Ohleduplnost...

Bylo to kolem páté hodiny odpoledne, v posilovně bylo tak deset lidí, což je na ten prostor, jako kdyby tam bylo vlastně prázdno. Člověk by očekával, že tam bude i klid...

Pak ale přišli dva noví kluci. Možná tu už párkrát byli, ale na jejich postavě to rozhodně vidět nebylo. Oba okolo 180-ti cm, váha tak 70kg, víc určitě ne. Jeden si pro jistotu nechal na sobě rifle, těžko říct proč.

A co si dáme jako první cvik? Tak třeba přítahy spodní kladky. Tak šup tam zátěž a nebudeme šetřit, takže hned půlku "komínku". A první z nich začal cvičit. Zřejmě ale nestihli něco velmi důležitého během dne prodiskutovat, protože se pustili do docela hlasitého dialogu. Vždyť přece ty "tvoje reprobedny jsou fakt na pí.., to ty moje jsou oproti nim...", vede si svojí právě cvičící chlapec. "Ty vole to seš úplně mimo mísu, slyšel jsi je někdy na plný pecky?", odporuje ten přihlížející. V dialogu pokračují i během všech zbývajících sérií a potom (když jsou asi už unaveni), přejdou raději před zrcadla k jednoručkám.

Tam ale právě cvičí Pavel. 105kg živé váhy právě zápasí při bicepsových zdvizích s ne zrovna malými jednoručkami. Svůj pohled upírá přes zrcadlo na právě pracující biceps a očima mu pomáhá dotlačit i toto opakování. Mezi ním a zrcadlem je možná metr místa, kde stojí ještě nízký stojan s dalšími jednoručkami. A právě ten si vyhlédnou oba chlapci a bez jakéhokoliv ohledu na Pavla si odebírají činky. A on? Neměl na vybranou a pokud je nechtěl při pohybu činky uhodit, musel prostě sérii ukončit. Pavel je docela pruďas a tohle ho řádně naštvalo, navenek ale pořád zachovává klidnou tvář.

Pro další sérii si stoupne o kus dál, aby jim snad nepřekážel a i mezi sebou a zrcadlem nechá větší vzdálenost. Co kdyby. Prvních pár opakování mu docela jde, pak už to přestává a ty poslední jdou nahoru milimetr za milimetrem. Žíly na rukách jsou naběhlé k prasknutí a rudě zbarvená tvář značí, že do toho Pavel vkládá opravdu všechno. Když v tom se ozve výrazný a velmi hlasitý zvuk... Crrrrrrrrr Crrrrrrrrr... Jednomu z oněch chlapců se v kapse rozkřičel telefon. A žádné vibrační vyzvánění, žádné diskrétní pípnutí, ale velmi hlasitá a vysoko položená melodie se rozezní místností. A chlapcova reakce? Prvně dořekl celou dlouhou větu, kterou měl načatou, potom pronesl: "V tý práci se beze mě prostě neobejdou...", a potom, aniž by poodešel někam do kouta či do jiné místnosti, kde nikdo není, zakřičí do sluchátka: "Halóó...?" a začal si vyřizovat své osobní záležitosti.

A tohle bylo na Pavla příliš. Sedmdesát kilo železa z jeho rukou letí z výšky na zem a jeho nyní prázdné ruce hledají nový cíl... Chlapec s telefonem u ucha cítí, že něco není v pořádku a chce ustoupit o krok zpět. V tu chvíli ale přilétá Pavlova dlaň a vlepuje mu velmi silnou facku. Telefon spadl na zem chvíli před tím, než se tam složil i jeho majitel. Jeho kamarád mu pomáhá na nohy a společně odchází do šatny. A doprovází je posměšný pohled všech přítomných... Už nikdy je v této posilovně nikdo neviděl. A už nikdy v této posilovně nezazvonil mobilní telefon. Alespoň ne, když tam byl Pavel.

Tento příběh je sice svým způsobem extrémní, ale věřte či ne, skutečně se stal. Bylo to před asi pěti lety, ještě když jsem byl v Pardubicích. Tou dobou jsem byl kulturistické pískle a shodou okolností jsem této příhodě přihlížel. Co se týče Pavla, byl sice někdy dost nervózní a impulzivní, ale pokud za ním člověk - samozřejmě po tréninku - přišel s prosbou o radu, nikdy nikoho neodmítl a trpělivě vše vysvětlil. Na tento příběh jsem si vzpomněl včera, právě když v naší posilovně začal jeden klučina vyřizovat telefon. Copak je to takový problém, když už ten telefon u sebe musí mít, přepnout ho na vibrace a potom, pokud skutečně někdo něco neodkladně potřebuje, odejít do šatny nebo aspoň vedle k baru a tiše si to s ním vyříkat?

V následujících bodech bych rád zopakoval několik základních pravidel, která by měl každý, ať už stodvacetikilový borec a nebo úplný začátečník v posilovně, dodržovat.

- A začal bych tím telefonem. Především zvažte, zda-li ho při tréninku skutečně u sebe musíte mít. Jdete cvičit, zlepšovat své tělo a svojí kondici a na to se musíte maximálně soustředit. A pokud ho tedy skutečně potřebujete, pak prosím, přepněte ho na vibrace a v případě hovoru, odejděte klidně do šatny a tam si ho vyřiďte. Věřte, že okolí Vám za to bude velmi vděčné.

- Ručník. Mnoho z vás řekne, že to je samozřejmost. Já vím. Ale není to samozřejmost pro všechny. Dát si pod sebe na lavičku ručník je nejen slušnost, ale i hygienická nutnost. A když už ne kvůli ostatním (aby se, jdou-li na stejné místo cvičit po vás, nemuseli koupat ve vašem potu), tak kvůli sobě, protože nikdy nevíte, kdo cvičil před vámi a jakou to (nejen) kožní nemocí právě trpí.

- Ohleduplnost I. Cvičí-li někdo před zrcadlem, nevstupujte mu tzv. "do obrazu". Vždycky si můžete najít jinou cestu a nebo chvilku počkat, až docvičí. Někomu to nevadí, někdo ale v zrcadle např. kontroluje čistotu svého pohybu a potom mu tam pobíhající člověk většinou docela překáží.

- Ohleduplnost II. A obecně, pokud někdo právě provádí sérii, nerušte ho! Chcete-li se ho na něco zeptat, počkejte až docvičí.

A proč se tímhle vším zabývat a proč se nechovat bezohledně, jako všichni ostatní? To je jednoduché... Protože jsem Pavla nedávno potkal tady v Praze a váží už 120...