Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Váš příběh: Jídlo
- dobrý sluha, špatný pán

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Ostatní

Jméno: Eva
Věk: 21 let
Zaměstnání: studentka VŠ
Koníčky: cyklistika, běh, plavání, tenis, jízda na koni, posilovna, hudba, tvůrčí psaní, posezení s přáteli u sklenky dobrého vína
Říká o sobě: Vždycky jsem se brala až příliš vážně a stresovala se kvůli maličkostem. Časem jsem pochopila, že nemá cenu trápit se kvůli věcem, které nemůžu ovlivnit. A světe, div se, je mi líp.

Co se týče hubnutí, už od patnácti let jsem byla poměrně zdatný teoretik. Přečetla jsem desítky článků a příruček o hubnutí, cvičení a vůbec zdravém životním stylu. A výsledek? Od desíti k pěti a od pěti k nule. Přesto doufám, že po téměř pěti letech větších či menších pádů, někdy až na samé dno, kdy člověk ztrácí veškerou sebeúctu a chuť žít, konečně začíná můj život dostávat jasnější a přijatelnější obrysy. Stejně jako moje tělo.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.


V patnácti jsem si s hrůzou uvědomila, že se moje tělo začíná měnit. Postava se zaoblila a získala ženské křivky. Na můj vkus však až příliš ženské. A nejspíš v této době začaly mé komplexy z postavy být mnohem citelnější než kdykoli předtím. Nechtěla jsem se smířit s faktem, že mi narostly boky, že se mi zaoblila stehna a zadek, že mám pneumatiku na břiše. Začala jsem se proto zajímat o různé diety, nikdy jsem však nevydržela příliš dlouho - chybělo mi odhodlání a pevná vůle. Něco málo jsem sice zhubla, přesto jsem ale stále nebyla spokojená.

Asi kolem sedmnáctého roku moje touha po dokonalé postavě ještě zesílila a hubnutí a vše s ním spojené mě naprosto pohltilo. Začala jsem si přísně hlídat co a v jakém množství sním. Zpočátku jsem počítání kalorií brala jen jako orientační bod, abych měla přehled o svém denním kalorickém příjmu. Jenže touha mít jídlo naprosto pod kontrolou byla silnější než já, a tak jsem si začala veškerou přijatou potravu pečlivě vážit a přepočítávat jeho energetickou hodnotu doslova na desetiny kJ. Postupem času se vážení jídla a počítání kalorií stalo doslova posedlostí. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na jídlo. Dost často jsem se mučila lákavými představami těch nejvybranějších lahůdek, listovala si v kuchařkách či časopisech o vaření a představovala si, jak úžasně to všechno musí asi chutnat. Každý večer, než jsem šla spát, jsem si pečlivě třeba i dvě hodiny plánovala jídlo na celý následující den. Usínala jsem pravidelně s kručením v žaludku, které bylo na jednu stranu nesnesitelné a jen pomyšlení na jídlo mi působila hotová muka, na stranu druhou mi moje sebetrýznění a „pevná vůle“ působila zvrhlou radost. Měla jsem konečně pocit, že jsem zvítězila sama nad sebou a nad svou slabou vůlí, že konečně držím svůj život pevně v rukou a alespoň něco mohu sama plně ovlivnit. A čím více byly výsledky mého snažení patrnější, tím větší jsem měla radost a tím méně jsem „logicky“ i jedla. Jednak ze strachu, abych ztracená kila zase nenabrala zpět, jednak z osvobozujícího pocitu, že konečně něco zvládám na výbornou.

Když jsem si k večeři vážila půlku rajčete či papriky a počítala, zda si tolik jídla vůbec můžu dovolit, dívali se na mě rodinní příslušníci už dost divně, dokonce se mi v tom několikrát i snažili zabránit. Marně. Naopak! O to lepší pocit jsem měla, když se mi podařilo je oklamat. Jako bych najednou nevítězila jen nad svým tělem, ale i nad všemi ostatními.

Časem jsem se dostala do fáze, kdy mi všichni lidé, kteří jedli, připadali nechutní a odporní. Nakonec jsem přestala navštěvovat i školní jídelnu, tedy i chodit na obědy, které jsem stejně dost šidila, a navíc mě stresoval pocit, že si nemůžu vše přesně odvážit a spočítat. Jídlo, které nebylo převoditelné na kalorickou hodnotu, jsem zkrátka nejedla. Tečka. Nebyla jsem ani schopná před ostatními cokoli sníst. Měla jsem pocit, že mě všichni sledují a říkají si, jak jsem odporná, že toho sním tolik.

Má posedlost se neustále stupňovala, kolem jídla se točil celý můj den, všechno jsem mu podřizovala, nebyl snad okamžik, kdy bych na něj nemyslela. Dokonce se mi o něm i zdálo. Milovala jsem sny, kdy se mi zdálo, že mohu jíst všechno a kolik chci, úplně jsem cítila tu skvělou chuť na jazyku, tak moc ty sny byly skutečné. A nejlepší na tom všem byl pocit, když jsem se ráno probudila a zjistila, že to všechno byl jen sen a já nepřijala žádné kalorie navíc.

Každé postavení na váhu bylo doprovázené silným pocitem vzrušení a zároveň strachu, jestli jsem náhodou od minulého vážení nepřibrala. Jeden čas jsem se vážila i několikrát denně. Za každých sto gramů navíc následoval přísný trest hladovění. Dostala jsem se tak daleko, že mě doslova fascinovaly stále více vystupující kosti, propadlé břicho a trčící kyčle. Byla jsem na sebe v té době opravdu pyšná.

Časem si mého výrazného úbytku na váze (shodila jsem asi patnáct kilo) všimly i kamarádky a začaly se o můj problém s váhou více zajímat, stejně jako můj tehdejší přítel. Najednou jsem měla pocit, že jsou všichni proti mně, že mi nikdo nepřeje, abych byla šťastná a spokojená sama se sebou. Neuvědomovala jsem si, že můj problém má jméno a že se jedná o vážnou nemoc, na kterou spousta dívek v mladém věku umírá. Díkybohu to u mě nezašlo tak daleko, ovšem i tak jsem neměla ještě zdaleka vyhráno.

Dodnes nevím, kdy v mé hlavě nastal ten přerod. Prostě jsem jednoho dne měla strašnou chuť dát si něco dobrého, tuším, že to bylo na výročí, které jsme slavili s přítelem. Pozval mě na večeři do restaurace. Všechny moje doposud silně zakořeněné stereotypy, zákazy i příkazy selhaly a já se tenkrát asi po roce a půl normálně najedla. Nejdřív jsem měla sice výčitky, ale nakonec jsem si řekla, že vlastně o nic nejde, když je to takhle výjimečně. Samozřejmě mi bylo špatně, protože moje tělo na to nebylo zvyklé, ale přesto jsem měla takový zvláštní osvobozující a do jisté míry rebelský pocit. Uvědomila jsem si, o co jsem se poslední rok a půl ochuzovala, jaké dobroty jsem si odpírala. A rozhodla jsem se všechno si to vynahradit. Však ono se přece nic nestane, když si jeden den v týdnu dám všechno, na co mám chuť, a nebudu se v množství nijak omezovat. Další dny se zase budu hlídat a bude to všechno v pořádku, říkala jsem si.

Až dnes si uvědomuji, jak moc jsem byla naivní. Z jednono dne o víkendu se postupem času staly dny dva, ze dvou tři… a takhle to šlo pořád dál, až jsem si jednoho večera uvědomila, že se přejídám už týden v kuse a je mi ze sebe samé špatně. Samozřejmě se moje nezřízené obžerství odrazilo i na váze, a o to horší důsledky to mělo na mou už tak dost narušenou psychickou rovnováhu. Čím více jsem jedla, tím více jsem přibírala. A čím více jsem přibírala, tím větší jsem měla ze své postavy deprese, které jsem „logicky“ opět zajedla něčím sladkým. Opět jsem se ocitla v začarovaném kruhu. Byla jsem schopná se přejíst tak, že jsem nemohla ani dýchat, jen jsem ležela na posteli a toužila se vyzvracet. To se mi bohužel, nebo spíše díkybohu, nikdy nepovedlo. Snědla jsem neuvěřitelné množství jídla. To, co bych normálně snědla za tři dny, jsem spořádala za odpoledne. Bylo to šílené. Byla jsem jídlem doslova posedlá. Fobie z konzumace jídla před ostatními však nezmizela, naopak byla ještě silnější. Byla jsem schopná nakoupit si třeba celý košík sladkostí, někam se s ním tajně zavřít a spořádat třeba tři tabulky čokolády a několik housek naráz. Pochopitelně mi z toho bylo hrozně špatně, ale já si prostě nemohla pomoct.

Tentokrát to trvalo celé dlouhé tři roky, než jsem se z toho začarovaného kruhu dostala ven alespoň jednou nohou. Neobešlo se to bez pravidelných návštěv psychologa, bez prášků na uklidnění, bez pomoci přátel a rodiny a také vlastní vůle a touhy být zase jako všichni ostatní. To na tom asi bylo to nejtěžší. Chtít. Přestože jsem všem tvrdila, že chci být zase jako dřív, že chci být zdravá, uvnitř jsem pořád cítila jakousi vnitřní nejistotu. Bála jsem se, že to nezvládnu, bála jsem se, že nevydržím, že selžu jako pokaždé. Mezitím jsem nabrala dvacet kilo a přišla i o poslední zbytky sebevědomí.

