Štefan Havlík - rozhovor (I.)

První a opravdu velikou osobností našeho sportu, kterou jsem navštívil při mé únorové cestě za rozhovory, nebyl nikdo jiný než dvojnásobný mistr Evropy a mistr světa Štefan Havlík, za kterým jsem se vypravil do bratislavské posilovny Maximus Gym 3. února. Vedle absolvování tvrdého tréninku před objektivem mého fotoaparátu a téměř hodinového rozhovoru Štefan přijal i pozvání na nadcházející Ronnie’s Training Day #8, který se uskutečnil se čtenáři našich stránek o 10 dní později v Brně a který si můžete připomenout kliknutím zde. Bohatou galerii tréninkových fotografií i samotný obsáhlý rozhovor Vám nyní přinášíme ve dvou částech. V první části rozhovoru, kterou Vám nabízíme dnes, se dočtete o Štefanově celé dosavadní soutěžní kariéře, o důvodech nezdaru na posledním mistrovství světa i o tréninkových postupech, které Štefan ve své přípravě využívá. Ve druhé části pak Štefan prozrazuje bez servítek svůj mimosoutěžní jídelníček, ale i detailní způsob své optimalizované předsoutěžní diety i závěrečné fáze superkompenzace a odvodnění, a dokonce popisuje i cestu denzitometrických vyšetření, která k této dietě vedla. Zajímá Vás ale také, jaký trénink podle Štefana vede k jeho perfektním břišním svalům či zda ho máte šanci potkat na diskusním fóru? Vše se dozvíte z řádek níže, pod kterými Vám dnes nabízíme i video z exhibičního vystoupení Štefana Havlíka!

Štefane, ačkoliv věřím, že závodníka tvého formátu není třeba našim čtenářům vůbec představovat, přesto bych tě poprosil, abys nám na úvod prozradil několik základních informací: jaký je tvůj věk, odkud pocházíš a kolik let jsou již činky neoddělitelnou součástí tvého života?

Je mi 34 let, narodil jsem se v Košicích a již sedmým rokem žiji v Bratislavě. Cvičím od 14 let, takže už nějakých dvacet roků.

Shrnul bys nám hned na začátek nejdůležitější momenty a úspěchy tvé více než čtrnáctileté závodní kariéry?

V první řadě musím zmínit, že když jsem začínal se cvičením, tak jsem si nikdy nemyslel, že budu jednou soutěžním kulturistou. Zdaleka jsem nepředpokládal, že se tomu vůbec přiblížím. Mojí první soutěží bylo mistrovství kraje juniorů, na kterém jsem obsadil třetí místo a soutěžení se mi strašně zalíbilo. Reakce okolí byly také velmi dobré. Hodně lidí, kteří se v kulturistice již pohybovali, mi říkali, že mám na tento sport talent. To mě motivovalo, abych v něm pokračoval a postupně se mé soutěžní ambice zvyšovaly. První soutěží, kterou jsem vyhrál, bylo mistrovství Slovenska mužů v roce 1999. To jsem si tehdy velmi užíval, protože jsem měl teprve asi 23 let a porazil jsem zkušené borce, jako byl Marián Čambál a Vlado Flimel, který skončil na druhém místě. A největší úspěchy? Jsou to dva tituly mistra Evropy a jeden titul mistra světa.

V dnešní době se řada mladých kluků vymlouvá na nedostatečné podmínky, které je omezují v přípravě na soutěže, mohl bys nám proto popsat podmínky, ve kterých jsi v Košicích před 20 lety sám začínal trénovat a zaznamenal zde své největší počáteční pokroky?

To máš velkou pravdu. Dnes mi píše kopec mladých kluků, ať jim poradím, kde mají sehnat sponzora, protože oni se přece jdou připravovat na soutěž. Já jsem prvního sponzora získal až po výhře mistrovství Slovenska mužů v tom roce 1999. Do té doby jsem všechno tahal z vlastní kapsy, chodil jsem na vysokou školu, vedle toho jsem měl všelijaké brigády, pracoval jsem i ve fitcentru za barem a stejně přes toto všechno mi otec posílal měsíčně tři tisíce korun, abych byl alespoň na nule. Nechodil jsem na diskotéky, nekupoval jsem si oblečení, všechno jsem dal do sportu. Tehdy jsem ani netušil, že něco jako sponzor vůbec existuje a že přijde někdo, kdo by mi dal z vlastního peníze, abych si já mohl cvičit. Co se týče podmínek, tak mé úplné začátky byly u nás ve sklepě, kde jsme si zřídili činkárnu. Měli jsme tam jen benchovou lavičku, žebřiny a nějaké jednoručky do 10 kilogramů a to bylo všechno. Shyby na hrazdě jsem prováděl s batohem na zádech, do kterého jsem nacpal nějaké jednoručky. To byly mé začátky. Nohy jsme necvičili, nebylo na čem. Jak jsem se zlepšoval a začal mít nějaké ambice, tak jsem si našel v Košicích posilovnu u Arpáda Mestera, kam jsem chodil cvičit alespoň nohy, protože pro mě bylo finančně náročné, abych si někde platil permanentku. Potom za mnou přišel jeden soused, který mi říkal, že jeho známý je trenér v košickém Pro Body, což byl tehdy jeden z nejúspěšnějších oddílů v Československu. Soutěžili tam Alexander Sási, Miro Révaj, Jaro Horváth. Když jsem tam přišel, posilovna běžela v plném proudu a trenér mi hned řekl, ať se svléknu. Já jsem tam málem odpadnul, červený jsem byl jako rak, všichni se na mě dívali a já se styděl, ale on řekl „dobré“ a dal mi trénink a tak to celé začalo.

Čím tě kulturistika jako mladého kluka tak uchvátila, že jsi jí zůstal celý život věrný a dopracoval se v průběhu let až do absolutní světové špičky?

Jak už jsem říkal, na začátku jsem nikdy ani nedoufal, že budu nějakým kulturistou. Bylo to tak, že když kamarád přinesl první časopis, kterých tehdy bylo velmi málo a ve kterém jsem viděl poprvé fotky kulturistů, myslel jsem, že je to všechno nakreslené, protože jsem měl za to, že není možné, aby něco takového bylo ve skutečnosti. Přišel jsem s časopisem domů a ukázal jej otci s tím, že takhle bych chtěl jednou vypadat. On mi na to řekl: „Ty takhle vypadat nikdy nebudeš.“ A to mě nakoplo, chodil jsem tehdy cvičit opravdu poctivě. Byli jsme dobrá parta, v mém věku tam bylo asi 10 kluků, se kterými jsme trénovali a navzájem se hecovali. Já jediný jsem vydržel.

Tvé jméno je vždy skloňováno ve všech pádech v souvislosti s estetikou soutěžní kulturistiky. Je právě estetika a svalová souměrnost hlavním směrem, jakým osobně vnímáš kulturistiku?

Já právě kulturistiku takto vůbec nevnímám. Estetika je to, co vidí lidé na pódiu, ale pro mě je kulturistika tady v posilovně. Tohle je kulturistika. Kulturistika není o tom, že se natřeš barvou a vylezeš na pódium a po soutěži jdeš a pomalu rozbiješ McDonald´s, protože jsi byl tři měsíce hladový, to není kulturistika. Kulturistika je pro mě ten každodenní trénink.

Dovedl bys říci, kdy jsi během své čtrnáctileté soutěžní kariéry zažil na pódiu nejkrásnější pocity?

Takové momenty byly asi dva. První titul mistra Slovenska v Banské Bystrici. Tehdy jsme byli v posilovně skvělá parta, tam to žilo kulturistikou. Dokonce i ti, kteří nesoutěžili, se aktivně zapojovali a chodili na soutěže povzbuzovat, to byly pomalu celé zájezdy. Takže v Banské Bystrici jsem měl obrovskou podporu kamarádů, snad 30 jich přijelo z Košic a překřičeli dokonce i moderátora, kterého nebylo ani slyšet. Pro mě to byl obrovský zážitek, to bylo něco úžasného. Druhý velký zážitek byl první mezinárodní titul mistra Evropy v Baku. Já jsem tam odjížděl s tím, že je to v Rusku a kdo ví, jací ruští závodníci tam přijedou. Takže jsem to bral jednoduše tak, že si jedu zasoutěžit. Rok předtím jsem byl šestý ve Švýcarsku, takže jsem ani nepřemýšlel nad tím, že bych mohl vyhrát. Napochodovali jsme na pódium a každý rozhodčí mě vyvolal, tak jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Já jsem jednoduše ani neodcházel do zadní řady, jen jsem udělal dva kroky doleva a další porovnávání a další a další, jen se kolem mě měnili ostatní závodníci. Na konci jsem už ani nevěděl, jak se jmenuji. Po skončení semifinále jsem se ptal našeho slovenské rozhodčího Petera Uríčka, který rozhodoval i moji kategorii, jak to vypadá, a on mi řekl, že mě má na prvním místě. Já o něm vím, že nenadržuje nikdy vlastním závodníkům a vždy rozhoduje tak, jak by to mělo skončit, tak jsem si říkal, že když on mě dal na první místo, tak to asi nebude zlé. Pomalu celou noc jsem tehdy nespal, v noci jsem se vzbudil a měl jsem pro mě tehdy neuvěřitelné žíly na nohou, tak jsem si říkal, aby mi to hlavně vydrželo, až se ráno vzbudím. Ráno jsem se vzbudil, žíly byly tam, dal jsem si jednu lehkou sprchu a žíly zmizely. To jsem si řekl, že už to je v řiti. (smích) Vyšli jsme ale na pódium a na konci finále jsem tam zůstal na pódiu stát jen s Láďou Kurčíkem, vyhlašovali druhé místo a zaslechl jsem Czech republic, takže to byl velký zážitek.

Pojďme se ale podívat na aktuální plány. V loňském roce ses připravoval celý rok pouze na mistrovství světa mužů, na kterém jsi chtěl po dvou druhých místech z let 2006 a 2007 konečně získat zlatou medaili přímo na pódiu. Přesto jsi skončil ve váhové kategorii do 100 kilogramů až na 10. místě. Co se přihodilo?

No, já vím přesně, co se přihodilo. Mistrovství světa bylo v Kataru, to se přihodilo. Z evropských závodníků tam nikdo díru do světa neudělal. Já jsem měl pocit, že všechno je tak, jak má být, formu jsem měl dobrou, alespoň jsem si to myslel a vyšli jsme na pódium a jednoduše mě rozhodčí nechali stát vzadu a soutěžili druzí. Když jsem už viděl, že mezi nimi nejsem ani ve čtvrtém, pátém porovnávání, tak jsem věděl, že je to ztracené. Když jsem pak už z hlediště druhý den sledoval finále, tak vedle mě seděl Jarda Sukup, koukal na mě a zeptal se: „Co myslíš, měl jsi tam stát mezi nimi?“ Já jsem mu řekl, ať to poví on, a Jarda povídal, že jasně. Jak jsem to tam viděl, mohl jsem skončit čtvrtý. Ty první tři byli někde úplně jinde. Byli to domácí závodníci, Tabrizi vyhrál i absolutní titul, další dva byli Egypťané. Oni byli úplně z jiného světa, domácí prostředí tam jednoduše hrálo prim. Politická vůle tam nebyla a neměl jsem tam rozhodčího, který by mě vyvolal. Tam by stačilo, kdyby mě někdo vytáhnul v prvním, druhém nebo třetím porovnávání a už by to vyšlo. Já jsem vlastně ani s jedním z těch devíti závodníků přede mnou nebyl ani jednou porovnán. Jinak řečeno mě oni porazili, aniž bychom si zasoutěžili. Takže to se přihodilo. Já to neberu jako nějakou tragédii, to jednoduše patří k našemu sportu, nemám pocit křivdy, že jsem celý rok dřel a teď je to ztracené. Nic se nestalo, je to sport a to k tomu patří, jdeme dál. Před sebou mám další soutěž a soustředím se právě na ni.

Prozradíš nám už nyní, jaké jsou tvé letošní závodní plány a ambice?

V amatérské kulturistice máme dvě velké soutěže, Evropu a svět. Svět je v Baku a nepředpokládám, že někdo z Evropy tam udělá velkou díru do světa, protože tam ti Rusové budou velmi silní, takže tam se na 99 % připravovat nebudu. Nejbližší je nyní mistrovství Evropy, které se uskuteční v Holandsku, což by měla být neutrální půda, takže se připravuji na Evropu, potřebuji si znovu spravit chuť. A jaké mám ambice? Ty nejvyšší. Nechci říci, že jedu vyhrát, protože to nemůžeš říci nikdy. Ani do Kataru jsem nejel vyhrát, jen jsem doufal, že to tak dopadne. Uvidíme, jací přijedou soupeři a jak budu vypadat já, ale myslím si, že když budu mít formu, jakou bych chtěl, tak by to mohlo vyjít.

Všiml jsem si, že ve své přípravě na závody používáš velmi tvrdé tréninkové metody. Pokud se nemýlím, tak cvičíš systémem shazovaných sérií celý rok i v objemovém období?

To už dnes není pravda. Systém shazovaných sérií jsem používal v silových a objemových fázích přípravy, ale naopak v dietě jsem to zařazoval pouze spontánně, když jsem na to měl chuť. Jinak jsem ale podobný princip v dietě nikdy dlouhodoběji neaplikoval, protože ten trénink je velmi energeticky náročný a člověk v dietě má regeneraci přece jenom horší. Mnohokrát se mi stalo, že mi jednoduše po tréninku bylo i dva dny zle, protože jsem se energeticky úplně zlikvidoval. A když trénuji dvoufázové tréninky a zařazuji v přípravě i kardio, bylo by to pro mě v dietě příliš náročné zařazovat takové superintenzivní tréninky. V květnu loňského roku jsem absolvoval artroskopickou operaci kolene, měl jsem tam nějaké nadbytečné šlachy, které mi odíraly chrupavku. Tehdy už mě to opravdu bolelo, takže jsem se rozhodl to podstoupit hned. Čtyři dny nato jsem již cvičil předkopávání. Lékař mi před zákrokem říkal, abych byl v klidu, až se vzbudím, ale první, co jsem po otevření očí udělal, bylo to, že jsem napnul stehno, jestli ten sval cítím. Bylo to tam. (smích) To ale ovlivnilo celou moji přípravu, protože jsem na nohy nemohl cvičit žádné těžké cviky, dělal jsem jen předkopávání, lehký legpress a postupně jsem přidal i nějaké výpady, ale nebyly to žádné supertěžké váhy. Celkem se mi to zalíbilo a aplikoval jsem to i na další svalové partie, takže jsme v podstatě začali přidávat opakování a dopracovali jsme se až k tomu, že jsem po dvaceti opakováních cvičil úplně všechno. Byla to pro mě taková dobrá změna. Svaly na to reagovaly dobře, já jsem se cítil fajn a nic mě nyní hlavně nebolelo, protože při těch silových trénincích se ti něco občas stane, tomu se jednoduše nevyhneš.

Popsal bys nám, jak tedy vypadá tvůj obvyklý tréninkový rozpis a jak se případně mění s blížící se soutěží?

Já trénuji systémem 1+1, čili den cvičím a den mám volno. Celé tělo mám rozdělené do 4 dnů, protože kladu velký důraz na regeneraci. Tímhle způsobem už trénujeme druhý nebo třetí rok. Trénink se snažím vždy odcvičit tak, že do něj dám všechno. Někdy se chce, jindy se nechce, ale vždy, když začnu cvičit, tak už na všechno zapomenu a udělám vše, co mám. Partie mám rozdělené takto: první trénink kvadriceps a hamstringy, druhý trénink prsa, biceps a břicho, třetí záda, trapézy a lýtka a poslední trénink ramena a triceps.

Jaké další tréninkové metody a postupy jsi již ve svém tréninku za dvacet let cvičení vyzkoušel a jaký pro tebe měly přínos?

Zkoušel jsem i trénink power factor, ale heavy-duty mi seděl mnohem více. Přece jen jsem přešel z nějakého silového tréninku, ve kterém jsem dělal 6 až 10 opakování, hned na nějakých 20 a měl jsem dost velké problémy s kondicí při těch přestávkách, které tam jsou. Takže jsem při tom trpěl jak hovado. (smích) Nějak jsme to odcvičili a byla to pro tělo dobrá změna a každá změna je pro tělo přínosem. Ale nevyhovovalo mi to jako ten heavy-duty, který jinak cvičím už strašně dlouho, začal jsem takto trénovat již v Košicích a od té doby se stále zlepšoval, takže mi to asi vyhovuje. A když to funguje, netřeba to měnit.

Řada závodníků v kulturistice nemá v oblibě dotazy na silové výkony, ale vzhledem k tomu, že mám v živé paměti tvé video, na kterém dřepuješ s 260 kilogramy pro 8 opakování, se jistě se svými silovými výkony tajit nemusíš…

Na jedno opakování opravdu nevím, kolik zvládnu, ale to, co jsi viděl, byla asi moje maximálka na dřep. Měl jsem naloženo i 270 kilogramů a nějaká čtyři opakování jsem udělal. Na bench-pressu jsem vytlačil 190 kilogramů třikrát nebo čtyřikrát. To je asi všechno, protože mrtvý tah nemám příliš silný a třeba nyní ho nedělám vůbec. Ale dříve jsem nějakých 240 kilogramů čtyřikrát zvednul. Když čtu některé články, jak tam kluci házejí někdy takové cifry jako třeba 260 kilogramů na přední dřep nevím kolikrát, rád bych se na to podíval. Možná jsou ale tak silní.

Někde jsem dokonce četl, že před opravdu tvrdým tréninkem někdy užíváš raději rovnou acylpyrin. Vzpomněl by sis proto na svůj nejtvrdší trénink v životě? Mám na mysli skutečně takový trénink, po kterém sis říkal, že jsi to dnes opravdu přehnal…

Vzpomínám si. To bylo ještě v Pro Body, když jsme cvičili nohy. Nějaký čas předtím jsem měl problémy s tříslem, takže jsem přestal cvičit úplně těžké dřepy. Začali jsme tedy cvičit série po 20 opakováních a zařazovali všelijaké blbiny jako půl opakování v horní fázi, v dolní fázi, přesně si nevzpomínám. Pamatuji si ale, že jsem se z toho tak zhroutil, že jsem ležel na zemi v křečích, až mi museli dát ibalgin a 15 minut jsem musel jenom ležet, než to po té poslední sérii dřepů povolilo. To byl extrém, nevěděl jsem, jak se jmenuji, kde jsem, zkrátka nic. To jsem se zlikvidoval úplně neuvěřitelně. Když bolest přešla a já se mezitím venku ještě vyzvracel, trénink jsem samozřejmě nějakým způsobem dokončil. Takže takovéhle kaskadérské kousky už mám za sebou, ale dnes už to nedělám. (smích)

Jak jsem již zmínil výše, jsi pro všechny fanoušky symbolem estetiky v soutěžní kulturistice, což je dáno mimo jiné také tím, že sis dovedl i při postupu do vyšší váhové kategorie zachovat stále velmi úzký pas a ploché břicho. Máš tedy v tomto směru nějaký svůj zvláštní osvědčený přístup k tréninku břišních svalů?

Já břicho cvičím celkem málo. Vím, že hodně kluků břicho trénuje téměř každý den a snad i půl hodiny. Já cvičím břicho 6 minut dvakrát do týdne. Vyberu si jakékoliv 3 cviky a po 15 opakováních udělám tři kolečka bez přestávky. Takový intenzivní trénink v břišních svalech pěkně cítím a to mi úplně stačí. A ohledně toho, jestli máš ploché nebo neploché břicho, to už je otázka, co v tom břiše máš. Takže je důležité se před soutěží pořádně vyprázdnit.

Štefan Havlík - exhibiční vystoupení ve Francii v březnu 2009

Fotografie v článku:
Igor Kopček, Marián Čambál, Luboš Prager