Pavel Lemmer - rozhovor

Dalším letošním mistrem ČR, kterého jsem navštívil se svým fotoaparátem a otázkami 5. června ve východočeském Jičíně, byl mistr Moravy a ČR pro rok 2009 v kategorii sportovní kulturistiky do 82,5 kg Pavel Lemmer. Ačkoliv Pavel soutěží již od roku 1991, nenalezl jsem o něm v přípravě rozhovoru nikde příliš informací a jak mi později sám potvrdil, nikdy se o něm dosud nepsalo, proto jsem byl velmi rád za možnost položit tomuto patrně nejpřipravenějšímu závodníkovi letošního mistrovství ČR v Jihlavě řadu otázek a být i u jeho tréninku. Co vše jsem se dozvěděl a jak vypadá mistr ČR mimo soutěžní pódium na tréninku? Vše se dozvíte v rozhovoru níže a v přiložené tréninkové fotogalerii.

Pavle, k našemu rozhovoru jsme se sešli v Jičíně v posilovně sportovního areálu necelé tři týdny poté, co ses stal poprvé ve své kariéře mistrem České republiky v kulturistice. Pověz nám hned na úvod, jaké jsi zažíval pocity při vyhlašování výsledků a co pro tebe titul mistra ČR znamená?

Před vyhlašováním jsem cítil velkou nejistotu a očekávání, popravdě jsem ani nevěřil, že vyhraji, takže jsem byl hodně překvapený a hodně šťastný. A co pro mě vítězství znamená? Po těch letech snahy veliké zadostiučinění, že jsem si sám dokázal, že na to mám. Jak sám sobě, tak doufám i někomu jinému. Takových lidí, kteří pochybovali, bylo dost, takže věřím, že už nyní nemají důvod pochybovat.

Je faktem, že sobotní semifinále vyhrál Jozef Furin, podařilo se ti tedy přes noc ještě více doladit formu na nedělní finále, kde jsi již vyhrál jednoznačně obě zbývající kola?

Já doufám, že se mi to povedlo, i když to bylo poprvé, co jsem se připravoval na dvoudenní závod, vždycky to dříve bylo jen na jeden den. Poprvé jsem si to tedy zkusil již na mistrovství Čech, kde se mi zdálo, že to vyšlo a myslím si, že mi to vyšlo dobře i na mistrovství republiky, kde byla forma načasovaná tak, abych byl v sobotu v dobré formě a v neděli v ještě lepší.

Když jsme rovnou narazili na téma rozdělení závodu do dvou dnů, jak ti z pohledu závodníka vyhovoval model dvoudenního šampionátu, který běžně platí na zahraničních soutěžích?

Když jsem zjistil, že bude soutěž uspořádána takto, měl jsem nejprve obavy, ale i když nemohu říci, že by mi to nějak vyhovovalo, nebo naopak vadilo, tak jsem to zkrátka zvládnul a myslím si, že dobře. Takže pokud se mi povede podobně i do budoucna, tak mi to rozhodně vadit nebude.

Jak se ti líbil celý závod v Jihlavě co do stránky pořadatelské a divácké?

Popravdě řečeno jsem letos kvůli čtyřleté přestávce vše kolem sebe až tak nevnímal, ale co se týče organizační stránky závodu, neměl jsem naprosto žádný problém.

V souvislosti s bojem o absolutního vítěze na mistrovství ČR bylo často zmiňováno i tvé jméno reprezentující patrně nejlepší formu z celého šampionátu, avšak souboj o titul absolutního vítěze se nakonec rozpoutal mezi Ondřejem Mlakou a Františkem Hufem. Neměl jsi pocit, že bys měl stát při finálním souboji na místě jednoho či druhého ty?

Nemyslím si, že bych nemohl bojovat o absolutní titul, ale rozhodčí usoudili, že to bylo jinak, tak to bylo jinak. Rozhodně mě to nemrzí a také si nemyslím, že bych byl jednoznačně nejlepší, takže z tohoto pohledu to beru tak, jak to bylo.

Týden po mistrovství ČR jsi rozšířil řady českých reprezentantů a odcestoval na mistrovství Evropy do Srbska, kde jsi v tvrdé konkurenci vybojoval skvělé finálové čtvrté místo. S jakými ambicemi jsi ale do Srbska sám odjížděl? Jsi spokojený se svým umístěním?

Musím říct, že jsem spokojený, nechtěl jsem jet na jeden den semifinále, ale po prezentaci jsem při pohledu na ostatní závodníky byl psychicky dost dole, až mě musel Oleg Zhur obrazně řečeno profackovat, protože jsem si moc nevěřil. Byl bych rád i za vstup do finále, proto bylo pro mě čtvrté místo ještě něco navíc. Ne, že bych pochopitelně nebyl rád za medaili, myslím si, že jsem tak daleko od bronzové nebyl, ale jsem spokojen.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o tvůj první start na mistrovství Evropy, rád bych se tě zeptal, jaké zážitky sis z tak vrcholného kulturistického šampionátu přivezl?

Bylo to opravdu poprvé, kdy jsem byl někde soutěžit v zahraničí, takže se mi moc líbila celá ta parta, byl to dobrý kolektiv, fungoval opravdu dobře, nebyl nikdo, kdo by se nějak „vymykal“ nebo se stranil, to se mi opravdu líbilo. Co se týče soutěže, byla pro mě zážitkem sama o sobě, že je to mistrovství Evropy a že jsem se dostal poprvé soutěžit do zahraničí. Dalším zážitkem pro mě bylo, že mi diplom předávala Juliette Bergmann, což byla jedna z osobností, které ve světě frčely v době, kdy jsem s kulturistikou začínal. Pro mě to byl obrovský zážitek ji vidět naživo a podat si s ní ruku. Já jsem takový, že osobnosti pro mě opravdu něco znamenají, jak z kulturistiky světové, tak i naší.

Získal jsi díky letošnímu zisku titulu mistra ČR i prvnímu startu na mistrovství Evropy další motivaci do soutěžení a nové cíle, kterých bys chtěl dosáhnout?

Určitě jsem získal a hlavně, jak jsem již říkal, dokázal jsem si, že není nemožné se prosadit. Pokud všechno bude tak, jak si přeji, je pro mě další cíl medaile z mistrovství Evropy. Takže chuť do toho mám a motivace je dost.

Prozraď nyní našim čtenářům nějaké informace o sobě: odkud pocházíš, kolik ti je let a jak velká rodina tě na závodech podporuje?

Je mi 38 let a pocházím z nedaleké vesnice Nemyčeves. Podporu nyní v rodině mám, vždy tomu tak nebylo, ale moje současná manželka pro mě má pochopení, takže i díky tomu, že už konečně cítím podporu z rodiny, která když není, tak se to nedá dělat naplno, věřím, že ještě pár let budu soutěžit a doufám, že dobře. Hlavní podporu ze strany manželky tedy opravdu cítím. Také tchýně, která mi zezačátku vůbec nefandila a nechápala, proč to dělám, úplně otočila a třeba mé webové stránky jsou do velké míry její zásluhou, hodně mi s nimi pomohla. I brácha mi hodně fandí a jezdil se mnou po závodech. A konečně maminka, letos tedy nemohla, ale když může, tak se jede podívat a fandí mi. Nesmím zapomenout ani na děti, synovi je už 18 a také mi fandí hodně, dcera je ještě malá, tak to asi úplně nechápe, ale po mém umístění mi dávala najevo radost.

Vzpomeneš si ještě dnes po všech letech tréninku, jak ses vlastně poprvé ocitnul v posilovně?

To bylo tady, jak jsme byli před chvílí na tréninku, v jičínské posilovně, když ještě byla stará posilovna. Dělal jsem dříve lehkou atletiku a byl jsem v tom tehdy doma takový rebel. Když jsem vystoupil z autobusu po příjezdu ze školy, tak jsem šel na atletický trénink, který trval 3 hodiny, a když trenér odešel domů, tak jsem potají vlítnul do posilovny a byl jsem pak v 11 doma jako na koni. (smích) No a tak to bylo od pondělí do pátku, než jsem si zničil kolena, ale paradoxně, když mě dnes třeba vidí lidé dřepovat, tak je to na moji postavu opravdu dost a to nepoužívám žádné bandáže, takže se lidé diví, že mi to kolena vydrží. Já si někdy v 17 letech prakticky zničil chrupavky v kolenou, že jsem nemohl ani chodit, ale dostal jsem se z toho právě posilováním. Zničil jsem si je atletikou a celkovým přetěžováním, protože v ní byla hromada odrazů při tréninku sprinterském a dálkařském a do toho jsem ještě chodil do posilovny, takže jsem si dával zabrat. Když jsem se z potíží dostal, začal jsem dělat dřepy dobře technicky (hodně mi v tom pomohl Pepa Švub, když jsem se k němu dostal do České Třebové). Kolena mi prakticky do dnešní doby drží, nemám s nimi problémy.

Na svých stránkách píšeš, že kulturistika je tvůj život. Bylo tomu tak vždy, nebo ses dříve věnoval aktivně i dalším koníčkům? Přece jen sis po své první soutěži dal od kulturistických závodů na dobrých 10 let pauzu.

Kulturistika je celý můj život. O mně se nikdy nepsalo, takže to nikdo neví, ale kulturistika mě uchvátila někdy v šesti letech poté, co jsem viděl film se Stevem Reevesem. Začalo to kliky, shyby a pitím mléka. (smích) Pak jsem si doma udělal nějaké lavičky. Takže já prakticky od šesti let cvičím, nejprve doma, než jsem se dostal do první posilovny, mezitím jsem samozřejmě dělal i jiné sporty, fotbal a atletiku. K soutěžní kulturistice jsem se dostal, když jsem odešel za svou první ženou do Ústí nad Orlicí a skončil tak s atletikou. Věděl jsem, že v nedaleké České Třebové je závodnický oddíl, takže jsem hned první týden po přestěhování vyrazil do České Třebové hledat oddíl.

Když jsem již zmínil tvoji první soutěž, prozraď našim čtenářům, o jakou soutěž se tehdy jednalo, ve kterém roce proběhla a hlavně, kdo tě přivedl na myšlenku se na kulturistické závody připravit?

Bylo to v roce 1991 v Hořicích, bylo mi 19 let a na krajském přeboru jsem obsadil v nejlehčí váhové kategorii druhé místo. Za měsíc jsem pak v Chomutově zkusil i juniory, ale tam jsem skončil čtvrtý. Na myšlenku závodění jsem přišel já sám, když jsem ještě bydlel u rodičů a cvičil doma, sháněl jsem o kulturistice, co se dalo, hlavně literaturu. Dřív nic nebylo, jednou za rok nějaká ta ročenka, ale pak v časopise Trenér vycházely články, které tam shodou okolností psal právě Pepa Švub (v tu dobu jsem ho ještě neznal). V časopise také byly fotky závodníků a já se s nimi chtěl porovnat.

Takže to tedy nebylo tak, že by tě například pan Švub na závody přesvědčil?

Ne, ten mě z toho zrazoval. (smích) Nevím, jestli to mám říkat, to je taková pro mě úsměvná historka. Když jsem přišel do posilovny v České Třebové, tak tam chodili jednou týdně kondiční kulturisté trénovat s trenérem a vždycky po nich v 6 hodin, když končili, chodil Pepa Švub se svými svěřenci. Já jsem chtěl soutěžit a trenér kondičních kulturistů mě poslal za Pepou Švubem, že on by mě mohl připravit. Když jsem za ním tehdy poprvé přišel, prohlédl si mě a řekl mi, ať chodím tak ještě minimálně rok s kondičkáři a pak ať případně přijdu. Mě se to tehdy dotklo. Já nevypadám ani dnes vůbec jako kulturista, natož tenkrát, když jsem měl nějakých 65 kilogramů. Tak jsem se na to příští týden připravil jinak. Vzal jsem si tílko, pořádně se napumpoval, a když on přišel, tak jsem si stoupnul na druhý konec posilovny a bylo vidět, že jsem ho zaujal, protože si mě hned zavolal a prakticky takhle to začalo. Asi tak za měsíc jsem pak šel na soutěž. (smích)

