Váš příběh: První pouštní vlny

Jsem studentem 4. ročníku Mendelova gymnázia v Opavě. Bydlím kousek od města. Baví mě všechny druhy sportů, neustále musím být aktivní, jsem otevřený, společenský a jsem pro každou srandu. Cvičím sám v kůlně se zahradním nářadím. I když nemám téměř žádné vybavení, tak dokážu bez problémů procvičit celé tělo. Např. lýtka cvičím s tažným vozíkem naplněným štěrkem. Posilovat jsem začal v listopadu loňského roku a cvičení mě naprosto pohltilo. Doufám, že mi elán do cvičení vydrží až do pozdního věku a pomůže mi zůstat aktivní. Příští rok snad klapnou závody, ačkoli mě čeká maturita, ale věřím, že to zvládnu. Taky chci moc poděkovat serveru Ronnie.cz za uveřejnění tohoto článku a přeji všem cvičencům spoustu chuti do dalšího cvičení.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

Začneme trošku oklikou, ale doufám, že si rádi počtete a trochu se pobavíte.

Je 14. května. Sedím na zkoušce, když vtom přijde kamarád a povídá: "Hej, vole, jdu na závody." Já na to: fakt? A jaká kategorie? "Nevím asi do 75 kg." A kolik vážíš? "73, musím ještě aspoň 2 kila přibrat." Já na to: děláš si prdel? Jdeš na závody a chceš ještě přibírat? (Kámoš cvičí asi 3 roky. Pouze vršek, nedělá břicho a poslední 3 měsíce cvičí za klub.) "No, tak já jako ještě nevím. Trenér mi všecko řekne, já vůbec nevím." To nedržíš žádnou dietu? "Ne." Ani ti neřekl, jak máš jíst atd.? "Nee." Co to je, ty vole, za trenéra? "Oceněný licencí… já teď nevím, nějaká IBBFAA nebo tak nějak." Aha, pomyslím si, tak ať se ti daří. "Díky."

Je 21. května. Zase se objeví kamarád a povídá: "Tak nakonec jdu do 65 kg. Držím dietu, makám jak cip. Včera snad 15 sérií s jednoručkama na kozy." Hm, povídám, kolik máš aerobky? "Moc ne, já to seru, víš, tak 2x týdně jdu zaběhat, ale nemám moc čas, takže někdy to nevyjde." Aha a co máš za dietu, sacharidové vlny? "Jaké vlny, ty vole? Nějaké pouštní vlny nebo co?" Sacharidové vlny, to neznáš? "Ne, jako já to moc neřeším, já jako nevím, mi akorát řekl trenér, ať nejím tučné." To vůbec neubíráš sacharidy? "Na co, ty vole? Trenér říkal, že to všechno bude v pohodě, že to steče. Ale víš co, já na to peču, včera jsem měl 2 pizzy, jsem se přežral jak cip. A ty teda budeš mít ty pouštní vlny?" Jo, od pondělka začínám.

Neděle 23. května. Prohlížím svou nejnavštěvovanější stránku Ronnie.cz a zkoumám článek o sacharidových vlnách. Konečně se na 100 % rozhoduji. 23 dnů budu držet dietu (pak odjíždím do zahraničí). Stahuji jídelníček a ze své druhé nejoblíbenější kulturistické stránky Kulturistika.net beru treninkový plán + čerpám informace o superkompenzaci a odvodnění (díky, Freimene a Nassere).

Je den D, 24. května. Právě začínají moje první pouštní vlny. Vážně a pravidelně cvičím asi 7 měsíců. Počáteční váha 62 kg. Nyní stoupám na váhu a ta ukazuje 72,5 kg. Prvním krokem je velký nákup. V doporučeném řeznictví (nejlevnější kuřecí prsa) si poručím 4 kg kuřecích prsou.

Kolik? povídá prodavač. 4 kila, odpovídám. Bezradně pohlédne na hromadu, kterou má vystavenou, a s kyselým výrazem se ohne dolů do mrazáku. Dále hromada zeleniny, 3 balíky rýže a ještě něco? A, už vím. Na doporučení autora článku o sacharidových vlnách nakupuji 2 kila aljašské tresky (prý docela dobře chutná a v Delvitě je levná :). Dále nesmíme zapomenout na Coca-Colu light (za celou dobu jsem vypil 2 láhve, někdy mi přišly opravdu vhod). A nejdůležitější ingredience, prakticky jediné ochucovadlo. Kečup.

