Jan Roško - rozhovor

Po minulém rozhovoru s opravdovým Kevinem Levronem si dnes představíme domácího závodníka, kterému jeho tréninkoví kolegové neříkají jinak než „český Levrone“. Je jím nejúspěšnější závodník seriálu podzimních soutěží v kondiční kulturistice Jan Roško, který po třináctileté soutěžní přestávce dokázal vyhrát doslova absolutně každou soutěž, které se na podzim zúčastnil. Zajímají Vás zkušenosti Jana Roška ze soutěží začátku 90. let, jeho tréninkové postupy či aktuální forma v přípravě na jarní mistrovské soutěže? Aktuální formu Jana Roška jsme Vám nabídli již dříve v tomto článku, vše ostatní se dozvíte v rozhovoru a galerii tréninkových fotografií níže, které jsem se vypravil za Janem Roškem pořídit 7. února do krnovského Fitness centra JALEX.

Honzo, na úvod celého rozhovoru bych tě nejprve poprosil, aby ses našim čtenářům představil několika základními informacemi: jaký je tvůj věk, odkud pocházíš a v kolika letech jsi přišel do prvního kontaktu s činkami?

Je mi 35 let, pocházím z Břidličné, což je malé městečko v okrese Bruntál. Poprvé jsem se s činkami setkal asi v patnácti letech, v tehdejší době byl idol asi všech Arnold Schwarzenegger, který pro mě byl takovou první ikonou, kvůli níž jsem začal cvičit.

Drtivá většina našich čtenářů má v živé paměti tvé nedávné impozantní výsledky, jsi absolutním vítězem celého seriálu čtyř podzimních pohárových soutěží v kondiční kulturistice pro rok 2009. Avšak málokdo ze čtenářů asi tuší, že se jednalo o tvůj soutěžní „comeback“, neboť jsi na začátku 90. let byl jedním z největších juniorských talentů u nás…

Comeback to byl letos obrovský, to jsem ani nepočítal, protože to bylo původně jen na zkoušku, kdy mi můj trenér Jaroslav Mlček navrhnul, že bych to vzhledem k mé formě při pravidelném tréninku a pořádání druhého ročníku GP Jalex Krnov mohl zkusit jako návrat na zkoušku. Chtěl jsem si tedy vyzkoušet první soutěž v Krnově a teprve podle výsledku se následně rozhodnout, jestli má cenu pokračovat i na další pohárové soutěže. Ale pak přišlo první vítězství, tak jsem pokračoval, pak další, a tak jsem pokračoval až do vítězného konce.

Dokázal bys shrnout všechny své získané dorostenecké a juniorské úspěchy? Na které vítězství vzpomínáš nejraději?

Nejraději vzpomínám asi na rok 1994, mám pocit, že to byl prosinec, kdy jsem se zúčastnil nominačního soustředění před mistrovstvím světa juniorů v Mariánských Lázních. Člověkem, který mi pomáhal a tehdy mě na to soustředění dostal, byl pan Stanislav Pešát. V závěru soustředění pak proběhl nominační závod, na kterém jsem skončil čtvrtý, a protože na mistrovství světa postupovali jen tři, skončil jsem jako náhradník. Pan Pešát se ale rozhodnul odcestovat se mnou, Zdeňkou Tvrdou a panem Gottvaldem do Belgie, kde jsem vyhrál absolutního vítěze belgického poháru Flanders Cup.

Vzpomeneš si dnes ještě na své první setkání s posilovnou a na následnou cestu k první kulturistické soutěži?

První setkání s posilováním proběhlo díky mému otci, který tehdy hrával fotbal a činky jsme měli přímo doma, takže jsem to s nimi zkoušel již tenkrát. Moc jsem se tomu nevěnoval, protože jsem hrál také fotbal. Kolem třinácti let jsem ale vyzkoušel posilovnu, bylo to v Břidličné v takovém oddílovém klubu ve sklepě, kde jsem začal cvičit pravidelně. Moje první soutěž pak proběhla v roce 1992, již si to dnes nepamatuji přesně, ale vyhrál jsem tehdy v dorostu mistrovství severní Moravy a následně i celou Moravu a Slezsko. Později jsem zaznamenal výsledky i na pohárových soutěžích, stal jsem se i absolutním vítězem juniorů na Promil Cupu, ale mistrovství ČR jsem nikdy nevyhrál. Pro mě osobně byla ale tehdy největším výsledkem ta Belgie.

Při přípravě podkladů k tomuto rozhovoru jsem narazil na novinový titulek z roku 1992 s názvem „Mistři ze sklepa“, proto nám pověz, v jakých podmínkách jsi na začátku 90. let dokázal vybudovat své největší pokroky ve svalovém rozvoji?

To byly opravdu podmínky sklepa v Břidličné. (smích) Dnes bychom takové fitko nazvali termínem „hard-core“. Těžké činky, základní cviky. Tam jsem cvičil zhruba rok a pak jsem odešel na střední školu do Jeseníků, kde jsem strávil 4 roky a trénoval již na soutěžní úrovni a svým úsilím se připravoval na závody, ale stále jsem závodil za Břidličnou.

Jaké jsi měl pro srovnání s dnešní úrovní juniorských závodníků proporce? Mám na mysli tvoji tehdejší nejvyšší soutěžní a mimosoutěžní hmotnost, obvod paže a výšku.

Výška v té době byla asi 173 centimetrů, dnes mám 175. Obvod bicepsu jsem tehdy měl 45 centimetrů, největší objemová váha v juniorech byla 97 kilogramů a soutěžní hmotnost 78 kilogramů.

Nyní bych se tě zeptal na otázku, která se sama nabízí. Proč jsi s takovými výsledky i talentem přestal v polovině 90. let závodit a odmlčel se na dlouhých 13 let?

Má poslední soutěž proběhla shodou okolností tady v Krnově, kde jsem nyní vlastně zažil svůj comeback. Bylo to tehdy mistrovství severní Moravy a Slezska, což bylo první kolo mistrovských soutěží. Příprava ale neprobíhala podle mých představ, protože jsem prodělal zranění zad. Dřepoval jsem tenkrát sérii se 190 kilogramy a pocítil ostrou bolest v bederní oblasti. Posléze jsem prodělal několik vyšetření včetně počítačové tomografie, která ukázala, že mám výhřez ploténky. Při následných trénincích v přípravě jsem tak měl řadu omezení i pocitů bolesti, takže ani dieta neprobíhala tak, jak by měla. Nebyl jsem na tom psychicky nejlépe a podle toho dopadl i výsledek, mám pocit, že jsem tehdy skončil šestý v mužích. V té době jsem měl již dávno rodinu, protože v roce 1993 se mi narodila dnes již šestnáctiletá dcera. Takže jsem se rozhodl skončit se soutěžením, říkal jsem si, že nyní bude mojí prioritou vést v uvozovkách normální život. (smích) Se cvičením jsem do budoucna samozřejmě počítal, protože když s tím jednou člověk začne, tak už těžko přestává. Věděl jsem, že se cvičení tedy budu věnovat i nadále, ale ne na soutěžní úrovni, protože to obnáší strašnou spoustu odříkání, rodina trpí časově i finančně, takže to bylo rozhodnutí buď se věnovat rodině, nebo kulturistice. Vyhrála rodina.

Nepomýšlel jsi během těchto dlouhých 13 let už dříve na návrat na soutěžní pódia?

No, určitě jsem pomyslel. (smích) Výsledky soutěží jsem sledoval, jezdil jsem občas po závodech s Jaroslavem Mlčkem, sledoval jsem, jak se vyvíjí konkurence a vždycky si u toho říkal, že nějaký návrat by jednoho dne mohl nastat. S touto myšlenkou jsem tedy celou dobu koketoval, ale chtěl jsem si nejprve srovnat osobní život, myšlenky, počkat, až budou děti starší a odrostou.

Kde tedy vznikla konkrétní myšlenka se připravit na loňské podzimní pohárové soutěže v kondiční kulturistice?

Já jsem nikdy nějakým razantním způsobem cvičení neomezil, takže se dá říci, že jsem se tomu věnoval stále samozřejmě s občasnými výpadky kvůli práci, ale i tak jsem cvičil pravidelně, ať již alespoň dvakrát, nebo třikrát týdně, v poslední době čtyřikrát týdně. Ta pravidelnost tam tedy byla, nějaké výsledky také, ale nedokázal jsem si nejprve představit návrat jako takový, protože jsem si říkal, že závodníci, kteří jezdí na soutěže každý rok, už musí být někde mnohem dál než já. Zajímalo mě ale, jak bych vypadal v soutěžní formě, tak jsem si řekl, že by nebylo špatné to zkusit skloubit s návratem a vyzkoušet si i závody alespoň na úrovni kondiční kulturistiky. Po dohodě s panem Mlčkem jsem se rozhodl to vyzkoušet zde doma na soutěži GP Jalex Krnov.

Očekával jsi na začátku své loňské přípravy, že vyhraješ doslova absolutně každou soutěž, které se zúčastníš?

(smích) Možná to bude znít příliš skromně, ale já jsem doufal, že si neudělám ostudu tady v Krnově před zdejšími známými lidmi, polovina Krnova mi říkala, že se na mě přijde podívat, protože na plakátech bylo „návrat krnovské legendy“. (smích) Bylo tam opravdu hodně lidí, perfektní atmosféra, takže to bylo úplně úžasné. A jestli jsem doufal, že to vyhraji? Samozřejmě jsem doufal, ale nic jsem netušil a dopadlo to nakonec dobře.

Jaké jsi prožíval pocity od prvního nástupu na soutěžní pódium po 13 letech, přes první vítězství až po vyhlášení absolutním vítězem celého seriálu na GP Ronnie.cz o čtyři týdny později?

Pocity byly nádherné, na domácí půdě jsem kolem sebe viděl závodníky a říkal jsem si, že alespoň nějakou šanci uspět mám, netušil jsem, že to vyhraji. Na první soutěž jsem totiž šel s vědomím, že forma ještě nebyla taková, v jakou bych doufal po celé době přípravy. Takže jsem se bál, aby to nebyla moje první i poslední soutěž. Dopadlo to pěkně. To, že pak vyhraji i další a další soutěže pro mě byl již jenom bonus, v to jsem ani nedoufal. Je to pro mě obrovský úspěch. Když se nad tím nyní zpětně zamyslím, spousta lidí se na tyto soutěže připravovala a doufala ve stejný výsledek a nepovedlo se jim to tak, jak se to povedlo mně, takže je to úplně neuvěřitelný pocit. Nic lepšího v tomto směru asi člověk ani zažít nemůže než pocit vítězství. A navíc, když to člověk neočekává.

Rád bych se tě také zeptal, jaká vládla mezi samotnými závodníky v zákulisí kondičních soutěží atmosféra a ze kterých soupeřů jsi měl v průběhu celého seriálu soutěží největší respekt?

Atmosféra soutěží byla fantastická, závodníci si všichni pomáhali a všude panovala v zákulisí přátelská atmosféra. Největší respekt ze závodníků jsem měl z Bronislava Václavka, již od prvních kol jsme byli bodově velice těsně. Nakonec to vše vyvrcholilo na poslední soutěži v Březnici, kde ten souboj byl největší. Nikdy jsem do poslední chvíle nevěděl, kdy bude on ten lepší.

Jaké jsou nyní tvé další soutěžní plány? Pan Stanislav Pešát ti v polovině 90. let předpovídal, že získáš do dvou let titul mistra světa. Nenadešel nyní čas tuto předpověď přece jenom naplnit?

(smích) Myslím si, že na toto už ne. V té době jsem měl roky na to s touto myšlenkou možná koketovat, ale dnes už asi ne. Plány jsou nyní takové, že bych se chtěl zúčastnit jarních mistrovských soutěží. Co se týče kategorie, na GP Ronnie.cz jsem měl 82 kilogramů, takže bych se nyní chtěl vejít do stejné váhové kategorie, která je do 82,5 kilogramů.

Prozraď nám, jak po tolika letech probíhala celá tvoje předsoutěžní příprava?

Příprava byla zajímavá vzhledem k tomu, že jsem poprvé po 13 letech okusil znovu předsoutěžní dietu. Netušil jsem, jaké jsou novinky, nezajímal jsem se o ten extrémní závěr přípravy před soutěží, takže jsem čerpal informace z internetu. Tam jsem narazil na články Lukáše Roubíka, což pro mě byl impuls k tomuto stylu diet, takže jsem se inspiroval tebou a víceméně jsem držel vlastně tvé diety, Lukáši. Setkal jsem se poprvé se sacharidovými vlnami, v době, kdy jsem soutěžil, žádné sacharidové vlny nebyly, nebo jsem s nimi alespoň do styku nepřišel. Tenkrát jsem zažíval ještě tehdejší přesolování a ta filé, žádná sacharidová vlna mi nic neřekla. Řekl jsem si, že to ale zkusím, protože podle toho, co jsem četl, to asi musí fungovat a přesvědčil jsem se, že to funguje. Akorát se závěrem přípravy jsem musel pracovat již trošičku sám, protože mně ta čistá bílkovina následovaná klasickým extrémním cukrováním příliš nesedí. Ale samotná příprava pro mě byla extrémně náročná, ačkoliv jsem do ní po 13 letech šel s velkým nadšením. Vše jsem dodržel do detailu, neporušil jsem dietu ani jednou, říkal jsem si, že tím ošidím sám sebe a soupeřům pomohu. Takže jsem do celé přípravy dal ze sebe opravdu 100 %.

Jak jsi tedy zvládal předsoutěžní dietu po stránce fyzické i psychické? Reagovalo tvé tělo jinak než před 15 lety v juniorech?

Reagovalo určitě jinak, přičítal jsem to vůbec celému systému předsoutěžní přípravy a sacharidovým vlnám, také jsem již asi i svalově vyspěl za ty roky tréninku, takže jsem měl pocit, že svaly na takovou přípravu reagují celkově lépe.

V čem tedy podle tebe byla současná kulturistická předsoutěžní příprava odlišná oproti způsobu, jakým jste se na soutěže připravovali na začátku 90. let?

Základ byl samozřejmě stejný, jedlo se kuřecí maso, rýže, nějaké filé, bylo to celé asi jednodušší, ale o to jednotvárnější, příprava pro mě byla větším utrpením než v dnešní době. Ve fázi odvodnění byly rozdíly mnohem větší, používala se destilovaná voda, přesolování a následná manipulace s vodou, byly to docela extrémy.

Jaké doplňky výživy jsi tedy sám s úspěchem zařadil do své loňské přípravy?

V každém případě to byl glutamin, aminokyseliny, v první polovině přípravy i proteinové přípravky a samozřejmě spalovače na bázi karnitinu.

Pověz našim čtenářům, jaká je tvá obecná tréninková filosofie? Mám tím na mysli, zda v tréninku preferuješ raději volné a těžké váhy, nebo například spíše vysoce intenzivní tempo tréninku na strojích…

Já jsem specialista na lehčí váhy. (smích) Mám raději lehčí váhy na vyšší počet opakování alespoň mezi 10 až 12, potom mám pocit napumpování svalů a tím pádem i svalové plnosti. Takovým tréninkem svaly mnohem lépe procítím. Pokud jsem používal těžké váhy, sval jsem víceméně necítil ani při tréninku, ani po něm, těžké váhy kolem 6 až 8 opakování mi nic neříkají. Spíše se soustředím na vyšší intenzitu a kratší přestávky mezi sériemi a každou partii procvičuji ve 3 až 4 cvicích po 4 sériích.

Jaký tréninkový rozpis se ti osvědčil nejvíce?

Můj nejoblíbenější rozpis je trénink čtyřikrát týdně, v pondělí mám prsa, biceps, v úterý trénuji záda, středa volno, ve čtvrtek to jsou ramena s tricepsem a v pátek celé nohy. To je pro objemovou přípravu, ve fázi rýsování jsem cvičil to samé, jen jsem celý cyklus zkrátil o den a začínal další tréninkový týden již v neděli.

Prozradil bys nám ale své nejlepší silové výkony z juniorských let?

Na dřep jsem používal 190 kilogramů pro 10 až 12 opakování ve čtyřech sériích, 380 kilogramů na legpressu, na bench-pressu jsem cvičil se 130 kilogramy ve 4 sériích po 6 až 8 opakováních. V dnešní době používám již téměř jen izolovanější cviky, jediný můj těžký cvik na prsní svaly jsou tlaky hlavou dolů se 110 kilogramy pro 12 až 15 opakování. Na ramena jsem používal klasické tlaky s velkou činkou, nebylo to v multipressu a tam jsem si běžně nakládal 90 kilogramů.

Jaké jsou dětské kulturistické idoly Jana Roška? Jaké typy závodníků obecně preferuješ?

Úplně dětským vzorem byl samozřejmě Arnold Schwarzenegger, kvůli kterému jsem začal cvičit. Potom se mi líbili hlavně kulturisté, jako byl Lee Haney a pak samozřejmě Kevin Levrone již od doby, kdy nastoupil na svou profesionální dráhu a tím idolem je dodnes.

Čemu se vedle sportu ve svém životě profesním a osobním ještě věnuješ?

Mám malý obchůdek, takový bazar tady v Krnově. Rodinu bohužel už nemám, protože jsem už tři roky rozvedený. Mám ale dvě dcery a ta starší se mnou dnes chodí i do fitka...

...tak že bychom ji brzy viděli na soutěžích v bodyfitness?

No, myslím, že o něčem takovém ona opravdu mluvila, ale těžko říci, teprve až nyní po mých soutěžních úspěších začala se cvičením koketovat.

Komu bys chtěl prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkovat za pomoc a podporu ve tvé přípravě na soutěže?

Na prvním místě určitě panu Jaroslavu Mlčkovi, že mi umožnil cvičit zde v posilovně a vyšel mi vstříc úplně ve všem. Je to osoba, která za mnou stojí a v tomto směru mu vděčím za všechno. Samozřejmě také musím moc poděkovat mým dcerám za podporu a také i městu Krnov, které soutěž podporovalo.

Vraťme se ale ještě jednou závěrem k celému podzimnímu seriálu soutěží v kondiční kulturistice, jak bys celý tento seriál soutěží nyní zhodnotil? Co říkáš jejich celkové úrovni, počtu a kvalitě závodníků, atmosféře…

Úroveň byla fantastická, o to je lepší, že se mi podařilo všechny soutěže vyhrát, pro mě samotného to bylo neuvěřitelné a celý závěr soutěží byl fantastický rovněž, protože GP Ronnie.cz v Březnici je nádherná soutěž. Nevím, co k tomu dodat. Byl to můj splněný sen se těchto soutěží zúčastnit po 13 letech s takovými úspěchy a v takové atmosféře.

Co bys na závěr vzkázal našim čtenářům, kteří si pohrávají s myšlenkou kondiční soutěže v letošním roce také vyzkoušet?

Určitě bych jim vzkázal, aby neváhali a tyto soutěže vyzkoušeli, protože opravdu stojí za to a s chutí vzhůru do toho!

Děkuji ti, že sis udělal čas pro náš rozhovor a za všechny čtenáře našich stránek ti přeji hodně úspěchů ve tvých plánech sportovních, profesních i osobních.

Děkuji moc a děkuji i Ronnie.cz za podporu.

Fotogalerie z tréninku: