Shogun: "Pomáhám v zemi,
kde řádila válka."

Když jsem se s Shogunem seznámila a dozvěděla se, že slouží na misi v Kosovu, zajímalo mě, jak to na takové misi chodí, jak se tam žije a co člověka vlastně vede k tomu, aby odjel do cizí země, do míst, kde není zrovna bezpečno a kde možná není zrovna vítán. A také mě napadlo, že když to zajímá mě, že by to možná mohlo zajímat i Vás, a tak Vám rozhovor, který jsme spolu pořídili, přináším. Nejde zde sice primárně o sport, jak jsme zvyklí, ale řeč o něm bude také. Dozvěděla jsem se totiž, jak důležitou roli hraje v každodenním životě vojáků či policistů na misi. Tam totiž sport neslouží jen jako prostředek k péči o tělo, ale také, a to možná hlavně, pomáhá udržovat pozitivní náladu a dobrou psychickou kondici.

Všichni ti říkají Shogun, používáš také svoje normální jméno?

V misi používám jenom svoje normální jméno.

Chceš nám ho říct, nebo zůstaneš Shogunem?

Jirka.

Ty jsi, Jirko, momentálně v Čechách na dovolené, ale po ní se vracíš opět do své práce, kterou je v současnosti mise v Kosovu. Který okamžik v životě tě vlastně nasměroval tímhle směrem?

Začalo to tím, že po střední lesnické škole jsem si vybíral vysokou a už mi bylo jasné, že les mám rád, ale lesníkem být nechci. A jednou z vysokých škol, která se mi zamlouvala, protože přijímací zkoušky nevyžadovaly složitou přípravu - skládaly se v podstatě z fyzických a psychických testů a všeobecného přehledu - byla policejní akademie. Studium se zdálo být lákavou kombinací sportu a práva, tak jsem se přihlásil a zjistil jsem, že jsem si vybral dobře, že mě baví být policajt.

Původně to tedy bylo kvůli nenáročné přípravě na přijímačky? Takže ne kvůli tomu, že jsi prostě chtěl být policistou?

Mně se vždycky líbilo povolání policisty nebo vojáka a už jako dítě jsem si na ně hrál. Ale nemůžu říct, že bych měl nějakou konkrétní vizi. Říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé.

Spousta lidí si myslí, že vojáci a policajti jsou magoři, často se jim nepřičítá vysoká inteligence. Co bys k tomu řekl?

Třeba to tak je. (smích) Já mám ale asi štěstí na lidi. Mám kolem sebe lidi chytré, lidi, které jejich práce baví.

Kam jsi nastoupil po dokončení policejní akademie?

Nastoupil jsem jako hlídkový policista. Mohl jsem být sice vyšetřovatelem, ale já jsem chtěl začít od píky.

Co bylo v začátku náplní tvojí práce?

Hlídkování na ulici, předcházení trestné činnosti, jezdili jsme linku 158.

S jakým problémem se lidé většinou obrací na linku 158?

Je to už nějaký pátek, ale řekl bych, že přes den to byly nejčastěji drobné krádeže v obchodě, v noci pak rvačky v barech, rušení nočního klidu a podobně.

Bál ses někdy v práci?

Ne, neuvědomuji si situaci, která by byla tak závažná. Občas se člověk sice necítí nejlépe, ale to asi k policejní práci patří.

Hlídkového policistu jsi, tuším, dělal jen rok. To není dlouhá doba. Nebavilo Tě to?

Ale ano, práce mě bavila. Jenže přesto, že je to práce náročná jak na bezpečnost, tak na rychlost rozhodování, časem přeci jen začíná být jednotvárná. Takže jsem přešel ke kriminálce, kde jsem dosud.

Práce na kriminálce Tě baví víc?

Ano. Zaprvé jsem se tam naučil hodně nových věcí a zadruhé, práce kriminalisty je velmi činorodá. Není totiž případ jako případ. A pak, pátrání je taková příjemná hra…

Dá se odhadnout, jakou má kriminálka úspěšnost při řešení svých případů?

To nevím, ono se dá těžko hovořit o počtech úspěšně zvládnutých případů. Když někdo chytí pachatele při krádeži za ruku, tak je potom velmi jednoduché případ se slávou dokončit. Oproti tomu u případů, kde se řeší únosy nebo vydírání mezi jednotlivými kriminálními gangy, už to tak jednoduché není.

Neměl jsi někdy obavy, že lidé, které jste vyšetřovali, by Ti mohli dělat problémy? Pokud jste třeba vyšetřovali nějaké gangy, nemáš strach, že by se někdy mohli chtít mstít?

To se stát může. Není těžké si zjistit, kdo na případu pracoval, protože každý obviněný, potažmo obžalovaný, má právo nahlížet do spisu.

To se mi zdá dost zvláštní...

To je právní úprava, kterou u nás máme. Obviněný tak ví, co proti němu policie má a co na něj má, a může se tak připravit na svou obhajobu. Je to jeho ochrana.

Ochrana kriminálníka?

Každý, koho policie sebere, nemusí být nutně kriminálník. Mohlo to na něj jenom spadnout, i to se může stát. Také se nám stalo, že z hlediska práva byl případ jasný, pachatel byl jasný, ale spravedlnost je někdy tak trochu slepá. A když pak člověk vidí, jak se všechno sběhlo a kdo je kdo…

To je zajímavé. Takže jsi v sobě někdy řešil konflikt mezi tím, co říká právo, a tím, co Ti říká Tvůj osobní cit pro spravedlnost?

Tohle řešit není záležitostí policie. Policie má za úkol posbírat veškeré podklady o tom, že se daný trestný čin stal, jak se stal, a veškeré dostupné informace pro i proti pachateli předá soudu. Až soud rozhoduje o potrestání a o vině, či nevině.

Takže práce na kriminálce Tě baví, přesto ses ještě rozhodl si život opepřit zkušeností ze zahraniční mise. Co Tě k tomuto rozhodnutí vedlo?

Nevím, prostě mi přišlo, že by to mohla být zajímavá životní zkušenost, která se nedá nikde jinde sehnat nebo koupit. Přihlásil jsem se tedy do výběrového řízení pro mise, doložil, že mám za sebou pětiletou praxi u policie, což je podmínkou, a úspěšně zvládl tříkolové jazykové testy. Tam hodně lidí propadlo, protože testy nejsou zaměřeny ani tak na znalost gramatiky, jako spíš na praktické využití jazyku v policejním prostředí. To znamená, že člověk musí umět zachytit klíčové informace z výslechu a být schopen o tom napsat hlášení apod. Pak následoval ještě test řízení vozidla a test střelby - ten je pro nás ale velmi jednoduchý, protože Česká policie má mnohem přísnější požadavky než třeba OSN. No a když tímhle vším člověk úspěšně projde, zařadí ho do fronty čekatelů na mise, ze kterých vybírají podle toho, kde zrovna koho potřebují. Mě vybrali do Kosova. Před odletem je ještě třeba projít psychotesty a školením u vojákům.

Co obnáší školení u armády?

Tohle školení je stejné pro všechny mise a trénuje se tam práce s GPS, učí se, jak se pohybovat v místech, kde hrozí nebezpečí nástražných výbušných systémů, získávají se tam kulturní nebo zpravodajské informace o destinacích, kam se na mise jezdí.

Takže po veškerých školeních a testech jsi tedy odjel do Kosova. Jaké byly Tvé první pocity? Zažíval jsi to, co sis představoval?

Bylo to jiné. Byl to šok.

Šok v čem?

Šok byl, jak fungují mezinárodní organizace. Každá organizace (a nemusí být ani mezinárodní) dříve nebo později proroste nějakou byrokracií a ta byrokracie mě zezačátku šokovala.

To bylo jediné, co Tě překvapilo?

To bylo to, co mě překvapilo asi nejvíc. A další věc byla, že jsem si musel zvykat na balkánskou mentalitu, na kterou jsem si pořádně nezvykl dosud.

V čem je specifická, nebo v čem Ti nesedí?

Mně třeba nesedí, že já pravidla respektuji, zatímco oni pravidla vnímají jako hodně volný návod k něčemu. Čili např. příkaz, že na červenou se stojí a na zelenou se jede, oni berou jen jako doporučení, ale moc si s tím hlavu nedělají.

Tak to chápu, že člověka tak striktního, jako jsi Ty, musí něco takového rozčilovat. Přibliž nám teď ale prosím, jak to na takové misi vlastně vypadá a co jsi tam měl Ty konkrétně za úkol?

Není mise jako mise. Každá mise je jiná, každá mise má svá specifika. V Kosovu se například bydlí normálně v hotelích nebo podnájmech, kdo si co najde, to má. Byt jen musí být schválen našimi lidmi na bezpečnost. Jinak po příjezdu do mise musí všichni absolvovat tzv. Police training center - desetidenní školení, dle mého názoru téměř zbytečné, nicméně mise OSN tato školení dělat musí, zejména z toho důvodu, že připravenost policistů z různých zemí je diametrálně rozdílná. Po tomto školení jsou lidé rozřazeni na své pozice. Já jsem po pohovoru před komisí získal místo poradce místních policistů, kteří vyšetřovali organizovaný zločin.

Musel jsi tedy spolupracovat s místními. Jak jste se dorozumívali?

No, vzhledem k tomu, že většina misí v těchto postkonfliktních zemích trvá dlouho a já přijel až ke konci, tak poměrně slušné procento místních mluvilo anglicky. Navíc nás OSN vybavilo i tlumočníky z řad místních lidí.

Neměl jsi třeba chuť učit se jejich jazyk? Nebo to skutečně nebylo potřeba?

Zezačátku jsem se chtěl učit albánštinu, protože jsem pracoval se samými Albánci. Ale nakonec na to nedošlo, neměl jsem dost silnou motivaci. Navíc ten jazyk je tak náročný, že si ani nejsem jist, jestli bych byl schopný ho za tak krátnou dobu zvládnout na nějaké použitelné úrovni.

Říkáš, že jsi pracoval se samými Albánci. Jak si myslíš, že oni nahlíželi na Tebe, potažmo na ostatní lidi z mise, kteří jim přijeli do jejich země radit, jak si to tam mají zorganizovat?

Obecně platí, že Albánci i Srbové jsou už unavení lidmi, kteří se jim snaží pomoci tím způsobem, že jim vnutí svoji vlastní vizi. Je nezajímá nějaké to "my v Německu, nebo my ve Francii to děláme tak a tak". Oni by chtěli najít své vlastní řešení, takové, které se hodí právě pro ně.

Máš pocit, že práce, kterou tam děláte, má smysl? Že opravdu v něčem pomáháte?

(dlouhá pauza)

Tak jinak, Ty za sebe, máš pocit, že tam děláš smysluplnou práci?

No, musím říct, že minimálně co se týče té první mise, můžu být hrdý na odvedenou práci, protože výsledky jsou skutečně vidět. Vybudovali jsme a vypilovali jednotku složenou z elitních policistů, kteří jsou řekněme téměř na evropské úrovni.

V misi spolu musí fungovat lidé, kteří jsou z různých zemí, rozdílných kultur. Vznikaly kvůli tomu třeba nedorozumění a konflikty, nebo jste to spolu zvládali bez problémů?

Lidé spolu komunikují poměrně bez problémů, je to částečně dáno i tím, že pořádající mezinárodní organizace stanovuje určité standardy a postupy, které se musí dodržovat. Nicméně mnohem snazší je samozřejmě komunikace s Evropany. Překvapilo mě třeba, jak dobře si rozumíme s Francouzi, že máme podobný smysl pro humor, celkově jsme si hodně podobní s Němci a Rakušany. Jinak první pocit, který jsem tam měl, byl, že Češi a česká policie se vůbec nemá za co stydět.

Takže česká policie tam má dobré jméno?

Ve všech misích, kterých se účastnila, patřila česká policie mezi elitu s pověstí pracantů, kteří své práci rozumí, nebojí se pracovat a nehledají neustále důvody, proč něco nejde.

Na své první misi jsi strávil rok a půl, bylo to pro Tebe náročné období?

Každá mise je náročná, a to dlouhým odloučením jak od přátel a rodiny, tak i od vlastní kultury. Mně dokonce chyběla i česká krajina. Neustále se také pohybujete v cizojazyčném a řekněme hostilním prostředí, a i když bezpečnostní situace není taková jako např. v Afghánistánu, přece jen jsme si kontrolovali auta, jestli nám pod ně někdo nenainstaloval výbušný systém, občas bylo potřeba udělat obranu proti sledování… člověk prostě musí být ve střehu.

Během této Tvé mise nedošlo k žádnému konfliktu?

Během mise došlo k poměrně závažným pouličním nepokojům, při kterých bylo dokonce zabito několik lidí.

Ztráty na životech byly na místních, nebo na lidech z mise?

Ztráty byly většinou na místních, v jednom případě ale bylo zraněno i několik lidí z mise a jeden ukrajinský důstojník přišel o život.

Ty ses v tu dobu pohyboval někde poblíž?

Já jsem tam v tu chvíli nebyl, ale byli tam jiní Češi, kteří celou situaci zvládli výborně a někteří za to byli dokonce vyznamenáni medailemi.

Takže Ty máš takovéhle zkušenosti, ale i přesto ses rozhodl pro účast na další misi. Tvá druhá mise je organizována Evropskou unií a místem působení je opět Kosovo. Co je Tvým úkolem nyní?

Tato mise EU je technická a má za úkol zlepšit práci místních institucí a pomáhat jim v rozvoji. Já sám zde pracuji jako pozorovatel a poradce pro vyšetřování mezietnických konfliktů. Na starosti mám oblast kolem města Kosovská Mitrovice. To je velmi specifická oblast, protože severní část města patří převážně Srbům, zatímco jižní část je albánská. Z toho logicky vyplývá, že tam je mezietnické napětí mnohem silnější, viditelnější a řekl bych, že i více odůvodněné.

Ty jsi pozorovatel, to znamená, že se do případných konfliktů nijak nemícháte?

My můžeme nabídnout konzultaci a radu, ale pokud se místní policisté vysloveně nedopouští nějakých trestných činností, jako že by někoho bili, nebo uřezávali uši, tak zasáhnout nesmíme. Zasáhnout můžeme, pouze když dochází k ohrožování základních lidských práv. My bychom měli zasahovat jen v momentě, kdy je to vyloženě akutní, třeba když dají někomu pistoli k hlavě.

Uf, tak u toho bych nechtěla být. Pracovat se ale pořád nedá. Co děláte ve svém volném čase?

Na misi se dá volný čas trávit převážně dvěma způsoby. Někteří vydrží sedět celé hodiny na skypu s rodinou, jiní cvičí. S místními posilovnami to ale není jen tak. Vybavené sice bývají dobře, ale co se týče hygieny, ta je tam na žalostné úrovni. Ručník tu používá málokdo, sprchu často zrovna tak, jsou i lidé, kteří se ani nepřevlékají a ve stejném oblečení stráví i zbytek dne. Do jedné posilovny ale chodíme a tam dokonce mají trenéra. Je to Bosňák, ale je to profesionální trenér.

Dá se tam kromě posilování dělat i jiný sport?

Tahle mise má výhodu v tom, že se tam dá relativně volně pohybovat, takže se tam dost běhá…

Běhat se dá asi všude.

Běh se nedá dělat všude, třeba v Afghánistánu, tam se běhat nedá.

Nebo musíš běhat hodně rychle a kličkovat. (úsměv)

No, tak v Kosovu se běhá po místních parcích, nebo je poměrně oblíbené běhat mezi ploty vojenských základen, které jsou často dvojité a nehrozí tam útok toulavých psů, kterých je tam jinak opravdu hodně. Já sám chodím běhat ještě před úsvitem do města a nikdy si nezapomenu vzít do každé ruky kámen, kdyby si nějací psi dovolovali. Dalším problémem pro běhání je, že zejména v jižní části Kosova není příliš vyřešeno odpadkové hospodářství a tak jsou všude haldy smrdutých odpadků, které místní pálí v kontejnerech nebo přímo na ulici, což samozřejmě běžci na radosti také příliš nepřidá.

Myslíš, že pro běžnou práci v misi je důležité udržovat se v kondici?

Myslím, že to je důležité pro psychiku. Dokonce bych řekl, že to je pro psychiku stěžejní.

Takže čím Ti je hůř, tím víc běháš?

Dá se to tak říct.

V končinách, ve kterých se nacházíš, asi není od věci mít alespoň trochu zvládnutou sebeobranu. Jak jsi na tom se sebeobranou Ty?

No, sebeobrana se učí v nástupních školách policie. Já jsem ještě navíc dělal 8 let musado a kondičně i box.

V čem Ti to pomohlo?

Myslím, že musado je optimální pro policejní nebo vojenskou práci. Musado je totiž moderní bojový systém a varianta, kterou jsem cvičil já, byla vynalezena a uzpůsobena právě pro policejní a vojenské použití. Takže ten systém byl vytvořen z původních bojových umění jenom za tímto účelem. Neobsahuje mnoho meditačních technik, je jednoduchý, aby se ho mohl policista naučit, protože se nepředpokládá, že bude před výkonem služby 13 let studovat bojová umění. Tento systém je zjednodušený i proto, že kop z výskoku v otočce je sice výborná věc, ale udělat to po desetihodinové směně ověšený všemi hejblátky na opasku, nebo v případě vojáka dokonce s baťohem, je prakticky nemyslitelné.

Takže kdybys s někým přišel do osobního střetu, myslíš, že bys byl schopný se o sebe postarat?

Myslím si, že ano.

Ale ono je asi něco jiného natrénovat si něco v tělocvičně a pak to skutečně použít…

To je pravda, proto jsem taky cvičil box. Box tím, že je to kontaktní sport, naučí člověka perfektně nastudovat vzdálenosti, naučí ho, jaké je ránu dostat a dát. Ale musado není sport. Jediná jeho pravidla vycházejí z logiky lidského těla a z logiky strategie. Musado tedy učí člověka prakticky uvažovat a toho si na něm cením nejvíc. Učí ale také nemít přirozené zábrany v sebeobraně, což pokládám také za velmi důležité.

Jirko, život na misi Ti přinesl mnoho nových poznatků, zkušeností a také dovedností. Zážitky, pro které jsi sem přijel, jsi určitě získal. Přesto, neměl bys ještě chuť po ukončení této mise zkusit nějakou další? Třeba zase v jiné zemi?

Dokážu si to představit, ale uvidíme, jak se bude vyvíjet můj další život. Když má člověk rodinu, asi nejede na misi do Afghánistánu. A pak, nerad bych se stal tzv. mission junkie…

Mohou být mise návykové?

Ano, pro někoho mohou být drogou. Sám pár takových lidí znám.

Až se vrátíš a znovu budeš pracovat tady na kriminálce, bude pro Tebe zkušenost z mise nějakou výhodou?

Výhodu vidím minimálně v tom, že člověk získá rozhled a některé kontakty. Dnes vím, že když budu potřebovat něco hodně akutního v Německu nebo ve Francii, tak to může být otázka telefonátu.

A Tvé další plány po návratu?

Mám cíle soukromé a cíle pracovní.

Soukromé si nech, pracovní nám řekni.

Chci pokračovat v práci, kterou jsem dělal, případně postupovat dál.

Tak ať se Ti daří. Chceš ještě něco dodat?

Tahle otázka se vždycky klade na konci výslechu.

No, výborně. Takže chcete ještě něco dodat?

Ne, výslech jsem četl, s jeho zněním souhlasím a jako platný ho podepisuji.

---

Tváře Kosova:

---