A je to tady, ráno se probouzím o půlhodiny dřív než normálně a vytahuji kuřecí maso z ledničky. Rozehřeji pánev a jde se na to. Žádná sůl ani koření, no, to bude hnus. Rychle ještě vajíčka (4 žloutky dáme bokem mamince na buchtu) a honem do školy. V tašce se místo sáčku s 5 rohlíky válí 3 podivné krabičky + tvaroh. Ve škole na mě všichni čumí jako na úplného magora. Co to máš za sračku, ty vole? Držím dietu, povídám. Jak dlouho? Nevím, necelý měsíc. Ty jsi blázen. Poté následuje složité vysvětlování, co to je za dietu, jak se to a ono provádí a konečně je konec a já jdu na první trénink. Cvičím doma, mám pouze lavičku, velkou osu, 2 jednoručky a 105 kg závaží, ale vystačím si. Koukám do tréninkového plánu, dneska máme nohy. Hm, začínáme hned tím nejlehčím… Absolvuji trénink a jsem hotový. Vydrápu se nahoru, odpočítám 20 piškotů (přesně 19,25) a beru si k tomu bílý jogurt. Neuvěřitelně mi chutná a snad se mi dokonce zdá sladký.

Nicméně 1. den relativně v pohodě. Druhý den to samé jako včera, ale dneska už mám půl sáčku rýže, a že se na něj těším! Po škole doslova běžím domů najíst se. Odsypu rýži, osmažím rybu a jde se jíst. Začnu do sebe lačně házet porce rýže a ryb a ouha. Ony ty ryby mají kosti. Ted si nejspíš myslíte, co jsem to za pitomce, ale je to vážně na zlost pečlivě převalovat každé sousto a pomalu žvýkat, když máte hlad jako blázen. Kdo zkusil, ví, o čem mluvím. Pak jsem dostal spásný nápad. Sním nejdřív rýži a potom holou rybu. Jenže se ukázalo, že ona aljašská treska nechutná zase až tak božsky a nejsem schopen ji pozřít samotnou. S přemáháním jsem tedy dojedl rybu, potlačil nutkání zvracet a šel se chystat na trénink.

Týden je pryč a váha ukazuje 71 kg. Hm, akorát, říkám si. Aerobka 3x týdně mi úplně stačí. Další padesátka je tu, ale i tu zvládám s přehledem a trénink nohou už není tak hrozný jako minule. Následuje další velký nákup (došly ryby + zelenina). Již poučen, zkouším jinou rybu. A hele, pangasius. Pangasius, pangasius to měl přece Milan Šádek v jednom videologu o jeho běžném dnu. Jo, jo, už si vzpomínám. Když to jí Šádek, tak to musí být něco extra, říkám si, a ještě je ve slevě. Tsss, no, nekupte to. S mazaností důchodce beru rovnou 4 balení. Když jsem to přitáhnul domů, mamka spráskla ruce, co to nesu za hnus. Vždyť to pěstují v Číně a krmí to kdoví čím. Nene, protestuji, tady je napsané made in Vietnam. No, to je teda rozdíl, povídá máma. Já si však stejně v duchu říkal: Jí to Šádek, tak co, musí to být dobré i pro mě. Osmahnul jsem první, k tomu balení rýže, paráda. Nemá to kosti, snad to bude chutnat. Můžu upřímně říct, že větší hnus jsem ještě nejedl, ale jelikož jsem toho nakoupil jak pro somálskou vesnici a vyhodit jsem to nemohl, musel jsem to sníst.(stejně hlavní bylo, že to nemělo kosti). Nakonec se ovšem projevil můj génius a já to vyřešil tím, že jsem kousky ryby obalil ve vejci. Celkem to přebilo tu hnusnou chuť a spolu s rýží se to dalo sníst.

Ovšem nastává krize. Konec 2 týdne se nese v atmosféře pokušení a neustálého žehrání nad tím, jak si ostatní jedí, jenom já, chudák, futruju pořád jenom maso, ryby, tvaroh, zeleninu, vajíčka. Ta dieta snad nikdy neskončí. Kašlu na to! říkám si v sobotu večer. Vydržel jsem to dost dlouho, to mi stačí. Ale pak se kdesi vzadu ozve hlásek, který mi říká, že jsem srab a moje vůle že stojí za prd. A jako správný ješita si řeknu, co by tomu řekli kámoši, kdybych najednou přišel s tím, že jsem to nevydržel. Pche, do smrti by se mi smáli. Já to musím vydržet. Prostě musím, vždyť už jsem za půlkou. Zatínám zuby, odvracím pohled od gumových medvídků ležících na stole a jdu raději spát. Člověk by neřekl, kolik je kolem něj dobrého jídla. Když se kolem sebe doma rozhlížím, je kolem mě tolik dobrot, které nemůžu, až se mi z toho točí hlava. V objemu jsem pořád chodil a lamentoval, že tu není nic k jídlu. Najednou je ho všude tolik.

Je tu třetí týden. Kritické okamžiky přicházejí každý den, neboť se blíží datum ukončení a tělo to cítí jako životadárný kyslík před vynořením. Je to k zbláznění a do toho všeho uzavírání známek. Sakra, já nestíhám. Celý den buď vařím, jsem ve škole, cvičím, vařím, hladovím, myslím na jídlo, učím se, jím, vařím, hladovím a usínám s myšlenkou na magické datum 16. června, kdy to všechno skončí. 3. týden se blíží ke konci. Teď jak vyřešit superkompenzaci, když ve čtvrtek odjíždím pryč? Ok, začnu v sobotu večer nohama, pak už na ně nesmím sáhnout, ať steče voda. Od tréninku už žádné sacharidy, až do pondělí s nulou. V pondělí večer znaven a zcela vyčerpán dokončuji trénink ramen, bicepsu a tricepsu. Vyškrábu se po schodech domů, otevřu balení racií (samozřejmě zelené balení) a usínám v náručí druhého balení. Teď už to bude pohoda. Každý den trénink, pózování na pánských záchodech (už tak se na mě dívali divně, takže jsem to ve třídě raději nezkoušel). Středa. Den „závodů“. Jelikož jsem cukroval pouze rýží a raciem, odvodňuji tím, že se vlastně v klídečku přepíjím. Ve středu jen krátké protažení, napumpování a jde se fotit forma. Po kratším přemlouvání strkám bráchovi do ruky foťák, nastavím světla a jde se pózovat. Váha mi ukazuje 67,5 kg a postava je zřetelně vyrýsovanější. S uspokojením se prohlížím v zrcadle a potom porovnávám fotky ze začátku diety. Dvěma slovy: velká paráda. I made ittttttttttttttttt. Vydržel jsem to bez jakéhokoli prohřešku. Chtě nechtě, musel jsem se poklepat po rameni a říct si „seš dobrej, chlape“ (samochvála smrdí, ale uznejte, po tomhle výkonu). Pak už jsem se vrhnul na nějaké ty sladkosti, namazal si rohlík máslem, dal si na něj plátky salámu a labužnicky vychutnával tu chuť. A to je asi tak všechno.

Doufám, že se Vám tenhle článek líbil a poskytne Vám trochu inspirace nebo motivace do dalšího cvičení. Vím, že se nemůžu měřit se závodníky, které tolik obdivuji za to, co dokázali, a za to, co dávají tomuhle sportu, ale splnil jsem si svůj cíl a dokázal si, že na to mám. Přemýšlím, že bych zkusil závodní prkna. Jako by mi najednou docvakla spousta věcí. Vím, že už neudělám tu chybu jako loni, totiž že bez toho půl kila masa a rýže denně to asi nepůjde. Stačilo 23 dnů, které mě úplně změnily a já jsem moc vděčný za to, že jsem se to rozhodl zkusit. Nevím, kolikrát si mě kámoši dobírali: “Davide, jdeme na zmrzku, jdeš taky? A jo, vlastně sorry, ty máš dietu.“ Nebo vytáhli čokoládu: „Dáš si?“ Rohlík se šunkou: “Dal by sis, co? Podívej, jak krásně voní, hmmm.“ Nevím, kolikrát jsem jim nadával do k… a zas…… haj… a posílal jsem je do …, kolikrát jsem to chtěl vzdát a myslel na všechno to jídlo, které bych mohl sníst, ale nakonec jsem to vydržel a věřte, že ten pocit stojí za to.

P. S. Ten kamarád nedopadl moc slavně.