V pořadí teprve třetí Mistrovství světa v klasické kulturistice se konalo o uplynulém víkendu v ruském Kaliningradu. Českou republiku zde zastupovala pětice závodníků, Slovensko závodníci tři – v nejnižší kategorii Tomáš Lukáč a Rudolf Kopčok, o kategorii výše Marek Zatloukal, ve druhé nejvyšší kategorii Zbyněk Ceradský, Michal Sitter a Andrej Hlinka a v kategorii nejvyšší Luboš Maliňák a Jiří Wagner.
Protože letecké spojení mezi Prahou a Kaliningradem není ideální (čti: není žádné), jelo se tentokrát auty. Jedno ze severu Moravy…
…a druhé z Prahy. Z té jsme vyjeli (ve složení Zbyněk Ceradský, Tomáš Lukáč a já) ve čtvrtek kolem deváté večerní – připraveni na očekávanou dvanáctihodinovou cestu, která měla být za námi v pátečních ranních hodinách.
Bohužel se tak ale nestalo. Ač nám počasí relativně přálo, totéž se nedá říci o ruských pohraničnících. Na polsko-ruskou hranici jsme dojeli (už oba vozy za sebou v lehce prohozeném složení) v pátek v poledne, předpokládaný rychlý průjezd se však nekonal. Víza, která jsme s sebou totiž měli, se ukázala jako neplatná.
Ostatně, nebyli jsme v tom sami, totéž potkalo třeba rakouskou či německou výpravu – jenže ti vše zjistili ještě u nich na letišti, zatímco my v kraji, kde se český konzulát hledá dost těžko.
Naštěstí byl s námi i Oleg Zhur – se svým ukrajinským pasem. A tak zatímco my jsme čekali v zemi nikoho (z Polska jsme už byli pryč, do Ruska jsme ale nemohli), Oleg se vydal jedním z vozů do Kaliningradu a po osmi hodinách víza zajistil. Nás mezitím čekaly věci, které se prý jinde než na ruských hranicích zažít nedají – včetně např. popojíždění v sedmi lidech v jednom autě, protože pěšky prostě těch 30 metrů ujít nesmíte.
Kolem osmé večerní (našeho času) jsme překročili konečně hranici, hodinu nám zabralo 40 zasněžených kilometrů do Kaliningradu, další hodinu nalezení hotelu. V něm jsme stanuli v deset večer, tamního času však už hodinu před půlnocí. Naštěstí na nás na prezentaci počkali, vážení proběhlo (až na 700 narychlo shazovaných gramů Marka Zatloukala) bez problémů a my se tak po 25 hodinách od odjezdu z Prahy konečně dostali do vytoužených postelí.
Ráno nás zde čekalo počasí, které jsme zažili už na hranici – totiž chvilku je jasná obloha a svítící sluníčko, během pár minut se ale vše může otočit ve sněhovou vánici.
Také jsme zjistili, že spíme v sedmihvězdičkovém hotelu – alespoň tak to na sobě měl napsáno. Ve skutečnosti mohl mít tak dvě a kousek, s odřenýma ušima tři (že byla internetová přípojka z říše science fiction netřeba dodávat, to jste zajisté ze zpoždění, jaké můj report má, poznali sami).
Sportovní hala, kde se soutěž konala, byla vzdálená dobrých 15 minut jízdy autobusy. Na první pohled bylo možná 2000 připravených míst k sezení naddimenzovaných (a semifinále by mohlo tato slova jen potvrdit), jenže v neděli byste místo k sezení hledali jen těžko! Mimochodem, světový šampionát v klasické kulturistice byl spojen se soutěží nazvanou Světový pohár ve fitness a bodyfitness – a tak se ke čtyřem kategoriím klasické kulturistiky mužů přidaly i dvě kategorie ženského bodyfitness, dvě ženského fitness a jedna kategorie fitness mužů. Převážně ale s rusko-polskou účastí.
V hale nechyběly státní vlajky všech zúčastněných zemí – samozřejmě včetně naší.
Ještě se vrátím k soutěžím fitness žen. Zde sice předvedla řada závodnic velmi dobrou formu, úroveň volných sestav však byla (až na několik výjimek) nízká.
O tom, že politika zde dosáhne všude, jsme se mohli přesvědčit nejen ve chvíli získávání platných víz (kdy pro nás pracovalo samotné ruské ministerstvo), ale i při pohledu na pódium – Putinova strana Jednotné Rusko zde měla logo větší než kterýkoliv z partnerů šampionátu.
V kategorii fitness mužů nastoupili pouze tři závodníci. O jejich sestavách platí vše zmíněné u ženského fitness výše…
…a totéž i o jejich (velmi dobré) připravenosti, co se soutěžní formy týče.
Sobotní semifinále začínalo v 11:00 dopoledne, které po “polední” přestávce od dvou hodin odpoledne pokračovalo až od páté večerní. Nedělní finále pak začínalo také relativně pozdě, ve čtyři odpoledne.
Naši kluci si v zákulisí našli výborné místo na přípravu. Zatímco se všechny ostatní výpravy tísnily v prostorách jim vyhrazených, český tým obsadil malou posilovničku hned vedle vstupů k pódiu.
Tam jsem při sobotním semifinále zastihl i místního cvičícího klučinu a Olega natírajícího naše borce. Na moji otázku, k čemu jsou ty podivné železné koule (naskládané jako provizorní závaží na leg-pressu), si Oleg sundal rukavice…
…a ukázal mi, že 16kilová závaží se zvláštními úchopy…
…doopravdy slouží k žonglování! Škoda, že jsem u sebe neměl kameru, lehkost, s jakou si Oleg pohrával s kusy železa, bych Vám přál vidět!
Ale zpět k našim klukům – třeba k Jirkovi Wagnerovi, který před semifinále ladil formu s rýží a slaninou k tomu.
Ještě jeden krátký pohled do publika (no, krátký, takový zkušební s 13vteřinovou uzávěrkou)…
…a pojďme konečně na soutěžní pódium! Tam se v nejnižší kategorii postavili Tomáš Lukáč (vlevo) a Rudolf Kopčok (vpravo).
Oba prošli sítem eliminace, do finále už ale ani jeden z nich nepostoupil.
Tomáš Lukáč ještě jednou…
…a pohled na budoucího vítěze kategorie (vlevo). Mimochodem, ani on, ani žádný z jiných ruských závodníků si zde nemohli na podporu publika stěžovat. Domácí závodníci byli miláčky přítomných diváků, o soutěžících přímo z Kaliningradu nemluvě!
A jsme o kategorii výše. Marek Zatloukal (na snímku níže vpravo) si svůj díl smůly vybral na světovém šampionátu v kulturistice před 14 dny v Bahrajnu, kde naprosto nezaslouženě neprošel eliminací. Bohužel to však nebyla smůla všechna. Zde sice eliminací prošel hladce, při semifinálových kolech nastoupil při prvních čtyřech vyvoláváních (!), avšak cestu do finále mu rozhodčí nepochopitelně uzavřeli.
Mezitím se Oleg v zákulisí “přetahoval” s našimi dvěma zástupci pro kategorii do 180 cm – Zbyňkem Ceradským a Michalem Sitterem.
Ale ještě zpět na pódium, Marek Zatloukal prostě formu měl!
Jeden pohled na zaplněné publikum (vyvýšené řady vlevo nevidíte, ale i ty byly plné)…
A jsme o kategorii výše – zde uprostřed slovenský zástupce Andrej Hlinka, který bohužel nepostoupil z eliminačních kol.
Zbyněk Ceradský (uprostřed) a Michal Sitter (vpravo) ale samozřejmě ano!
I oni nastoupili s výbornou formou! O tom, že bude Zbyněk ve finále, jsme nepochybovali, Michal ale jistotu neměl, a tak se s jídlem trápil až do neděle po poledni – kdy se bohužel dozvěděl, že do finále nepostupuje.
Opět jeden pohled z dálky…
Další ze zástupců našich východních sousedů Luboš Maliňák. Ten do finále postoupil!
Stejně tak Jirka Wagner (na snímku níže vpravo).
Semifinálová kola tím byla za námi. Momentka níže pochází z nedělního dopoledne, krátce předtím, než se kluci vydali na organizátory šampionátu připravenou prohlídku Kaliningradu…
V tu dobu jsem ale já spal, protože nás v noci čekala dlouhá cesta zpět do Prahy. K následujícím několika fotografiím Vám tak příliš komentářů nepřidám…
A jsme zpět na soutěži, tentokrát ve finálových kolech. Z původní české-slovenské osmičky se do finále probojovali tři závodníci – Zbyněk Ceradský, Jirka Wagner a Luboš Maliňák.
Finále začalo (bezpochyby velmi zajímavým) hudebním vystoupením (když o tom přemýšlím, ještě teď mám tu příjemnou melodii v uších – a to vůbec netuším, o čem byla v dané písni řeč)…
…a pokračovalo nastoupením zástupců všech národů.
Nechybělo předávání ocenění různým delegátům, což zpestřily krásné ruské hostesky (mimochodem, podívejte se na snímku na ruce jedné z nich – slečna měřící dobrých 180 cm nemohla vážit ani 50 kg).
Mezi oceněnými samozřejmě nechyběl (dnes už šedesátiletý) organizátor letošního šampionátu Yury Smolyakov. Na snímku s prezidentem IFBB Rafaelem Santonjou.
A zazněla ruská státní hymna… vzhledem k dosaženým úspěchům jednotlivých ruských reprezentantů jsme ji v průběhu soutěže slyšeli ještě mnohokrát.
Pokud jsem výše zmínil, že volné sestavy závodnic fitness neměly vysokou úroveň, pak Olga Aleksejeva z Lotyšska byla výjimkou – její sestava byla ve znamení výrazné nápaditosti, neuvěřitelné lehkosti a dokonalého provedení… mohu jen litovat, že jsem s sebou neměl kameru, abych Vám její vystoupení přiblížil více. Nezbývá než doufat, že ji potkáme ještě na některé z dalších mezinárodních soutěží.
Trojice vítězných bodyfitnessek do 163 cm – jedné ze dvou kategorií, kde vyhrál zástupce jiného státu než Ruska (zde krásná Agata Radziwoniuk z Polska).
Kategorii bodyfitnessek vyšších už Rusové ovládli…
…vítězka Olga Stepanyuk však na polskou reprezentantku z nižší kategorie v boji o absolutní vítězku nedosáhla.
Kategorie fitness – Rusko zde bralo všechny tři cenné kovy.
Ve fitness mužů “pouze” dva (startovali zde jen tři závodníci, tak aby ne. :)
Další z ruských závodníků Vladimir Kambarov (na snímku uprostřed jako vítěz nejnižší kategorie klasické kulturistiky mužů) si od první do poslední chvíle užíval obrovské podpory publika.
Druhá z kategorií, kde nevyhrál Rus – zde kraloval běloruský závodník Vadzim Andreichyk.
V kategorii klasické kulturistiky mužů do 180 cm se probojoval do finále náš Zbyněk Ceradský – a jeho volná sestava byla jako vždy výborná!
O kategorii výše postoupil do finále slovenský zástupce Luboš Maliňák.
A abych trojici našich finálových želízek v ohni završil, máme zde i Jirku Wagnera – se svým věčným úsměvem na tváři. Jirkova volná sestava je příjemně dynamická a v porovnání s ostatními netradiční, i proto slavila u publika pořádný úspěch!
Zbyněk při vyhlašování výsledků – 6. místo.
A vítězná trojice jeho kategorie.
Jirka Wagner – také šesté místo.
A první trojice – ovládnutá ruskými borci.
Boj o absolutního vítěze – který byl zřejmý na první pohled, ještě před jeho vyhlášením ale…
…přišlo vyhlášení pořadí národů. Rusko na jednoznačném prvním místě (hala burácela nadšením), druhé Bělorusko a třetí Polsko. Česká republika na čtvrtém místě.
A na závěr nikdo jiný než (zasloužený) absolutní vítěz celého šampionátu – perfektně připravený, výborně pózující a v neposlední řadě i sympaticky působící Rus Alexander Denisenko.
Mistrovství světa v klasické kulturistice mužů pro rok 2008 bylo za námi. Závěrečný raut jsme navštívili jen na necelé dvě hodinky, čekala nás cesta domů. I přesto, že nás už po prvních 200 ujetých metrech od hotelu zastavila policejní hlídka se samopaly v rukou (nelíbilo se jim moje auto a jeho doklady – naštěstí Olegovo “Mám zavolat Yurymu, aby vám to vysvětlil?” dokonale zabralo), cesta probíhala bez větších potíží. I rusko-polská hranice zabrala jen pouhou hodinku. Mimochodem, už se Vám někdy stalo, aby Vás 15 minut kontroloval jeden voják jen proto, aby po třech ujetých metrech vyskočil další a dělal úplně stejnou prohlídku? Nebo aby Vás odmítali pustit dál, dokud neseženete černě píšící propisku? Pokud ne, určitě cestu do Ruska někdy vyzkoušejte, zapomenout na ni jistě nepůjde!
Na úplný závěr pouze připomínám, že kompletní výsledky i řadu fotografií najdete zde, náš zuřivý reportér Lukáš Roubík také už pracuje na rozhovorech s některými z účastníků, určitě tak budete mít na šampionát i řadu dalších pohledů než z mých několika málo napsaných řádků!
