Reklama:
DNES končí 12 akcí Extrifit 1+1!
V noci definitivně končíme, poslední šance k nákupu! Více zde.

Janek Bednařík: „Až v extrémní situaci se pozná, jaký kdo je.“

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Ostatní


Jméno: Janek Bednařík
Datum narození: 21. 10. 1975
Znamení: váhy
Bydliště: Brno
Zaměstnání: horský vůdce
Nejhodnotnější výstup: každý, který byl potěšením

Hory jsou mojí cestou, šroubovicí DNA,
nedílnou součástí života.
Stoupám nahoru a čím výš jsem,
tím víc vidím,
třeba až na dno duše…  

Filip Šilhán









...jen pár slov, a přece řeknou víc než dlouhé litanie. Takhle uměl psát Filip Šilhán, skvělý horolezec a novinář, který už bohužel brouzdá nekonečnými horami kdesi na onom světě. Asi nebude náhoda, že si na úvod svých webových stránek vybral Janek Bednařík právě tyto Šilhánovy verše. Nejspíš to totiž cítí stejně. Miluje hory. Ale kromě hor také miluje lidi, a proto se rozhodl pro povolání horského vůdce. Nutno říct: těžké povolání horského vůdce. Janek musí totiž zajistit svým klientům bezpečné podmínky v tak nevyzpytatelném a tvrdém prostředí, jakým hory jsou, na jeho bedrech leží tíha veškerého rozhodování, on je tím, kdo zodpovídá za životy a zdraví lidí, které vede. Sečteno a podtrženo, práce horského vůdce je pořádná dřina. Ale Jankovi to za radost a rozzářené oči klientů stojí.

Česká republika nemá žádné velké hory. Jak tedy našince napadne stát se horským vůdcem?

Velehory nemáme, přesto si myslím, že jsme outdoorová velmoc. Třeba vztah k zimním sportům máme silný. Nevím o jiné zemi, kde by byl automatickou součástí vzdělání lyžařský výcvik a přestože už dnes není povinný, stále se ho účastní většina mládeže. V horolezectví patříme mezi světovou špičku. Pokud vím, slezli jsme všechny osmitisícovky a několikrát za sebou jsme byli mistra světa ve sportovním lezení (Tomáš Mrázek a Adam Ondra). Upřímně, nevím, čím to je. Možná to vychází z odvážného pískovcového lezení, které má u nás silnou tradici a je zároveň světovým unikátem. Velké hory tedy nemáme, ale přesto jsme s horolezectvím dost spjati. No a když se vstupem do EU přišla možnost získat u mezinárodní vůdcovské asociace licenci horského vůdce, logicky toho několik kluků využilo. A já měl to štěstí být mezi nimi.

Jak takový kurz horského vůdce vypadá a co obnáší?

Kurz trvá 2 - 3 roky a člověk nejdříve absolvuje velmi tvrdé přijímací zkoušky, kde musí prokázat že má dostatek zkušeností, umí dobře lézt na skále i v ledu, dokáže se bezpečně pohybovat ve vysokých horách a ještě k tomu je výborný lyžař.

Když už musíte umět vše před kurzem, tak co se tam pak ještě učíte?

Ve škole horských vůdců už nás nikdo lézt ani lyžovat neučil. Učili nás to naopak učit druhé a bezpečně vodit lidi po horách.

Bývalo zvykem, že do hor a do skal brávali nováčky zkušenější kamarádi. Dá se u nás najít dostatečný počet klientů, kteří jsou ochotni za služby horského vůdce zaplatit?

Když jsem školu horských vůdců dokončil, skončil jsem v práci, kde jsem dělal obchodního managera a žádné klienty jsem neměl. Ale nějak se to rozkřiklo, také jsem na tom začal pracovat, a během půl roku jsem začal opravdu intenzivně vodit.

Nyní, když je již u nás horských vůdců více, vládne mezi vámi rivalita?

To se ví, že jsme konkurenti, ale zároveň si většina z nás uvědomuje, že jsme na jedné lodi. Když se na horách sejdou večer vůdci na chatě, často si vzájemně předávají informace o počasí a podmínkách. A protože nás v  Čechách zatím ještě není tolik, tak přestože jsme konkurenti, zároveň spolupracujeme a setkáváme se i jako kamarádi. Funguje mezi námi něco jako stavovská čest a já jsem pyšný na to, že k těmhle klukům patřím.

Co všechno vlastně klientům horští vůdci nabízejí a za co ručí?

Vezmu to v opačném pořadí. Odpovědnost horského vůdce je vysoká, ale jenom do té míry, jakou může ovlivnit. V horách samozřejmě nebezpečí existuje a horský vůdce ho může díky svým vědomostem a zkušenostem pouze minimalizovat - zcela vyloučit ho nelze. Tak jako na laviny neexistuje jízdní řád, nedá se ani předpovědět, jestli odněkud nespadne kámen, který Vás zrovna trefí. A co vůdci svým klientům nabízejí? Kromě toho, že pořádají lavinové kurzy nebo kurzy lezení, vezmou Vás také zalyžovat si v bezedném prašanu nebo Vás doprovodí při túrách v horách a přitom se za Vás bojí a dělají všechno proto, abyste si svůj volný čas na horách co nejvíce užili a ve zdraví se vrátili domů. Každé akci předchází důkladná příprava, při které si vůdce chystá a promýšlí každý krok tak, aby vše bylo maximálně bezpečné.

Jak dokážete odhadnout, že je klient schopen akce, kterou si vybral?

Když se s lidmi na něčem domlouvám, tak jim většinou předem pošlu požadavky na to, co by měli zvládnout. Když mi to potvrdí, vyrazíme. Občas se ale stane, že už během první hodiny zjistím, že na to nemají a pak jim to musím nějak rozumně vysvětlit.

To musí být nepříjemný moment. Dokážu si představit, že ne každý se lehce vzdá své představy, zvlášť když má pocit, že si za její realizaci platí.

Tohle ještě není tak hrozné. Když člověk vidí, že jde sotva hodinu a už nemůže, snadno pochopí, že máme-li před sebou ještě celý den stejně náročného terénu, nemá smysl riskovat a lámat to přes koleno. Daleko horší jsou momenty, kdy Vás v postupu zastaví počasí. Představte si situaci, kdy máte za sebou dva úmorné dny plahočení se do kopce a čeká Vás už jen brzy ráno vstát a podniknout závěrečný výstup na vrchol. Jenže ráno se vzbudíte a počasí vůbec nevypadá dobře. Jste vůdce a musíte situaci rychle vyhodnotit. Když usoudíte, že vyrazit na vrchol by bylo nebezpečné, musíte lidem vysvětlit, že právě teď si Vás platí proto, že nikam nepůjdeme a nikam už nevylezeme. A k tomu se často stává, že jiné skupiny s vůdci se na cestu přece jen vydávají. Je pak logické, že lidé začnou přemýšlet a řešit, jak to, že ostatní jdou, a oni ne.

Takovou situaci bych nechtěla řešit...

To jsou pro vůdce nejhorší chvíle. Končí to zpravidla tak, že lidé, kteří se nahoru přeci jen vydali, se posléze vrátí omrzlí a vyčerpaní - to je pak člověk za hrdinu, že to „věděl“. Anebo se taky může stát, že se po chvíli počasí zlomí a lidé, kteří to první 3 - 4 hodiny přetrpěli, se nakonec na vrchol dostanou. Vaši klienti pak mohou mít hořký pocit, že jste je o tenhle zážitek okradli. Ale tak to bohužel je. Míru nebezpečí si musí holt každý vůdce zhodnotit sám.

Fyzická připravenost člověka se dá po nějaké chvíli asi docela dobře zhodnotit, ale jak odhadnete psychickou kondici svých klientů?

Tyhle dvě věci od sebe nejdou v horách oddělit a v tom tkví také určité kouzlo. Odhadnout, jak je na tom člověk psychicky, je samozřejmě mnohem těžší. To se pozná teprve tehdy, když jde do tuhého, začne být třeba pořádná zima, fouká vítr a na člověku nezůstane nit suchá. Teprve v takových momentech se ukáže, jaký kdo doopravdy je.

Jak je to se vztahem mezi Vámi a klientem? Jde o čistě obchodní vztah, nebo na Vašich cestách vznikají i přátelství?

Lidé, které vodím, dobře ví, že mě to živí. Takže se na začátku domluvíme, co podnikneme, kolik to bude stát, a dál už o penězích nemluvíme. Má práce by ztrácela smysl, kdybychom ještě během cesty handlovali, jestli půjdeme i na ten další kopec a kolik by si za to musel člověk připlatit. Je ale fajn, že časem kolem každého vůdce vykrystalizuje určitá stálá klientela, lidé naladění na podobnou strunu, a tam se rodí pevná přátelství.

Výjezdy s klienty pro Vás ale stále znamenají práci a zodpovědnost. Nemáte někdy při společných večerech chuť se někam „uklidit“ a od lidí si na chvilku odpočinout?

Já to beru tak, že lidé přijeli, aby si odpočinuli oni, ne já. Takže já jsem tam pro ně a snažím se jim být dobrým společníkem. Zároveň ale musím být zodpovědný, a tak se zase nemohu úplně „odvázat“.

Zažil jste někdy situaci, kdy Vám hory ukázaly svoji hrozivou tvář a Vy nebo Vaši klienti jste si museli sáhnout na dno? K poslání vůdce patří zajistit, aby se lidé do takové situace vůbec nedostali, ovšem ne vždy je to možné. Občas přijdou i náročnější momenty. Jednou se mi při skialpinistickém přechodu stalo, že jeden z mých klientů, starší muž, z ničeho nic nemohl jít dál. Rozdělili jsme si tedy jeho věci, já si jej připnul přímo na sebe dvoumetrovou smyčkou a pomalu ho táhnul. Měli jsme dobrou časovou rezervu a počasí nám rovněž přálo, takže jsme se nakonec na chatu v pořádku dostali. Hodně krušné chvíle také nastávají, když padne silná mlha. Není vidět na krok, nahoře, dole, všude kolem Vás je jen bílá tma a Vy ani nerozeznáte, kde končí země a začíná vzduch. V takových podmínkách je orientace velmi složitá.

Zabloudil jste někdy s klienty?

Musím „zaklepat“, že jsme zatím vždycky došli tam, kam jsme měli, i když to občas vůbec nebylo jisté. To je pak člověk pod obrovským tlakem. V takových chvílích se snažím dělat všechno pomalu a s rozvahou, krok za krokem, abych věděl, že když si to pak rozeberu zpětně, nebude mě žádné z učiněných rozhodnutí mrzet.

V letech 2007 a 2008 jste doprovázel nevidomého Honzu Říhu při výstupu na Elbrus a také při lezení na legendární stěnu El Capitan. Jaké to bylo? Být někomu očima Vás asi v žádném kurzu nenaučí...

El Captain je lezecky velmi obtížná záležitost. Když jsme pod ním stáli, byla v nás malá dušička. Jedná se o téměř kilometrovou převislou stěnu, takže když nahoře hodíte kámen, spadne dolů, aniž by se cestou dotkl skály. Nám trvalo 3 dny, než jsme ji vylezli. Největším zážitkem pro mě bylo vidět Honzu, jak je schopný se vypořádat se svým handicapem, jak je schopný lézt a pracovat. Má výjimečnou paměť. Skálu si nejprve „prohlédne“ rukou a tam, kde se držel rukou, později přesně položí nohu. K našemu týmu patřil také Vojta Dvořák, výborný lezec, se kterým jsme Honzovi dělali zázemí. Nebyla to tedy jen má zásluha, že se nám to nakonec povedlo, ale byl to výsledek naší spolupráce a Honzovy silné vůle.

Společně s Honzou jste také vylezli na Elburs. Vidoucí člověk má při takovém výstupu zážitek z nádherných výhledů. Tušíte, jaký požitek má z takové cesty Honza?

Když s Honzou jste, brzy zjistíte, že má díky své představivosti a stylu života velmi bohatý vnitřní svět. Také má skvěle fungující všechny ostatní smysly, které využívá naplno. Honza je důkazem toho, že zrak není všechno, co k životu člověk potřebuje.

Zjistila jsem o Vás, že jste držitelem ocenění Bohemian Mountain Guide Miroslava Šmída. Kdo takové ocenění dostane?

OČIMA AUTORKY

Janek Bednařík patří přesně mezi ten typ lidí, které tak často potkávám při svých rozhovorech, ale tak málo v běžném životě. Přemýšlela jsem, co v sobě tihle lidé mají, že z nich sálá taková pohoda a že i já sama si v jejich přítomnosti dobíjím baterky. A na co jsem přišla? Na nic světoborného. Zdá se, že je prostě jen baví život. Jak jednoduché, a přesto zdaleka ne tak běžné. Přitom myslím, že bychom to tak mohli mít všichni, že by stačilo jen nehledat překážky, nevymlouvat se a jít za hlasem svého srdce. O kolik příjemněji by bylo na světě!

No konečně to někdo odhalil a zeptal se! (smích) Jde totiž tak trochu o recesi. Mirek Šmíd byl proslulý horolezec, který zahynul v roce 1993. Byl to zajímavý člověk, furiant a recesista. No a tenhle člověk si jednou vyrobil „seriózní“ medaile v sametu a ve futrálu - Bohemian Mountain Guide, které pak dával lidem, kteří z jeho pohledu něco zajímavého dokázali. Rozdal tuším jenom dvě a pak bohužel zahynul. Když jsem po letech jednou navštívil jeho maminku, vstala najednou uprostřed povídání od stolu, odešla do jiné místnosti a vrátila se s touhle medailí, aby mi ji věnovala. Dala mi ji se slovy, že Mirek by si to asi přál. Velmi si toho vážím, takže jsem si to hned s hrdostí a v duchu Mírovy recese uvedl do svého profilu v životopise. Je k neuvěření, jak mi to při výběrových pohovorech do zaměstnání už mnohokrát velmi pomohlo. Člověk se tak v jinak vážných a napínavých chvílích pobaví, usměje a vzpomene si…

To je hezký příběh. Máte vlastně v nějakém člověku svůj vzor?

Asi v rodičích, protože mi toho hodně dali. Vedli mě k přírodě, ke sportu, nikdy mi nezakazovali nic, co mě bavilo a bylo zároveň aspoň trochu užitečné. Snažili se ze mě udělat člověka. Jsem vděčný, že mě tito dva lidé v životě doprovázeli, dobře vím, že to nebyla samozřejmost.

Tím mi nahráváte na další otázku: Slučuje se práce horského vůdce s rodinou? Možná byste měl chuť předávat dál to, co jste dostal od svých rodičů.

Chuť je velká, ale zatím nemám to štěstí. Věřím ale, že to přijde.

Další informace o Jankovi a jeho činnosti najdete na: http://www.summitguide.cz.


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínMr. Olympia 2020 s Mamdouhem Elssbiay...
deiw (11:41) • Popravdě minulý rok Cedric byl podobný případ. Měl dost bodů ještě z konce roku 2018 (p...
magazínMr. Olympia 2020 s Mamdouhem Elssbiay...
decarabas (09:06) • No neviem, nie je prvy ani posledny, ktory dostal zvlastne pozvanie. Nic na tom nevidim...
magazínMr. Olympia 2020 s Mamdouhem Elssbiay...
havlic (08:35) • ...no a věřím, že vyhraje...protože `chudáček malý` měl Covid, tak mu to dáme, zaslouž...
magazínMr. Olympia 2020 s Mamdouhem Elssbiay...
Paulie02 (22:16) • Snad jednou přijde tvrdý a totálně vyrýsovaný... Potřeboval by poradit od Doriana *2*
magazínSissy dřepy - ideální cvik pro domácí...
DAVID.KOVACIK96 (16:29) • Já jsem například sissy dřepy zařadil a naopak mi to pomohlo (y) a žádný poškození nepo...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2020 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2020 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra