Jan Škrabálek: "Ještě si příliš
pamatuji, jak to bolelo."

Jméno:	Jan Škrabálek
Datum narození:	2. 6. 1970
Znamení:	blíženec
Bydliště:	Praha
Sporty:	paragliding, běh, horské kolo, skydiving, divoká voda, bruslení, lezení, potápění, speleologie
Úspěchy:	držitel několik let platného čes. rekordu ve skydivingu - 30 RW
	silniční maraton (2 h 55 min.)
	neofic. český rekord v bruslení na přírodním ledu - 200 km za 11 hod.
	úspěchy v závodech extrémních štafet - Dolomitman (3. místo), Extrem Cup (1. místo), Adrenalin Cup (1. místo)

Kolik už toho bylo napsáno o létání! I mně se nedávno dostala do rukou knížka od Richarda Bacha - Dar křídel a těchto pár vět mi nasadilo brouka do hlavy: "Pamatujete si na dobu, kdy jste se učili létat, a po každé lekci jeli domů, jak blahosklonnou lítost jste cítili ke všem ostatním řidičům, tak těsně přivázaným k jejich maličkým autům a maličkým silnicím? Kolik z Vás právě létalo? Kolik z Vás právě vidělo obzor a před deseti minutami vyhrálo souboj s prudkým bočním větrem? Říkáte, že nikdo? Vy chudáci… Já ano." Po přečtení těchto slov a vůbec celé knihy mě začalo hlodat, jaké to asi je létat a o co že to vlastně přicházím? Chtěla jsem, aby mi o tom alespoň někdo vyprávěl. Za tím účelem jsem oslovila paraglidistu Honzu Škrabálka.

Honzo, můžeš nám představit sport, který děláš?

Mým sportem číslo jedna je v současné době paragliding. Tam se k létání používá tzv. padákový kluzák, kterému se často nesprávně říká padák, ale plní úplně jiný účel. Zatímco klasický padák slouží po seskoku z letadla pro bezpečné přistání na zem, kluzák nám umožňuje využívat stoupavých proudů a letět.

Jak jsi ke kluzáku upevněný?

Používáme sedačku, která musí být aerodynamická a také hodně pohodlná, aby v ní člověk vydržel i dlouhé, třeba i 5 - 6 hodin trvající lety, karabinami je upevněná ke šňůrám, které vedou ke křídlu.

Co ještě patří k základní výbavě paraglidisty, když pominu padákový kluzák a sedačku?

Kromě křídla a sedačky potřebujeme ještě některé přístroje, jako např. výškoměr, variometr a GPS. K výbavě patří také záložní padák, který je upevněný v sedačce a to už je opravdový padák, kterým si zachraňujeme život, v případě, že se něco stane s tím hlavním.

To mě nutí se zeptat, jestli už jsi ho někdy musel použít?

Musím zaklepat, že jsem ještě nikdy neměl takové problémy, abych ho vyloženě musel použít. Samozřejmě, že jsme dělali nějaké testy, takže jsem už na něm párkrát přistával, ale nikdy ne z důvodu, že bych si zachraňoval krk.

Tušíš, kde se v Tobě vzala tahle, podle mnoha lidí nebezpečná touha létat?

Tu má, myslím, v sobě každý člověk. Někdo se ale tak bojí, že to za celý svůj život ani nevyzkouší, u jiného je touha letět silnější než strach.

Kdy Tě napadlo, že by ses chtěl na svět podívat i z trochu jiné perspektivy?

Mě to bralo odmalička, chtěl jsem být kosmonautem.

No, tak to jsi pravda trochu polevil!

Třeba to ještě přijde. (smích) Ale v podstatě za totality byl velký problém dostat se do vzduchu, paraglidy v té době u nás ještě nebyly, byla jen rogala, takže jsme začali chodit do rogalového kurzu. Probrali jsme nějakou teorii, ale než jsme se dostali k vlastnímu létání, přišly k nám první paraglidingové padáky, takže jsme přeskočili hned na ně. Bylo to jednodušší.

Takže paragliding je jednodušší? Můžeš nám alespoň ve zkratce vysvětlit základní rozdíly mezi paraglidem a rogalem?

Rogalo je robustnější, déle se staví, daleko hůře se vynáší na kopce, protože je těžší. Oproti těmto nevýhodám má ale zase lepší letové vlastnosti - létá rychleji, má lepší klouzavost. Paraglide létá pomaleji, ale jeho velká výhoda tkví v jeho jednoduchosti, lehkosti a skladnosti. Takže se nejen mnohem snáze nosí na kopce, ale také, když člověk přistane v nějaké neznámé krajině, snadno si sbalí padák do batohu a stopem si odjede domů.

Říkáš, když člověk přistane v neznámé krajině - stane se, že pilot nemusí mít zcela pod kontrolou to, kam letí?

To by měl mít člověk pod kontrolou pořád, jinak si koleduje o problémy. Ale v praxi se samozřejmě může stát, že pokud člověk odstartuje do příliš silných podmínek, tak je kontrola už tak trochu na hranici a on pak musí využít opravdu všeho, aby se zase bezpečně dostal na zem.

Pokud ale člověk odstartuje do příznivých podmínek, co pak vlastně ovlivňuje délku letu?

Délku letu ovlivňuje termika a také to, jak v ní pilot umí číst a jak to následně dokáže využít.

Můžeš nám tu termiku trochu vysvětlit?

Termika, to je velmi složitá problematika, ale v podstatě vzniká nerovnoměrným ohřevem zemského povrchu. Každý kus země se ohřívá trošku jinak, část, která se ohřívá rychleji, pak ohřívá vzduch nad sebou. Takto ohřátý vzduch, který je teplejší než okolí, začne stoupat a vytvoří stoupavý proud, ve kterém my se pak vznášíme. Tyhle věci musí pilot dobře znát, musí umět číst krajinu a musí umět využít jejích termických zákonitostí. V závislosti na tom, jak tohle kdo umí nebo neumí, se pak plachtaři dělí na úspěšné a neúspěšné.

S jakými problémy se vlastně může paraglidista ve vzduchu potkat?

No, když vynechám dopravní letadla, se kterými se neradi setkáváme...

V jaké výšce létáte? Myslela jsem, že Vy se s dopravním letadlem vůbec nemůžete potkat?

No, teoreticky ne, jako existují pravidla silničního provozu, tak existují i pravidla vzdušného prostoru. A jako na silnici auta i přes všechna pravidla bourají, tak i ve vzduchu taková situace může nastat, třeba v blízkosti nějakého letiště.

A nějaké technické problémy?

Jasně, základní problém bývá v tom, že člověk přecení svoje síly, odstartuje do špatných podmínek a tím se sám dostává do situace, kdy se například padák začne během silného větru nebo vlivem turbulence kroutit a bořit a místo, aby letěl dopředu, padá dolů. Letadla už jsme probrali, s ptáky většinou problém není, to bývají spíše hezká setkání.

Jak se ptáci na takové podivně okřídlené kolegy tváří?

Oni létají s námi. Když se člověk například potápí, ryby kolem z něj mají respekt, ale berou ho vlastně jako velkou rybu a tady je to podobné. Ptáci si od nás sice udržují odstup, ale je vidět, že sledují, co děláme. Často nám dokonce pomáhají a my pak v tom stoupacím proudu letíme s nimi.

Využívají tedy stejné principy?

Jasně, využívají stejných principů, jen je to pro ně přirozené, zatímco my se to musíme učit. Takže se může stát, že se v takovém stoupavém proudu potkáme třeba s nějakým ptákem, rogalem a větroněm a všichni zvedáme k tomu mraku, který se nad námi tvoří.

Teď jsem si vzpomněla, že svého času proběhla médii zpráva o paraglidistce, kterou nějaký takový proud vcucnul do strašné výšky a jí se podařilo přežít jen velkou náhodou. Jak se takováhle věc přihodí?

To se stalo někdy předloni, při tréninku před MS v Austrálii. Byli tam samí zkušení závodníci, přesto, když se tam začaly tvořit dva velké bouřkové mraky, neodhadli dobře situaci, mysleli si, že mraky v bouřku nepřerostou a létali si dál. Ovšem stalo se to, že bouřka začala dva padáky nasávat. A to je konec, s tím už člověk nic neudělá. Bouřkové mraky navíc dosahují výšky až 10 km a tam má už lidské tělo velké problémy - kyslíku tam moc není, zato zima pořádná, dochází i k rychlému tlakovému poklesu a jím způsobeným problémům.

A jak tahle situace pomine? Když bouřka skončí, tak to člověka zase pustí?

No, když bouřka odezní, tak to člověka zase spustí dolů. Ten to ale bohužel ne vždycky musí přežít. Konkrétně v Austrálii to nasálo 2 padáky, jeden čínský pilot nepřežil, toho našli mrtvého o x kilometrů dál a tahle Weissnerová, ta přežila. Říká se, že přežila díky tomu, že v nějakých 6 km omdlela a tak organismus najel na úsporný režim. Měla přitom na sobě GPS i všechny přístroje a podle toho se posléze zjistilo, že dosáhla opravdu výšky přes 10 km. Pak ji to někde z mraku vyplivlo ven, ona začala klesat a zase někde v 5 - 6 km se probrala a podařilo se jí bezpečně přistát.

Létá pořád?

Létá pořád, ale bylo to pro ni velké ponaučení a o své zkušenosti napsala řadu článků jako varování pro ostatní. Jinak výškou, v které se nacházela, dosáhla neoficiálního výškového rekordu, ale takovým rekordem se moc nikdo nechlubí.

Stává se při tomto sportu hodně úrazů?

No, čím déle člověk létá, tím víc se samozřejmě s nějakými úrazy setkává. Už jsem toho viděl hodně, ale hodnotím to tak, že vždy to byly úrazy zaviněné pilotem, který přecenil svoje schopnosti. Člověk musí znát hodně teorie, aby už na zemi mohl posoudit, zda je vhodné odstartovat, nebo ne. Nejvíce úrazů při tomto sportu se stává právě proto, že lidé nedokáží na zemi správně zhodnotit situaci a startují do podmínek, kdy by startovat neměli.

Ty ses nedávno zúčastnil extrémního paraglidingového závodu Red Bull X-Alps, známého pro svou náročnost. Mohl bys nám o něm něco říct?

Tenhle závod startuje v Salzburku, tedy v severní části Alp a končí na jednom molu v Monaku na jihu Alp. Pravidla jsou jednoduchá. Po trase závodu se člověk může pohybovat pouze dvěma povolenými způsoby - může buď letět, nebo, pokud není letové počasí, jít pěšky. Cestou musí každý obejít nebo obletět několik daných otočných bodů. No a pak, kdo je první v cíli, je první v cíli.

Ty otočné body dokáže někdo ohlídat?

My jsme celou dobu sledovaní GPS, takže rozhodčí jsou přesně informováni, jak se pohybujeme, jakou rychlostí a kudy. V případě nějakých problémů by tedy nebylo těžké nás najít. Každého závodníka také celou trasu doprovází supporter, který jede normálně autem a veze všechny potřebné věci, kromě vybavení k létání, to si musí nést každý pilot celou cestu s sebou.

Měl jsi na obou závodech stejného supportera?

Ne, každý závod jsem absolvoval s jiným. Ono najít takového člověka na závod není jednoduché, protože nároky, které jsou na něj kladeny, jsou veliké. K tomu je potřeba člověk, který bude dělat tátu a mámu, tj. vařit, prát a dělat takové domácí práce, pak také musí rozumět létání, protože je to právě on, kdo volí strategii závodu, hlídá počasí, plánuje trasu a zvládat musí i novinařinu. Musí fotit, psát články, dělat každodenní zpravodajství o tom, kde jsme a jak se pohybujeme. A tohle všechno ten člověk musí stíhat a všechno to musí dělat dobře, aby to fungovalo.

Určitě chceš mít při závodu vedle sebe člověka, na kterého se můžeš spolehnout a kterému můžeš věřit. Pocházeli tedy Tvoji supporteři z okruhu Tvých přátel?

Ano, vždycky to byli lidé, které jsem dobře znal. Pilot totiž musí vědět, že si se svým supporterem bude rozumět, protože ten závod trvá třeba 20 dní, během nichž závodník absolvuje víc než tisíc kilometrů a se svým supporterem stráví spoustu času. V průběhu závodu se pak ne vždycky daří, problémy se často řeší ve stresu a v těchto chvílích se ti dva lidé nemohou rozhádat, to by byl konec závodu.

Ty ses zúčastnil už dvou ročníků tohoto závodu, kdy vlastně proběhl ten druhý?

Ten začínal 15. července a končil někdy v půlce srpna.

Těch 20 dní je průměr?

Těch 20 dní je maximum. Když se nikdo do dvaceti dnů nedostane do cíle, závod končí. Od momentu, kdy se dostane do cíle první závodník, mají ostatní závodníci 48 hodin na to, aby se tam dostali také, pak závod končí. Pořadí těch, kteří ve stanoveném limitu do cíle nedorazí, se určuje podle toho, jak daleko od cíle skončili.

Víš asi, jakou část trasy jsi letos uletěl a jakou ušel?

Tak to se dá říct přesně, na webových stránkách závodu jsou uvedené statistiky, kde je vše zapsané. Já jsem letos víc než z 80 % šel a méně než z 20 % letěl.

Tak to sis dal pořádně do těla. Jak to vypadalo ročník předtím?

Tam to bylo 60 % chůze a 40 % letu. Letos jsem měl plán udělat to tak 50 na 50, ale počasí mi nepřálo, nebylo pro mě příhodné, takže jsem toho moc nepolítal.

Ale všichni mají v podstatě rovné podmínky, ne?

Podmínky mají všichni rovné, ale třeba zrovna ten letošní ročník byl hodně zvláštní. Vítěz závodu totiž skoro celou trasu uletěl, měl asi 90 % letu a 10 % chůze.

Jak je to možné?

No, na to se všichni ptají, ale prostě je to dané tím, že ten člověk je abnormálně dobrým pilotem. Tenhle člověk byl totiž schopný létat v podmínkách, kdy i záchranný vrtulník odmítnul kvůli silnému větru startovat. A on, i za takového větru, dokázal nad těmi Alpami na kusu hadru letět.

Tak to je neskutečné! Tenhle závod má asi mezi paraglidisty zvuk a prestiž, že?

Tenhle závod je jiný než klasické paraglidingové závody, ale přesto je glidisty uznávaný, protože se jedná o závod extrémní, při kterém se mohou podařit dlouhé lety a kde člověk musí využít veškeré své letové dovednosti. Jinak původní myšlenkou závodu bylo Alpy přeletět, ta chůze měla být jen doplněk v momentě, kdy není letové počasí. Postupem času a vývojem závodu se ale začaly obě partie, chození i létání, vyrovnávat, a když se nedalo letět, všichni se snažili co nejvíce jít. Letos se to už zvrhlo tak, že se závodníci nesnažili jen jít, ale jít co nejrychleji. Takže dřív se jenom chodilo, letos se začalo už i běhat.

Takže závod se stává čím dál víc extrémnějším. Chtěl by ses připravit i na jeho další ročník?

Na to se mě ptá hodně lidí. Při mé první účasti jsem tam šel jako absolutní laik, netušil jsem, co mě přesně čeká, dělal jsem spoustu zbytečností a spoustu věcí, které jsem zase měl udělat, jsem nedělal. U druhého ročníku jsem si říkal, že by byla škoda nevyužít těch zkušeností z prvního startu. No a o tom třetím neustále přemýšlím, ale zatím na tuhle otázku nemám odpověď.

Jaká jsou proti?

Hlavně to, že závod je za mnou teprve krátce a že si člověk ještě hodně pamatuje na to, co tam prožíval a jak to bolelo… Taky se mi nelíbí vyřazování posledního závodníka každých 48 hodin. To pak už není sport, ale spíš nějaká show.

Co Tě bolelo nejvíc?

Nejvíc bolí, když se dělají chyby, když si člověk uvědomí, že udělal chybné rozhodnutí a že kde mohl letět, teď šlape. A ty pochody jsou dlouhé, začínají ráno v 7, a když není letové počasí, končí o půlnoci. Takže během takového pochodu má člověk spoustu času si o té své chybě ještě řádně popřemýšlet a to pak bolí dvojnásob.

Bylo hodně takových momentů? Myslíš, že jsi letos hodně chyboval?

No, nebylo jich hodně, ale pár jich bylo a to je právě to, co člověka odrazuje od dalšího dění. Myslel jsem si totiž, že jsem si z toho minulého ročníku vzal nějaké ponaučení a že těch chyb bude mnohem méně, ale v podstatě se ukázalo, že se na to nelze 100 % připravit. Zase se objevily chyby jiné, věci, které jsem nemohl předvídat. Takže když přemýšlím, jestli bych se byl schopen připravit na další ročník ještě lépe, tak si nejsem tak zcela jistý. A když vidím tu cestu, jako bych se připravoval, uvědomuji si, že by byla cesta hrozně složitá, že bych všem přípravám musel věnovat ještě daleko víc času, než jsem jim věnoval dosud…

Takže to by znamenalo ukousnout ještě víc času z Tvého ostatního života...

No, právě a to si nejsem úplně jist, jestli to tomu chci obětovat. Na tom vlastně bude záviset mé rozhodnutí, jestli se zúčastním nebo nezúčastním dalšího ročníku Red Bull X-Alps.

Tak uvidíme, jak se Tvé rozhodnutí nakonec vyvine. Vysvětlil jsi nám klady paraglidingu, evidentně ho máš rád, ale nepokukuješ někdy i po nějaké další letecké disciplíně?

Určitě, člověk, jak lítá, vyvíjí se dál a dál a pokoukává po těch dospělejších věcech. Paragliding beru jako takové létání v uvozovkách, spíš jako takové dobrodružství ve vzduchu. Ale za plnokrevné létání, plachtění, pokládám třeba větroně…

Mohla by to tedy být pro Tebe další možná cesta?

Tak to si člověk chystá na dobu, kdy už nebude mít sílu s tím rancem na kopec vyjít. Pak si bude jezdit autem přímo na letiště, tam si přesedne do toho větroně, nechá se vlečnou vytáhnout někam do vzduchu, poplachtí si, večer zase přistane na to svoje letiště, větroně strčí do hangáru, nasedne do auta a hurá domů. To prostě bude takové to křeslo s fajfkou. Ale zatím, dokud jsem na tom fyzicky dobře a zdraví mi slouží, tak si myslím, že u toho paraglidingu ještě chvíli zůstanu.

Momentky ze závodu Red Bull X-Alps: