Petr Března - nový český
profesionální kulturista?

Pokud byste měli vybrat českého kulturistu, který v letošním roce nezávodil, a přesto o něm bylo nejvíce slyšet, byl by jím bezesporu Petr Března. Dost možná se také stane, že Petr Března bude tím, o kom bude nejvíce na českém kulturistickém poli slyšet i v budoucnu. Jak se dívá na profesionální ligu IFBB? Je pro něho nedosažitelná, nebo jsou slova Miloše Šarčeva, který ho tímto směrem navigoval, možnou realitou? O tom i o řadě dalších témat jsme s Petrem mluvili v závěru minulého týdne v jeho posilovně v Rumburku.

Petře, ty pocházíš přímo z Rumburku?

Z Jiříkova, to je 5 km odsud, tam jsme si teď postavili domeček. Naskytla se nám možnost získat výhodně pozemek, tak jsme začali stavět...

Neuvažoval jsi někdy, že bys bydlel ve městě?

No, přemýšleli jsme o Železném Brodě, kde jsem poznal svoji ženu. Tam jsme poprvé o stavbě domku přemýšleli, také jsem zkoušel shánět nějaký pozemek, ale byly dost drahé v porovnání s tím, jaké jsou tady.

A navíc, víš, jak to je, máš auto, stejně si můžeš jet, kam chceš. My jsme teď hodně v Liberci, kde zařizujeme obchod s oblečením Uncle Sam, což je největší město, jaké bych si pro sebe dovedl představit. Máš tam i veškeré vyžití, co se týče nakupování, kultury, je tam i vše hokejového pro mého kluka...

...asi budu skákat z tématu na téma, ale pokud se nepletu, ty jsi ho vozil jeden čas den co den na tréninky...

...ano, do Děčína.

Jak je to daleko?

Tak 45 km. Každý den jsme jezdili, jak to šlo, pak třeba dvakrát týdně trénoval tady v Rumburku a 4krát do týdne v Děčíně.

Kolik je synovi a kde hraje?

Je mu 14 a je brankář.

Daří se?

Zaplaťpánbůh ano, daří se mu! Teď má za sebou dva hokejové kempy, vrátil se a včera jsme už zase byli na tréninku. Jsem zvědavý, jak to půjde klukům letos. Poslední dva roky, co hrál za Děčín, nebyli moc sehraní, protože při povodních před lety měli na stadionu nějakou potopu a nastala dvouroční pauza, takže se nehrálo. Pak to nějak poskládali a začíná se ukazovat, že je trenéři dali opravdu dobře dohromady, že jim to začíná jít... tak jsem zvědavý.

Netáhneš ho třeba i do posilovny?

Ale jo, on tam chodí pořád. Teď přes prázdniny je v ní stále, což je dobře.

U toho mě napadá, dáváš takhle mladému klukovi i nějaké suplementy, aby mu pomáhaly?

Jo, měl nějaké celou minulou sezónu, vlastně od doby, co spolupracujeme s Frantou (Nádvorníkem, majitelem společnosti Extrifit; pozn. red.), měl gainery a teď i nějakou kloubní výživu. Když má v tréninku takový zápřah, potřebuje doplňovat spoustu věcí, minerály, vitamíny, hlavně energii, aby mu to šlo a dobře rostl a zlepšoval se.

Dáváš mu třeba i věci jako kreatin a podobně?

To už ne, jen věci vyloženě okolo energie, gainer před zápasem a po něm. A myslím, že se to vyplatilo, protože ostatní kluci takhle připravení nejsou, jsou to ještě děti, nechápou, co potřebují, jejich rodiče o tom nic nevědí...

...a zbytečně se takových věcí bojí. Každopádně pojďme konečně na moje připravené otázky, konkrétně zpátky o pár měsíců ke tvojí cestě do USA.

Návrat k USA

Jak na tebe působil Hidetada Yamagishi?

Byl vážně super. (úsměv) Já jsem si myslel, že to bude brát tak, že ho otravujeme... Víš, jak to myslím, že přijede nějaký Března z Čech a bude na obtíž... Ale on byl úplně v pohodě, když jsem mu navrhl, aby s námi šel na večeři, rád se připojil a byla s ním sranda.

Když jsi do USA letěl, měl jsi perfektní formu...

...neřekl bych, že byla perfektní...

...a on měl krátce před závody. Když jsi stál vedle něho, jak jsi viděl jeho a jak sebe?

(ticho) ...ptáš se mě, jestli...

...jak ses cítil? Že jsi vedle něho úplným začátečníkem nebo tak, podívej, mám paže stejné jako on, v tomhle bych ho dal, v tomhle taky...

Tak to víš, že jo, že jsem sledoval, kde ztrácím. Ale u profíků je to tak, že na první pohled se ti to třeba nezdá, ale když jdeš do detailů, vidíš, že mu prostě nic nechybí. Určitě ne jemu jako k celku. Má třeba vůči jinému profesionálovi menší ruce, ale jinak jako celek... je perfektní. On sám o sobě nemá nic špatného, je symetrický, prostě hezký. To víš, že jsme v tu chvíli jasně konstatovali, že moje spodní polovina těla... stojí za prd. A i proto jsme na ni zaměřili trénink, na který jsem ale teď kvůli nějakým zdravotním starostem nemohl nastoupit.

Co ti je, bylo?

Nachlazení, angína... Já jsem zkoušel trénovat, ale nejde to, když tě chytne nemoc, jsi 14 dní rozhozený. Pak přišlo ještě něco se zády a tak jsem vlastně už třetí měsíc mimo trénink. Spíš jsem si ale řekl, že počkám, dám se pořádně do kupy a pak najedu na trénink zase natvrdo.

Další moje otázka k USA už možná v některém z tvých článků, kde jsi svůj pobyt popisoval, padla. Ale stejně: můžeš porovnat fitka tady a tam?

My jsme byli vlastně jen ve dvou posilovnách, v Gold’s Gymu ve Venice a potom v Koloseum Gymu u Miloše Šarčeva, všechny ostatní jsme spíš míjeli jen po cestě, většinou až pozdě večer. Ale i třeba po desáté večerní jsi přes skla viděl, jak jsou ty velké haly narvané, jak je v nich pořád plno a přitom jsou ohromné, větší než kdekoliv tady.

Neplánujete do USA další cestu?

Ano, my jsme se v podstatě domluvili, že tam pojedeme zase příští rok. Miloš Šarčev říkal, že by bylo dobré tam zkusit nějakou soutěž... Uvidíme, jak všechno dopadne. Uvidíme. Ono záleží na zdraví, na financích, není to jen o rozhodnutí, že já chci.

Práce a soukromí

Kde pracuješ, co tě živí a v minulosti živilo?

Za začátku jsem byl zaměstnán u mého otce, který podniká v kovovýrobě, dodává komponenty společnosti, která dělá krbová kamna. Tam jsem byl vlastně 4 roky od doby, co jsem skončil školu. Pak jsem se snažil začít podnikat. V té době byl boom DVD, která začínala na trhu a já si otevřel půjčovnu v Železném Brodě, zároveň jsem po večerech hlídal na diskotéce.

Půjčovna se rozběhla velice dobře. Ve městě byly v té době celkem tři, ale majitelé to nedělali dobře... Já jsem byl hodně velký fanoušek do filmů, měl jsem v tom přehled, měli jsme stále samé novinky. Takže jsme se zaběhli, ostatní videopůjčovny padly a dařilo se nám. Pak ale přišlo takové to internetové stahování, vypalování a všechno šlo do kopru. Půjčovnu jsme měli vlastně tři roky a ten třetí už byl bída. Potom jsem byl nějaký čas zpět u táty, to byl pro mě vždycky takový záchytný bod, do doby, než se mi naskytla možnost tady v Rumburku, kde se otevíralo fitko. Nejdříve jsem tu byl jen jako zaměstnanec a pak jsem si ho pronajal celé.

A ještě jsem zapomněl, že jsem prodával - a prodávám - sportovní oblečení. Tady v Rumburku jsme otevřeli obchod nejprve u jedněch známých, co nám pronajali domeček mimo centrum - já jsem neměl moc peněz na reklamu, tak o nás lidé moc nevěděli a chodili k nám třeba jen ti, co nás znali z posilovny a tak. Potom mě to začalo trochu nervovat, začal jsem přemýšlet jinak, a protože jsem se bavil i s lidmi, co úspěšně podnikali a říkali mi, abych se nebál vyššího nájmu, tak jsme se přestěhovali na frekventované lepší místo a je to opravdu znát.

Jaké oblečení?

Uncle Sam. Jejich značka je hodně spojována s kulturistikou, mně hodně sedla, prostě co se týče módy, když jsi a nebo i zrovna nejsi ve fitku, tak mi přirostla k srdci.

Jak se tvojí posilovně daří?

V podstatě je to stále tak, že máme ještě pořád nové zákazníky, i teď přes léto, a tak nesleduji zase tak velký prázdninový pokles. Jsem ale zvědavý, protože jsme tady vlastně ještě nezažili zimu, jaké to bude.

Děláš i osobního trenéra?

Snažím se, ale teď přes prázdniny v posilovně moc nejsem. Mám tam kluka na brigádě, takže se jen snažím doplňovat suplementy, občas se tam ukážu, ale jen málo.

Zmínil jsi, že jsi pracoval i jako ochranka na diskotéce...

S mým bratrem, co dělá pro bezpečnostní agenturu, jsme jezdívali hlídat na různé festivaly, koncerty, večírky, ale postupně mě to přestalo bavit, protože to jsou dlouhé akce, a když jsi pryč celý víkend a zároveň třeba v dietě, tak to nejde.

Stávalo se ti na těchto akcích, že ses dostával do fyzických konfliktů?

Já osobně nepamatuji, že bych měl na koncertech nějaký problém. Spíš třeba když jsme hlídali Rolling Stones, tak tam byla taková tlačenice, že lidé omdlévali a to jsme se z ochranky měnili spíš na záchranku, tahali je ven, nosili jim vody... Ale jinak na diskotékách ano, tam, člověče, třeba i osoby, které by na to nikdy neměly, aby šly do fyzického konfliktu, do tebe skákaly...

Pojďme někam jinam, k tvojí rodině... Říkal jsi, že máš manželku a jedno dítě?

Dvě děti. Dominik je přivlastněný, toho jsem poznal s manželkou Kačkou. A teď máme malou holčičku...

Kolik jí je?

Dva a půl. Měl jsem z toho strach, protože ona byla ze začátku takový neposeda, hrozně řádila, v noci nespala, pořád se probouzela. Ale teď, jak začíná krásně mluvit, je super, jak je zvídavá, pořád se ptá, hodně mi chce pomáhat... Zrovna včera jsem dělal na zahradě nějaký věšák na prádlo, zabetonovával jsem sloupy a ona pořád, že mi bude pomáhat, nosila lopatu, kameny, maltu mi chtěla míchat... (smích)

Dokážeš na ni být i přísný?

Nooo... (ticho) Těžko. A těžko to pak nesu. Takže jsem přísný málokdy, to už fakt musí být. My jsme si ji trochu rozmazlili, ona si všechno vybrečí a to je špatně. Ale to víš, já s tím žádnou zkušenost neměl, to byla naše princezna. Ale na druhou stranu je hodná, není taková, že by se třeba nepodělila o něco s ostatními dětmi, to ne...

Trénink

V kolika jsi začal cvičit?

Někdy v 15 letech. Ale cvičil jsem už možná v 7. nebo 8. třídě, ale to bylo takové domácí, začal jsem třeba zvedat staré těžké napařovací žehličky od mámy, nebo jsem bral bráchovi činky, když nebyl doma a blbnul jsem s nimi. Brácha měl posilovnu s kamarády, ale já do ní nesměl, protože jsem byl jen malý brácha, co pořád otravoval... Cvičit víc jsem začal pak vlastně ve chvíli, kdy jsem měl jít na internát a všichni kolem mi říkali, počkej, tam bude šikana. Tak jsem z toho měl strach a chtěl jsem mít sílu. S tréninkem mi tenkrát pomáhal pan Dostál, který teď závodí za náš oddíl.

Jak přicházely první pokroky?

Já jsem se na střední škole seznámil s klukem, který se v tu dobu připravoval na závody. Řekl mi, že bych se na ně mohl připravit také. Já byl v té době spíš hubený, ale závodit jsem strašně chtěl. Nakonec se nás začalo připravovat pět kluků za Wellness Club Liberec - David Furka, Pavel Starec, Petr Michek, Tomáš Brabenec a já - pomáhal nám Pavel Vojáček, se kterým mám dodnes velmi dobrý vztah. K závodům jsme došli jenom tři. Tehdy závodil Štěpán Knot, byl obrovský, já jsem na něj koukal a říkal si, co tam dělám... tenkrát jsem se zařekl, že musím být příští rok taky takový...

To bylo v roce...?

To byly první juniorské závody v roce 2000.

Pamatuješ si ze svých začátků nějaké věci, které jsi třeba v tréninku zkoušel a které jsou ze současného pohledu... úsměvné?

Jo, jo. Třeba jsme jednou byli v Řecku na dovolené a tam byl nějaký prodavač, co dělal gyros. Měl obrovské ruce, perfektní bicepsy. Tenkrát mi říkal, že dělá 100 opakování izolovaných zdvihů o koleno, ať to tak dělám taky. A já přijel domů a pořád 100 opakování, bez sérií, bez navyšování...

Už to ale neděláš...

Už ne. (smích) Já jsem tenhle cvik na dlouho úplně vyřadil, ale teď jsem ho zase do tréninku zpět dal - jednoruč na Scottově lavici, baví mě to.

O tvých slabinách jsme trochu už mluvili, ale stejně: v čem se musíš nejvíc zlepšit, na čem je potřeba pracovat tak, aby...

...aby to bylo dobré?

Myslím, že se budu určitě muset zlepšit jako celek, ale co je potřeba vůbec nejvíc, jsou nohy a celá spodní polovina těla. Tu jsem zpočátku hodně zanedbával, proto má vršek takový předstih. Ale zaostávají i ruce, a to kvůli tomu, že byly určitou dobu mojí předností a přestal jsem jim tolik dávat.

Myslíš, že ve chvíli, kdy se na nohy zaměříš, to půjde?

Jo.

Já to mám vyzkoušené, vlastně už před republikou jsem trénink se zaměřením na nohy zkoušel, jel jsem je 3krát týdně, na střídačku těžce a lehce, a za ten měsíc a půl byly vidět změny, výsledky. Mám teď od Franty udělaný výborný trénink, kterému jsem ze začátku sice nemohl přijít na chuť, ale postupem času se mi zalíbil a těším se, až se teď dám do pořádku a pořádně na něj najedu.

Jaká je tvoje aktuální váha?

123 kg.

A váha v Americe?

119 kg.

A abychom byli kompletní, tak jakou jsi měl kdy nejvyšší?

134 kg.

Pracuješ i na své aerobní kondici?

Ne, nebo jen málokdy. Třeba jsem chodil hrát s kluky hokej, ale to je jednou za týden. Že bych měl pravidelnou aerobku, to ne. Mně stačí, když hlídám malou, to je pak pro mě třeba na vycházce aerobka pořádná. (smích) Já ale od jisté doby, co jsem začal kulturistiku opravdu brát takovým způsobem, jsem na ostatní sporty úplně rezignoval. Jakákoliv jiná činnost pro mě není dobrá.

Abys neshodil ani gram? (úsměv)

Ano. Je to tak, no. Ale asi to tak musí být. Obzvlášť u mě, stačí, abych ušel pár kilometrů, a mám dvě kila dole a večer z toho stresy. (smích)

Mimochodem, zaslechl jsem, že jsi v tréninku hodně silově zaměřený...

Ne,že bych to sám hrotil, chtěl překonávat nějaké číselné hranice, ale spíš to to tělo zvládá, samo mě žene, abych si přidával, a pokud se to zvládá a jde s tím odvést perfektní výkon, tak proč ne. Jsem schopný udělat hodně kloudně provedených opakování s vysokou vahou, ale teď postupem času jsem zjistil, že mi na určité partie, třeba bicepsy, vyhovuje dávat střední váhy a větší počet opakování, že tím docílím daleko lepšího pocitu.

Velké váhy, o kterých jsi mluvil... jaká to jsou čísla?

Třeba teď jsme nedávno točili nějaké video, když jsem dělal ramena - tam bylo na multipressu 160 kg, asi 6 nebo 7 opakování. Bench-press dělám opakování do 220 kg. Já ale teď, jak nejsem v tréninku, si na to moc nevzpomínám, nikdy jsem to moc neřešil, nepočítal. Prostě si přidávám, byl jsem zvyklý tam dávat po kotoučích, dokud to šlo, a jestli je tam 200, 180 nebo 220 kg, jsem neřešil.

Víš váhy pro mrtvé tahy a dřepy?

Mrtvé tahy jsem nikdy moc nedělal, ale pokud ano, tak s 250 kg, víc ne. Dřepy nejvíc 310 kg, ale v multipressu.

Nenapadlo tě zkusit někdy silovou soutěž?

Napadlo, ale bojím se... Zúčastnil jsem se soutěže v bench-pressu a tam jsem dal, i když jsem měl bolavý loket, 215 kg. Zkoušel bych to, ale mám strach, že si něco udělám. Nechci riskovat zranění jen kvůli tomu, že bych si tímhle něco dokazoval.

Jídlo a suplementace

Jídelníček si připravuješ sám, nebo ho s někým konzultuješ?

Co se týče přípravy na závody, tu nechávám plně v rukou buď Pavla Vacka, nebo právě teď začínám spolupracovat i s Frantou. Vždycky jdu prvně za nimi, co a jak dělat. Ale v objemu jsme to nikdy moc neřešili, jedu si většinou podle svého, podobně jako v dietě, jen ve větším množství.

Co znamená „větší množství“?

V dietě dělám ze začátku nějakých 400 - 500 g sacharidů a 200 - 300 g bílkovin a pak snižuji, dělám vlny, v uvozovkách hladovím, i když tam mám třeba kilo masa denně. V objemu se snažím dávat víc sacharidů, tam není problém dát třeba 1200 g rýže denně, hodně masa, proteinů...

Počítáš si pak bílkoviny, sacharidy?

Bílkoviny se snažím držet na 2 g na kg váhy, sacharidy tolik neřeším, většinou navařím kilo rýže a co sním, to sním. Pak jsou tam samozřejmě gainery, proteiny...

Kolik z denního příjmu bílkovin tvoří běžná strava a kolik suplementy?

Je to tak půl na půl, jak kdy, podle času, možností. Většinou dávám třeba 700 g masa a zbytek v proteinových suplementech. Samozřejmě i BCAA a aminokyseliny... po hrstech. (smích)

Řešíš, jaké druhy proteinů dáváš v jakou dobu?

Ani ne. Jsem zvyklý na věci od Franty, tak si dávám sice šedesátku po tréninku, ale jinak pořád jen 80 nebo 90procentní proteiny. Spíš řeším chuť. Třeba nikdy mi nechutnala vanilka, ale teď se jí nemůžu nabažit. Tím, jak piješ pořád čokoládu nebo jahodu, tak jsem na ni úplně zapomněl a teď naopak nechci nic jiného.

Jak se vlastně jmenuje tvoje dcera?

Viktorie.

A skutečně pije Viktorie jahodový protein?

Vážně pije. (smích) Ale nesmí to vidět manželka. Já jí dávám jen ochutnat, ne, že by toho pila litry, ale ochutnává ráda. A vlastně teď se i naučila, že chce nosit jen věci Uncle Sam, zrovna dneska se oblékala a že nechce nic jiného. (smích)

O soutěžích

Sleduješ současnou českou kulturistickou scénu?

Já na to koukám spíš jenom z hlediska konkurence a pak na to, co se dozvím u tebe na webu. Zajímá mě to, ale nejsem úplně ten typ, co by se pídil po každém závodníkovi... pokud tedy není před závody. (smích)

Tady za barem v posilovně máš odborníka na profesionální scénu IFBB, ty ji sleduješ?

Ano, zajímá mě hodně. Docela teď sleduji Kevina Levroneho, na něj koukám denně, překládám si jeho texty, protože dělá dobré věci, pokroky. Docela bych rád, kdyby se dokázal dostat do formy, jakou míval, a něco ještě předvedl. To byl můj velký vzor, favorit.

Když jsi býval mladší, určitě jsi na profi scénu koukal jako my všichni ostatní, jako na něco nedosažitelného. Jak se na ni díváš teď?

No, já se na ni dívám pořád takovým způsobem, že je to nedosažitelné, protože jsem se vždycky díval jen na ty nejlepší a ti takoví prostě jsou.

Ale nestává se ti, když se díváš na výsledky profesionálních soutěží - a teď nemyslím Mr. Olympia ani Arnold Classic, ale běžné profi soutěže - že si u finalistů řekneš, jo, ti jsou dobří, ale podíváš se na další v pořadí, u nichž si myslíš: vedle nich bych mohl v pohodě stát?

Neříkám si, že bych tam mohl stát v pohodě. Ale říkám si, že už to není takový rozdíl... (smích) Ono to rozdíl je. Ale už ne takový.

Kam mířím se svými otázkami: když se podíváš na sebe v blízkém budoucnu, kde se vidíš?

Já bych chtěl každopádně závodit příští rok. Záleží ale na rodině, na financích, jak vše budeme zvládat. V podstatě od doby, co máme malou, ani ta příprava na Ameriku nebyla nic lehkého. S malou je to prostě těžké, ale kdybych měl prostor, myslím, že bych se mohl připravit lépe než letos a... Nechtěl bych se zúčastnit závodů jen proto, abych se zúčastnil. Když už někam jít, tak abych mohl bojovat o finále nebo o přední místa.

Je ti 27 let, kde vidíš svoji budoucnost za více než pár let...?

To je to, v čem já si vůbec nevěřím. Když jsem to slyšel třeba od Miloše Šarčeva, on mi psal - a já se tomu směji - že můžu být i na Olympii, když budu chtít, že můžu být dobrý. On, a vlastně i Pepa Adlt, mě přirovnávali k Dennisu Wolfovi, když přišel do USA, říkali, že jsem podobný případ. Sám se divil, proč jsem nějakou soutěž výš nezkusil. No... nevím, ještě nevím.