První část článku najdete zde.
Zdravím vás, chlapi, v úvodu našeho rozhovoru bych vám rád poděkoval za možnost zhlédnout a nafotit váš brutální trénink a tak ho zprostředkovat i našim čtenářům. Nejprve bych vás poprosil, abyste se nám stručně představili: kolik vám je let, odkud pocházíte a ve které kategorii jste naposledy soutěžili?
Miroslav Hanák (dále jen M. H.): Jmenuji se Míra Hanák a pocházím z Letonic v okrese Vyškov, je mi už 29 let (bohužel) a naposledy jsem závodil v kategorii kulturistiky do 75 kilogramů.
Jan Raus (dále jen J. R.): Jsem Honza Raus z Vyškova, je mi 28 let a závodil jsem v kategorii klasické kulturistiky nad 175 centimetrů.
Oba dva jste v loňském roce poprvé získali ve svých kategoriích titul mistra České republiky, jaké jste prožívali pocity při vyhlašování výsledků?
M. H.: Pro mě se tím splnil dlouholetý sen, pocity jsou to nepopsatelné, ta euforie, to zažije zkrátka vždycky jenom ten, kdo se stane mistrem republiky, kdy ví, že všechny ostatní porazil. Takže ten pocit je skutečně co do hodnoty nevyčíslitelný.
J. R.: Já jsem se na závody připravoval kvalitně, klasickou kulturistiku jsem vlastně zkoušel poprvé, nejprve v Rakousku, tam to vyšlo a tak se mi to zalíbilo. Vyzkoušel jsem i mistrovské soutěže, šlo to dobře a republika dopadla na výbornou, sice jenom o kousek, ale dopadlo to dobře a pocit ze všeho přetrval výborný. Vždycky jsem si přál dostat se na republiku a tam alespoň do finále, vítězství je prostě super.
Vzpomenete si dnes ještě, jak to vše začalo, tedy jak jste se jako mladí kluci dostali k činkám?
M. H.: Já určitě, byl jsem takový tlustější chlapeček a kamarádi tehdy chodívali cvičit, tak jsem začal chodit s nimi. Já postupem času vydržel, oni odpadávali, až jsem u tréninků nakonec z nich zůstal jenom já. To už je minimálně deset let zpátky.
J. R.: Mě k cvičení dostal bratr, začali jsme cvičit u nás ve sklepě na nějaké obyčejné tyči, měli jsme pár jednoruček, nějakou dlouhou činku - tam to všechno začalo. Pak jsem pokračoval jako samouk na internátu, no a potom jsem přišel sem do Vyškova a začal jsem cvičit tady v takovém zablešeném místním klubu. Byl takový hardcore a ze mě se stal pěkný cvalík. Když jsem přišel k panu Suchomelovi, prohlásil, že jsem hrozný tlusťoch. Na první závody ze mě spadl veškerý tuk, najednou jsem nebyl, žádné svaly nezůstaly. Takto to vlastně všechno začalo, zalíbilo se mi to a začal jsem závodit, chtěl jsem něco dokázat. Zjistil jsem, že pod tukem nějaké svaly musí být a že teprve na závodech jsou vidět.
Kolik let se již věnujete soutěžní kulturistice a jaká byla vaše první soutěž?
M. H.: Já jsem začal závodit v roce 2001 pod Radkem Suchomelem, poprvé jsem zkusil podzimní pohárové soutěže, první soutěží byl buď Hradec nebo Čelákovice, teď si to již přesně nepamatuji, nevím už ani přesný výsledek, ale do finále jsem se dostal.
J. R.: Já začal vlastně také pod Radkem, první závody se uskutečnily tady u Brna ve vesnici Holásky asi před šesti lety. Bylo to mistrovství jižní Moravy a já jsem tam přijel jako hubeňour s velkou slávou a najednou tam viděl ty obludy. Skončil jsem poslední. Pak jsem tam jel, myslím, znovu o tři roky později, když se tam pořádaly závody, a když jsem se pak díval na fotky, myslel jsem, že to nejsem já. Ohromná změna k lepšímu. První závody byly opravdu děs a hrůza, domů jsem jel málem s pláčem.
Připravovali jste se na závody společně?
M. H.: Vyloženě společně, že bychom spolu absolvovali každý trénink, to ne. Ale sem tam jsme se navzájem vyhecovali a zatrénovali si spolu. Samozřejmě proběhly takové ty rady „kolik jíš“, „já jím tolik a ty míň“, „ty jsi hajzl, ty vypadáš líp“ a tak, prostě takové to štengrování v přípravě.
J. R.: Musím říct, že jsme s Mírou kámoši a nikdy jsme se naštěstí nepotkali ve stejné váhové kategorii, díky bohu (smích), ale dieta byla určitě snesitelnější, když tu byl Míra, protože jsme se doplňovali, když jsme šli trénovat, tak jsme si řekli „dneska su naštvanej, málo sacharidů“ a šli jsme bušit. Bylo to určitě lepší. Vždycky je lepší se s někým připravovat, než trénovat sám. Pózování a vyhodnocování je také lepší, podívali jsme se, jak kdo vypadá, třeba jsem řekl Mírovi, že má úplně na prd nohy a že se na to nedá dívat. (smích)
Jak jste se vlastně vy dva spolu seznámili?
M. H.: Já jsem chodil cvičit do Rousínova a Honza cvičil ve Vyškově a oba jsme závodili pod Radkem Suchomelem za OK Rousínov, takže přes Radka.
J. R.: No, tohle si pamatuji úplně přesně, protože Míra zrovna trénoval v Rousínově, když jsem se přišel Radkovi ukázat, a právě se chystal na závody, takže už byl v nějaké formě. To setkání si pamatuji. Pak jsme se potkávali v posilovně, seznámili jsme se a začali se připravovat spolu, známe se už dlouho.
Při tréninku se těžkým závažím rozhodně nevyhýbáte, prozraďte mi nejlepší silové výkony.
M. H.: Jéje, můj bench je asi 170 kilogramů dvakrát, mrtvý tah kolem 240 kilogramů, což jsem dnes předvedl, a dřep je asi podobně těžký, zvládl jsem ho dvakrát. Takže jsem vlastně ty největší silové výkony, které mám napsané v podpisu v diskusním fóru, dneska potvrdil, takže jsem nekecal. (smích)
J. R.: Já nejsem takový silový typ jako Míra, to je hovádko neskutečné, já jsem spíše zastáncem menších vah, ale nějaké výkony mám. Bench-press 150 kg pro jedno opakování, mrtvý tah 210 kilogramů a dřepy nejsou moc silné, 140 kilogramů je maximum, víc si netroufám. Co je mojí doménou, to jsou bicepsy, bicepsové zdvihy, na nichž 90 kilogramů dám, když jsem ve formě.
Na Erasport Cupu 2008 jste měli společně malou exhibici, respektive Martině Hamáčkové se podařilo vás na pódiu dostat z triček. To, co diváci mohli vidět, nemělo s vašimi pověstnými „žulovými“ soutěžními formami mnoho společného, přiznejte se nám, kolik byla v loňském roce na jarním mistrovství republiky vaše soutěžní váha a na kolik kilogramů jste svoji hmotnost navýšili v průběhu léta a podzimu?
M. H.: Na jaře jsem měl na soutěži 74,5 kilogramů a na podzimním Erasport Cupu o 20 kilogramů víc, což jsem už tehdy říkal. Dnešní váha je v podstatě stejná, možná o 2 kila menší, ale zase je kvalitnější. Teď formu nijak nehrotím, užívám si života, jím, na co mám chuť, nejdu závodit, takže si dávám, co chci.
J. R.: Já měl na jarních závodech 79 kilogramů, a když jsem byl hostem na Erasport Cupu, tak si myslím, že to nebylo zase tak hrozné, měl jsem o nějakých 15 kilogramů víc, ale jenom v tuku, co si budeme povídat. (smích) Momentální váhu nevím, prožral jsem se na 103 kilogramů a teď jsem to trochu shodil, mám asi nějakých 93 - 94 kilogramů.
