Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Petr Tomáš: "Někdy tak
trochu suplujeme boha."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Ostatní


Jméno: Petr Tomáš
Datum narození: 5. 2. 1970
Znamení: vodnář
Bydliště: Praha
Zaměstnání: záchranář
Zajímavosti: zaměstnán u záchranky 20 let
praxe na pozemní i letecké záchrance
zakládající člen Komory záchranářů ZZS ČR a jejího předsednictva
držitel prestižního ocenění - Zlatý záchranářský kříž

Když jdu po ulici a kolem projíždí houkající a blikající sanitka, vždycky mi zatrne. Je mi více než jasné, že má právě někde někdo dost velký problém. Možná je to postarší pán, který leží na zemi s panickým strachem a infarktem myokardu, nebo snad mladý kluk, uvězněný po havárce ve zdemolovaném autě, krvácející a v šoku. Mohlo by se jednat i o dítě, které na sebe právě vyklopilo vařící polévku. Ať tak či tak, rychle uhněte z cesty, protože všichni postižení i přihlížející tohle auto už netrpělivě vyhlížejí. K těm, kteří se v houkající sanitkách prodírají provozem na silnicích v závodě s časem, patří i záchranář středočeské záchranné služby - pan Petr Tomáš - člověk, který možná právě teď, zatímco Vy čtete tento rozhovor, bojuje o něčí život.

Vybral jste si zaměstnání, které je možná spíš posláním. Jak jste se k záchranářství dostal a co musí mít člověk za vzdělání, aby tuto práci mohl dělat?

Je potřeba oddělit, jak jsem se já dostal k záchranářství, a co dnes člověk potřebuje, aby se stal záchranářem. Já jsem na záchranku přišel v prosinci roku 1990 a tehdy jsem toho nepotřeboval zas tak moc. Byl jsem na praxi v nemocnici a náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal na záchranku. Zdravotnické vzdělání jsem si dodělával dodatečně. Dostudoval jsem si střední zdravotnickou školu a následně si ještě udělal sesterskou atestaci - anestézie, resuscitace, intenzivní péče. To bylo ale v 90. letech, od té doby se ale tento obor významně vyvinul. Dnešní zájemci o práci záchranáře musí mít buď střední zdravotnickou školu, nebo vystudovaný obor diplomovaný zdravotnický záchranář, který já dnes občas i vyučuji.

Co jste dělal, než jste přišel na záchranku?

Studoval jsem medicínu, ale nedokončil jsem ji, přišla rodina... Přemýšlel jsem tedy, co dál a musím přiznat, že mé rozhodnutí jít na záchranku bylo do značné míry ovlivněno i českým seriálem Sanitka. To je jeden z mála kvalitních seriálů ze zdravotnického prostředí, který pravdivě ukazuje, jak to skutečně funguje, a to díky tomu, že na seriálu spolupracovali i opravdoví odborníci. V některých epizodních rolích si dokonce zahráli i kluci z pražské záchranky.

A jak to tedy ve skutečnosti na záchrance vypadá? Co se děje poté, co někdo vytočí Vaše číslo?

Dnes mohou lidé využívat dvě telefonní čísla, a to linku 155 a linku 112. Linka 112 je určena pro integrovaný záchranný systém a má své výhody, například jeho pracovníci mají dobré jazykové znalosti. Nicméně pro čistě zdravotnické výzvy se vyplatí volat linku 155, protože na jejím dispečinku sedí zdravotníci, většinou profesí zdravotní sestry (muži i ženy), kteří jsou speciálně pro tuto službu vyškoleni a jsou schopni poskytovat specializovanou službu, jakou je například telefonicky asistovaná neodkladná resuscitace, telefonicky asistovaná první pomoc, nebo telefonicky asistovaný porod. Tohle linka 112 neumí, musí tedy volajícího přepojit k nám a dochází tak k určité časové prodlevě.

Jak často lidé zneužívají tyto linky?

Občas se to samozřejmě stává a patří k práci operačního střediska, aby umělo odlišit, kdy jde o vážné volání a kdy si někdo dělá legraci. U nás se objevují hlavně dva typy lidí, kteří obtěžují a zbytečně zatěžují linku, buď úchylové, kteří volají dispečerkám se sexuálními nabídkami, nebo pak volají děti, které si dělají legraci. Ale s tímto problémem se potýkají všechny bezplatné linky.

Jsou lidé, kteří zbytečně volají na krizové linky, nějak postižitelní?

Jsou, ale museli bychom je chytit a nějak jim to prokázat, to by záchranka nedělala nic jiného. Takže dochází někdy ke zbytečným výjezdům, ale i k tomu, že nás někteří lidé volají k angíně, protože se myslí, že záchranka supluje obvodního lékaře po jeho zavíracích hodinách. U takových případů pak stejně nemůžeme pomoct, protože s sebou nevozíme například antibiotika, ale pouze základní léky nezbytné pro akutní medicínu.

Za jak dlouho po telefonátu jste schopni vyrazit k případu?

Na výjezd máme ve dne 60 vteřin a v noci 2 minuty - to se také monitoruje.

Je dán také nějaký limit, dokdy byste měli být na místě?

Momentálně platí vyhláška, která říká, že do 15 minut, pokud se tedy nevyskytnou okolnosti zvláštního zřetele. Ovšem řekněme si na rovinu, že v ČR jsou místa, kam se prostě záchranka za 15 minut nemá šanci dostat.

Jezdíte rychle, nebojíte se v té sanitce někdy?

Kdo říká, že se nebojí, lže.

Mívají i sanitky občas havárie?

Ano, nehody se stávají a byly i takové, u kterých kolegové zemřeli. Samozřejmě to někdy může být i chyba záchranářů, ale agresivita na silnicích je veliká a nerespektování modrých světel poměrně časté. Jízda na záchrance ale není závod, kdo začne závodit, tak velice špatně skončí. Samozřejmě se jedná o sportovní jízdu, ale je třeba předvídat, občas myslet za ostatní řidiče, počítat s tím, že někdo možná právě jede opilý, nebo že má puštěné rádio na plné pecky a neslyší… Řízení sanitky vyžaduje velkou obezřetnost, protože nejhorší je, když se ze zachránců stanou zachraňovaní. Sám bohužel mám takovou zkušenost.

Co se stalo?

Hned v prvním roce, co jsem byl na záchrance, nás v Praze sestřelila tramvaj, která jela na červenou. U nás byl zraněný řidič i lékař, já vyvázl jen s lehkým zraněním.

Takže jste si pomohli navzájem?

Byl jsem na tom nejlépe, tak to bylo na mně.

Jediné pozitivní na takové havárii je, že pokud ji někdo z posádky přestojí bez újmy, dostanou zranění okamžitou kvalifikovanou pomoc.

To je pravda, ale ve chvíli, kdy se stanete účastníkem dopravní nehody, se situace trochu mění. Také máte šok. Ale pravdou je, že když se stala vážná nehoda nymburské záchranné služby, kde zemřel tehdejší ředitel nymburské záchranky Dr. Vondráček, kolegyně Rybínová dokázala úžasnou věc. Byť byla sama také zraněná, o všechny se starala a doktora Vondráčka resuscitovala až do chvíle, kdy dorazili hasiči. Pak teprve zkolabovala.

Tak to je obdivuhodné. Jakou máte obecně zkušenost s řidiči? Když vidí houkající sanitku, mají snahu rychle uvolnit cestu?

Jsou samozřejmě slušní lidé, kteří se snaží. Někteří se vyhnou inteligentně, jiní třeba trochu zazmatkují a zastaví až tak nebezpečně, že nás ohrozí. Ale to chápu a tolik mi to nevadí. Co ale opravdu nesnáším, jsou řidiči, kteří si potřebují dokazovat, že jejich motoráž je silnější než naše, nebo takoví koumáci, co využijí houkající sanitky v dopravní špičce, aby se za ní svezli. To považuji vůbec za největší zvěrstvo, protože ve chvíli, kdy nám třeba vběhne do cesty nějaký školák a náš řidič by to zašlápl, tak nás tenhle výtečník trefí zezadu. Přiznám se, že tyhle lidi pokládám za naprosté hyeny a šmejdy.

S tím naprosto souhlasím. K jakým případům vyjíždíte nejčastěji?

Jedná se o široké spektrum případů a rozhodně to nevypadá jako v televizních seriálech, kde se ukazují jen mediálně zajímavé věci jako pády z výšky nebo brutální nehody. Většina našich pacientů jsou lidé s akutním infarktem myokardu, mozkovou příhodou, epileptici, často se vyjíždí i k drobným nevýznamným úrazům, které ale v první chvíli vypadají dramaticky. Ale jak řekl kdysi doktor Franz, není malých výjezdů. Každý výjezd má totiž cosi do sebe, každý nás nějakým způsobem obohacuje a dává nám možnost dívat se na pacienta komplexně.

Jsou nějaká období, kdy vyjíždíte výrazně častěji?

Záleží na tom, z jakého stanoviště to budete sledovat. Když budu mluvit za své stanoviště - Jesenice u Prahy, tak tam je pro záchranku snad nejhorším obdobím v roce filipojakubská noc. Pamatuji si, to bylo tuším předloni, na jednu ze svých nejhorších služeb, která se konala právě na čarodějnice. Tehdy jsme se opravdu nezastavili a vozili jsme většinou dámy mladého věku, totálně zpité, už je opravdu skoro nebylo kam skládat. A to bylo odporné. Přiznám se, že pro mě není moc ošklivějších věcí, než vidět mladou, hezkou a totálně opilou ženskou.

Tím jste mě navedl na další otázku. Jsou momenty, kdy se vám do toho zachraňování moc nechce? Například, když přijedete k totálně opilému člověku, bezdomovci, nebo narkomanovi?

Víte, to je o profesionálním přístupu. Když jsem byl na stáži v USA, vyjížděli jsme k jednomu opravdu odpornému feťákovi a já měl možnost vidět, jak k tomu tamní záchranáři opravdu profesionálně přistoupili, i když jsme to samozřejmě pak po výjezdu pěkně po chlapsku probrali a patřičně ohodnotili. A myslím, že tohle je jediný správný přístup. Každý z těch lidí je lidská bytost. Samozřejmě, že nám to není vždy příjemné, protože ti lidé často zapáchají, jsou špinaví, nebo se chovají neadekvátně, jenže my nejsme soudci a nevíme, proč se ti lidé stali feťáky nebo bezdomovci a mnohdy jsou to strašně smutné příběhy. To mi přijde daleko horší ta kauza vytlačeného vozidla, kterou jste asi zaznamenala. U toho případu jsem zasahoval. Nemohu nic říct k vině řidiče, protože jsem sám viděl jen video, které bylo zveřejněno. Ale nevěřím, že se jednalo jen o nepodařený předjížděcí manévr. Ti lidé z druhého auta měli neskutečné štěstí. Kdyby k nárazu došlo jen o půl metru dál, trefili by betonový překlad a spadli do propasti. Takhle je ale zastavila oranice a následně 3 metry široké strniště. Chybělo ale opravdu strašně málo a jeli jsme na ohledání dvou těl, případně k dvěma těžkým devastujícím zraněním. A úplně zbytečně, jen kvůli nějakému zdržování na silnici. V tom vidím ohromnou neúctu k životu a to mi je pak milejší ten bezdomovec.

Všichni ale nemají takové štěstí a vy určitě vyjíždíte i k nehodám s vážnými zraněními, setkáváte se i se smrtí. Jak to psychicky zvládáte?

Jsou případy, které jsou obzvláště emotivní - to když se jedná o dětské pacienty, ty vás nikdy nenechají chladným, zvlášť, když máte vlastní děti. Ale záchranáři prostě musí umět odložit emoce na potom, jinak by nebyli schopní dobře fungovat. Určitá psychohygiena je pak ale nezbytná, protože jinak se to v člověku hromadí a já sám na vlastní kůži zažil, jaké to je, když se ten kyblík naplní. To bylo po jednom z mých nejtěžších případů, kdy jsem byl v autě na dvou metrech čtverečních se třemi mrtvými, jedním umírajícím a jednou těžce raněnou dívkou. Jednoho mrtvého jsem si musel si dát pod sebe a lehnout si na něj, abych mohl dvěma přeživším držet hlavy, aby mohli dýchat. Člověk při téhle práci někdy zažívá opravdu šílené věci, ale na druhou stranu, úspěšný zásah vás dokáže neskutečně nabít a vy zase máte sílu jít do dalších, třeba i předem prohraných bitev.

Vrací se k vám někdy pacienti, kterým jste třeba zachránili život, aby vám poděkovali?

Záchrance lidé poděkují málokdy, i když dnes, v době elektronické komunikace, občas přijde e-mail. Není to tak časté, ale o to více si toho vážíme. Měl jsem ale možnost potkat se s rodiči zachráněného malého Kuby a s panem Václavem, u kterého jsme prováděli 40minutovou resuscitaci v průtrži mračen a tato dvě setkání považuji za mé nejkrásnější zážitky z poslední doby. Od firmy pana Václava jsme pak dokonce dostali jako poděkování vybavení posilovny.

To je hezké. A cvičíte tam?

Snažíme se. Někteří kolegové ji používají výrazně, já jsem teď trošku polevil, ale po rozhovoru s vámi určitě zase začnu. (smích)

Mluvil jste o 40minutové resuscitaci. Jak dlouho se vlastně resuscitace provádí a jak odhadnete, jestli ještě má, nebo už nemá smysl?

Máme některé signifikantní věci, podle kterých se řídíme. Záleží na tom, jak situace vznikla, jestli tam byla laická resuscitace, také nám hodně napoví to, co v průběhu akce vidíme na monitoru. Těch věcí, podle kterých se rozhodujeme, je mnoho. U pana Václava jsme například už chtěli resuscitaci zcela dle regulí ukončit, ale já zrovna procházel nějakou vnitřní krizí, a protože byl lékař kamarád, řekl jsem mu: "Hele, ještě." A ono se to zázrakem povedlo. Doktor mi pak volal a řekl mi: „Ty vole, ty jsi porodil chlapa!“ Tu větu nikdy nezapomenu. No a pak u dětí samozřejmě resuscitujeme déle. Třeba Kuba nám naskočil po 43 minutách. 11 minut ho resuscitoval tatínek, pak jsme to převzali my. Byla to opravdu těžká resuscitace s mnoha problémy, a tak jsem na tuhle akci opravdu hrdý.

Za tento zákrok jste dostal od prezidenta republiky Zlatý záchranářský kříž. Mohl byste nám tedy trochu blíže popsat, jak záchranná akce probíhala?

Jednalo se o extrémně dlouhou a komplikovanou resuscitaci dítěte. Protože nebyla k dispozici žíla, provedl jsem nitrokostní přístup, což je alternativní metoda pro podávání léků, adrenalinu atd., několikrát jsme defibrilovali. Dále tam byl velký otok plic a další, z medicínského hlediska závažné, chvilkami až nezvladatelné komplikace. No a když nám Kuba po 43 minutách naskočil, věděl jsem, že ten čas byl strašně dlouhý, a protože to bylo právě v lednu, nechal jsem tatínka naplnit igelitové tašky sněhem a cestou jsem chladil Kubovi hlavu a krk, abych snížil neurologický deficit. A stal se zázrak - ten kluk nemá žádný. Za 36 dní byl propuštěn z nemocnice do domácího léčení a stihl normálně dokončit ročník na víceletém gymnáziu.