„Na nohy“ jsem se postavila až na vysoké škole. Dodnes si to pamatuji. Začínal druhý semestr a já si uvědomila, že takhle už to dál nejde. Nenáviděla jsem své tělo, nenáviděla jsem sebe sama. Nemohla jsem se na sebe už ani podívat do zrcadla, jak jsem si byla odporná. Nechtěla jsem chodit ven mezi lidi, jít si zaplavat na bazén nepřipadalo vůbec v úvahu. Přestala jsem se oblékat do hezkého oblečení, které jsem vždycky milovala, nejraději jsem měla volné kalhoty a oplandané triko, aby nebyly vidět všechny ty špeky. Zkrátka jsem měla svého dosavadního života po krk. Dost na to, abych se sebou začala konečně něco dělat. Sportovala jsem od dětství, ať už s většími, či menšími přestávkami. Od jedenácti jsem začala jezdit na koni, od patnácti do osmnácti jsem chodila pravidelně na spinning, v osmnácti jsem pak přesedlala na cyklistiku, které se aktivně věnuji dodnes. Chtělo to tenkrát notnou dávku optimismu a odhodlání, abych se zase začala pravidelně hýbat a hlavně u pohybu vytrvala déle než od jednoho přejezení k druhému.

V rámci kompletní změny mého životního stylu jsem si koupila permamentku do bazénu a fitka, začala jsem běhat a každou volnou chvilku jsem trávila v sedle kola. Zezačátku to byl spíš boj kdo s koho - ochablé svaly se bránily, přidala se únava, zklamání, že vše nejde tak rychle, jak jsem si představovala. Nakonec ale zvítězila pevná vůle a cvičení mě začalo nejen bavit, ale stalo se doslova posedlostí. Myslím, že ale v tom dobrém slova smyslu. Když se nemůžu hýbat a sportovat, jsem z toho celá nervózní. Dříve jsem sport brala jen jako prostředek k hubnutí, dnes ho považuji za neoddělitelnou součást svého života, za způsob, jak se odreagovat, zaplavit tělo endorfiny, užít si trochu adrenalinu a zábavy.

Tělo si na nový režim docela rychle zvyklo, hlava nakonec taky. A když nad tím tak přemýšlím, o tom to asi celé je - o souhře a vzájemné symbióze těla a ducha. U mě to bylo vždy naopak - tyto dva elementy mezi sebou neustále bojovaly, vždy vítězil buď jeden, nebo druhý, ale nikdy nebyly ve vzájemné harmonii. Přestože stále nemám svou vysněnou postavu a je dost dobře možné, že ji nikdy ani mít nebudu, už se tím tolik netrápím. Důležité je, že jsem zdravá a že se pomalu učím být sama se sebou a svým tělem spokojená, i když není dokonalé. Zatím jsem sice teprve na začátku dlouhé, možná celoživotní pouti, jejímž cílem je získat ztracenou sebeúctu a začít se mít alespoň trošku ráda, ale pro mě je momentálně důležité to, že jsem se vůbec dokázala postavit na start. Není přece důležité zvítězit, ale zúčastnit se a vytrvat, a pro mě je už jen samotné „překročení startovní čáry“ mého nového života takové první malé vítězství. Vítězství samotné nad sebou…


Máte i Vy svůj příběh? Umíte jej poutavě napsat a chcete se o něj podělit s ostatními čtenáři? Povzbudit je v jejich snažení a boji s nadváhou či nárůstem svalové hmoty, vylíčit překonání Vašich rekordních zvednutých vah, nebo jste vyhráli nad svými zdravotními problémy? Pošlete nám jej! Více informací naleznete zde.




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

28.05.22:27starwalker - Je mi upřímně líto toho, co jsi prožila, protože jsem si p..+1
28.05.14:46whoarang - Opravdu poutavý článek *79* +1
28.05.11:14dies - a prajem pevnu volu aby ti to vydrzalo co najldhsie.+1
28.05.10:15torturer - ....skoro až děsivé :)))....pěkný gratuluju k tomu úspěchu+1
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...
magazínLuis Rodriguez po Arnold Classic vymě...
maxpoint97 (23:38) • Za mě rozhodně Justin neměl špatnou formu, ten zakopanej pes je jinde *1* Buď se na...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie