Reklama:

Váš příběh: Kosti mi byly
vidět při každém pohybu

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Ostatní

Poslední příspěvek Marka byl úsměvný, pojednával o sacharidových vlnách, dnes Vám však nabídnu trochu vážnější text Věrky, která se s problémy statečně poprala, takže má příběh naštěstí dobrý konec. Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Jméno: Věrka
Nick: Kolibřík
Věk: 23 let
Zaměstnání: studentka FTVS UK, ortotika-protetika
Koníčky: posilovna, literatura, hudba, hra na kytaru, turistika, studium ;o)
Říká o sobě: nedokážu dělat velké věci, tak se snažím aspoň o ty maličké

Věrka je dívka jako každá jiná, má své radosti, má své starosti. Čím dál více žen se však připojuje ke skupině, k níž patřila po nějaký čas i ona. Onemocnění, s nímž bojovala a možná i díky posilovně měla sílu vyhrát, končí často velmi tragicky, ztrátou lidského života. Prokázala obrovskou vůli a odhodlání v překonání sama sebe. Nyní vede svůj život jako každý jiný, studuje, chodí do posilovny, žije. Já Věrce přeji, aby se držela ve vyšlapaných stopách i nadále a třeba se jí někdy splnil i sen o závodních prknech.

Děkuji za zaslání fotografií, ač, jak Věrka píše, tenkrát všechny své fotky ihned mazala z foťáku, což je pro nás teď veliká škoda. :-) Přesto se s námi podělila o jednu současnou a jednu z doby, kdy ještě necvičila.


Bylo mi 16 let, navštěvovala jsem 2. ročník gymnázia a při své výšce 170 cm a váze 48 - 50 kg by se dalo říci, že jsem měla postavu „tak akorát“. Jenže když se ručička na váze dostala k číslu 50 kg, najednou mi to připadalo moc. A tak jsem si umínila, že pár kilogramů by bylo dobré zhubnout. A ejhle, stačilo jen trochu omezit jídlo a zanedlouho byly tři, pět kg dole… Občas mi ale už začínalo být i po jídle „nějak nevolno“, takže se moje jednotlivé porce zmenšovaly a zmenšovaly, až jsem je začala úplně vynechávat. „Je mi blbě, mami. Dneska už raději jíst nebudu.“ Váha 42 kg, 40 kg… Najednou jsem se začala stávat doslova závislou na té malé placaté krabičce, která mi několikrát denně sdělovala moji hmotnost, a jaká to byla radost, když ukázala méně než předchozí den! V této době se také rapidně změnil můj zájem o jídlo - počítání kalorií, schovávání nebo vyhazování mého jídla, přehnané nakupování různých koláčků, dortů a sušenek pro rodinu, vaření a pečení pro ostatní… hlavně, aby ti okolo mě jedli, ale já do úst nevzala ani kousek. Měnila se mi povaha, byla jsem nervózní, lhala mamce do očí ohledně jídla a váhy, slibovala, že zase budu jíst normálně, ale každá svačina, každý oběd, prostě co se dalo utajit nebo zlikvidovat, končilo v odpadkových koších, záchodě, jen ne v mém žaludku. Já za celý den snědla tak 1 - 2 jablka, které jsem ovšem byla schopná rozkrájet na několik miniaturních dílků, nebo suchý rohlík s bílým nízkotučným jogurtem.

Mamka si samozřejmě všimla, že dost hubnu. Zpočátku to nechávala být, ale za pár měsíců jsme stály před dveřmi nemocnice Ke Karlovu. Dětské oddělení pro PPP (poruchy příjmu potravy). Když jsem se na ambulanci u paní doktorky postavila na váhu: 36,5 kg!!! BMI mi vyšlo dosti kritické. Byla jsem okamžitě hospitalizována s diagnózou mentální anorexie. Všechno se ve mně tehdy bouřilo, hněv, beznaděj, ale i radost z toho, že se mi podařilo za tak krátkou dobu (asi 5 měsíců) shodit přes 13 kg. Do této doby jsem si ani nepřipouštěla, že zrovna já bych mohla trpět touto nemocí. Po dvou měsících hospitalizace mě s mírným přírůstkem váhy propustili do ambulantní péče ještě s doporučením rodinné terapie u psychologa. Ovšem situace se opakovala. Znovu šla hmotnost dolů - zprvu se mi dařilo váhu obalamutit pomocí litru či litru a půl vypité čisté vody, ale zanedlouho mé hubené tělo leželo opět na nemocničním lůžku. Rozumem jsem chápala, že takhle to dál nejde, věděla jsem, že jíst musím, ale na druhou stranu ve mně jako by byla „ta druhá osoba“ - anorexie, která doslova ovládala moji mysl. Celé čtyři roky jsem se tak plahočila mezi školou a domovem. Roku 2006 jsem odmaturovala při svých 38 kg s vyznamenáním a byla přijata na filosofickou fakultu UK, obor český jazyk a literatura a východoevropská studia…

V té době se mamce podařilo zkontaktovat svoji bývalou kamarádku z mládí, o níž věděla, že stále působí v oblasti psychologie. Já tím příliš nadšená nebyla, ale pro klid v rodině jsem začala docházet na pravidelná sezení. Byla to právě ona, kdo mi řekl, že bych mohla začít chodit cvičit a že má svoji trenérku, která by mi určitě ráda v začátcích pomohla. Podmínkou ovšem bylo, že budu dodržovat předepsaný jídelníček a že pokud do dvou měsíců váha nepůjde nahoru, naše spolupráce končí. Souhlasila jsem, ač jsem dopředu tušila, že všechno půjde, jen s tím jídlem bude „trošku“ problém.

Poprvé v životě jsem se tak dostala do posilovny, a to na Zbraslavi pod vedením Dany Klempířové. Měly jsme možnost ji využívat v dobu, kdy bylo pro veřejnost zavřeno, za což jsem byla ráda. Bylo to zvláštní - dostala jsem do ruky nějaké 2kilové, 3kilové činky a musela jsem se na sebe dívat, jak cvičím… Všude byla zrcadla a ze všech se na mě dívalo „něco“ nehezkého, ba přímo odporného. Kosti mi byly vidět při každém pohybu, motala se mi hlava, neboť jsem přišla jak jinak než nalačno. Takhle jsme chodily cvičit každou neděli a každou neděli se také probíral můj jídelníček, který mi Dana sestavila. Sestával převážně z rýže, těstovin, brambor, müsli, celozrnného pečiva, kvalitního masa a ryb, vajec a mléčných výrobků, ovoce a zeleniny… S Danou jsem se také dostala prvně na závody do Čelákovic (jako divák, samozřejmě :o). I když mě cvičení bavilo, váha šla pomalu nahoru a najednou jsem si i na jídlo začala zvykat (ale z počátku to byly opravdu boje), tyhle závody byly pro mě velmi silnou motivací. Tehdy jsem si začala přát, abych jednou mohla vypadat také jako některá ze závodnic, abych se jednou mohla třeba též postavit na „ta prkna“ a sama závodit…

Do posilovny jsem později už jezdila sama. Docela mě překvapilo, že i lidé, kteří tam chodili, mě brali bez výhrad, dokonce myslím, že mi i docela fandili v mém boji s anorexií. Dnes je to už nějaký ten pátek, co je mým „druhým domovem“ posilovna na Žižkově, a to především díky jedné, pro mě moc významné osobě. :o) Pravidelné tréninky 4x týdně se staly součástí mého života. Baví mě „ta dřina“, baví mě formovat si vlastní postavu a postupem času pozorovat ty maličké pokroky a změny. Občas přijdou chvíle, kdy se do tréninku musím opravdu nutit, kdy nějak mizí síla a elán do cvičení, ale naštěstí zase odejdou tak rychle, jako přišly.

Během týdne procvičím bez problémů celé tělo. Hmotnostně jsem se dostala k 57 kg, stravu udržuji na 5 porcích během dne a jsem vděčná, že se mohu zase znovu učit žít. Myslím, že mi těch několik let anorexie dalo určitou „školu“… a já opravdu měla štěstí, že pomoc přišla včas, někdy to totiž taky nevyjde… Ono se možná může zdát, že by tohle mohl být výborný způsob terapie, ale každý jsme jiný a hodně záleží i na lidech, kteří jsou okolo nás a nám nejblíže, na jejich podpoře, přátelství a pevné vůli… A jestli někdy zkusím závody? To je ještě moc dlouhá práce před námi. Ráda bych, ne, že ne, ale trocha trpělivosti mi neuškodí a ono je také důležité mít vedle sebe někoho, kdo je nejenom dobrým trenérem, ale zároveň i člověkem, jemuž můžete důvěřovat a jenž je vám oporou. Pro mě se tímto člověkem stala Monika Šlosrová a za to jí touto cestou patří veliké díky!


Máte i Vy svůj příběh? Umíte jej poutavě napsat a chcete se o něj podělit s ostatními čtenáři? Povzbudit je v jejich snažení a boji s nadváhou či nárůstem svalové hmoty, vylíčit překonání Vašich rekordních zvednutých vah, nebo jste vyhráli nad svými zdravotními problémy? Pošlete nám jej! Více informací naleznete zde.



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

22.02.10:55dunnoWayne - ..že absolutně nesouvisel s tématem článku to částečně sou..-1
22.02.10:37CIZOPASNIK - Prispevek byl nevhodny a absolutne nesouvisel s tematem cl..+1
22.02.09:57inkubaator - *** -- Příspěvek odstraněn, uživatel zabanován.
21.02.06:40dunnoWayne - MUJ PRISPEVEK BYL SMAZAN?TO TEDA NECHAPU...-1
20.02.18:57starwalker - Gratuluji k takovému finále. Sám teď s podobnými problémy ..+1
19.02.21:00katushka - moc držím palce! sama jsem byla podobně `nemocná`, sice je..+2
19.02.17:53ashitaka40 - Jsem moc rád, že tento příběh dopadl dobře...Anorexie je h..+2
19.02.15:17Pažout - Jo, to jsem taky chtěl zmínit, ale netroufnul jsem si. Byl..
19.02.15:11malex - Anorexie je velkej problem, ale mozna si to moc lidi neuve..+1
19.02.10:54Pažout - Respekt *79* Jinak návštěva koncentračního tábora, jak b..
19.02.10:29CIZOPASNIK - Neuveritelny pribeh, neuveritelna promena. Z kostry potaze..+1
19.02.10:29Reichenberk - Návštěva koncentračního tábora bohužel nepomáhá, kéž by to..
19.02.10:14dies - Neskutocne, ako dlho clovek vydrzi na minime potravy bez t..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra