosti: Pověz našim čtenářům, jaká byla tvá cesta od prvního kontaktu s činkou až po první vystoupení na soutěžní pódium.
Já to měl trošičku složitější, protože jsem začínal v klubu v Hodkovicích nad Mohelkou, což je moje rodné městečko, kde jsem vyrůstal. Tam jsem se poprvé dostal do posilovny. Dělal jsem tehdy atletiku, při které jsme hráli různé hry, kde jsem vždy ostatní převyšoval silou. Trenér, aby mě unavil, mě vždycky posílal do posilovny. V té době jsem také hrál fotbal a trenér mi řekl, že si budu muset vybrat mezi fotbalem a kulturistikou. Kolektivní sport je o tom, aby si rozuměl manšaft, ale já jsem si nikdy nerozuměl s manšaftem, kluci na mě vždy pokřikovali, že hraju sám na sebe. Vybral jsem si tedy kulturistiku. Pak jsem se dostal do fitness k panu Bukvicovi, který měl dříve firmu Aminostar. U něj jsem trénoval asi 3 roky. Pak jsem na Máchově jezeře potkal přítelkyni a odstěhoval jsem se za ní do Zlína, kde jsem teprve začal závodit pod vedením pana Komiše. Pak ale přišly krušnější časy, kdy jsem ve Zlíně přišel o práci a neměl ani na nájem, tak jsem se musel vrátit domů, kde jsem musel začít úplně od nuly. Ze začátku jsem si myslel, že se zde jako trenér absolutně neuchytím, ale tehdy tady kromě pana Hadrovského nikdo netrénoval, a tak jsem postupně začínal získávat své klienty a předávat jim své zkušenosti.
Býval jsi vždy takto mohutný typ? Jaké jsi měl proporce, když jsi s tréninkem v posilovně začínal?
Se cvičením jsem začínal v 15 letech a tehdy jsem vážil 48 kg. Když to dnes někomu říkám, nikdo mi nevěří. Protože jsem se do toho pustil naplno, měl jsem již po půl roce cvičení 65 kg, ale nejedl jsem úplně kvalitně. Tehdy jsem nevěděl, co je protein nebo sacharid, takže jsem přibíral hodně, ale spíš do tuků, nebyla to kvalita. Teprve až když jsem byl na té Moravě, tak jsem se o stravování dozvěděl vše potřebné.
Prozradil bys pro zajímavost našim čtenářům, jaký jsi měl dosud největší obvod paže?
Můj největší obvod paže byl 51 centimetrů.
Zůstaňme na okamžik u čísel: Jaký je tvůj věk, výška a obvyklá mimosoutěžní hmotnost?
Je mi 32 let, ale moc se tím nechlubím, protože už nejsem nejmladší. Moje výška je 171 cm a aktuální hmotnost přesně 100 kg. Nejvíce jsem měl letos v objemové přípravě 107 kg.
Jak vypadá tvá příprava na soutěž z pohledu celého roku a kolik času následně věnuješ závěrečné předsoutěžní dietě?
Rok dopředu již vím, na jaké závody se budu chystat, a většinou jsem se vždy chystal jenom na jaro na mistrovství ČR. Má příprava tak začíná v září objemovou fází, která trvá až do konce prosince. Leden a únor je pak taková střední dieta, kdy už vše začínám směřovat na tu předzávodní přípravu, aby to pak nebyl takový rychlý skok. Od konce února pak již najíždím na čistou finální dietu, která trvá nějakých 12 týdnů.
Povíš nám na sebe upřímně, jak jako těžkotonážní kulturista zvládáš náročné týdny předsoutěžní diety i samotný závěr přípravy po psychické stránce a jak je s tebou zvládá tvé okolí?
Já se musím přiznat, že jsem jeden z těch typů, kterým říkám „vztekloholik“. Tím, kdo to nejvíce odnáší, je přítelkyně, která má nervy ze železa a už kolikrát se musela jít za dveře vyplakat. Letos jsem se snažil hlídat, ale i tak jsem si to vybíral těch posledních 14 dní před závody, kdy jsem se vztekal, že mi už neklesá váha a že mi nic nejde. To prožívá každý kulturista, že je v závěru přípravy už nejistý. Přítelkyně ale uměla udělat pohodu, uvařila, uklidila, sklopila oči a neřešila to. Musím vyzdvihnout Petru Mazačovou, která přišla k mé přítelkyni a řekla jí, že se nemusí bát, že to tak je jenom v té přípravě a že až to skončí, tak se změním a bude to zase úplně něco jiného. Řekla jí, že je to u závodníků normální věc a že sama prožívá to stejné, akorát tedy že není tak vzteklá jako já. (smích) Ti chlapi jsou přece jen asi malinko vzteklejší.
Při pohledu na tvé úctyhodné objemy bude jistě čtenáře zajímat také způsob, jakým trénuješ. Jaký je tvůj obecný přístup k tréninkové filosofii a jak se tvůj trénink mění s blížící se soutěží?
Já mám právě trénink v objemové přípravě i ve fázi rýsování stejný. Já jsem prostě ten typ, který nemůže mít na čince málo a snaží se zvedat ty nejtěžší váhy. Poslední dva roky jsem také začal cvičit mrtvý tah a musím říci, že tento cvik se mi strašně osvědčil. Dal mi strašně moc, přestaly mě bolet záda po dřepech, měl jsem silnější bench-press a hlavně i jednoručky. Tady ve fitness Hadrák jsou nejtěžší jednoručky 55 kg, což už mi nestačí, takže jsem musel používat hlavně velké tyče.
Pochlubíš se nám i se svými silovými výkony? Jak často zkoušíš ve svém tréninku svá osobní silová maxima?
Já jsem nikdy nezkoušel jedničky, protože se bojím zranění. Jezdím minimálně 3 až 4 opakování. Na mrtvý tah mám maximum 250 kg pro 4 opakování, na dřep 250 kg pro 4 opakování a bench-press 185 kg pro 4 opakování.
Takovému množství svalové hmoty bude jistě odpovídat i tvůj jídelníček. Popsal bys nám, jak vypadá v přípravě tvůj obvyklý pracovní tréninkový den včetně všech jídel?
Ráno si dělám omeletu z osmi bílků a dvou celých vajec, pak si dávám ovesnou kaši, do které si nakrájím banán, přidám hrozinky a posypu skořicí, aby to mělo trochu vůni, protože se to mnohem lépe jí, když to jí člověk každý den. Pak jdu do práce, kde to řeším klasicky krabičkami s kuřecím masem a rýží. Měl jsem to štěstí, že to všechno vařila přítelkyně. Jenom jsem jí nadiktoval, co chci, a ona mi vše připravila. Každý den jsem se ale snažil složení stravy trochu měnit, takže jsem zařadil i hovězí maso, což jsem pochytil od Radka Lonce, který mi právě řekl, jak je hovězí vynikající. Od něj jsem se naučil karbanátky z hovězího a musím říci, že se mi to letos strašně osvědčilo. Hovězí maso je hlavně na sílu, takže jsem ho zařazoval až třikrát týdně. Večer jsem pak měl obvykle zase vaječnou omeletu. Takže když mi někdo řekne, že sní plato vajíček týdně, tak se tomu musím zasmát, protože já mám plato vajíček na den. Ze suplementů přes den užívám ještě proteiny a v přípravě hodně aminokyseliny. Používal jsem také Cell-Tech od MuscleTechu a hodně se mi osvědčil i přípravek Endorush.
Měnil se v průběhu soutěžních sezón nějak tvůj přístup k předsoutěžní dietě a závěrečné fázi odvodnění a superkompenzace, nebo se celá léta držíš svého osvědčeného přístupu?
V letošním roce jsem celkově hodně změnil strategii okolo stravy. Zařadil jsem v posledním týdnu solené ryby a v závěru přípravy jsem vždy dával každý den něco jiného - jeden den kuřecí maso, jeden den hovězí maso a jeden den ryby. V době cukrování jsem naopak jedl jen rýži a sušené meruňky. To jsem jedl pět dní a ještě dnes nemůžu meruňky ani cítit.
Jaké se ti tedy celkově osvědčily doplňky výživy v mimosoutěžním a předsoutěžním období?
V mimosoutěžním období hlavně proteiny a aminokyseliny, dále přípravek Hemodraulix, což je preparát, který pomáhá nafukovat svalstvo. Hodně jsem využíval i přípravek Endorush, protože mi pomáhal být aktivnější. Nikdy jsem tomuhle dříve nevěřil, ale poslední 3 roky jsem to vyzkoušel a vřele to doporučuji. A konečně ten Cell-tech, takže jsem toho užíval opravdu hodně. V dietě to bylo podobné, ještě 14 dní před závody jsem měl naposledy protein a pak ve finále jsem jedl už jen kuřecí maso a aminokyseliny. Používal jsem hlavně komplexní aminokyseliny od firmy Dymatize a také samozřejmě BCAA, ale ty jen po tréninku. Spalovač jsem v dietě používal Hardcore Pro od MuschleTechu.
Máš mezi kulturistickými těžkotonážníky nějaké své vzory či oblíbené závodníky?
Tak samozřejmě. Vždycky se mi líbili ti nižší kulturisté a poslední dobou je to zejména velký dříč Branch Warren. Tak tvrdě trénovat jsem dosud nikoho neviděl. Další závodník, který mě vždycky upoutával, byl samozřejmě Ronnie Coleman. To je člověk z jiné dimenze...
Jako fanoušek Ronnieho Colemana bych se tě rád zeptal, jaký máš názor na jeho plánovaný letošní návrat.
Já si myslím, že takovou formu, jakou předvedl jako mistr Olympia, již nikdy nepředvede. Každý by měl vědět, kdy má odejít... Z našich závodníků byl takový můj vzor Petr Vaniš, který je také menšího vzrůstu a vyhrává v těžších kategoriích.
Kulturistice jsi zasvětil více než polovinu svého dosavadního života, prozraď nám proto: Co je pro tebe na tomto specifickém životním stylu, tvrdých trénincích i dietních útrapách tou největší motivací, která tě žene kupředu?
Mě motivuje hlavně to, že se mohu dál zdokonalovat a vyvíjet se. Také mě motivují lidé kolem mě, kteří mi říkají, jaký jsem obrovský a jdu neustále nahoru. Já jim říkám, že to není nic těžkého, jenom člověk musí malinko chtít a věřit tomu. Já tvrdím, že když člověk opravdu chce, tak všechno jde. Když člověk nechce a vzdává to, tak to prostě nejde, ale když hledá správnou cestu, tak ji vždycky najde.
Co bys jako úřadující absolutní mistr ČR a současně i zkušený osobní trenér vzkázal mladým cvičencům, kteří s tímto sportem dnes v posilovnách teprve začínají?
Na začátku je nejdůležitější si opravdu najmout toho trenéra, protože jich je dost a ta cena je dnes již taková, že si ho může dovolit každý. Je důležité si ujasnit, co začátečník od cvičení očekává, co potřebuje. Většinou totiž ti mladí kluci nevědí, co chtějí. Takže si hlavně musí nejdříve uvědomit, co chtějí, co od toho očekávají, co je čeká a co je nemine. Spousta lidí si stále myslí, že sem přijdou, zvednou dvakrát činku a budou velcí. Ten trenér jim řekne hned vše potřebné včetně toho, jak se mají stravovat. To dříve nebylo. Já osobně si pamatuji, že mi to trvalo pět let, než jsem si začal uvědomovat chyby, které jsem dělal a než jsem začal jít trošičku nahoru. Kdežto dneska ti trenéři mohou z kluků něco udělat během dvou let. Ve výživě dnes navíc věda strašně pokročila a těch poznatků je tolik, že si myslím, že to dnes už nahradí i anabolické steroidy. Je tedy důležité si s někým zkušeným sednout a rozebrat si důvody, proč například začátečník vlastně nepřibírá. Spousta lidí si myslí, že si skočí na internet, přečtou si pár článků a půjde to samo, ale ta teorie a praxe je úplně rozdílná. Takže pokud začátečníci opravdu chtějí výsledky a nechtějí zažít zklamání, tak by si opravdu měli najmout trenéra alespoň na těch 14 dní nebo tři týdny.
Chtěl bys prostřednictvím tohoto rozhovoru na závěr někomu poděkovat za pomoc ve tvém soutěžení a případně i něco vzkázat svým fanouškům?
Já bych hlavně chtěl poděkovat své přítelkyni Daniele, která měla letos opravdu největší podíl na tom, jak jsem se umístil, a myslím si, že medaili by zasloužila spíše ona než já. Potom bych samozřejmě rád poděkoval za finanční pomoc kamarádovi Zdeňkovi Zamazalovi, protože bez peněz to opravdu nejde. On to bral letos tak, že ti kulturisté neustále brečí, že nemají peníze, tak se chtěl přesvědčit, jestli bych na to opravdu měl, a přispěl mi na přípravu. Dále bych chtěl poděkovat masérovi Robinovi, který mi dlouhodobě pomáhá a maže mě i na závodech. Samozřejmě musím velice poděkovat i panu Hadrovskému, který mi poskytl prostředí k tomu, abych se mohl připravovat, i přesto, že jsem byl občas nevrlý a vzteklý a odsekával jsem v rozhovorech. Chtěl bych rovněž poděkovat svým klientům, kteří se mnou měli velkou trpělivost v té přípravě, kdy jsem moc nemluvil a honil je při cvičení, aby měli hotovo a já jel domů a mohl jít spát. Také jsem si odskakoval se najíst v době jejich tréninku, takže jim děkuji za velké pochopení, které měli k tomu, co dělám a co to obnáší. Dále bych chtěl poděkovat i kolegům Petře Mazačové a Rudolfu Pinkasovi, kteří mi pomohli, když jsme spolu procházeli Jihlavu. A konečně musím poděkovat i svým rodičům, kteří se mnou stále mají trpělivost. Když jsem začínal, tak mě od toho odrazovali, ale dnes mi již řekli, že jsou rádi, že ten sport dělám a našel jsem si svoji cestu, která mě baví. V neposlední řadě musím poděkovat i všem blízkým, kteří se mnou měli trpělivost, když jsem odříkával ty jejich kafíčka a podobně, protože jsem byl doma. Já tomu před závody říkám měsíční izolace.
Děkuji ti, že sis udělal čas na rozhovor pro náš server a za všechny čtenáře ti přeji ještě spoustu krásných zážitků jak v životě sportovním, tak osobním.
Děkuji.
Galerie tréninkových fotografií:
Kompenzační cvičení do firmy v k...
