Jiří Wagner - rozhovor

Posledním ze závodníků, kterého jsem při své jarní cestě za rozhovory s našimi reprezentanty a vítězi podzimních GP navštívil, byl finalista podzimního mistrovství světa v klasické kulturistice a mistr ČR v této kategorii z roku 2007 Jiří Wagner. Celé tréninkové setkání s rozhovorem se uskutečnilo 16. března v třineckém Queen Clubu Martina Doležela, se kterým naleznete rovněž krátký rozhovor níže ve článku. Dále můžete zhlédnout spousty tréninkových fotografií Jiřího Wagnera s jeho sparingem Markem Čierným (který je současně členem našeho diskusního fóra s přezdívkou Maroceps) a zhodnotit i jeho formu celých 9 týdnů před startem na Mistrovství České republiky 2009, které se uskuteční tento víkend v Jihlavě!

Jirko, na úvod našeho rozhovoru bych tě poprosil, abys nám o sobě prozradil několik základních údajů: odkud pocházíš, kolik ti je let a v jaké kategorii poslední roky soutěžíš?

Pocházím z Českého Těšína, je mi 28 let a závodím v kategorii klasické kulturistiky nad 180 cm.

Pamatuješ si ještě, jak vypadalo tvé první setkání s posilovnou?

Mojí první posilovnou byl sklep, kde se nacházelo pár jednoručních činek, nebyla tam ani lavička. V následujícím sklepu už byla nějaká benchová lavička, ale začátky jsem prožil skutečně po sklepech.

A jak ses tedy do prvního sklepa dostal?

Začínal jsem nejprve u sebe doma ve sklepě, poté jsem oslovil kamaráda, který chodil vedle do sklepa, který už byl trošku vybavenější, takže jsem se do cvičení dostal tak nějak sám. Prostě obrázky Arnolda Schwarzeneggera, ty mě provázely celý život. Začalo to někdy na učilišti, tehdy probíhaly alkoholové dýchánky, prošel jsem si vším: cigarety, alkohol, diskotéky, pařby, ale pak jsem si řekl: „Dost, v tomhle není budoucnost.“ Prostě to na mě přišlo, jednoho dne jsem si řekl, že ten starý styl života už vyhořel a je třeba něco dělat, trochu se hýbat a činky byly celkem po ruce.

Věnoval ses v mládí vedle činek i jiným sportům a zájmům?

Už na základní škole jsem byl veden ke sportu, reprezentoval jsem ji v atletice na krajské úrovni, čili běh, hod nějakým míčem, skok do dálky i vytrvalostní běh. Zkoušel jsem i hokej, ale tam mi přejeli bruslemi prst, takže jsem se k němu už nevrátil.

Co tě na tréninku s činkami a formování postavy tak oslovilo, že jsi této činnosti podřídil celý životní styl a později ji vyzkoušel i závodně?

Jsem svým pánem, nemusím se spoléhat na nikoho druhého, můžu si cvičit, kdy já chci, jak já chci, s čím chci já, nemusím se prostě ničím a nikým omezovat. Ne, že bych nebyl týmový hráč, ale v každém týmu je prostě někdo, kdo se jen veze, což já nepřekousnu. (smích) Činky jsou drogou, vyplavují se endorfiny, na kterých budeme všichni závislí, takže asi ty endorfiny. (smích)

Kdy a jak vznikla myšlenka připravit se poprvé na závody?

Když jsem začínal v těch sklepech, bylo tam všude spoustu plakátů kulturistů a každý jsme se k nim nějak přirovnávali, že chceme být takoví a makoví, a měli jsme svoje ideály. Pak jsem se dostal k tréninkovému deníku svého kolegy, který v něm měl zaznamenáno už nějakých 10 let svého tréninku a pořád na něm nebylo nic vidět (smích), tak jsem si řekl: „To tedy ne, za 3 roky ze mě musí něco být.“ Tak jsem dřel, dřel a dřel, až se v Českém Těšíně otevřela posilovna, do které jsem začal chodit. Tam se dva kluci připravovali na závody, jeden na juniory, a protože jsem ho chtěl hecovat, tak jsem se také připravoval, ale tajně. Na juniory jsem nakonec nešel, což byla chyba, protože forma tehdy byla docela dobrá. Ale řekl jsem si, že příště už to určitě zkusím, až získám ještě nějaké další informace.

Jak jsi prožíval celou svoji první předsoutěžní přípravu i první pózing na pódiu před publikem?

Nikdy jsem neměl tolik peněz, abych si mohl dovolit nějaké opravdu kvalitní proteiny a nejlepší doplňky, takže jsem se soustředil hlavně na to, abych uměl dobře pózovat, abych se uměl na pódiu „prodat“, zkrátka takové ty věci, které se nedají koupit, dřel jsem na sobě. První příprava byla opravdu ještě samé experimentování, byla to dlouhá a tvrdá dieta, ale forma byla pak opravdu excelentní. Před závody přišla obrovská tréma, to bylo něco neskutečného, ale na pódiu pak jako kdyby člověk lusknul prstem a okamžitě se projevil všechen exhibicionismus a užíval jsem si to tam naplno. Člověku také pomáhá, že jak mu svítí světla do očí, ani nevidí všechny diváky v publiku. Ale ta atmosféra, když slyšíš potlesk, to si člověk nekoupí.

Jakých umístění jsi ve své první sezóně dosáhnul a jak jsi s nimi byl spokojen?

Já byl spokojen, že jsem se na ty závody vůbec dostal. Tehdy jsem totiž ještě netušil, že není až takový problém se na závody dostat, ale že hlavní otázkou je, jak kdo vypadá. První závody byly Mistrovství severní Moravy v Bolaticích, kategorie do 90 kilogramů, což je taková zlatá kategorie. (smích) Bylo nás tam asi jen 5, ale když mi pak bylo řečeno, že jsem jasný vítěz, tak jsem tomu nevěřil, protože člověk si při pohledu na své soupeře spíše říká: „Co já tady vůbec dělám.“ Při vyhlašování mi běžela husí kůže po celém těle, všichni tleskají, ty stojíš nahoře na prknech, fenomenální pocit. Člověk si pak myslí, že vše už končí a konečně se nají, ale ono je před ním najednou další týden Mistrovství Moravy a Slezska. Tam už to bylo 3. místo, ale obrovský sál, 700 lidí, takže opět obrovská atmosféra, fotili jsme se tam i s Radkem Suchomelem, budiž mu země lehká. Tím jsem získal další postup na Mistrovství republiky a pak už se člověk prostě veze, pro mě byl cíl se tam pouze dostat, takže tomu, že se dostanu pak do finále, bych opravdu nevěřil a skončit nakonec čtvrtý mezi všemi těmi borci, kteří tam byli, bylo opravdu nad míru. Jak už jsem říkal, finance, které jsem já dal do přípravy, byly mnohonásobně menší než u borců, kteří stáli vedle mě. Navíc už byli ostřílení, takže to vypadalo tak, že si tam všichni říkali „ahoj“ a já jim „dobrý den“. (smích)

Na tvých webových stránkách jsem našel údaje, podle kterých ses jak v roce 2003, tak posléze i při svém návratu v roce 2007 připravoval na soutěže měsíc či méně. Čím je to způsobené? Udržuješ se v kvalitní formě i v mimosoutěžním období, nebo tě rodiče obdařili fantastickou genetikou?

Asi to bude hodně na rodičích, ale samozřejmě nic není pouze od přírody bez práce. Tak jako má někdo předpoklady nabírat kvalitní svalovou hmotu, tak já mám zase tendenci si držet nízké procento podkožního tuku, mám prostě dobrý metabolismus, který si ještě udržuji pravidelným stravováním, čili není to tak, že bych to celý rok nějak flákal. Pravidelně jím minimálně 6 jídel denně, někdy i víc, samozřejmě se starám, aby v každém jídle byla nějaká bílkovina, ať už je to nějaká pizza s kvanty sýra, nebo tvarohový zákusek, tak prostě vím, že tam ty bílkoviny jsou. Na množství energie ale nehledím, protože mám aktivit více, dělám ještě bojové umění, takže si metabolismus udržuji v nastartované formě, opravdu pracuje. Poctivá strava, určitě.

Když už jsem narazil na tvůj návrat na soutěžní pódia v roce 2007, prozradíš nám, proč sis po své první úspěšné sezóně v roce 2003 dal od závodění na celé další 4 roky pauzu?

Vše potřebovalo v hlavě uzrát a zhodnotit, co bylo dobře, co bylo špatně, také jsem přemýšlel, jestli to za to stojí nebo ne, protože mi i přesto příprava spolknula spoustu peněz. Také přišlo nějaké zranění, takže jsem dělal jen kliky, běhání, skákání přes švihadlo... moje tělo dobře reaguje na takový kardio trénink, takže byly vidět nějaké ty siluety jednotlivých svalů. Tehdy se zrovna za těšínské fitness připravoval na závody kamarád z Ostravy Zdeněk Štefek, který tam přijel na pózovačku, aby se ukázal. No a nějak se to seběhlo, že mě kluci vyhecovali, abych se postavil vedle něho a na to, že on držel 8 týdnů dietu a já žádnou, a přitom to bylo nebe a dudy, tak mě jednoduše ukecali, abych do toho šel. (smích)

Vzhledem k tomu, že ses ke svému návratu rozhodnul skutečně až na poslední chvíli - bylo to nějaké 2 týdny před soutěží - výsledné umístění bylo velmi dobré, vlastně nejlepší v celé republice, stal ses mistrem České republiky v kategorii nad 175 cm. Očekával jsi sám vzhledem k délce přípravy takový skvělý výsledek?

Vůbec, opravdu jsem to jen zkoušel, abych udělal jen comeback a zase ochutnal tu atmosféru. Mistrovství Moravy jsem vyhrál. Říkal jsem si, že není možné se za pár týdnů připravit a hned vyhrát Moravu, takže jsem jel pak i na republiku, kde jsem to bral, že není co zkazit. Jenže tehdy jsem tam dorazil opravdu na poslední chvíli, volal mi Stanislav Pešát, že za 15 minut jdeme na pódium a já jsem byl ještě doma. (smích) Byl problém s organizací, protože mi na večerním vážením sdělili, že moje kategorie klasické kulturistiky bude až někdy kolem oběda, takže jsem si někdy v 10 hodin říkal, že je to ještě pohoda, protože soutěž je tady v Orlové, takže mám spoustu času a ještě si doma odpočinu. Jenže pak se to nějak organizačně změnilo a najednou volá Stanislav, ať jsme hned tady, že se to pokusí o chvilku zdržet. To byla tehdy jízda, mé rozcvičování v autě při rychlosti nějakých 120 – 130 kilometrů za hodinu, přes Karvinou jsme se tam šinuli. (smích) To ani nepopisuji zastávku na rum, abych se lépe zakrvil a nějaké ty žíly vyběhly. (smích) Dorazili jsme opravdu na poslední chvíli, vběhli jsme do šatny a já ani neměl čas si prohlížet soupeře. Rychle jsme to namazali a na pódium jsem opravdu běžel. No ale vyběhl jsem na něj, vyhrál to a šel domů. (smích) Opravdu to tak bylo, strašná rychlost.

Jaké pocity jsi prožíval při vyhlašování výsledků?

To se prostě ani nechce věřit. Bylo to zase strašně rychlé, mě se hned poté ptali v nějakém rozhovoru do televize, jaké to je být mistrem republiky, a já jim řekl, že to sám ještě ani nevím, že jsem mistr republiky, a netuším, co to pro mě přináší, takže teprve doma jsem si uvědomil, že to je vrchol. Navíc jsem myslel, že slezu z pódia a pojedu domů, ale najednou mě tam chytli chlapi se slovy: „Počkej, kam jdeš, budeš nominovaný na mistrovství Evropy.“ (smích) To byl vůbec můj první výjezd mimo republiku i co se týče dovolené, protože na to nikdy nebyly peníze, opravdu nehrozilo, abych si někdy vyjel k moři. A najednou jsem jel do Ázerbájdžánu, což pro mě bylo někde na druhém konci planety. Takže vidět moře a do toho ještě závodit… opravdu šílená věc. (smích) Navíc jsem v té době neměl práci už 4 měsíce, takže jsem plánoval nějaký výjezd za prací mimo republiku, do toho se pak chystal na závody, byla toho strašná spousta, ale jak jsem pak odjel na mistrovství Evropy, tak mi akorát přišla sms, že jsem přijat do nové práce. Měl jsem obrovskou radost už z toho, že jsem měl novou práci, takže mě netrápilo, jestli vyhraji, prohraji, ale věděl jsem, že budu mít práci a budu se tak moci někdy zase připravit znovu, když to nevyjde. Dostal jsem se ale do první desítky, takže to pro mě byl opravdu maximální úspěch.

Oproti roku 2003, kdy jsi startoval v kategorii sportovní kulturistiky do 90 kg, jsi v roce 2007 při svém návratu zvolil kategorii klasické kulturistiky. Teď mi upřímně pověz, co sis o této kategorii pomyslel poprvé, když ses o ní dozvěděl?

Jak řekl můj trenér bojového umění Systema: „Proč by se měl bubeník hádat s kytaristou, když všichni hrají v jednom sboru.“ Je to strašně velké moudro a měl pravdu. Všichni děláme nějakým způsobem stejný sport a je jedno, jestli to je sportovní kulturistika, klasická kulturistika, fitness nebo bodyfitness. Komu se prostě nelíbí jedno, ať dělá druhé, komu se nelíbí buben, ať zkusí housle.

V roce 2007 sis odbyl také první reprezentační start na mistrovství Evropy, jaké pro tebe bylo stát poprvé na pódiu mezinárodního šampionátu?

Asi jako poprvé stát na mistrovství republiky, vždycky je to pro člověka nové. Na druhou stranu si někdy ani člověk neuvědomí, že jsou to mezinárodní závody, protože z televize a časopisů vidí spousty sponzorů, všechno okolo je nafouknutá bublina. Ale pódium je stejné jako u nás, jen ty závody se jmenují jinak a jsou tam borci, kteří mluví jiným jazykem. Jsou to závody jako každé jiné, jen se tam samozřejmě prudce zvedá laťka kvality. Díky tomu tam jsou už i závodníci, kteří si uvědomují, že závody se nevyhrávají pouze svaly, ale i tím, jak se prezentují - účes, plavky, barva, projev.

O rok později jsi na mistrovství Evropy 2008 získal již bronzovou medaili a v podzimní části sezóny startoval poprvé i na mistrovství světa v klasické kulturistice, které se uskutečnilo na konci listopadu v ruském Kaliningradu. S jakými ambicemi jsi na světový šampionát odjížděl? Jsi spokojen se svým umístěním?

Maximálně! Ještě bych se ale vrátil k mistrovství Evropy ve Španělsku, tam to byla opravdu nádhera, moc jsem si ho užil. Do Kaliningradu to bylo opět na poslední chvíli (smích) a byl jsem spokojený, že jsem se vůbec dostal na mistrovství světa, protože jak už mi došly úspěchy z mistrovství republiky a mistrovství Evropy, tak říci, že jsem se zúčastnil mistrovství světa, by byla naprostá paráda. To, že jsem se dostal až do finále, byla opravdu třešnička na dortu, s tím jsem opravdu nepočítal, protože příprava byla zase nějakých 14 dní až tři týdny. (smích) Já myslím, že mi to stejně nebude nikdo věřit, ale to je jejich problém, mé okolí dobře ví, jak to všechno probíhalo. Zase je to o tom, že kdo je připraven, není překvapen a já jsem sice byl překvapen velice, že mě vůbec nominovali, ale přijel jsem tam, závodil a pak přišel Oleg Zhur, že já a Zbyněk Ceradský jsme ve finále. Já mu rovnou řekl, ať si ze mě nedělá legraci, protože on je samá srandička na každém kroku. Ale řekl, že tohle je opravdu a že nemůžu jíst a ještě den musím vše držet. To už jsem ale volal domů a psal smsky, protože je něco neskutečného se za 14 dní přípravy dostat do finále na mistrovství světa. (smích)

V předešlých rozhovorech se Zbyňkem Ceradským i Michalem Sitterem vyšlo najevo, že vaše cesta auty z ČR do Kaliningradu byla poměrně divoká. Jak bys ji zhodnotil ty?

(smích) No, divoká byla velice, ale myslím, že kluci v rozhovorech přede mnou už ji docela popsali vyčerpávajícím způsobem. Ale počáteční rozhořčení ze mě už opadlo a zůstaly jen ty dobré pocity, ty by měly vždycky zůstat. Samozřejmě to ale nejvíce odnesly moje záda, protože mačkat se s dalšími dvěma svalovci na zadním sedadle v Octavii, to je masakr. Navíc, jak se už zmínil Zbyněk Ceradský, jsme přespávali u jedné benzínky, takže jsem si mohl vybrat, jestli mrznout venku a procházet se s rovnými zády, nebo se krčit v teple vzadu v autě. Nevím, no, nejprve opravdu takové smíšené pocity.

Jaké další zážitky a dojmy sis z celého Ruska i ze samotného šampionátu přivezl?

Na Rusko jsem byl docela natěšený, ale na to, že to byl světový šampionát, musím říct, že mě docela zklamalo. Rusko všichni vychvalovali, co se týče organizace, ale zklamalo mě už tím, jaké problémy byly na celnici, protože si Rusové hráli na nevím co, jako kdybychom byli nějaká banda gangsterů, takže obrovské průtahy. Nedívali se, že jsme sportovci, kteří jedou reprezentovat. Já myslím, že když oni jedou k nám, tak jim nikdo takové problémy nedělá, takže nevím, proč se tak chovali. Co se týče samotné organizace závodů, platí, co jsem řekl, jsou to prkna jako každá jiná, světla tam jsou také stejná, akorát tím, že se soutěž uskutečnila v Rusku, tak domácí osazenstvo bylo nejlepší, největší a nejvychvalovanější, byli středem pozornosti. Ubytování bylo celkem dobré, ale co se týče nějakého banketu, to byla katastrofa, tam bylo vše jasně dané: rýže a vařené maso. Dokonce se mi stala taková věc, že když jsem si chtěl vzít housku, tak jsem opravdu musel čekat, než je číšník ponese okolo, a jak jsem tak sáhl do toho košíku a vzal tři housky, tak tu třetí mi ještě někdo vyrval z ruky, takže opravdu boj o blbé housky. (smích) To mě opravdu trošku překvapilo.

Co říkáš úrovni závodníků na mistrovství světa i velmi rychle rostoucí úrovni celé kategorie klasické kulturistiky?

Od roku 2007 se váhový limit povolil o něco výš, dříve v mé kategorii platilo výška minus 100 plus 6 kilogramů, nyní je plus 8, což mě docela zklamalo, protože mi opravdu nejde o objemy. Dělám bojové umění, kde by mě omezovaly a spotřebovaly hodně kyslíku. Na druhou stranu mohu ve své kategorii přibírat dál a nemusím se toho bát, otázkou ovšem zůstává, jestli to je dobře nebo špatně. Pouze čas ukáže, jestli chtějí udělat klasickou kulturistiku, která by měla být o estetice a prezentaci, nebo opět spadne do nějakých objemů, teď se přidají 2 kila, pak zase 3 kila a zase a zase, až se z ní stane sportovní kulturistika.

Získal jsi díky reprezentačním výjezdům kromě nezapomenutelných sportovních zážitků a návštěv cizích zemí i nějaká nová přátelství?

Určitě, poznal jsem spoustu kluků z reprezentace, opravdu bych všem na internetu doporučil, než se o někom rozepíší, toho člověka nejprve poznat. Je to opravdu něco jiného, když se někde prezentuje prostřednictvím článků a fotek a pak ho skutečně poznat a pokecat si s ním. Na posledním mistrovství světa jsem byl na pokoji s Markem Zatloukalem, který je opravdu skvělý borec, naplánovali jsme si i letní grilovačku, takže už se těším, protože to asi nebude jen o grilování, ale i o spoustě alkoholu. (smích)

Prozradíš nám, jaké máš nyní další soutěžní plány? Máš nějaké konkrétní cíle, kterých bys chtěl dosáhnout?

Pro mě je zajímavé se dostat na mezinárodní závody, protože se podívám do zahraničí. Jak jsem řekl, na dovolené není tolik financí a volného času, na závodech spojím jedno s druhým. Co se týče ambic, rád bych se zase zúčastnil mistrovství světa, ale abych nebyl ve finále šestý z šesti, ale třeba druhý, třetí… možná i první, proč ne. (smích) Když to vyjde, tak to vyjde, když ne, tak se nic neděje.

Než přejdeme na otázky týkající se konkrétněji tvé přípravy, nejprve bych se tě zeptal, pod jakým oddílem a v jaké posilovně se na závody připravuješ?

Přestoupil jsem do Queen Club Třinec, kde jsem maximálně spokojen, jak můžeš sám vidět. Atmosféra je tu perfektní a rád bych lidem také sdělil, že to v posilovně není pouze o strojích, ale o atmosféře, v jaké trénují, protože když se člověk připravuje na závody v příjemném prostředí, tak jsou výsledky úplně jiné, než když trénuje v nějakém stresu, že na něj všichni divně koukají a kolem spousta pomluv. Takže Queen Club Třinec je pro mě jasnou volbou.

Máš zároveň i trenéra nebo někoho, s kým svou přípravu konzultuješ?

Trénuji se vesměs sám, samozřejmě nemohu zapomenout na zlom, který nastal v roce 2008, kdy jsem finální cukrování konzultoval s Martinem Doleželem, což je vlastně majitel Queen Clubu, který mi opravdu poradil co a jak, jednoduše se nažrat. (smích) Takže večer jsem se opravdu nažral, takto bych to skutečně nazval, protože to nebylo jedení, ale opravdu žraní, a forma na druhý den byla fenomenální. Samozřejmě tam jsou machinace s vodou, ale to byl opravdu zlom. Martin mi vysvětlil, co se má dělat, proč mi dovolí jíst, co se může stát, co se nemůže stát, takže to nebylo žádné: „Najez se, uvidíme, co to udělá.“ Ví, co dělá a co říká a pro mě to byl opravdu zlom, protože v roce 2007 se mi na Evropě nepodařilo dostatečně nacukrovat a já přemýšlel, jakým způsobem cukry nahnat do svalů.

V soutěžní kulturistice je samozřejmé, že nějaké silové tréninkové výkony jsou naprosto vedlejší, nepochlubil by ses ale přesto našim čtenářům, jaké nejvyšší váhy ve svém tréninku používáš?

(smích) Jelikož jsem v klasické kulturistice, už takové váhy zvedat nemusím. (smích) To je jedna věc, ale mám i nějaké zranění zad (plotýnek), takže hluboké dřepy s těžkou vahou si už nedovolím, to ani náhodou. Navíc jsem začal brát tréninky i trochu hlouběji, zapojit dech, snažit se zapojit více svalových vláken, takže pak člověk dokáže i s lehčí vahou sval maximálně procvičit. Naštěstí žádné problémy s klouby nemám, až na záda, která jsou blbostí mého mládí, když jsem byl ve studené posilovně, dělal mrtvé tahy apod. Když se tady občas s mým sparingem Markem Čierným namotivujeme, tak to byly například dnes 40kilogramové jednoručky na tlaky, což nás tak motivovalo, že to příště možná bude 45 kg. Pokud jsou záda v klidu, občas si troufnu na nějakou větší váhu, ale přímo silové výkony nedělám. Kdysi to bylo asi 140 kilogramů na bench-press, ale to už je opravdu dávno a nemám chuť podobné výkony opakovat.

Popsal bys nám, jak v současné době vypadá tvůj trénink?

Cvičím pondělí, středa, pátek…

…počkej, opravdu jen třikrát týdně?

…ano, přesně tak, třikrát týdně. Ať mám dost času na regeneraci, protože se dokáži v každém tréninkovém dni dokonale zničit. Samozřejmě, že když se mi nechce cvičit, zařadím série s vyšším počtem opakování, ale stejně to dopadne tak, že se zničím. (smích) V pondělí zařazuji prsa, biceps, jednu sérii tricepsu a břicho. Ve středu cvičím nohy a ramena a v pátek záda, triceps, jednu sérii bicepsu a lýtka. Dlouhodobým poznáním jsem došel k závěru, že i kdyby se ruce mohly cvičit dvakrát týdně, protože jsou malou svalovou partií, která se rychle regeneruje, tak mi nejvíce vyhovuje, pokud v den, kdy cvičím biceps, si dám jednu sérii na triceps a naopak. Doporučuji vyzkoušet.

Zkoušel jsi v průběhu tolika let tréninku s činkami i nějaké alternativní tréninkové postupy?

Když se mi přihodilo zranění zad v roce 2007, ještě někdy v průběhu Silvestra a zimy, kdy bylo počasí takové všelijaké, dělal jsem pouze kardio, běhání, švihadlo, spoustu kliků... Bojové umění Systema obnáší spoustu práce s vlastním tělem a práci s dechem, takže jsem se začal více soustředit na uvolňování svalových partií, které nejsou potřebné při tréninku jiných částí a mají tendenci tuhnout celé. Takže z alternativ to jsou u mě principy Systema a kardio.

Mohl bych tě poprosit, abys našim čtenářům popsal, jak vypadá tvůj kompletní den včetně všech jídel, pro představu, co vše příprava vrcholového sportovce obnáší a co vše je nutné dodržovat?

(smích) Ráno mi zazvoní v 8 hodin budíček, samozřejmě ho ještě pětkrát vypnu a vstanu až o půl deváté nebo v 9. Pak následuje snídaně, dneska nějaké buchty, co jsme si přivezli od babičky z Čech (smích), ale byly s tvarohem, takže tam byla bílkovina, pozor. (smích) K tomu kakao…

(smích) ...koukám, že u tebe tato otázka pro naše čtenáře moc „příkladná“ nebude…

…tak tam pak napiš protein místo kakaa. (smích) Ale opravdu to bylo kakao s buchtami, k tomu kreatin a také pangamin, který je opravdu dobrý a lidé na něj docela zapomínají. Následovaly BCAA aminokyseliny a arginin. Pak vždy čekám, než přijede můj sparingo-šofér, který nás odveze na trénink a všechno začíná. Občas si dám před tréninkem i nějakou ovocnou šťávu. Přijedeme do Třince, v šatně jsou ještě legrácky, ale jak vylezeme na plac, najednou se nám přestává chtít komunikovat, což po chvíli samozřejmě spraví ty endorfiny. Po tréninku jsem kolem jedné zpátky doma, vypiji protein a k obědu si dám, co je. Někdy kuřecí maso, teď jsme koupili skvělý gril, jindy omáčka, zapékané brambory (aby tam byly zase nějaké bílkoviny, tak s vajíčkem). Teď mám Animal Pak, takže si ho po prvním jídle vezmu. Kolem třetí jdu do práce, kde s klienty odcvičím několik tréninků, kolem páté opět jídlo jako svačina. Záleží na tom, co je doma. Buď si dám cottage sýr s celozrnným chlebem, ne proto, že bych držel nějakou dietu, ale on vydrží déle čerstvý a víc mi chutná. Jindy namixovaný tvaroh s piškoty. Kolem deváté přijdu domů a sním večeři - jogurt, míchaná vejce, včera v 11 hodin večer jsem snědl dokonce obalované chleby ve vajíčku s tatarkou, česnekem. (smích)

Jak obvykle vypadá tvoje typická „několikadenní“ příprava před soutěží? V čem se liší od běžného jídelníčku a tréninku mimo ni?

U mě stačí, když veškeré tuky zredukuji na teoretickou nulu, sacharidy držím na 500 gramech, což je má optimální hranice. Před mistrovstvím světa bylo vše narychlo, takže jsem držel jen 300 gramů, aby šlo vše rychleji. (smích) Samozřejmě ale zařazuji hodně kardia. Jak jsem říkal, mám rychlý metabolismus, takže jakmile začnu zařazovat kardio tréninky, jde to hned jedna dvě. Před mistrovstvím světa jsem navíc zvolil kruhové tréninky, takže se vysoká tepová frekvence držela celou dobu.

Prozradíš na sebe, jaké jsi dosáhl nejvyšší mimosoutěžní hmotnosti s jakou výškou?

V roce 2003, kdy jsem měl ještě naměřenou výšku 180 centimetrů, jsem vážil 112 - 115 kilogramů. Doma mám ještě nějaké fotky, ale opravdu jsem se necítil dobře, byl jsem stále zadýchaný. Po závodech se na mě najednou natáhla voda. Rozhodně mi to ale nesvědčilo. Nyní si při výšce 180 - 184 centimetrů (když se ta záda trochu natáhnou (smích), držím váhu 95 kilogramů mimo sezónu, což mi velice svědčí. Když vyletí hmotnost na 96 kg, hned to poznám na kondici a na dýchání.

Jaké používáš doplňky výživy v mimosoutěžním a v předsoutěžním období?

Pokud doplňky mimo soutěž nejsou, tak prostě nejsou. Nejsou na ně peníze, nejsou sponzoři, vůbec žádní! (smích) I když jich bylo pár osloveno, ke spolupráci se nemají. I kdybych byl mistrem planety, nemají asi zájem sponzorovat. Podotýkám, že nechci jen peníze, ale nabídl jsem spolupráci formou reklamy, pracuji jako osobní trenér, takže mohu spoustě lidí doporučit určité značky, samozřejmě ale jen ty, které zabírají. Nejsem typ, co se dá jednoduše koupit, že by přišla firma XY a řekla mi: „Tak a budeš chválit naše výrobky.“ Já bych si od takové firmy nejprve vše vyzkoušel a co by mi zabíralo, to bych nabízel dál. Ale abych se vrátil k doplňkům výživy, osvědčila se mi firma Nutrend, která mě bohužel nesponzoruje, ale dostali jsme jednorázový dar od svazu v roce 2007. Takže balíček, na kterém jsem se pak připravil v roce 2008, byl opravdu kvalitní, věci od Nutrendu jsou účinné. Navíc podporují i olympijský tým, takže si nemohou dovolit nějaké machinace. Teď jsem ještě díky Jardovi Pasekovi objevil firmu 4fitness, která prodává přímo suroviny a mají tam dokonce i atesty, co se týče dopingových kontrol, takže mě opravdu přesvědčili, že můžu být klidný. Teď mám od nich kreatin, glutamin, arginin, nějaké BCAA a další věci jsem si nechal namixovat za celkem slušné peníze a ty věci jsou opravdu účinné. I když jsem pak četl v nějaké diskusi, že nějací kluci psali opak, ale těm bych rád vzkázal, že mají dodržovat jako první stravu a teprve potom volit doplňky výživy.

Takže otázku, zda máš sponzora, mohu přeskočit?

Nemám přímo stálého sponzora, ale naštěstí existují kluci, kteří mě podporují. Je to především Marek Čollák, který mi občas spustí nějaká balení proteinů, tuhle mi dal asi 6 balení dobrého proteinu. Před závody mě vždy kontaktuje, jestli se na ně chystám, a pak mi vždy něco dá, proteiny, glutamin a tak dále. Potom Daniel Fekeč, který má také fit shop, s Markem Čollákem vlastně spolupracují - od něj také občas dostanu nějaká BCAA, aminokyseliny, vesměs před závody. Jindy ani nechci, jsou to kluci, kteří to dělají, protože jsou srdcaři, takže aby do mě cpali něco celý rok horem dolem a stálo je to mnohem víc, než z toho mají… před závody mi to opravdu stačí, navíc když trvá moje příprava 14 dní (smích), tak toho není moc.

Čím se živíš?

Teď jsem získal novou práci a jsem trenérem a instruktorem ve fitcentru Pro Active fitness, takže trénuji a sepisuji jídelníčky.

Jaké máš další zájmy vedle kulturistiky? Říkals, že se věnuješ také ruskému bojovému umění Systema?

Systema mě posunula úplně někam jinam, co se týče myšlení, relaxování, protože kulturistika je opravdu tvrdý sport a kluci si myslí, že co je větší, to je silnější a lepší, ale můj trenér Systemy má na tohle opět své moudro „co je tvrdé, může se rozbít“, „co je měkké, nemůže se rozbít a vrátí se opět ve svůj tvar“. Takže se tyto principy snažím aplikovat i při svém tréninku, práce s dechem, uvolňování se v místech, která nemusí být ztuhlá a nemají nic společného s procvičovanou partií.

Prozradil bys zejména začínajícím závodníkům z řad našich čtenářů, jakých chyb ses sám jako začátečník dopouštěl?

Samozřejmě těžké váhy, opravdu těžké váhy. I když se člověk cítí na to, že zvedne víc, vždy bude obírat techniku, takže jsem se dopustil pouze této chyby. Jinak si myslím, že jsem od začátku věděl, že strava musí být. Pokud není strava, nedoporučuji žádné doplňky výživy. Opravdu je spousta kluků, kteří mají přísun mnoha doplňků výživy, ale přesto nedosahují takových výsledků, kterých by dosáhli s pravidelnou stravou. Nemusí zařadit vyloženě dietní stravu, ale s rozumem. Není nutný párek, když mohou být k jídlu míchaná vejce. První v pořadí je strava a pak teprve nějaké aminokyseliny, BCAA, kreatiny a tak dále. Co se týče prvních tréninků, doporučil bych spíše spoustu opakování, ať si zvyknou na dobrou techniku a zjistí, kde jim co zabírá. Teprve pak se soustředit na samotnou váhu. Je důležité trénovanou partii opravdu procítit, protože když se naloží těžké váhy, už se tahají ostatními partiemi. Vidím to i na svých klientech, cvičí třeba už 3 - 4 roky, ale 99 % z nich neumí pořádně cvičit. Když mají navíc najednou pracovat i s dechem, tak jsou z toho úplně vedle a váhy hned letí dolů.

Jak vnímá tvé okolí tvůj specifický životní styl soutěžního kulturisty?

Nevím, to by ses měl zeptat okolí. (smích) Samozřejmě jsou lidé, kteří z toho mají radost, někteří známí mě už podporovali od časů mého mládí. Dnes přijdou a poplácají mě po ramenou. Pak jsou samozřejmě takoví, kteří mě pomlouvali, než jsem vylezl na soutěžní pódia, a dnes, když jdu na pódium, tak jsou samé „ahoj, ahoj“ a chtějí se strašně kamarádit. Já se se svými úspěchy nijak nechlubím, samozřejmě se o ně podělím na svém webu, kdokoliv za mnou přijde a chce se na něco zeptat, velice rád mu odpovím opravdu téměř na cokoliv.

Co je na vlastním soutěžení tvou hlavní motivací, která tě nutí překonávat všechny útrapy předsoutěžní přípravy a dodržovat denně tento specifický kulturistický životní styl?

Co je mou motivací? Nevím. Prostě touha něco dělat a navíc vědomí, že mi do toho opravdu nikdo nekecá. Umím cvičit dobře, tak to prostě dělám. Každý by měl dělat, co umí. Snažím se to dělat na 100 %, samozřejmě ne až do té míry, aby to ovlivňovalo i můj soukromý život, ale je to životní styl. Takže pokud jdu do práce, jedu na výlet, vždy mám sebou nějaké jídlo, starám se o pitný režim. Samozřejmě ne vždy to vyjde, ale z 90 % je to tak, že i když někam jedu, opravdu vše dodržuji. Lidem, co tohle nejsou schopní pochopit: pracoval jsem ranní, noční, pracoval jsem s lopatou ve výkopu a vždycky jsem si nějak obhájil své jídlo. Ať mi nikdo netvrdí, že v jeho práci se to nedá, dá se to! Pracoval jsem v kanceláři, pracoval jsem v díře, pracoval jsem v nočním podniku a vždycky jsem si poradil. Lidi si musí uvědomit, že kdyby byli diabetici, tak pravidelně zkrátka jíst musí, jinak skončí v nemocnici.

Sleduješ aktuální dění v našem sportu i prostřednictvím internetových portálů o kulturistice? Nepřispíváš náhodou někdy také do diskusí?

(smích) Do diskusí jsem kdysi přispíval, to bylo v mém období pauzy, kdy jsem na závody nejezdil a nebyl přímo u zdroje, jak vše opravdu bylo, takže jsem se spíše snažil přidat svojí troškou do mlýna, ale nevedlo to k ničemu. Na druhou stranu je ale všechno zlé k něčemu dobré, tehdy přijel Stanislav Pešát za mnou a vysvětlil mi, jak se věci mají, takže jsem se nad sebou zamyslel a začal zase závodit. Dozvěděl jsem se spoustu pravdy, jak to vše opravdu je. Samozřejmě si lidé vždy pamatují špatné informace lépe než dobré… Dění v kulturistice už dnes moc nesleduji, nemám na to čas, i když se rád občas podívám, kdo skončil mezi profesionály ve Spojených státech na jakém místě třeba na Olympii, ale za 14 dní to stejně zapomenu (smích) a jedu dál. Opravdu, nějaký Ronnie Coleman mi je ukradený, na závody jdu já, připravuji se svým stylem, tzn. úplně jinak, takže se na něj můžu akorát podívat, že je velký chlap a to je vše.

Komu bys chtěl prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkovat za pomoc a podporu ve svém závodění?

Určitě mé přítelkyni Hance za to, že mi připravuje jídlo, které je základem všeho, pak samozřejmě Martinu Doleželovi, protože celá atmosféra kolem závodů, kterou vytváří, to je něco fenomenálního. Já jsem jel opravdu na výlet a ne na závody, dále jeho podpora ze strany tréninků zde v Queen Clubu, doplňků výživy - takže jemu bych chtěl moc poděkovat. Dále, jak už jsem řekl, také Marku Čollákovi, Danielu Fekečovi a v neposlední řadě i Andrejovi Karafovi a mému sparingovi Markovi Čiernému. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na poděkování své mamince.

Děkuji ti, že sis udělal prostor pro náš rozhovor a za všechny čtenáře našich stránek ti přeji ještě spousty tun nazvedaného železa, cenných kovů na stupních vítězů a hlavně pevné zdraví.

V průběhu pondělního dopoledne mezi focením tréninkových fotografií a rozhovorem s Jiřím Wagnerem neunikl objektivu mého fotoaparátu i diktafonu ani majitel celého Queen Clubu Martin Doležel, kterého jsem rovněž v několika otázkách krátce vyzpovídal. Na společné fotografii je Martin Doležel uprostřed, vpravo Jiří Wagner, vlevo jeho sparing Marek Čierný a vpředu klečící Zbigniew Martynek.

Jak jsme si mohli všimnout v průběhu rozhovoru s Jirkou Wagnerem, několikrát narazil na tvé jméno a celkovou atmosféru zdejšího Queen Clubu, proto bych se nejprve zeptal, jak k tomu celému došlo, že Jirka k vám přestoupil z Českého Těšína a jezdí sem za vámi cvičit?

Jirka sem chodil cvičit už delší dobu, ale naše spolupráce trvá asi rok nebo dva, v loňském roce jsme byli úspěšně na závodech. A jak vše vzniklo? Zkrátka slovo dalo slovo, organizačně jsme se dali dohromady a od té doby cvičí tady. On alespoň tvrdí, že tady má lepší podmínky než v Těšíně.

Já myslím, že atmosféra při tréninku byla znát v celém jeho průběhu. Také jsem při něm zaslechl historku o nějakém zrcadle, tak kdybys to mohl trochu rozvést, jak to bylo…

Protože se snažím klukům zajistit zázemí při závodech, aby se nemuseli o nic starat, od mazání až po organizaci, časové rozvrhy, ubytování, odvoz a tak dále, tak loni na mistrovství republiky kluci potřebovali nějaké zrcadlo na napumpování, aby zkontrolovali ještě před závody formu. No a mně se podařilo u tamního správce zajistit velikánské zrcadlo, aby byla vidět celá postava. Tak jsme ho tam táhli po schodech nahoru a oni samozřejmě nežvanili celou noc o ničem jiném než o jídle. Zatímco jiní chlapi se baví o ženských, tak oni se bavili doslova a do písmene jen o žrádle. No a mezitím se celou dobu kroutili před zrcadlem, jestli to tam je nebo není. Takže zrcadélko bylo, co chtějí, to musí být. (smích)

Když tě tak poslouchám, je zřejmé, že máš ke kulturistice obrovský vztah, proto bych se rád zeptal, odkud se vzala tvá vášeň pro posilování a kulturistiku?

Já cvičil už od dvanácti let a nyní je mi čtyřicet, takže pamatuji ledacos. Ale studoval jsem na FTVS biomechaniku a celou dobu jsem posiloval, celá léta víceméně bez pauzy, takže pro mě to je vyloženě koníček a s tím jsem tady posilovnu i zařizoval. Vše se točí kolem efektivity cvičení, biomechaniky i vlastní techniky cvičení, protože někdy je to docela hrůza, když vidím, jak kdo cvičí. Nebo jak se to někdy prezentuje i v odborné literatuře, některé cviky by se měly cvičit trošku jinak, to je ale jedna věc, druhá je, že když už má někdo úraz jako třeba Zbigniew Martynek, kde byla docela velká devastace manžety ramenního kloubu, je potřeba upravit cviky a hledají se určité pozice. Jestliže je manžeta v některé části tenčí a je větší pravděpodobnost protržení, tak se dají přizpůsobovat i cviky. Například i v extrémních polohách hlavou dolů, kdy se dají cvičit prsa nebo triceps, aniž by kloub bolel, všechno se dá upravit. Ale stroje to právě také musí umožňovat. Pro mě to je tedy koníček a z takového hlediska jsem stroje do posilovny vybíral, aby byly opravdu špičkové. Pak se na nich i s jiným nadšením cvičí.

Z tebe tady nadšení přímo sálá, to jsi nikdy neměl chuť sám si vyzkoušet kulturistiku závodně?

No, kdysi jsem se jako dorostenec zúčastnil závodů (smích), pro mě to tehdy byla katastrofa, i když trenéři tvrdili, že ne. Já jsem to ale viděl jako opravdu velkou katastrofu. Pak už na to nikdy nebyl čas. Chtěl jsem, měl jsem ze začátku i nějaké ambice, ale pak už to ustoupilo a začalo mě zajímat spíše pozadí sportu a vlastního cvičení, což celkem přetrvává. I když bych řekl, že v posledních letech to u nás už není ono, já bych to viděl trochu někde jinde, ale nedá se nic dělat, situace je taková, jaká je.

Jaké závodníky vedle Jirky Wagnera ještě sdružuješ?

Je tu ještě Zbigniew Martynek a Libor Hečko, to je zatím všechno. Uvidíme, jak to bude vypadat v budoucnu, jestli se bude rozšiřovat posilovna a jaké budou možnosti i z ekonomického hlediska, protože na nich také hodně závisí, ale pokud všechno klapne, mohlo by to být podstatně větší a podstatně lepší, ale to ukáže čas.

Aha, takže tedy máš ještě další plány na rozšíření celého Queen Clubu?

Plány jsou (smích), ale nechci se s nimi zatím konkrétně svěřovat, aby mě tu lidé z okolí nevzali za slovo a pak nevyžadovali, že to tady musí být nejpozději do zítřka. (smích) Ale plány jsou a rád bych to zde zvětšil podstatně. Snažil bych se sem přitáhnout nejlepší mašiny, co ve světě jsou, takže uvidíme, co bude.

Děkuji ti za krátký rozhovor a přeji hodně štěstí ve tvých plánech i hodně pěkných zážitků s kluky na závodech.

Fotogalerie z tréninku a forma Jiřího Wagnera 9 týdnů před Mistrovstvím ČR 2009