Jaké jsou nyní vaše další soutěžní plány a na které soutěži se můžeme těšit, že vás opět jako závodníky uvidíme?
M. H.: Jarní soutěže vynechávám, ale v každém případě, pokud se trochu zadaří, bych chtěl jít na podzimní pohárové soutěže, hlavně bych chtěl zkusit Grand Prix PEPA Opava, protože se mi hodně líbí. Chtěl bych jim tam ukázat na pódiu pořádnou formu. (smích) Kdyby to šlo, tak se chci dostat na mistrovství světa.
J. R.: Já jaro také neplánuji, na podzim uvidím, jak na tom bude Míra. Když se hecne on a pojede, tak bych to možná také zkusil, samozřejmě bych do přípravy dal maximum. Ale když nevyjde podzim, tak jaro příští rok určitě.
Ještě bych se rád na tomto místě zeptal Jana Rause jako úřadujícího mistra ČR v kategorii klasické kulturistiky, jaký má na tuto kategorii názor, když už má srovnání po předešlých letech, kdy závodil ve sportovní kulturistice.
J. R.: Myslím, že každý ví, že kulturistika není jen o tréninku a jídle, je to o genetice. A když někdo genetiku na sportovní kulturistiku nemá, tak ji prostě nemá. Když ji ale má na klasickou kulturistiku, tak proč by v této kategorii nemohl závodit? Takže si myslím, že ať jsou to začínající kulturisté, nebo kulturisté, kteří nemají na sportovní kulturistiku, ať do té klasické kulturistiky jdou, když jsou v ní dobří, proč ne. Podívejte se na Zbyňka Ceradského, je to nádherný chlap. Myslím si, že spoustě lidem a zejména ženám se určitě bude více líbit Zbyněk než nějaký 130kilogramový mastodont. Vůbec bych se klasické kulturistiky nebál, ať si každý říká, co chce, je to sport, je to něco nového a novinky vždycky bývají nepříjemné. Staří pořád říkají „kulturistika je kulturistika“, ale ne! Na co? Je to něco nového, proč to nezkusit? Je to úplně jiný styl, hodnotí se v něm jiné věci, hodnotí se celková estetika, nemusíte být tak mohutní, důležité je, jak člověk celkově esteticky vypadá, jaký má projev, prostě jde o krásu člověka. Kulturistika není jen o velkých svalech, proč by závodili borci v kategorii do 70 kilogramů? Také to nejsou kulturisté? Mají svaly, jsou pěkní, proč by neměli závodit? Ať se prezentují. Co k tomu ještě říct?
Čím se živíte?
M. H.: Teď je to takové problémové, protože jsem od listopadu nezaměstnaný, takže se pořád plácám, jak se dá, na tom životním minimu. Hledám práci, ale je to těžké. Nechci se vymlouvat na světovou ekonomickou krizi, ale všude mi to alespoň na pohovorech tak říkají, že práce není a sami neví, co a jak bude. Snažím se nějakou práci sehnat a doufám, že to bude lepší. Živím se, jak se dá, tak nějak to splácávám, abych vůbec nějak vyšel.
J. R.: Já nemám práci, ale zaměstnání, prací se to nazvat nedá, dělám ve státní sféře a… mám opravdu říct, co dělám? Úplně normálně? Dělám ve vazební věznici Brno.
Jak zvládáte skloubit soutěžní kulturistiku s rodinou a prací? Co vše stíháte?
M. H.: S mou prací, když jsem nezaměstnaný, je to jednoduché, mám hodně spánku, sem tam nějaké jídlo a tvrdý trénink a dostatek odpočinku. Do toho nějaké posezení s kamarády, trošku rozptýlení a to je tak všecko.
J. R.: S rodinou je to jasné, žena si mě brala takového, jaký jsem byl, začal jsem s kulturistikou už předtím, takže věděla, do čeho jde. Horší je to s prací, kde trochu bojuji, času na sport příliš není, je to čím dál tím horší. Ale zacvičím si, občas si zacvičím.
Jaký je za celou historii kulturistiky váš nejoblíbenější kulturista?
M. H.: Mým nejoblíbenějším není asi žádný, protože já se neupínám na jednoho člověka a beru vše celkově, kdokoliv, kdo je dobrý, mi imponuje.
J. R.: Pro mě je to jednoznačné, Míra Hanák. (smích) Ne, myslím, že mám stejný názor jako Míra, jsou výjimky, které se v kulturistice vyskytovaly, jako Dorian Yates, Arnold Schwarzenegger... Jsou motivující, ale já jsem prostě svůj.
Se kterým závodníkem, ať již profesionální, či domácí scény, byste si chtěli zatrénovat?
M. H.: Mně už se sen splnil, protože jsem často trénoval s Honzou Rausem, takže tímto mu to oplácím a děkuji. Z domácích určitě Honza Raus. Z profíků bych si zatrénoval s kterýmkoliv z nich, mně je to jedno, já bych si zatrénoval ale s jakýmkoliv kulturistou, ať už domácím, či zahraničním, pro mě by to byla čest, ať je to kdokoliv. Kdybych trénoval s domácím juniorem, tak je to pro mě stejně velká čest jako s někým ze zahraničí. Jak jsem říkal, všichni jsou dobří a všech si vážím.
J. R.: Já bych si chtěl zatrénovat s… vlastně ani nevím. Mně je to celkem jedno, já bych si zatrénoval s kýmkoliv, ale hlavně mám rád pohodové tréninky, žádné moc vážné věci, prostě si zatrénovat, svalům dát maximum. Mám rád dobré tréninky, ale nemám rád takové ty typy lidí, co se ani nezasmějí. Když se potkám s Mírou, tak si jde člověk zacvičit a zasměje se u toho. Takže bych si chtěl zacvičit s někým, kdo se umí u tréninku zasmát a dát si pořádně do těla.
M. H.: Tak dneska jsme se trošku zasmáli a nějaká ta sranda tam proběhla, ale malinko, protože jsme ještě byli pod sedativy, takže jsme se moc nerozjeli, naši ošetřující lékaři nám nedoporučují se nějak extrémně rozrušovat…
J. R.: …původně nám nechtěli ani sundat kazajky. (smích)
Jaký je váš tip na letošního vítěze Mr.Olympia?
M. H.: Pokud mu vše vyjde tak, jak vyšlo doposud, myslím, že asi Kai Greene.
J. R.: No, Kai Greene je určitě dobrý, ale myslím, že se vítězem stane Phil Heath.
Když jsme narazili na Kaie Greena, jak se vám líbí jeho volné sestavy?
M. H.: Myslím, že Kai Greene zavedl naprosto nový trend, dělá při sestavách prvky, které s kulturistikou nemají vůbec nic společného. Před lety by lidé jeho projev nepřijali, ale doba jde dopředu, lidem se líbí, vlastně to dělá proto, že se jim to líbí. Je to showman a i mně se jeho sestavy líbí. Hromada kulturistů by se nad tím měla zamyslet a vnést trošku více nápadů do svých sestav, než začít prostě dvojitým bicepsem zepředu a dalšími postoji přesně, jak jdou po sobě, akorát, že to dělají na hudbu a jinak nevěnují sestavě větší pozornost.
J. R.: Podle mě má být volná sestava show. Nemá tam být nějaké statické pózování na hudbu, kolikrát ještě nevhodnou, má být prostě show pro lidi. Není určena ani tolik rozhodčím, už se tolik nehodnotí, protože je většinou vše rozhodnuto již z dopolední semifinálové části. Ať si zkrátka diváci užijí, vždyť se jdou na soutěž pobavit, nechtějí vidět závodníky, kteří ukazují stále totéž, co ukazovali v semifinále. Přišli se podívat na nějakou show. To je to, co by měla představovat volná sestava.
Pokud se nemýlím, jste oba registrovanými čtenáři našich stránek Ronnie.cz, zúčastňujete se i diskusí na diskusním fóru?
M. H.: Přiznám se, že poslední dobou tam moc nepřipisuji, ale někdy, když jsem tam byl, občas jsem něco napsal. Poslední dobou moc ne.
J. R.: Já většinou nepíšu. Mám na to subjektivní názor. Když tam potom napíšu, je z toho spousta lidí špatná, málokdo rád slyší pravdu.
Jak jste na tom se sponzory?
M. H.: (smích) Abych pravdu řekl, mně nikdo nic zadarmo nedá a nedává, takže já si všechno musím platit ze svého nezaměstnaneckého, takže na mě vlastně Honza pracuje, abych já měl nějaké peníze (smích), ale já žádného sponzora nemám. Kdyby byl, příprava by byla jiná, vše by bylo veselejší, bohužel.
J. R.: Mým hlavním sponzorem je moje žena a moje rodina, za což jim touto cestou velice děkuji a omlouvám se, že jsem jim odtrhával od úst léta letoucí jídlo a peníze, museli trochu trpět, ale činky naštěstí musím zvedat sám, řekla žena. (smích)
Co byste vzkázali našim čtenářům?
M. H.: Záleží, co by chtěli slyšet, no… (smích)
J. R.: (smích) Já bych chtěl čtenářům říct, že cvičení je krásná věc, ale chtělo by to, aby více lidí jezdilo na závody a trochu se prezentovali, jinak náš sport bohužel upadne. Je potřeba, aby jezdili, ať jsou to amatéři, nebo naturálové, klasici, fitnessáci, kdokoliv. Je potřeba závodit, nejenom trénovat.
M. H.: Já bych tě chtěl samozřejmě doplnit a čtenářům vzkázat, aby každý z nich nebláznil a zůstal sám sebou, protože každý člověk je originál a není potřeba nikoho napodobovat ani v trénincích, ani v životě. Každý člověk je osobnost a tím by se měl v životě řídit a snažit se sám sebe prosazovat, ani nepřeceňovat, ani nepodceňovat. No a čtenáři, kteří chodí na diskusní fórum, se většinou už znají. Těm, s nimiž se neznáme, bych doporučil jezdit na Ronnie’s Training Days, kde se všichni poznáme, je tam dobrá parta. Odjede se dobrý trénink, pokecá se a pak jdeme sednout. Je veselo, prostě každý má ten sport určitým způsobem rád, takže nám o tom může povykládat a je to takové uvolnění.
Honza již rodině poděkoval v předešlé otázce, tak se zeptám ještě tebe, Míro, komu bys chtěl poděkovat ty?
M. H.: Já bych chtěl ještě poděkovat panu Bakalíkovi, že mi umožňuje trénovat v jeho posilovně a samozřejmě kamarádům, kteří mě podporují…
J. R.: …a mají tě rádi. (smích) Panu Bakalíkovi patří určitě velké poděkování, je to velký srdcař a samozřejmě bych chtěl ještě jednou poděkovat rodině a mému nynějšímu zaměstnavateli, že mě nechá vydělat nějaké peníze.
Chtěli byste ještě něco prostřednictvím tohoto rozhovoru světu povědět?
M. H.: Já bych chtěl ještě klukům, kteří se letos připravují na jarní soutěže, popřát hodně zdaru a pevné vůle, protože je to teď všechno složité a hodně těžké. Já si teď užívám, že jsem v objemu, dieta mi vůbec nechybí. Předtím jsem byl každý rok touto dobou již v dietě se všemi stresy, teď je úplná pohoda, jak jsem říkal, užívám si života a volnosti. Takže klukům přeji pevné zdraví, aby byli zodpovědní k tréninku, neustupovali ze svých zásad a dřeli tvrdě, ono se jim to opravdu vrátí.
J. R.: Já musím říct, že každý, kdo se jednou postavil na závodní prkna a zkusil si dietu, tak ví, co to obnáší. Myslím, že i když někdo skončí poslední, je potřeba před ním smeknout, protože to, co si ty 3 měsíce v přípravě prožil, si jen tak někdo neprožije.
Fotogalerie z tréninku
Kompenzační cvičení do firmy v k...
