„Český Bivoj“ PhDr. Emil Müller
- rozhovor (I.)

Kořeny československé kulturistiky, léta pionýrských začátků, rezavých kotoučů a činek, oprýskaných zdí, společné touhy po úspěchu a úžasné každodenní snahy za hubičku. Že jsou ta léta už dávno pryč? Ano, jsou. Jsou v Americe, Německu, Kanadě, Švýcarsku. Jsou ale i za humny a jsou dokonce někde mezi námi. „Šedí vlci československé kulturistiky“ jsou všude kolem nás. Někteří už ne. Odložme tedy na chvíli předsudky a pojďme za jedním, který žije v Kanadě. PhDr. Emil Müller, historicky první předseda Československého svazu kulturistiky a bývalý generální sekretář Bena Weidera, legendárního šéfa IFBB, otevírá dveře nejen do svého soukromí a dosavadního profesního života, ale i do svého stále mladého a optimismem naplněného srdce. Přesvědčte se sami.

Emile, jak jste se vlastně dostal ke cvičení a jaké byly podmínky ve Vaší první posilovně?

Odmalička jsem si hrál na siláka a snil jsem o tom, že budu větší a silnější. Dlouho jsem byl bohužel ale malý a slabý. Když mi bylo patnáct, dostal jsem 20kg činku od jednoho sokola, u kterého jsem cvičil gymnastiku. Činku jsem tak nějak zvedal, aniž bych věděl, co mám přesně dělat. O opakováních nebo setech jsem neměl ani zdání. V knihovně jsem si našel knihu o Eugenu Sandowovi, což mi docela pomohlo. S činkami jsem ale začal opravdu cvičit až první rok na fakultě - během a po kurzu vzpírání. S kluky jsme si vytvořili tělocvičnu v druhém suterénu u kotelny v budově Tyršova domu. Aby se tam dalo dýchat, udělali jsme díru do starého komína a hned to bylo lepší. Kolem roku 1963 jsme udělali společně s Karlem Lambertem posilovnu v suterénu jednoho pražského domu u Staroměstského náměstí v Týnské ulici č. 17. S několika nadšenci jsme předělali i starý kostel na celkem slušnou posilovnu se šatnami a sprchami. Měli jsme tolik zájemců o cvičení, že jsme museli dělat hodinové kurzy, 4krát denně od pondělí do pátku. Karel nechal někde udělat zařízení a já se staral o metodiku. Program zahrnoval 10 minut rozcvičení s malými činkami podle hudby. Po rozcvičení jsme dělali krátký kulturistický trénink v délce asi 40 minut. Do našeho týmu jsme tehdy přijali i slavného vzpěrače Václava Pšeničku a dva výborné gymnasty - Patočku a Gajdoše.

Pod hlavičkou svazu vzpírání jste byl historicky prvním předsedou svazu kulturistiky. Jaká byla cesta k této funkci v kontextu nově vznikajícího sportu a v podmínkách tehdejšího režimu a za dost omezených podmínek?

Abych pravdu řekl, po 50 letech si moc dobře nepamatuji, zda měla naše skupina, tedy komise kulturistiky, pět nebo šest členů. Vím ale, že náš vedoucí Vojta Fiala byl fakt skvělý člověk. Cesta k osamostatnění kulturistiky byla nesmírně těžká, překážek bylo opravdu hodně. Zajímavé ale bylo, že jiný sport - tzv. "Gorodky", který přišel ze SSSR, byl přijat úřady okamžitě.

Setkal jste se během postupného vzniku kulturistiky s negativními postoji jiných sportovců v jiných sportech? Které svazy naopak vznik kulturistiky podpořily?

Odpor ke kulturistice byl hlavně ze strany vzpěračů, kteří se obávali, že ztratí hodně svých členů. Šéf vzpěračské sekce - Béďa Poula byl kupodivu hodně na naší straně. Ostatní sporty a sportovci v nás ale viděli jakousi podporu ke zlepšení vlastních výkonů.

Vznikal svaz na "zelené louce", nebo jste vycházeli ze zkušeností lidí, kteří dříve pracovali v jiných sportovních svazech?

Administrativní zkušenost ve vedení sportu měl jen Vojta Fiala, který dlouhá léta pracoval v mezinárodní komisi vzpěračů (byl jazykový génius) a já jako metodik a šéf trenérské rady vzpírání. Ostatní členové (Milan Jablonský, Šaňo Bačinský, Láďa Filip a Jura Višný) se velice rychle učili "co a jak dělat".

Vznik svazu kulturistiky asi nebyla otázka jednoho roku nebo jen několika lidí. Co myslíte, že bylo hlavním impulsem ke vzniku kulturistky v ČSSR a následně i jejího oficiálního uznání?

Podle mého názoru to byl tlak “zespoda”, protože se kulturistika dělala snad v každém městě. Nebyla ale vůbec organizovaná. Existovaly stovky podzemních tělocvičen, s tisíci nadšených borců, což prostě muselo přinést změnu. Tehdejší režim hodně propagoval slovo “masovost” a my jsme tohle opravdu představovali. Ta obrovská vlna aspoň trochu imponovala "těm nahoře".

Ještě před vaším odchodem do zahraničí v roce 1968 jste zažil několik kulturistických soutěží. Jak byste je nyní s odstupem let charakterizoval a co pro ně bylo příznačné?

Nadšení diváků, závodníků a pořadatelů. Postupně jsme vyvinuli systém, který zdaleka předčil to, co se dělalo v západních zemích. To se potvrdilo i při návštěvě evropského prezidenta IFBB, pana Ludvika Schusteriche, který přijel do Bratislavy na 1. mistrovství ČSSR se super hvězdou Ricky Waynem. Ten během soutěže doslova "vyhecoval" diváky svými 20inchovými pažemi a pózováním na "klasiku". Překvapil i doplněným programem, kdy s místní beatovou skupinou zazpíval pár Rock´n´Roll hitů. Následující rok přijel do Brna sám prezident IFBB Ben Weider se svojí ženou. Viděl skvěle zorganizovanou soutěž, bitvu Szalaye s Petrem Kyprem a byl nesmírně nadšený profesionální organizací soutěže. Ben Weider dokonce pozval Szalaye na své útraty do USA na Mr. Universe. K tomu ale nedošlo, protože Szalay chtěl jet, jen pokud by s ním jela i jeho manželka. Ben pak poněkud ochladl. Benovi jsme během soutěže udělili nejvyšší sportovní uznání v ČSSR - medaili ČSTV. Při každé mé pozdější návštěvě v Benově kanceláři jsem byl hrdý na to, že tam ta medaile visela - celou dobu, až do jeho úmrtí.

Do Kanady a administrativních řad vedení IFBB jste byl pozván ve stejném roce jako Arnold Schwarzenegger. Oba jste byli pozváni i stejnou osobou - samotným Benem Weiderem. Můžete popsat okolnosti tohoto pozvání a zda jste měl možnost se s Arnoldem osobně seznámit?

Jako expert jsem byl pozvaný Benem Weiderem do Kanady. Arnold byl pozván do USA Joem Weiderem, který ho též sponzoroval s cílem udělat z něj superstar. To se nakonec i stalo. S Arnoldem jsem se sešel na MS v Montrealu a na několika dalších závodech. Naše setkání bylo vždy jen oficiální. Musím ale uznat, že Arnold měl skvělý smysl pro humor.

Které jiné ikony tehdejší vrcholové kulturistiky jste v těchto letech poznal a kdo na vás nejvíce zapůsobil?

V té době nás fascinoval Robby Robinson, který měl skvělý svalový rozvoj a symetrii a navíc byl skutečně skvělý člověk. Párkrát jsem mluvil i s Frankem Zanem a jeho ženou, oba byli perfektní! Lou Ferrigno byl obr a velmi skromný, téměř až stydlivý člověk. Mike Mentzer byl taky dobrý charakter.

Účastnil jste se určitě mnoha kulturistických akcí jak v USA a Kanadě, tak i v jiných zemích. Která vás nejvíce překvapila a čím? Kdo byl váš tehdejší kulturistický favorit a s kým z kulturistů jste udržoval bližší vztahy?

Nejvíce na mě zapůsobilo MS v Montrealu v roce 1976, kde jsme s Milanem Jablonským měli jako členové organizačního výboru práce až nad hlavu. Také i díky tomu, že tam byl poprvé československý reprezentant Petr Stach (s trenérem Alexem Bačinským). Další můj velmi dobrý zážitek byl na Mr. Universe v Columbusu v americkém státě Ohio v roce 1979. Byla tam velmi silná skupina československých kulturistů vedená výborným trenérem Luďkem Noskem. Velice dobře se umístili všichni závodníci - Anton Holič, Robert Dantlinger a MUDr. Josef Veselý. Byl tam i Ing. Jarda Veselý, tehdy už jako prezident československé federace. Tam jsem opravdu ocenil práci a zapálení Luďka Noska pro sport.

Doufám tedy, že byl Luděk za svou dlouholetou práci trenéra a činovníka v ČSSR oceněný. Měl by být určitě v "Síni slávy", jestli vůbec nějaká existuje. Mám dokonce jednu tehdejší příhodu s Dr. Veselým. Joe Weider z něj byl tak nadšený, že mě osobně požádal o schůzku, na které Veselému nabídl něco podobného jako Arnoldovi před několika lety. Viděl v něm totiž další hvězdu. Veselý z osobních důvodů bohužel odmítl a Joe tak ztratil další zájem. Rok na to mi Veselý telefonoval z Německa, zda mohu promluvit s Joe Weiderem znovu. Udělal jsem, co jsem mohl, bylo ale pozdě.

Jak byste popsal běžný týden v pozici hlavního sekretáře Bena Weidera a jak byste tuto práci celkově charakterizoval? Jaký byl Ben Weider jako člověk v soukromém životě? V čem myslíte, že Ben ovlivnil vás a v čem jste naopak ovlivnil vy jeho? Poznal jste blíže i jeho bratra Joea Weidera?

Jako profesor tělesné výchovy jsem byl dost pracovně vytížený, přesto jsme se ale s Benem Weiderem dost často scházeli. Občas i v jeho domě, což pro mě byla velká pocta. Častěji ale v jeho sídle IFBB. Prvních 6 měsíců jsem pracoval pro Weider company a IFBB na plný úvazek. Můj hlavní úkol byl připravit novou ústavu IFBB a soutěžní řád. Měl jsem na starosti i podepisování spousty dokumentů. Na zasedání výkonného výboru jsem návrhy přednesl. Něco bylo přijato, něco odmítnuto jako příliš avantgardní. Základem všeho byla ústava a pravidla Československého svazu kulturistiky. S Joem Weiderem jsem se sešel několikrát a mohu říct, že jako organizátor a businessman byl vynikající, ale jako člověk byl příliš arogantní, jako když zná vše. Ben Weider byl klasik! Skvělý člověk, který nikdy nedal najevo, že je multimilionář. Skvělý diplomat. Úspěšný bojovník za uznání IFBB na mezinárodní scéně. Dosáhl toho, že jsme měli okolo 160 členských států IFBB. Zažil jsem jeho "bitvu" s Bobem Hoffmanem o prvenství a vládu v mezinárodním kulturistickém hnutí (to je dobře popsáno v knize "Bratři ze železa" vydané před pár lety).

Ben byl neuvěřitelný filantrop, věnoval milióny amerických dolarů na vybudování tělocvičen v Kanadě i cizině. Těsně před mým příchodem do Kanady jsem ho požádal o zaslání časopisů, nářadí a náčiní, proteinů atd. jako dar probouzejícímu se hnutí. Došlo to po mém odjezdu z ČSSR a ani přesně nevím, jak se to vlastně rozdělilo. Vím jen, že jsem přes Bena dostal kladné, ale i záporné dopisy od lidí z ČSSR. Od roku 1968 jsme s Benem připravovali rozšíření Weider Company do Československa, kde jsem měl fungovat jako československý manager. Vše se zdálo být výborné. Měl jsem už i kanceláře v Praze, hned u naší tělocvičny. Natiskli jsme vzorky česko-anglických návodů na proteiny, recepty a nářadí. Dokonce i zástupci Ministerstva obchodu při jedné schůzce v pražském hotelu Jalta byli mile překvapeni seriózností nabídky. Milan Jablonský souhlasil být mým zástupcem na Slovensku, a tak jsme byli spokojeni. Někde v Praze na Žižkově jsme měli schůzku v továrně na výrobu gumových věcí, kde chtěl Ben vyrábět gumové expandery. Bylo to sice vážné, ale zažili jsme i veselé momenty. Když se Ben například zeptal, kolik desítek tisíc jich mohou ročně udělat, tak po mém přetlumočení nastalo ticho a vedení závodu nevědělo, co odpovědět. Nakonec se přiznali, že mají kapacitu jen 5 tisíc. Dohodli jsme se na 10 tisících kusů první rok a každý další rok víc a víc. Výroba šla nakonec dobře. Když jsem totiž v roce 1976 objednával u Weidera gumové expandery pro mé kurzy, všiml jsem si, že pod logem WEIDER bylo napsáno "Made in Czechoslovakia". Byl jsem na to hrdý. Jestli jsem ovlivnil Bena? On byl o stupeň výš než já, ale občas se ptal na můj názor. Jeho a moje rodina rozvinula velmi hluboký a vřelý vztah. Ben i Huguette milovali moje dcery a měli skutečně velký respekt k mé ženě Alici a ke mně. Ben byl mimochodem kmotrem při křtu naší dcery Nathalie.

---

Příběhy Emila Müllera (I.)

Fotografie níže pochází ze zasedání výkonného výboru IFBB a přibližuje příběh z roku 1970, na který jsem přinesl a pak na něm i přednesl návrh na první ústavu a pravidla IFBB. Základem byla ústava a pravidla naší československé kulturistiky. Většina z návrhu byla sice použita, výboru se ale zdálo vše velmi futuristické. Při pozdějším pohřbu pana Bena Weidera jsme se čtyři ještě žijící členové bývalého výboru sešli a byl jsem rád, že ostatní vzpomínali na tehdy "revoluční" návrhy v roce 1970.

Zasedání výkonného výboru IFBB v roce 1970

Při Letní olympiádě v Montrealu v roce 1976 jsem dělal zprostředkovatele mezi Kanadou a Československem, což mě hodně bavilo. Poznal jsem díky tomu nejen atlety, ale i trenéry, doktory, psychologa a další. Byl tam i profesor Choutka z ITVS (Institut tělesné výchovy a sportu). Byl mimochodem i vedoucím vědecké komise sportu při ÚV ČSTV. Přestože byl veliký komunista, byl skvělý člověk a vynikající odborník. Hodně jsme si povídali ve vesnici atletů a často i u nás doma - hlavně o sportovním tréninku. Když výprava odjížděla, řekl mi, že bych si měl udělat doktorát na ITVS, tehdy již Fakultě tělesné výchovy při Karlově univerzitě. Leželo mi to dlouho v hlavě.

Po nějaké době jsem sice přemýšlel o tom udělat si doktorát v Kanadě na McGill University, byl jsem ale zklamán referencemi o obsahu a studium na této univerzitě nezahájil. Obsah studia byl totiž příšerně teoretický, což by mě nejen nebavilo, ale neviděl bych v tom žádné praktické využití. Tak jsem napsal Choutkovi. On s nadšením odpověděl, že bude můj vedoucí profesor. V roce 1980 jsem tedy zajel do Prahy a dali jsme vše dohromady. Dozvěděl jsem se, že budu dělat ústní pohovory ve fyziologii a psychologii cvičení a v teorii sportovního tréninku. Odpustili mi marxismus-leninismus, aby nedošlo k rozporům. Choutka se tomu chechtal. Odjel jsem zpátky do Kanady a učil se jako blázen. Nebylo to snadné, protože jsem už dlouho myslel v angličtině, a tak když rodina usnula, přeříkával jsem si témata v češtině. Za rok jsem přijel na pohovor do Prahy, byli spokojeni. Studoval jsem dál, ale asi tři měsíce před státními zkouškami mi Choutka napsal, že Ministerstvo školství mi ještě nedalo povolení ty zkoušky udělat. Nastala panika. Chudák Choutka šel osobně na ministerstvo, na oddělení "bůh ví čeho" a diskutoval. Jedna paní v té místnosti údajně říkala: "Slyším jméno Müller, je to tak? Ano?! No, toho musíte vzít, to je hodnej kluk. Já chodila k jeho tátovi se zubama." A vše bylo v pořádku. Tak to bylo s mojí žádostí. Jinak se to za komunismu asi nedalo udělat.

Celý týden před zkouškami mě ještě testovali ve všech odděleních na fakultě, jestli vůbec něco umím. Zkoušky jsem pak udělal bez problémů, byl jsem fakt nadřený. I velký komunista z oddělení psychologie byl nakonec velmi příjemný. "Dr. Semiginovský nebo tak nějak" z fyziologie sportu chtěl dokonce moji anglickou knihu. Pak jsme to všichni oslavili. Abych ještě poukázal na charakter profesora Choutky. Přivezl jsem mu 1,5 litru výborné whisky. Odmítl. Řekl: "Až to uděláš, ne před tím. Žádný podplácení!"

Tím jsem, doufám, vysvětlil záhadu udělání doktorátu jako první emigrant. Jo a k tomu tykání, ač mi Choutka snad stokrát nabídl tykání, začali jsme až po doktorátu.

---

Rád bych také popsal historku, jak se Petr Stach dostal na Mistrovství světa v kulturistice v Montrealu v roce 1976. Pozdější znění novinových zpráv v ČSSR: "Československý kulturista skvěle reprezentoval socialistickou tělovýchovu na západě..."

A já dodávám toto: Milan Jablonský a já jsme Petrovi poslali pozvání na mistrovství přes ÚV ČSTV. Záhy přišla odpověď, že děkují, ale že nejsou peníze na takovou dalekou cestu a navíc "na západ" (oblíbené slovo v té době). Odpověděli jsme, že by měli udělat nějakou akci, která by přinesla peníze na letenku, protože o pobyt tady v Kanadě se postaráme já s Milanem. Odpověď číslo dvě zněla mezi řádky asi takto: "Nejsme tak chudí, abychom museli žebrat." Milan však velmi dobře znal vedoucího v ČSA v Montrealu, a tak s ním promluvil. Vojta Molnár (ČSA) byl skvělý chlap a řekl: "Proč jen atlet, tedy závodník? Dám vám letenky i pro trenéra!"

Tak jsem znovu napsal na ÚV ČSTV, "že prosíme", aby poslali Petra s trenérem reprezentace Alexem Bačinským do Montrealu, že je to nebude vůbec nic stát. Poslali je. Oba kluci pak bydleli u mě a o jídlo jsme se dělili s kamarády. Petr skončil ve své výškové kategorii chloupek za bronzem. Dostal ale speciální trofej za nejlepšího pozéra mistrovství světa. Byl fenomenální, opravdu. Po návratu do ČSSR pak byla velká sláva nejen v kulturistických kruzích, ale i v socialistickém tisku, jak to uměli dělat. O naší zásluze nevěděl nikdo - jen Petr, Šaňo a ti, kteří je sem "poslali".

Petr Stach v Montrealu 1976 - poslední vpravo držící ceduli

Během mistrovství světa v Montrealu došlo k ještě jedné historce. Když měla nastoupit na pódium kategorie mužů do 75 kg (light weight), tak se celá sestava závodníků zdržela v šatně. Diváci už začali křičet a pískat a vyzývat závodníky, aby už přišli. Ben Weider už to nemohl vydržet, tak mě poslal do šatny, abych je popohnal. Já tedy přišel do šatny a pod tlakem času dalšího programu a diváků jsem řekl větu, která mě v tu chvíli napadla: "Hele, vy malí kluci, pojďte už konečně na pódium." V tu chvíli mě chtěli zabít, vyhnali mě ze šatny a Milan Jablonský, který byl poblíž, se strašně smál. Mezi závodníky byl hodně zběsilý i Mohamed Makkawy, který nakonec svou kategorii vyhrál (viz foto). Ten pojem "malí kluci" už asi zůstal téhle kategorii přišitý.

"Malí kluci" - Mohamed Makkawy uprostřed

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.