Hodně emotivní…

To ano. Té rodině se v tom samém roce narodilo ještě jedno dítě, takže se jim vlastně v jednom roce narodily děti dvě.

To je krásný konec. Řekněte mi ještě, jak celou tu situaci, včetně resuscitace, zvládl tatínek?

Tatínek byl úžasný, makal skvěle. Shodou okolností jsme k němu ale jeli týden po té příhodě znovu. Po týdnu mu povolily emoce a on se zhroutil. To ale nebylo nic vážného.

OČIMA AUTORKY

Pan Petr Tomáš připomíná středověkého rytíře, ovšem v poněkud modernějším provedení. V oranžové reflexní kombinéze na plechovém, tak trochu hlučnějším oři křižuje městem s modrou hvězdou života ve znaku a pouští se zas a znovu do menších střetů, náročných bitev i předem prohraných bojů. Jeho soupeři jsou hroziví - smrt, čas, dopravní zácpy i legislativa. Kéž mu i přes všechny nástrahy a prohry vydrží síla bojovat, chuť pomáhat a dar soucítit.

Kolaps tatínka se dá pochopit, co bylo ale příčinou Kubova kolapsu?

Na to se nikdy nepřišlo. Kluk vstával do školy, když ho najednou tatínek slyšel chroptět. Nebyl tam žádný úraz, žádná predispozice, choroba, nic.

Kubův otec zvládl resuscitaci dobře, je to běžné? Má většina lidí dostatečné znalosti, aby mohli poskytnout účinnou první pomoc?

My se setkáváme s kvalitně poskytnutou první pomocí od dětí, které ještě nejsou zatížené takovým tím co by, kdyby. Ale jinak by bylo potřeba vzdělání lidí o první pomoci zvýšit. Například středočeská záchranná služba organizuje kurzy pro veřejnost (www.zachranka.cz), kde máte záruku, že vás budou vyučovat lidé, kteří mají zkušenosti z praxe a nemají znalosti jen načtené. První pomoc by měl zvládnout každý, protože nikdy nevíme, kdy ji budeme muset poskytnout třeba i svým nejbližším, nebo kdy ji budeme potřebovat sami.

Co byste tedy našim čtenářům vzkázal?

Zeptejte se sami sebe, jestli byste dokázali poskytnout první pomoc. Odpověděli jste si, že ne? Tak s tím něco dělejte!

Více informací na webech:
www.zachrannasluzba.cz
www.komorazachranaru.cz

Fotografie:
fotoarchiv pana Petra Tomáše
www.zachranka.cz



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

10.09.21:43Autopulse - Pane Tomáši, obdivuji Vás, obdivuji vaši práci. Právě tako..
18.05.07:57marte - Podobných lidí není nikdy dost, zato blbů je víc a víc. Dr..
17.05.23:32Carnivor - Klobouk dolů, držím palce a přeji hodně zdraví a úspěšných..+1
17.05.16:49Frozz. - Výborný rozhovor, zase trochu něco z jiného soudku ;-). ..
17.05.14:41Manek49 - Super rozhovor, věta `Ty vole ty jsi porodil chlapa!` mě t..+1
17.05.13:19I.N.G. - Hodně pozitivní rozhovor, díky za něj.
17.05.11:33LuckaSvecova - K takovým lidem jako je pan Petr Tomáš mám neskutečnou úct..+1
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...
magazínLuis Rodriguez po Arnold Classic vymě...
maxpoint97 (23:38) • Za mě rozhodně Justin neměl špatnou formu, ten zakopanej pes je jinde *1* Buď se na...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie