Renata Ticháčková - rozhovor

Po minulém rozhovoru s letošním absolutním mistrem ČR Františkem Hufem Vám nyní přináším rozhovor i s absolutní vítězkou mistrovství ČR pro rok 2009 Renatou Ticháčkovou, kterou jsem vyzpovídal 28. června v Českých Budějovicích. Renata se v rozhovoru vedle svých zážitků a dojmů z mistrovství ČR i Evropy mimo jiné věnuje také tréninku problematických ženských partií a způsobu předsoutěžní diety, proto si nenechte ujít mnoho užitečných postřehů a rad od naší nejlepší závodnice v bodyfitness pro tento rok.

Renato, po zisku titulu mistryně České republiky z minulého roku se ti na letošním mistrovství ČR podařilo jak titul ze své kategorie bodyfitness nad 164 centimetrů obhájit, tak k němu přidat i titul absolutní vítězky. V následném videorozhovoru několik okamžiků po vyhlášení jsi neskrývala své velké dojetí a radost, proto bych se tě rád zeptal, co pro tebe zisk titulu absolutní mistryně ČR v bodyfitness osobně znamená?

Co pro mě znamená? Když jsem tento sport začala dělat, nikdy jsem nepředpokládala, že bych to někdy mohla dotáhnout až sem. Pamatuji se, že když jsme začali jezdit na soutěže, obdivovala jsem všechny ty holky, které měly to, co nyní já. Chodila jsem kolem nich s očima navrch hlavy a přiznám se, že jsem jim hrozně záviděla. Opravdu, také jsem si přála tak vypadat a myslela jsem si, že to nikdy v životě nedokážu. Také to ale trvalo pěkně dlouho, teď mi je 27 let a soutěžím od nějakých dvaceti, jedenadvaceti let. Proto ta radost, mně přišlo úplně neuvěřitelné, že se to stalo. A že jsem řekla, že jsem to nečekala? Já to opravdu nečekala, upřímně ne, protože jen vysoké holky v mé kategorii byly zastoupené absolutní mistryní Moravy i absolutní mistryní Čech a porazit takové holky a ještě k tomu přidat i absolutní titul, to je prostě mazec! (smích)

Očekávala jsi sama při porovnávání vítězek jednotlivých kategorií v boji o absolutní titul, že rozhodčí vyberou jako absolutní mistryni ČR právě tebe?

Asi se budu opakovat a spousta lidí to vidělo, ale to jsem také opravdu nečekala. Dokonce mi pak bylo řečeno, že mi prý při vyhlášení vypadlo z úst něco jako „ty vole“. (smích) Pocity mě otočily k divákům, nečekala jsem to, začaly se mi třást ruce, nohy, nevěděla jsem ani, co mám dělat a jak se mám chovat, jestli mám vzít pohár a zvednout ho nad hlavu, nebo ho vzít a odejít… v tu chvíli jsem si opravdu řekla, že to všechno, co to stálo, za to opravdu stojí, tedy ne jen jedna tvrdá příprava, ale všech těch sedm let. Bylo to úžasné.

Jak se ti líbil celý šampionát v Jihlavě co do úrovně tvých soupeřek a počtu závodnic v bodyfitness, tak i po organizační stránce vzhledem k novému modelu dvoudenního mistrovství republiky?

Co se týče holek, bylo jich opravdu hodně, což se mi líbilo. Je trochu škoda počtu fitnessek, protože tam to všechno začalo a myslím si, že kdyby fitness bylo nadále a bodyfitness ne, tak že by tam ty holky musely být. Ale jinak se mi líbí, že to nijak neupadá, přihlašují se úplně nové závodnice, letos tam bylo spousta nových tváří a zkrátka mě se ten sport líbí, já to mám ráda i vše kolem toho jako líčení a česání, to jak ty holky o sebe dbají, to je to, co se mi na tomto sportu tak líbí, že ač musíme rvát ty těžké činky a máme mozoly jako chlapi, tak ve finále je závodnice krásná holka, která se chce líbit. A nový model dvoudenního mistrovství? Kdybych si to nevyzkoušela už předtím na Evropě, tak jsem z toho asi celá vyplašená a nevěděla bych, co mám dělat. Tam jsme si to všechno vyzkoušeli, co se týče superkompenzace a odvodnění. Předtím jsme totiž byly vždy zvyklé se po soutěži nacpat jídlem a napít a najednou jsi nesměl. Takže ty ses celou dobu těšil na něco, co ti ještě na další den seberou a ve finále zjistíš, že za dalších 14 dní odjíždíš na Evropu, takže si ten víkend člověk nemůže zdaleka tak užít, jak by chtěl. Ale jak říkám, když jsem si to již jednou vyzkoušela, tak mi to už nevadí. Holky tam na to docela nadávaly, ale…

…aniž bych si dovolil osobně dvoudenní model nějak hodnotit, tak jedním z hlavních důvodů, proč se spojilo mistrovství ČR žen s muži (čímž vznikla nutnost dvoudenního klání) bylo to, že na loňském mistrovství ČR žen bylo 30 diváků…

…aha, no vidíš, to jsem si ani neuvědomila. To je pravda, protože ti lidi v Jihlavě byli naprosto bezvadní. Co jsem koukala, tak dokonce i lidé, kteří se v tom běžně nepohybují, nahlas fandili a vyvolávali čísla, to se normálně na našich závodech neděje. Lidé byli super a bylo jich hodně, to se mi líbilo.

O dva týdny později jsi na mistrovství Evropy žen v Bratislavě skončila v nejvyšší kategorii bodyfitnessek na sedmém místě, s jakými ambicemi jsi do Bratislavy sama odjížděla? Získala jsi díky svému umístění další motivaci?

Odjížděla jsem tam s tím, že jsem si myslela, že jsem oproti loňskému roku lepší, takže jsem se nebála toho, jak to dopadne. Neřešila jsem to a každému jsem říkala, že tam odjíždím, protože se tam těším a protože mě ten závod baví, ne protože chci medaili, s tím jsem tam určitě nejela. Samozřejmě ale finále by si přál asi každý. To, že jsem skončila už podruhé za sebou sedmá, čím to může být? Ty ostatní holky tam mně přijdou jako přes kopírák, to je jedna symetričtější než druhá a tu symetrii tam já prostě nemám. Z druhé strany se mi ale moc líbí, že vysoké bodyfitnessky nejsou tak objemné, tam je konkurence co do kvality, ne co do objemu. Takže to by se ještě dalo, udělat tu tvrdost a vyrýsování, nemusí tam být ty velké svaly, to je hezké, to se mi líbí. Samozřejmě ale pak, když se člověk dozví, že skončil za finálem, loni o jeden bod, letos o dva body, tak to ho zamrzí. Ale ten druhý den jsem si užila, protože jsem se na celé ty závody dívala a ty holky byly opravdu výborné, Soňa Kopčoková, která vyhrála, byla tak neuvěřitelně vyrýsovaná a s kvalitními svaly, že tam už člověk opravdu může jen říci „klobouk dolů“. Co se ale týče nové motivace, tak té mám já vždycky dost, mě ten sport prostě baví. Příští týden ještě odjíždím na dovolenou, ale hned po návratu bych chtěla začít pořádně makat a když to půjde dobře, určitě se na tu nominaci na mistrovství světa půjdu postavit, takže to určitě nevzdávám!

Prozraď nám, jak probíhala a kolik času zabrala příprava na vrchol jarní sezóny?

Docela ráda bych řekla, že mě překvapilo, když jsem potkala na květnovém mistrovství Čech kamarádku, se kterou jsme soutěžili a ona se mě zeptala, kdy jsem začala s přípravou. A když jsem jí řekla, že v lednu, tak na mě valila oči, proč tak dlouho. Tak jsem se jí hned zeptala, jak dlouho to drží ona a prý, že jen dva až dva a půl měsíce. Já bych to v životě nestihla, nikdy! Buď jsem tak…tlustá (smích), že potřebuji tak dlouhou dobu na přípravu nebo opravdu nevím. Ale je to asi také dané tím, že já potřebuji čas, protože vím, že těm ženám ty svaly nedrží tak jako těm chlapům, takže potřebuji ten čas na to, abych byla v klidu. Když přípravu nestíhám, tak mám hrozný stres a nervy a o to jde vše hůř, tělo hůře spaluje. Takže já budu ráda, pokud budu nachystaná již měsíc dopředu a pak si můžu ještě dát hovězí a nebudu z toho mít těžkou hlavu.

Vedle posledních dvou sezón, ve kterých jsi startovala v kategorii bodyfitness, jsi dříve soutěžila ve fitness, proč ses rozhodla pro přestup do bodyfitness a v čem ti tato kategorie osobně vyhovuje více?

Úplně prvním impulsem k tomu přestupu byly právě zdravotní problémy, mám potíže se zády a s kyčlemi, takže tím to začalo, ale nebudu tady lhát, abych vykládala, že je to jen kvůli tomu. Samozřejmě ta konkurence na Evropě je obrovská a já jim nestíhám s těmi akrobatickými prvky. Já to naprotahuji, kliků jim udělám, kolik si budou přát, ale lítat vzduchem já nezvládám. Takže druhou logickou možností byly závody v bodyfitness. Já jsem vlastně po tom fitness chtěla původně úplně přestat soutěžit, takže jsem si ostříhala vlasy úplně nakrátko, aby mě to nelákalo, nechala jsem si udělat tetování, abych opravdu už nešla závodit. Ale nějak se to zlomilo, kamarád z práce mě přemlouval a já pořád ještě říkala „ne, ne, ne“, ale pak do toho právě vstoupila ještě právě Bára Benešová a začali jsme nějakým způsobem spolupracovat a to už bych si nedovolila to vzdát. Navíc Bára mi řekla, že si mě bude jezdit kontrolovat a hlídat a že pokud to k něčemu bude, tak se pak nějak domluvíme. A tohle když mi někdo řekne, tak já to nemůžu vzdát. Když ti takový člověk nabídne, že když ti to půjde, tak ti dá doplňky, jaké se budeš přát, ale musíš makat, tak o to více člověk makat chce, aby dokázal, že to opravdu zvládne.

Čím si mimochodem osobně myslíš, že je způsobený obrovský odliv závodnic z kategorie fitness v posledních letech?

Čím? To je snad úplně jasné a víme to všichni. Vzhledem k tomu, že jsem si to navíc i sama vyzkoušela, tak vím, že mnohem snazší příprava je bez gymnastických tréninků a bez trénování volných sestav, když víš, že si můžeš dát tvrdý trénink a pokud chceš hubnout, tak si půjdeš sednout na kolo. Nemusíš se trápit tím, že jdeš třikrát týdně (a potom už každý den) na nějakou gymnastiku, i když jsi unavený z diety. To bodyfitness je mnohem snazší a můžeš se soustředit mnohem více na postavu. Další věc, to mluvím spíše asi za sebe, já měla z těch volných sestav hrozné stresy, že to nezvládnu. A upřímně, nestalo se mi ani jednou, abych tu sestavu odjela na závodech přesně tak, jak jsem ji měla natrénovanou. Čím jsem byla starší, tím ten strach byl větší a já už odcházela na sestavy a celá jsem se třásla. Naopak závody v bodyfitness si nyní přímo užívám. Já se nestydím před lidmi, mě nedělá problém se tam otočit. Takže si to užiji, soustředím se na to a nemám stres z toho, že přijde nějaká volná sestava, kterou si ten závod úplně celý pokazím.

Pojďme ještě dále, věnovala ses před fitness a bodyfitness i jiným sportům?

Já jsem vlastně sportovala odmalička. My jsme to měli v rodině pěkně rozdělené. Sestra má problémy s klouby, já mám problémy s dýcháním a mám alergii na zvířata. Moje maminka miluje zvířata a to já nemohla, ale táta zase celý život trénuje a to zase nemohla sestra kvůli kloubům. Takže u nás se to tak pěkně rozdělilo, že máma se sestrou jezdili na koních a cvičili psy a já jsem s tátou začala posilovat. Tím jsem začala dělat tenhle sport. Jako úplně malinká jsem ale kvůli dýchání kvůli astmatu začala hrát tenis, od nějakých šesti let až do osmnácti. Docela jsme i jezdili po různých soutěžích, závodech, turnajích, dostala jsem se pak i do fáze, že jsem o prázdninách chodila na tréninky dvakrát denně, protože…a to je přesně ono. Já totiž neumím dělat sport rekreačně. Já to neumím. Pojedu si v zimě zalyžovat, ale to je tak všechno. V létě pojedu raději nějak k moři se válet, než když mi někdo nabídne, že pojedeme v létě někam na kolech na dovolenou. Já nepojedu, mě to prostě nic nedá. Já musím dělat sport úplně na doraz a mít v něm nějaké výsledky, nevím, jestli to je dobře, ale nejsem rekreační sportovec. (smích)

Vzhledem k tomu, že je tvůj tatínek stále aktivní soutěžní kulturista, jsi tedy byla hned od počátku v „nejlepších rukou“?

Tak samozřejmě tatínek mě všechno naučil, od něj byl ten první impuls. Ale se závoděním to bylo trošku jinak. Moje první závody proběhly po prvním roce trénování a co si tady budeme vykládat, byla jsem tady na Laguně v Českých Budějovicích poslední a s pláčem jsem odcházela domů. A postupně jsem toho tátu ale do závodění nastrkala já, řekla jsem mu, že když soutěžím já, tak on půjde také. On předtím závodil, když jsem byla malinká a teď se tomu nejprve bránil, ale pak nastoupil na mistrovství republiky a byl hned druhý a od té doby měl medaili téměř ze všech soutěží. Ale ano, on mě do toho tehdy „dokopal“ a to, co mi tehdy dal, se mu já nyní snažím teď zase vrátit, protože ty postupy a principy v přípravě se rok od roku mění. Takže on mi dal ty základy a já mu teď říkám ty nové věci, tak se navzájem tak pěkně doplňujeme.

Prozraď nám také, co tě jako dívku na tréninku s činkami a přísné životosprávě natolik zaujalo, že ses rozhodla u tohoto životního stylu zůstat a později si vyzkoušet fitness a bodyfitness i závodně?

Tak holky vesměs začínají sportovat s tím, že chtějí zhubnout a nebo když už štíhlé jsou, tak aby jim to i vydrželo. Proč to dělám já? Protože jsem blázen. Já ten sport nenávidím, ale nemůžu bez něj žít (smích), nemám k tomu více co říct. Nedokážu si představit, že nějaký den nepůjdu na trénink, tedy dnes mám volno a nejdu a jsem ráda, že si můžu odpočinout, ale večer mi bude pulsovat celá hlava a budu na nervy, že jsem nešla, že jsem něco zanedbala a v tom dnu tam něco chybělo. Jsem šílenec. Když si na to navyknu, tak ten návyk tam je a nedokážu se jej zbavit. Lidé už mi říkají, že bych se měla naučit odpočívat, ale já nemůžu. Nemůžu jít netrénovat. I když se mi nechce a říkám si, že přece dnes nemusím, tak ten pocit po tréninku, vždyť ty to přece sám znáš. Ten pocit, když se zničíš na tréninku a brní tě celé tělo. Já ten pocit miluji a chybí mi, když tam není.

Každopádně soutěžní bodyfitness na vrcholové úrovni není jen o zdravém životním stylu a cvičení, ale v samotném závěru přípravy i o velmi tvrdých dietních postupech a fázi odvodnění, jak sama zvládáš poslední náročné týdny a dny před soutěží po stránce psychické i fyzické?

Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale nejhorší stavy mám v průběhu přípravy, nikdy ne v posledním měsíci před závody. Já se těším na poslední měsíc, ani ve snu by mě nenapadlo, že mám na něco chuť nebo že bych porušila dietu. I poslední týden si užívám, jednoduše proto, že to končí. Ty si to musíš umět užít proto, že to máš za sebou, že jsi to dokázal a nevzdal. A to, že odvodňuješ a nejprve nemáš žádné cukry a pak máš zase žízeň? Vždyť to k tomu přece patří! Jinak bychom to nedělali, kdybychom to neměli rádi.

Jak se liší tvá obvyklá hmotnost v mimosoutěžním a soutěžním období? Jinými slovy udržuješ se ve formě celý rok? Jaký jsi pro zajímavost zaznamenala nejvyšší váhový exces?

(klení)…to nemůžu říct, to mě Bára zabije. (smích) Bylo to tehdy, je to už strašně dávno, už si to ani nepamatuji a zkrátka letos v lednu jsem do přípravy nastupovala s váhou…fakt jako po Vánocích!...82 kilogramů. To tam vůbec neříkej, napiš třeba 72. Soutěžní váha pak byla 61 kilogramů. Už to nikdy nechci zažít, stalo se mi to poprvé a naposled. Fakt mi to přes ty Vánoce ujelo, to bylo po té nominaci na mistrovství světa, kdy jsem dostala nápad, že se za 5 týdnů nachystám na svět a strašně mě to skolilo. Byl to pak o Vánocích opravdu výpadek, ale věděla jsem, že se od ledna začínám chystat, takže jsem na to byla stoprocentně připravená a věděla jsem, že těch 20 kilogramů dolů dostanu a nebyl to problém, ale už to nikdy neudělám. Takže i když si teď dám pizzu nebo něco nezdravého, jako že si to dám, tak mám za úkol dělat alespoň hodinu kardio, abych to nějakým způsobem spálila. Nechci se tím hnout z těch 68 – 70 kilogramů, které mám teď.

Jsi u nás v ČR jedna z nejvyšších, ne-li vůbec nejvyšší závodnice v bodyfitness, proto nám prosím pověz, kolik měříš a zda-li se případně odráží tvá výška i ve tvém tréninku v rámci nutnosti specifického výběru cviků?

Tak já mám 175 centimetrů a vím, že jsou ve světě holky i větší a dokázaly to také. Myslela jsem si, že moje výška je handicap, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že to tak vůbec není, dokonce už nenosím ani nízké podpatky jako dříve, kdy jsem tu výšku chtěla trochu snížit. Naopak, buď se mění styl tohoto sportu a nebo mi zkrátka výjezdy ven otevřely oči, že ty vysoké bodyfitnessky jsou prostě hezké. Ale že by se měnil nějak můj trénink, to ne. Cvičím kompletně všechno, co ostatní, nemám s tím problém. Jediný problém je ten, že dělám asi mnohem hlubší dřep než holka, která má metr a půl (smích).

Když už jsme narazili na tvůj trénink, rád bych tě na tomto místě poprosil, zda-li bys zejména našim čtenářkám prozradila, jak sama přistupuješ k tréninku problematických partií, jako jsou hlavně zadeček, břicho a stehna.

Kdo mě zná, tak o mě ví, že právě zadek a stehna u mě byl největší problém. Kvůli tomu jsem dříve vždycky zůstávala vzadu, nevěděla jsem, co s tím mám dělat. Dokonce i sám Martin Novotný mi říkal, že to je genetika a nedá se s tím nic dělat. Je to blbost. Dá se s tím vždycky něco dělat, jenom musíš chtít. Moje první závody v uvozovkách „bez zadku“ jsou dva roky zpátky a čím to najednou šlo? Jednak se už člověk časem pozná a ví, co si může dovolit a zadruhé to byly cviky jako chůze do kopce a chůze do schodů, ale pořád, hotová vypalovačka, prostě pořád. I když ztratíte na objemu nohou, jako že to je samozřejmé, tak pokud ty nohy budou pěkné, pevné a vyrýsované, tak k tomu bude vypálený i ten zadek, ale je potřeba to opravdu vypálit, dřít a makat. Musím říct, že to byly opravdu dvě hodiny denně, kdy jsem chodila do kopce nebo cvičila na těch vysokých schodech na stepperech. A jídlo, samozřejmě. No a pak ještě tisíce a tisíce výpadů, myslím si, že neexistuje na nohy lepší cvik než výpady, ani dřepy nejsou tak dobré jako výpady, stejně jako různé varianty poloh chodidel. Takže výpady, chůze do schodů a do kopce. Na tom jsem udělala zadek.

Jaké jsou tvé nejoblíbenější aerobní aktivity a kolik času jim věnuješ v mimosoutěžním a předsoutěžní období?

Mě to baví. Někdy, když jsem unavená a vím, že mám jít na hodinový aerobní trénink, tak se mi chce trochu brečet, ale stejně jdu. Beru to totiž tak, že když jdu na stepper, kolo nebo běžící pás, tak jsem tam hodinu sama a já tam odpočívám. Nikdo na mě nemluví, všichni vidí, že šlapeš, takže si nedovolí rušit. Já tam jdu opravdu psychicky odpočívat. V mimosoutěžním období mě hodně baví běhat, ne venku, ale na páse. V tom soutěžním období pak vybírám věci, které fungují, takže si nepůjdu jen sednout na obyčejné kolo a točit nohama, ale půjdu na tu chůzi do kopce nebo na stepper s vysokými schody. A kolik času jim věnuji? V mimosoutěžním období chodím téměř denně na tu hodinku, protože mě chutná, tak to musím někde spálit (smích), kdyby mi tak nechutnalo, tak bych tak často nechodila. V přípravě pak věnuji aerobním tréninkům hodinu až dvě denně podle toho, jak to vypadá, kolik zbývá času do soutěže, kolik kilogramů ještě musí dolů a kolik je přes zadek (smích).

Pověděla bys nám prosím rovněž i pár slov ke stylu předsoutěžní diety, kterou před závody dodržuješ?

Obecně předsoutěžní dieta spočívá na bílkovinách a sacharidech, myslím si, že závodníci dnes už ani neuznávají jiný styl přípravy než ve znamení sacharidových vln a od toho se odvíjí také má příprava. Takže od ledna vyloženě „najíždím“ jen na rýži a rýžové chlebíky, kuřecí, krůtí a hovězí maso a zeleninu, přičemž ryby nemůžu kvůli alergii, tak ta pestrost tam trošku schází. Ale mám ráda zeleninu, miluji ledový salát s balsamikem, tím jsem schopná se večer u televize vyloženě zaplácat. Takže dieta je tedy jen na sacharidech a bílkovinách a řešení jejich vzájemného poměru podle toho, kolik vážím a jak se cítím. Přesný rozpis sacharidových vln tedy nemám, záleží i na tom, jaký byl trénink. Docela důležité bylo se naučit před ranním aerobním tréninkem jíst, to jsem dříve nedělala a naučila mě to až Bára, když jsme byli na FIBU. Nandala mi tam k snídani plnou mísu rýže a já na ní koukala jak blázen, ale za ty 4 dny tam, co jsem měla každý den alespoň 400 gramů rýže, jsem přijela o 4 kilogramy lehčí. To mě hrozně nakoplo a uvědomila jsem si, že jako závodnice kolikrát držíme úplně zbytečně nízko sacharidy. To je zbytečné. Ale holky se jich bojí a já se jich také bojím. Takže ony raději budou na mase a zelenině, protože na sacharidech mají pocit, že nezhubnou, ale ono je to kolikrát obráceně.

Není žádným tajemstvím, že tě sponzoruje firma All-stars, která je u nás zastoupená Bárou Benešovou, která tě navíc i trénuje, povíš nám proto nejprve, jak k navázání této spolupráce došlo?

To bylo docela zajímavé, já jsem vždy Báru znala jako závodnici a poprvé jsme se dostali do řeči až na soustředění před mistrovstvím Evropy v Srbsku, tehdy byla ještě Bára státní trenérka a byla tam s námi týden. Tam jsme se poznali a řešilo se, jak se chystáme na závody a já si všechny její rady se zápalem psala do notýsku, vše to mám ještě doma schované. Po závodech pak přišla řeč na to, jestli půjdu na svět a já jsem řekla, že nevím, jak to bude s penězi. Já se totiž setkala s výrobky All-stars ještě dřív, než jsem potkala Báru a co si budeme nalhávat, peníze na takové kvalitní doplňky zkrátka potřebuješ. Ona mi tedy nabídla, že pokud bych se chtěla nachystat, tak mi pomůže a na tom, jakým způsobem, se prý pak domluvíme. To bylo vlastně po tom, co jsem se ostříhala a říkala, že na závody už nikdy nepůjdu, ale tímhle jsem dostala impulz a pak jsem Báře sama volala, že bych chtěla poradit a zda-li nabídka spolupráce stále platí. Ona mi ale řekla, že takhle to nejde, že nejprve musím udělat, co mi řekne a za dva měsíce si to přijede zkontrolovat a pokud to bude vypadat dle představ, tak na poslední dva měsíce před soutěží dostanu doplňky, jaké budu chtít. Asi byla tedy spokojená, protože na ty poslední dva měsíce jsem opravdu dostala veškeré doplňky, které jsem potřebovala, aminokyseliny, spalovače, zkrátka všechno, co potřebuji k maximálnímu udržení svalové hmoty. Díky těmto nejkvalitnějším doplňkům se mi vše podařilo dotáhnout až do konce a tím, že jsem následně vyhrála poprvé i bodyfitness, tak tím se vše rozjelo, různé akce, vystoupení, exhibice a fotky, které se asi líbily, protože mi bylo nabídnuto ve spolupráci pokračovat v přípravě na další rok, tedy vlastně na letošek, kdy jsem již byla v jejich týmu. Smlouvu jsme teď po výhře absolutního titulu dále obnovili a proto já to teď nemohu vzdát, teď je to to, co já jsem si celou dobu přála, teď tam jsem.

Jaké konkrétní suplementy (a v jakém načasování) používáš v předsoutěžní přípravě?

Liší se to dle délky přípravy, pokud začínám už v lednu, tak jsou tam jiné aminokyseliny, jiné proteinové nápoje, jiné sacharidové nápoje, které jsou také důležité, jak jsme si už řekli. A vše z potravy zkrátka zvládnout v přípravě nejde. Jak příprava postupuje, tak mám nejlepší zkušenosti s Lipodexem a Aminotropinem, pak již vesměs nic jiného ani neberu. To jsou opravdu dva nejlepší doplňky, Lipodex je úžasný spalovač a Aminotropin jsou nejkvalitnější aminokyseliny, vyzkoušela jsem jich už opravdu hodně a tady to opravdu i cítím. Pokud ale jsem ještě několik týdnů před soutěží, tak miluji Intensity, to je pro mě před tréninkem naprostá bomba, už jsem si pak nedokázala ani představit trénink bez toho, cítím to, chutná mi to a Bára to moc dobře ví a teď mi nějaké doplňky poslala a už jen, že je mám doma vystavené na polici, tak se těším, až se vrátím z té dovolené a zase to všechno začne. Mám ty přípravky opravdu ráda a věřím jim. Proto jsem opravdu ráda, že u nich můžu být a myslím to opravdu upřímně.

Prozradíš nám, čím se živíš a jak se ti daří skloubit vrcholový sport s prací a partnerským životem?

(smích) Čím se živím? To je jedna z mnoha výhod, dělám osobní trenérku ve Sport centru Delfín, kde se zároveň i chystám na závody a kde probíhá celá moje příprava, takže se to dá pěkně skloubit. Když netrénuji klienty, mám čas na svůj trénink, pak si dám rychlou spršku a můžu zase rovnou do práce, takže mě naštěstí minuly nějaké půlhodinové přesuny do práce, zaplať pánbůh za to. Takže práce s vrcholovým sportem možná je. V partnerském životě už to je o něčem jiném, mám pocit, že na to hlavně není čas. Určitě by se to nějak dalo, ale je to trochu komplikovanější, se mnou hodně (smích), ale v té přípravě na to není čas. Vždycky říkám, že to nechám na to, až bude po závodech, ale v přípravě to nechci řešit, unavuje mě to. Přiznám se, že ani nevím, jestli chci někoho, kdo tento sport dělá nebo někoho, kdo ho vyloženě nedělá. Je výhoda, když máš přítele, který ten sport dělá a nebo se s tebou i chystá, ale z druhé strany, když oba držíte dietu, tak jste dennodenně v sobě. A to jsem si také vyzkoušela. (smích) A když ten sport naopak nedělá, tak to vše zase nechápe, to je také k ničemu. (smích)

Jaké jsou tvé nejbližší ať již sportovní či osobní a nebo snad i rodinné plány?

Protože tě nikdo nebude sponzorovat 10 let a čekat na tebe, co rok jsou nové holky, tak ten vrchol je dva, tři roky. Takže pokud je to nyní teprve první nebo druhý rok, tak to ještě určitě vydržím, protože mě to baví. Ale pak samozřejmě ano, je mi sedmadvacet, chci děti, chci se vdát, všechno, co tam patří, tam chci mít. Teď je ještě čas. Ale kdyby se něco takového naskytlo…(smích)

…třeba se po rozhovoru někdo ozve…

…ano, třeba se někdo ozve. (smích) Když někdo přijde, tak já budu jenom ráda.

Sleduješ aktuální dění v kulturistice, fitness a bodyfitness i prostřednictvím internetových portálů o kulturistice?

Ano, já tím žiji! Každý den u toho sedím a projedu ty tři, čtyři hlavní weby, zjistím, co je nového a běžím do práce. Každý den, ano. Různé akce, rozhovory, co se chystá, kde budou soutěže, v tom jsem profík. (smích)

Co bys nyní vzkázala jako absolutní mistryně České republiky v bodyfitness našim čtenářkám, které se rozhodují si bodyfitness vyzkoušet i závodně?

Není to med. (smích) Je to krásný sport a kdo má vůli, ten to dokáže. Myslím si, že ten, kdo chce makat, to dokáže, i když na to nemá genetiku. A já vím, o čem mluvím, protože jí tam sama fakt nemám.

Komu bys chtěla prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkovat za podporu ve tvém závodění?

Tak jsme u toho, Bára je pro mě sluníčko a moc dobře to ví. To je prostě člověk, který se rodí jednou za sto let, takže zaplať pánbůh za to, že ji máme a že ji mám i já, že si mě všimla a umožnila mi tohle. Pak táta, tam není co řešit, ten mě to naučil, dostal mě k tomu a ten za to všechno může. To, že jsem hysterická v dietě a kolikrát hodně, on vždycky pochopí a nikdy se na mě za to nezlobí. Pak samozřejmě maminka, která mě v tom také nikdy nenechá a uvaří mi, když je potřeba. A ještě jeden důležitý člověk a tím je pro mě moje sestra, té bych také chtěla hrozně poděkovat, protože je všechno, co mám. Ona je moje nejlepší kamarádka, moje psychická podpora, ona mi vždycky uvaří a pomůže. A pak mám ještě v práci jednoho kamaráda, který se mnou jezdí po soutěžích a vždycky mi pomáhá v tréninku, když se mi nechtělo a byla jsem vzteklá a naštvaná. Takže i Tomášovi bych chtěla poděkovat. To jsou pro mě nejdůležitější lidé v přípravě, se kterými to vše jde o moc snáz.

Děkuji ti, že sis udělala čas pro náš rozhovor a za všechny čtenáře a čtenářky našich stránek ti přeji hodně štěstí v životě sportovním, profesním i osobním.