Proč ses pak k soutěžení vrátil až po deseti letech? Ostatně celá tvoje kariéra je prostoupena několikaletými pauzami. Nejprve 10 let, poté soutěž v roce 2001 a další 3 roky přestávka, následně soutěžní sezóny 2004 a 2005 a opět 4 roky pauza až do letošních jarních soutěží…

Musím říci, že u mě to nebyly žádné finanční důvody, jaké slyším u jiných závodníků, protože já si osobně myslím, že to až tak o penězích úplně není, samozřejmě jsou potřeba, ale ne zase až tak moc. U mě to byly spíše osobní důvody. Vlastně jsem se zanedlouho po první soutěži rozváděl, pak jsem se oženil podruhé, což netrvalo dlouho, protože já nedovedu být dlouho sám, ale pak to nešlo. Bral jsem ohledy na druhé a vždycky jsem si říkal, že se už připravím, ale nešlo to. Prostě jsem neměl podporu. Já jsem to zkoušel vlastně už v roce 1994, to ani nemám na stránkách, ale to nestojí za řeč, protože jsem se zrovna rozváděl a na závody jel zrovna v tom nejhorším. Potom jsem se konečně nachystal v roce 2001, byl jsem spokojený s umístěním na kraji, ale trochu mě zklamalo umístění na mistrovství Čech týden potom. Sice jsem pak nepauzoval kvůli tomu, ale zase v tom bylo to, co jsem říkal, prostě neměl jsem k tomu podmínky v rodině. Nechci to samozřejmě svádět na rodinu, ale já jsem takový, že si věci hodně beru a snažím se vždy brát ohled na druhého, i když dnes už vím, že to asi tak dobré zase není. Člověk to často zjistí, až když je pozdě, ale já doufám, že pro mě ještě ne.

Změnila se v průběhu 18 let tvé závodní kariéry nějak tvoje předsoutěžní příprava pod vlivem zkušeností a nových vědeckých poznatků o výživě, nebo máš od počátku svůj osvědčený postup, kterého se celá léta držíš?

Takový ten základ zůstává stejný, ale jinak jsem se tuto sezónu přesvědčil, že není dobré dělat delší přestávky, alespoň pro mě ne, protože člověk stárne a tělo se v přípravě chovalo trošičku jinak než naposledy. Snažil jsem se tedy začínat s přípravou jako vždy, ale po pár týdnech jsem zjistil, že to tak nepůjde. Dříve jsem neměl problém v předsoutěžní přípravě udržet svaly, ale teď jsem se v jedné chvíli začínal úplně ztrácet, takže jsem musel celou přípravu přehodnotit a trochu přizpůsobit. Jestliže jsem dříve byl v přípravě přibližně na nějakých 300 gramech sacharidů v průměru, tak teď to bylo nějakých 500 gramů. Dřív jsem se v méně energetických dnech dostával třeba až na 100 gramů sacharidů denně, ale letos jsem si to nemohl dovolit. Když jsem snížil pod 300, tak jsem již mizel.

Tvé jméno je bez jakýchkoliv nadsázek nerozlučně spojeno s maximální kvalitou svalstva i extrémním vyrýsováním, na letošním mistrovství ČR jsi byl patrně nejpřipravenějším závodníkem. Proto bych tě rád požádal, abys nám alespoň ve zkratce popsal svoji předsoutěžní dietu co do její délky, tak i složení.

S dietou začínám oproti jiným klukům asi poměrně brzy, protože se nechci ocitnout v bodě, kdy bych si uvědomil, že to nestíhám a že už s tím nejde nic dělat. Takže začínám hned po Novém roce. Celý rok se ale držím nějakého vzoru, ale samozřejmě si mezitím dám bez problémů i nedovolená jídla. Někdy po Novém roce začínám stravu již kontrolovat do té míry, že mám absolutní přehled o všem, co přijímám. Finální dieta, kdy již začínám cyklovat sacharidy, začíná 8 - 10 týdnů před soutěží. Co se týče složení diety, letos jsem kuřecí moc nejedl, vsadil jsem na hovězí maso, hodně dobře se po něm cítím a musím říci, že mi i hodně chutná (smích), což se o kuřecím říci nedá. Takže hovězí maso jsem jedl až do závodů. Jinak během roku jsou pro mě hlavním zdrojem bílkovin vejce, na nich jsem vyrostl. Jím je také pořád a dokonce teprve až nějakých 4 - 6 týdnů před soutěží začínám vyhazovat žloutky. Kromě posledního týdne před soutěží si ale i tak za den jeden nebo dva žloutky dám. Ze sacharidů používám během celé diety těstoviny, celozrnné pečivo i brambory. Pak samozřejmě poslední dny diety na nacukrování používám rýži a racio chlebíčky.

Jakou část úspěchu má na svědomí tvůj trénink? Používáš nějaké speciální tréninkové postupy, které ti pomáhají zlepšit tvrdost a definici svalů?

Já si myslím, že je to hlavně tím, jak dlouho trénuji, ale u tréninku nohou bych si dovolil říci, že to tak je. Trénink nohou je u mě něco úplně jiného, než jsme viděli dnes, tam je to myslím ještě o dost slušných vahách a vysoké intenzitě, ten trénink prakticky absolvuji s krátkými přestávkami, dohromady 24 sérií s přestávkami mezi 30 - 60 sekundami, víc ne. To je myslím i jeden z hlavních důvodů, proč jsem i většinu roku v takové slušnější formě a nemám pak problém se v předsoutěžní přípravě dostat do ještě lepší formy, přechod pak není takový krutý.

Prozradíš nám, jaké doplňky výživy a zejména jaké spalovače používáš v předsoutěžní dietě?

Letos jsem na doplňky výživy vsadil dost, hlavně díky tomu, že jsem získal nějaké peníze od sponzora pana Jenčka, který je mým zaměstnavatelem a také mi fandí. Dal mi na pokrytí větší části doplňků výživy. Letos jsem vsadil hodně na glutamin, poslední týdny před soutěží jsem pak užíval větvené aminokyseliny, samozřejmě karnitin a co se mi vždy v přípravě osvědčilo, nevím, jestli to tak mám jenom já, tak užívání velkého množství CLA. Pak samozřejmě také proteiny a v objemu se neobejdu bez gaineru.

Jak se liší tvoje soutěžní a mimosoutěžní hmotnost a kolik měříš?

Měřím 174 centimetrů, v objemové fázi jsem se vždy pohyboval na 87 - 88 kilogramech, ale letos se mi podařilo dostat až na 92 kilogramů, což je moje maximum, víc mi nejde. Dříve jsem soutěžil v kategorii do 75 kilogramů, letos se mi povedla soutěžní váha kolem 80 kilogramů, kterou jsem si udržoval v průběhu všech jarních soutěží.

Máš po stránce extrémní kvality a definice svalů mezi českými nebo světovými závodníky nějaký svůj vzor?

Určitě. Zřejmě to sice málokomu něco řekne, ale hodně let pro mě byl vzorem Paul Jean Guillaume, černošský závodník v 80. letech, který soutěžil mezi profesionály a také vážil jen něco přes 80 kilogramů, měl extrémně kvalitní a tvrdé svaly. Dále se mi líbil i ve své nejlepší formě Francis Benfatto.

Jsi nyní již velmi zkušeným závodníkem, který se navíc aktivně zajímá o zdravou výživu a snaží se prostřednictvím svých stránek informovat o našem sportu i širokou veřejnost, proto bych tě poprosil, zda bys neupozornil naše čtenáře z řad začátečníků a mírně pokročilých, jakých nejčastějších začátečnických chyb z oblasti tréninku a výživy je třeba se vyvarovat?

Co se týče tréninku, co vidím v posilovně, ti mladí kluci si buď nechtějí, nebo se bojí nechat si poradit. Přijdou do posilovny a zdvihají zbytečně vysoké zátěže a takový trénink k ničemu není, akorát se tím ničí. Myslím si, že pokud nevědí, co by měli cvičit, měli by se zeptat a nechat si poradit. V každém fitcentru by měl být zodpovědný trenér, který by jim měl umět poradit, ale bohužel to vždy tak není, to je také má zkušenost.

Ve výživě to bude podobné. Když jsem začínal, snažil jsem se si toho co nejvíce přečíst, ale dnes, když slyším v posilovně ty mladé kluky, neznají naprosto úplné základy, které by měli znát ještě dříve, než vůbec sáhnou na činku. Není to vždy jejich chyba, ale oni kolikrát nemají ani snahu se něco dozvědět. Takže by to opravdu chtělo snahu a ne jen jít bezhlavě do posilovny, ale nejdříve si o všem něco zjistit. Na druhou stranu takoví, co mají opravdu zájem, si třeba něco zjistí, ale jsou do toho tak zapálení, že hned od začátku zbytečně sází hodně na doplňky výživy a zase chybí základ. Kolikrát mají takové doplňky, které já během roku nemám, ale co se týče základní stravy, je opravdu špatná. Pravidelnost stravy a její dodržování jsou pro ně cizí pojmy a navíc třeba vůbec nevědí, co jedí. Oni se diví, že nepřibírají, a když se jich tedy zeptám, kolik přijímají bílkovin a kolik sacharidů, tak nevědí, nejsou schopní si sednout a spočítat si to, nemají vůbec přehled. Proto si myslím, že opravdu alespoň ze začátku by toto měli mít pod kontrolou, nikdo po nich nechce, aby pořád seděli s tužkou a papírem, ale měli by mít představu, kolik toho jejich tělo potřebuje a kolik toho opravdu snědí.

Kulturistice jsi zasvětil celý život, prozraď nám, co je pro tebe na tomto specifickém životním stylu i soutěžení tou největší motivací, která tě žene kupředu?

To bych chtěl někdy sám vědět. (smích) Nevím, jak bych to nazval, je to zkrátka tím, jak moc mě to již v těch šesti letech uchvátilo. Já třeba nemám potřebu někde chodit a předvádět se na veřejnosti, ale to soutěžení a ctižádost něco dokázat mezi těmi závodníky, to mě stále pohání. Já prakticky od dětství nepřetržitě sportuji a chci něco dokázat a věřím, že tohle je to, co umím a že v tom něco dokáži.

Jak se ti daří skloubit tento časově náročný životní styl závodního kulturisty s rodinou a prací? Čím se mimochodem živíš?

Daří se mi to těžko, pracuji v soukromé firmě Fabio produkt u pana Jenčka v Holíně, vyrábíme mimo jiné rostlinné potravinářské oleje, já pracuji ve výrobě. Je to práce časově náročná, někdy i fyzicky a psychicky, je hodně zodpovědná. Dělám dvanáctihodinové směny a každý čtvrtý den noční směnu, takže mi to dává docela zabrat především v předsoutěžním období, kdy musím trénovat prakticky kdykoliv to jde. Tehdy trénuji již opravdu každý den, kdy můžu. Na rodinu už pak zbývá čas opravdu jen po večerech a tak nelze než se spolehnout, že to manželka vydrží. (smích)

Komu bys chtěl prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkovat za pomoc a podporu ve své kulturistické kariéře?

V první řadě bych chtěl určitě poděkovat manželce, dále bratrům Jiřičovým, u kterých trénuji a kteří mi vytvářejí podmínky k přípravě. Pak bych chtěl samozřejmě poděkovat i mému zaměstnavateli panu Jenčkovi, který mě v přípravě finančně podpořil. Nesmím zapomenout poděkovat rodině za celkovou podporu.

Děkuji ti, že sis udělal čas pro náš rozhovor a trénink a přeji ti hodně zdraví a pěkných zážitků jak na soutěžních pódiích, tak i se svou rodinou.

Fotogalerie z tréninku: