Rozhovor s Mat DuVallem

Mat DuVall - jedno z nejčastěji skloňovaných jmen posledních dní ve Spojených státech. Mat DuVall - absolutní vítěz letošní NPC Nationals 2003 (Miami, Florida, 14-15.11.2003). Mat DuVall - čerstvý držitel profesionální licence a muž s více než slibnou profi budoucností. Následující rozhovor pochází z doby krátce před Matovým startem na zmíněné soutěži...

Mate, zkus se nejprve našim čtenářům malinko představit. Takže: Věk?

Je mi 31 let, narodil jsem se 31. Října 1972

Kde jsi vyrůstal?

Vyrůstal jsem v severní Virginii, asi 35 minut od Washingtonu.

Kde momentálně žiješ?

Vrátil jsem se zpátky do Virginie a už se nemůžu dočkat až tam koupím nějaký dům. Příští jaro už doufám budu bydlet ve svém.

Jak dlouho už závodíš?

V mužské kategorii soutěžím už 7 let. Před tím jsem 3 sezóny startoval za juniory.

Kdo nebo co tě přivedlo k soutěžení?

Jednou se mi dostala do rukou kniha, kde kulturisti jako Arnold, Bill Pearl nebo Sergio Oliva trénovali. Zajímalo mě tehdy, zda bych někdy mohl být stejně tak velký jako byli oni. Takže vlastně mojí motivací nebylo samotné soutěžení, ale jen vyzkoušet jak velký můžu být.

Kdy jsi začal trénovat? Jak přesně to probíhalo? Bylo to zpočátku jako doplněk třeba k jinému sportu nebo jsi hned věděl, že se chceš stát kulturistou?

Kdysi jsem hrával americký fotbal, basketbal a běhal na dráze. Ve všech těch sportech jsem chtěl být nejlepší a věděl jsem, že posilováním jen budu svému cíli – být nejlepší – blíže.

Jakou soutěž jsi vyhrál úplně poprvé, kde to bylo?

Poprvé jsem vyhrál těžkou váhu v okresním Mistrovství, to bylo na jaře roku 1996.

Když jsme spolu hovořili poprvé, pracoval jsi právě pro Jan Tanu (známá promotérka kulturistických soutěží – pozn. překl.) Jak spolupráce probíhala? Vyskytly se snad nějaké komplikace? (smích)

Ne, to ne…žádné problémy se nevyskytly. Když jsem ještě studoval, tak Jan a její muž David mě a mého bratra zaměstnali v jejich firmě. Původně dodávali nějaké čalounění na postele, ale pak už začali vyrábět a prodávat nejrůznější kulturistické produkty. Bratr pracoval ve skladu, balil ty produkty atd., zatímco já jsem seděl u telefonu a vyřizoval objednávky, komunikoval s distributory a tak. Bylo skvělé, že jsme s Jan jezdili na různé soutěže a pomáhali natírat závodníky. Byl jsem tehdy mladý kulturista a tak příležitost být ve společnosti s opravdovými borci byla k nezaplacení. Shlédl jsem všechny tehdejší esa našeho sportu, pamatuji si jak jsem seděl v zákulisí na soutěžích Arnold Classic nebo Mr. Olympia a modlil se za den, kdy budu moct taky nastoupit na pódium. Práce pro Jan a Davida mi a mému bratrovi dala opravdu hodně, užili jsme si to, měl jsem možnost nahlédnout jak to vlastně v soutěžní kulturistice chodí.

Doufám, že se tě následující otázka nijak nedotkne, ale vím o tobě, že jsi byl krátce ženatý. Myslíš si, že fakt, že jsi kulturista mělo za následek tvůj rozvod, nebo byly důvody jiné?

No…to je opravdu těžká otázka. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem byl ženatý. Byl jsem mladý a zamilovaný a říct před bohem ano beru není tak těžké, nijak jsem nepřemýšlel dál do budoucnosti, což asi bylo trochu potřeba, zvláště když se jedná o „sportovní“ manželství. Kulturistika mi ukousla velkou část života a tehdy když jsme se brali, tak jsem hodně upřednostňoval fyzický vzhled abych tak řekl. Víš, já jsem byl nadějný kulturista, ona velmi krásná fitneska a to bylo pro mě rozhodující. Až postupem času jsem si uvědomil, že po lidské stránce si příliš nesedíme. Kulturistika pro mě znamenala téměř vše a chtěl jsem stoupat výše a výše. V tomto sportu je nutné být tak trochu individualista a myslet hodně na své potřeby a zájmy. Najednou jsem se však ocitnul v manželství a to vyžaduje trochu ubrat z plynu. Je ale těžké soustředit se jen na sebe, protože celý život jsem myslel hlavně na lidi kolem mě a na své blízké, chtěl jsem jim dát to nejlepší. Došlo to ale tak daleko, že čím dál více jsem dělal vše možné pro druhé a na sebe samotného mi už nezbyly síly. Okrádal jsem sebe a promeškal spoustu příležitostí a šancí. Takže pokud mám někoho z rozpadu manželství vinit, pak jsem to já, ne moje ex-manželka či kdokoliv jiný. Uvědomil jsem si, že v mém životě je nutno provést určité změny abych mohl naplnit svůj potenciál a své touhy. Můžeme sebe sama nějak obelhávat a namlouvat si, že je vše OK, ale lžeme tím jen a jen sobě a v koncovce se to nikdy nevyplatí. Mám-li to celé nějak shrnout, pak nejde o to, kolikrát se ocitnete na dně, ale kolikrát jste schopni zase vstát, poučit se z chyb a jít dál…pokračovat. Je to smutné, ale poučovat se ze svých chyb mnohdy znamená ubližovat jiným, což jsem nikdy nechtěl. Když jsme ještě byli spolu, tak má žena byla velmi pyšná na mě, na to co jsem dokázal v kulturistice. Navzájem jsme ale měli jiné představy o životě a jiné cíle. Chci pro ni jen to nejlepší a říkat, že za rozvod může kulturistika není fér a spíše by to svědčilo o mé nedospělosti a bezcharakternosti.

Jsi teď tedy volný? Pokud ne, tak je tvá přítelkyně taky z brandže?

Jak jsem řekl…uvědomil jsem si, že si nemůžu do svého života přivést někoho a věnovat se mu tak, jak by bylo potřeba. Vždycky, když mám vztah, tak myslím na to, že musím udělat vše nejlepší pro toho druhého, více než pro sebe. Teď ale vím, že toho sobě hodně dlužím a musím se sobě více věnovat. Už není možné se pořád rozdávat a rozdávat. Doby kdy jsem lítal za holkama a myslel, že tu co právě mám je ta pravá, je pryč. Raději si najdu dívku, která bude pro mě opravdový přítel. Nikdy jsem o ženách neuvažoval jako o možných opravdových přátelích. Jsem narozen ve znamení štíra a my máme v povaze touhu po ženách, ale v jiném směru než jak bych to chtěl nyní já – takže to bude pro mě taková zkouška. V tuto chvíli je však pro mě nejdůležitější starat a svůj čas věnovat sobě. Samozřejmě, že jsem potkal ženy, které měly opravdový sex-appeal, ale jak říkám…změnil jsem se, ale hledám už něco víc. Chci se už trochu usadit, chci trávit chvíle s někým, koho nebude zajímat co si myslí ostatní nebo říkají. Chci silnou ženu, která se nebojí vyjádřit co opravdu cítí. A taky ženu, která bude pyšná na to co jsem v životě dokázal, stejně jako já na ni. Chci sdílet její radost. Ano, fyzický vzhled je to co mě upoutá na první pohled, ale už mi nejde jen o sex, chci v prvé řadě opravdového přítele. Jestli je to vůbec možné? Nevím, budu ale čekat a mezitím budu pracovat na sobě. Nemyslím, že by to znamenalo z mé strany aroganci, chci jen někoho, kdo mi opravdu sedne.

Říká se, že partnerství dvou lidí, z nichž oba jsou soutěžní závodníci není vždy to pravé. Co si o tom myslíš ty? Může to vztahu prospět nebo jej rozbít? A proč?

Může to být výhodou, pokud jsou oba schopni zahodit své ega, ale to je v tomhle businessu téměř nemožné. Existují výjimky, kterým to klape, ale většinou to nevyjde. Určitě partnerství prověří horší chvíle, které nastávají před soutěží nebo v dlouhé přísné dietě, kdy partner, který tím prochází potřebuje velké porozumění, povzbuzení a toleranci od druhé polovičky. Pokud se vzájemně soutěží, kdo je úspěšnější, kdo populárnější, pak je to začátek konce, je naprosto nutné, aby si navzájem úspěchy přáli a sdíleli jej. Musí se zajímat o sebe, stejně jako o partnera. V každém vztahu potřebují dva lidé svou identitu, žít jen pro druhého nikdy nemůže dopadnout dobře. Vztah tedy závisí na tom, jak upřímně jsou oba schopni sdílet radost a úspěchy druhého stejně jako jeho pády a nezdary. Záměrně říkám oba póly, tyto mezní situace lidi v pravdě sbližují. Co se mě týče, rád bych za partnerku měl nějakou fitnesku. Proč? Chci mít někoho, kdo se bude stejně jako já zajímat jak o sebe sama, tak o svůj zevnějšek. Fitnesky to dle mého soudu mají o dost těžší než my kulturisté. My jen jíme, cvičíme a spíme. Fitnesky musí pro svůj úspěch udělat ještě více. Donekonečna musí trénovat svou sestavu, přidávat nové prvky a samozřejmě pořád cvičit v posilovně. Na rozdíl od nás kulturistů si nemůžou dovolit vypadat na každé soutěži stejně. Pořád musí střídat účesy, vlasy, makeup atd. Přiznám se, že nemalou úlohu pro mě hraje fyzický vzhled. Je krásný pocit ukazovat se s tak nádhernou, zdravou a sexuálně přitažlivou partnerkou.

Vím, že jsi byl zastáncem tréninkové metody Trevora Smithe, jejíž název je „Za hranicí selhání“. Teď když ses odstěhoval zpět na Východní pobřeží, používáš stále takový typ tréninku nebo cvičíš svým starým osvědčeným způsobem?

Když jsem cvičil s Trevorem, tak jsem jeho metodu zkoušel a vím, že úspěch takovéhoto programu tkví v intenzitě. Mnoho tréninkových partnerů nesnesou takový práh bolesti a jednoduše odpadnou. Já jsem kombinoval své vědomosti o svém těle a jeho reakcích na zátěž s vysokou intenzitou tohoto programu. Nyní když vstupuji do posilovny, tak se snažím jít přes své instinkty. Mám-li někdy na programu třeba hrudník, ale moje mysl na to není připravena, tak poslechnu své pocity a tělo zničím třeba nohama. Neznám lepší způsob jak se dorazit, než tréninkem nohou. Nohy jsou moje nejoblíbenější partie. Každý tréninkový styl může být produktivní, podmínkou ale je aby byla připravena i mysl. Už když jsem doma, začíná má příprava, zatím jen v úrovni mysli. Ano, vrátil jsem se ke svému starému osvědčenému stylu tréninku abych se toho o sobě naučil ještě více než vím. Není to ale otázka jestli mi Trevorův styl vyhovoval nebo ne. Vím, že jeho metoda se bude ještě vyvíjet, protože znám Trevora. Vždycky závodí sám se sebou, pořád hledá nové a nové metody jak se ještě více trápit a trýznit bolestí.

V dnešní době je mnoho kulturistů obviňováno ze zneužívání Syntholu. Nejčastěji v partiích jako jsou ruce a ramena. Vím, že i ty jsi byl terčem takovéhoto obvinění. Máš možnost to teď uvést na pravou míru.

Už jsem na toto téma odpovídal někde na Internetu a zpětná vazba lidí byla překvapivě pozitivní. Všichni kulturisti svým způsobem zneužívají a aplikují lokální injekce, ať už za účelem lokálního nárůstu nebo jiným. Pořád je to užívání lokálních injekcí. Došlo to však tak daleko, že někteří kulturisté si začali myslet, že lze partie „vyrobit“ za pomocí Syntholu. Už to není jen nějaké drobné zvětšení partií, ale vstřikování obrovských dávek do svalů a snaha doslova vytvořit ramena či ruce. A jestli jsem to taky zkoušel? Ano, samozřejmě, ale udělaly tyto injekce moje 56 cm paže? V žádném případě. V době kdy byl pořádán hon na lidi co užili tyto látky jsem se stal terčem obvinění i já. Dnes jsou pódiu doslova obludy. Myslí si, že vypadají dobře. Oficiální místa by měli k Syntholu zaujmout nějaké stanovisko. Tvrdí se, že Synthol se zakáže, ale byl jsem na soutěži, kde jeden závodník měl Synthol aplikován fakt nešikovně, šlo to prostě poznat na první pohled a tak ho sudí totálně odepsali, zatímco jiný jej měl taky, ale tak že to nešlo moc dobře poznat. A vyhrál. Už jenom to, že se o něm tak často mluví, píše a jedná na všech úrovních sportu škodí, protože kdokoliv to může začít přijímat jako fakt a jednoduše si lidi řeknou že je snadná cesta jak vypadat jako profík, který ho má koneckonců v sobě taky.

Zůstaňme ještě u tvých paží. Firma Muscletech ve svých propagačních a reklamních materiálech tvrdí, že jsi majitelem nejsilnějších paží v tomto sportu. Jak tyto proklamace vnímáš ty? Musíš dokazovat někomu svou sílu?

Hážu tyhle věci za hlavu. Ve firmě Muscletech pracuje spoustu opravdových fandů do kulturistiky a když sponzorují nějakého opravdu silného borce, jsou z toho všichni unešeni a staví na tom. Svého času pod ně patřil i Greg Kovacs a ten je opravdu extrémně silný. Veškerý marketing stál v podstatě na jeho osobě. Já o sobě netvrdím, že mám nejsilnější paže. Muscletech to mají jistě dobře spočítané a zatím jim to vychází. Když už někoho uloví, tak toho chtějí patřičně využít, což je pochopitelné. Chtějí svého koně ukázat veřejnosti. Nyní ulovili mě abych tak řekl a reklamu se mnou můžeš vidět úplně všude: v obchodě s potravinami, ve filmovém průmyslu, prostě všude a lidi mě mají za toho Supermana z reklamy. Za to všechno „vděčím“ Muscletechu. Na to, že jsem pořád amatér, jsem určitě známější než většina profíků. Dá se říct, že jsem mezi lidmi díky tomu oblíbený a za to určitě patří Muscletechu můj dík. Některým se způsob jakým Muscletech provádí business samozřejmě nelíbí, ale pravdou je, že prodávají a propagují opravdové lidi, opravdové výsledky a ne jen kecy, že za měsíc naberete po našem přípravku 10 kg svalů!

Co se týče Muscletechu, tak v poslední době mají opravdu masivní reklamní kampaň a ty jako jejich „zaměstnanec“ si doslova v jednom kole. Už jsi to říkal – jsi ještě amatér a jsi v médiích častěji než mnozí profíci. Vnímáš ze stran některých profíků nebo i jiných lidí co sponzorují Muscletech jistou závist, že ty jsi pro firmu č. 1?

Ano, jsou kulturisti, kterým se nelíbí, že jsem propagován a v časopisech k vidění častěji. Ale to není můj problém, pokud mi to neřeknou přímo do očí. Nežadoním ve firmě abych byl lidem na očích, ale samozřejmě mě to těší. Jsem pyšný na to, že si mě Muscletech vybral jako symbol nejlepšího kulturisty pro určité reklamní motivy. Stejně tak mě ale těší, že dostávají prostor i jiní sportovci, kteří patří pod Muscletech. Trochu mě už unavuje, že jsem všude k vidění jen já. Když vidím postavu Dextera Jacksona, tak mě to neskutečně motivuje. Možná, že ty, kteří si na mě stěžují, že jsem všude, tím vyburcuji k lepším výkonům v posilovně a pak si jich třeba všimnou taky.

Pojďme se teď věnovat trochu soutěžení, zejména soutěži National, jejíž vítěz získává profi kartu. Minulý rok jsi byl favoritem, byl jsi v životní formě a přesto jsi skončil na 3. místě, což bylo jistě zklamáním. Popiš jaké byli tvé pocity po skončení a co se ti honilo v hlavě?

Byl jsem totálně zdrcen. Vím o sobě, kdy jsem maximálně připraven a až do minulého roku jsem se pořád potácel, nemohl jsem se zlepšit. Až konečně dosáhnu na profi kartu, chci být ten den absolutně nejlepší závodník na pódiu. Celý minulý rok jsem byl velmi dobře naladěn, protože se mi konečně podařilo pracovat na sobě s tebou Chade. Chtěl jsem s tebou spolupracovat již o 2 roky dříve, ale mnozí mě od toho odrazovali. Všemu co mi radíš velmi důvěřuji. Díky tobě jsem byl na National velmi dobře připraven a mám-li zhodnotit svou postavu v porovnání s ostatními, pak ve smyslu muskulatury, základního postoje či symetrie jsem byl jasný vítěz. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se při základním postoji mohl přirozeně nenuceně usmívat, cítil jsem se skvěle. Závodím svým srdcem a na pódiu jsem se vždy snažil bojovat jako o život, což mnohdy vypadalo až příliš křečovitě. Nicméně to, jak dopadla pro mě soutěž National mě stále bolí. Uznávám každého borce, který tam stál se mnou na pódiu, s těma to nemá co dělat. Přišel jsem tam vyhrát, cítil jsem že bych měl vyhrát. A tyhle pocity měli i lidi co tam byli a své mínění dávali pěkně najevo, stejně jako jiní co viděli pak fotky v médiích. Viděl jsem stovky, možná i tisíce fotek ze soutěže a stále si myslím, že jsem měl vyhrát. Mám snad ale kvůli tomu brečet jako malý kluk? Chci od života hodně, ale nesložím se z jednoho nevydařeného dne. Zlepšuji se tak, jak mi bylo doporučeno rozhodčími a letos (National se koná již tento měsíc – pozn. překl.) soutěž vyhraji a získám profi-licenci. Tím, že ze mě bude profík se jistě změní můj život i po duševní stránce.

Zůstaňme ještě u nadcházející National. Jaké jsou tvé plány, s čím chceš přijít na pódium a dominovat?

Chci přijít ještě ostřejší a vyrýsovanější než kdykoliv předtím. Mám objemy, ačkoliv nikdy nebudu tak veliký jak bych si ve skutečnosti přál. Přidal jsem ještě nějakou hmotu, ale kvalitu si chci zachovat. Až soutěž skončí, chci být ještě větší, hodlám nabrat dalších asi 7 kg čisté hmoty. Vím, že je reálné abych soutěžil s váhou 280 liber (127 kg). Vím, že musím projít ještě větší bolestí abych toho docílil, ale to je mi jedno. To je tvůj job Chade, ty víš jak na to. Jsem připraven to vytrpět, pojďme na to…

Někdy se zdá, že stát se profíkem je ještě těžší než být profíkem. Co myslíš, jak tě to změní, když se jím konečně staneš?

Pokud se budu moct naplno soustředit na své profesionální soutěže, pak se budu cítit skvěle. Podívám-li se na výsledky Olympie 2002, tak prvních 5 nebo přinejmenším větší část z nich se již blíží maximu svého potenciálu. Nechci nikomu škodit, ale v určitém bodě už tělo prostě více dát nemůže, už nemůžete mít lepší verzi svého já abych tak řekl. Každý závodník chce každý další rok být lepší než ten současný. Já jsem pořád mladý a pokud bude pro mě kulturistika i nadále v životě tím čím je, pak se za dalších 8-10 let mohu velmi zlepšit. Pódia potřebují nové tváře. Chci být tak velký jak to jen jde, ale zachovat si kvalitu. Trochu nerozumím jiným nováčkům-profíkům, připadá mi, že jsou už spokojeni, že jsou profíci a nechtějí jít dál. Pokud já budu profíkem, tak nikdy nebudu jen čekat na chyby jiných abych je mohl nahradit, budu makat dál na sobě. Chci porážet ty nejlepší, to je můj smysl - být nejlepší.

Už jsem to jednou nakousl, nedávno ses přestěhoval zpátky na východní pobřeží poté co jsi chvíli žil v Las Vegas. Říká se, že z Las Vegas se stává nový středobod kulturistiky, něco jako kdysi bylo ve Venice Beach. Mnoho kulturistů se stěhuje třeba právě z východního pobřeží nebo dokonce z Venice do Las Vegas. Vypadá to, že tobě Vegas moc nevoní. Proč? Kvůli tomu shonu a „divadlu“ co tam panuje? Chyběla ti pohoda tvého pravého domova?

Shon je tam, kde ho lidi chtějí mít, mnoho lidí ten shon potřebuje jako drogu. Nesnáším ten fofr, ubírá příliš mnoho mé energie. Ve Vegas je spoustu lidí, kteří se zajímají jen o to, co kdo o nich řekl či napsal. Každý má přece právo mít soukromý vlastní názor na cokoliv nebo kohokoliv. Ale ve Vegas nic takové není, tady tvůj názor je věcí veřejnou. Většina lidí, a netýká se to jen kulturistů, není schopna unést kritiku ať už jakéhokoliv typu. Pokud se někdo doví, že ten a ten o něm nemluvil jen v superlativech, tak ho okamžitě bez jakýchkoliv důvodů začne napadat a má na něj hned plno předsudků a ani ho třeba nezná. Tady se často háže špína na druhé. Ve Vegas jsem zjistil, že mnoho lidí kritizují jiné za něco, čeho sami nebyli schopni dosáhnout. Takové chování je pro mě nepochopitelné. Myslel jsem, že jsem se obklopil lidmi, kterým mohu důvěřovat, ale ti byli za mými zády plní závisti a pokrytectví. Mám na mysli lidi, kteří usilují jen o to být středem zájmu, být viděni. Udělají vše pro to aby dosáhli svého cíle. Je to fakt ubohé. Jsem hrdý na sebe co jsem v životě dokázal a mohu se podívat na sebe do zrcadla. Chci se zlepšovat den po dni, dokud budu vědět, že je co zlepšovat. Je mi upřímně líto těch lidí, co se stěhují do Vegas s vírou, že najdou ty správné lidi. Vegas je plný lidí co ti pořád říkají „ano“! Myslím tím lidi, co ti odkývají všechno co řekneš a jen co jsi z dosahu, tak tě rozemelou na kusy. Děje se tak všude na světě, ale ve Vegas je těchhle na kost prohnilých lidí mraky. To je hold ta šedá stránka světa. Lidé se starají o to co nosí kolem zápěstí, v čem jezdí a v čem bydlí.

V posledních několika letech se vyskytly názory, že líheň amatérských kulturistů už není tak kvalitní jako tomu bylo před lety. Vždyť na dnešních pódiích často dominují borci, kteří jsou profesionály od počátku 90.let, tedy více než dekádu. Co si o tom myslíš? Myslíš, že je míň geneticky disponovaných talentů? Z tvé pozice zatím ještě amatéra; jak to, že nové profíky poráží borci, kteří už závodí 10 a více let? To je to s amatéry fakt tak špatné?

Hodně čekatelů na profi-kartu si myslí, že cesta k profesionálům vede přes chemii. Více než na sebe, na dřinu v posilovně a na přísnou dietu se zaměřují na nejrůznější kombinace steroidů v domnění, že ty je dovedou k cíli. Zajímají se o růstové hormony, o nové anabolika, nezajímají je možné zdravotní rizika, zkoušejí inzulín apod. Bohužel, tenhle způsob je v kulturistice brán jako normální věc. Opravdu mě to rozčiluje a zlobí, dostávam spoustu emailů o rady ohledně steroidů, na místo abych radil jak trénovat a stravovat se. Profíci, kteří soutěží dekádu patří mezi mé nejoblíbenější. Pamatuji si, jak jsem viděl Kevina Levroneho, který se stal tehdy profíkem. Byl jsem z něho totálně oněmělý. Byl dokonalý. Trénoval jako zvíře a když se pak ukázal a vyhrál soutěž National, bylo to fakt něco. Další borec té éry byl Mike Francios; jeho přístup k tréninku v posilovně byl neuvěřitelný. Domnívám se, že není rozdíl mezi talenty v amatérských soutěžích kdysi a teď. Intenzita a disciplína v tréninku je, řekl bych, tvrdší pokud jsi už profík. Měl jsem tu možnost, že jsem vždycky trénoval mezi profesionály, přinejmenším mezi amatéry na úrovni National. Kulturista, který není profesionálem často vše háže na peníze, řekne jen, že nemůže soutěžit, protože prostě nemá navíc 4000 dolarů. Když jsem vyhrál poprvé soutěž, tak mě stála jen 500 dolarů. Chci dokázat, což se poslední dobou snažím vysvětlit i spoustě mladým kulturistům, že vše musí začít u člověka samého. V něm. Nelze začínat s myšlenkou na stříkačky a anabolika. Ne nadarmo se tvrdí: Plaz se než začneš chodit, choď než začneš běhat, já dodávám: nedělej ze své první soutěži soutěž poslední. Je třeba si plně uvědomit ten proces samotný, pomalu se zlepšovat a vyčkat na svůj čas. Hledání je prostě cesta, která nějakou dobu trvá. Tohle mě naučil přítel, kdysi jsem také myslel jen na ceny, které bych mohl získat a peníze. Potřeboval jsem prostě udělal krok zpět, trochu se zamyslet a uvědomit si, že opravdové dary jdou ruku v ruce s cestou námahy a hledání.

V poslední době se vyrojily zvěsti, že Vince McMahon a WWE (wrestlingová federace) se vyjádřili v tom smyslu, že mají o tebe zájem. Je to pravda a pokud ano, tak jak probíhají tvé přípravy?

Před několika měsíci jsem potkal jednoho chlápka od WWE. Mluvili jsme o tom, jak Vince a jeho syn Shane chtějí do ringu přitáhnout nějaké mladé tváře. Ano, souhlasím, že celý wrestling je taková „reality show“. Jestli je boj v ringu pravdivý? Ne, není. Na druhou stranu; celý svět okolo je reálnější a pravdivější, než v jaký věříme a jaký chceme mít. Dostal jsem příležitost a tak hodlám navštěvovat wrestlingovou školu, ale nedělám si žádné velkolepé iluze. Závodit a bojovat v ringu není totéž co soutěžit na pódiu, ale na fyzičku je to náročnější. Chci to zkusit. Paralelně se budu samozřejmě připravovat na National – bude to pořádná zabíračka. Chtěl bych se tomu věnovat několik let, samozřejmě tím něco vydělat a peníze pak použít na své plány. A jak se připravuji? Cvičím normálně jako v kulturistice a brzy začnu dělat více kardia abych byl připraven na wrestlingovou školu. Požadavky jsou velmi náročné, zvláště když hodlám přijít s váhou přes 300 liber (136 kg). Chci vypadat v ringu šíleně, příležitost být viděn v televizi se nenechám ujít a hodlám být po všech stránkách připraven. Chci se učit wrestlingovému řemeslu. Wrestling je velký business, kolem ringu je 30 000 lidí a dalších několik miliónů o obrazovek. Je to dvouhodinový program a pokaždé jsem ohromen, jak je vše připraveno a naplánováno do posledního detailu, je vzrušující být tam a vidět co se děje i mimo scénu.

To by jistě mohlo pro tebe být velmi lukrativní a nápomocné v dalším kariéře. Ale zkusme uvažovat jinak; domnívám se, že letos vyhraješ soutěž National, pokud se tak opravdu stane a ty i přes to podepíšeš kontrakt s wrestlingovou federací, chceš se věnovat oběma činnostem, nebo si vybereš jednu na úkor druhé? Myslím, že by si zvládl dělat obě věci najednou, dokonce by se to mohlo doplňovat.

Bylo by skvělé dělat kulturistiku i wrestling, ale je to vůbec reálné? Vždycky budu trénovat jako kulturista. Nevzdám se něčeho, na co jsem dřel 17 let svého života. Nejsem si jist, jestli lze obojí fyzicky zvládnout. Dlouhou dobu jsem už strávil s wrestlery a oni žijí opravdu v bolesti. V ringu bojují i několik večerů za týden. Je to sport, kde jsou časté tvrdé nárazy všeho druhu. Lidi chtějí vidět pořádné kousky od borců v ringu. Chtějí vidět tvrdé pády, vysoké skoky a pak dopady na soupeře. Tyhle věci se příliš podvést nedají, musí se prostě udělat a hlavně vytrpět. Jak jsem již zmínil dříve, je to řemeslo a musí se umět. Zkusím se raději držet při zemi a uvidím kam mé kroky povede Bůh.

Co kdyby se vše cos řekl naplnilo, jak dlouho myslíš, že by si mohl zároveň soutěžit a zápasit, samozřejmě v případě, že by ses nijak nezranil. Kde vidíš sebe za řekněme 20 let?

To záleží na mnoha věcech, které nijak nemohu ovlivnit. Kde bych sebe rád viděl za 20 let? Určitě budu pomáhat své malé holčičce aby byla dobrá ve škole bez ohledu na finance. Dále chci aby za 20 let se má žena a dítě probouzeli s pocitem bezpečí na tomto světě. Chci aby věděli, že pokud něco budou opravdu chtít – mohou to také získat. Co dále za 20 let…až půjde mé dítě do školy, budu svou ženu hýčkat od úsvitu slunce do soumraku, budu ji hýčkat ve všem co jen půjde. Za 20 let? Budu stejně jako předchozích 19 let šťastný při pohledu na svou ženu a na své dítě a budu jim říkat jak je oba miluji. Za 20 let? Budu zápasit v ringu na celém světě a možná se taky občas postavím na kulturistické pódium abych zažil ten příjemný pocit. Za 20 let…Budu navrhovat a stavět domy pro lidi, co to potřebují, budu se snažit, aby můj dům nebo nějaký kemp sloužil lidem, kteří moc velké štěstí v životě neměli. Chci pomáhat s výchovou těch tisíců dětí, kteří se rodí na tento svět a nemají žádnou naději. Bude to místo, kde by se měli cítit bezpečně všichni bez ohledu na cokoliv. Za 20 let? Určitě budu mít dost času na trénink, budu respektován a brán v úctě za to, co jsem kdy řekl a dokázal. Za 20 let? Každý den bude končit stejně jako nyní – poděkováním Bohu za Jeho trpělivost se mnou a poděkovat Mu, že mě chápe a zná mé srdce. Za 20 let? Tak to mi bude 50!

Kdybys měl tu možnost změnit cokoliv v kulturistice aby se její úroveň zvedla – co by to bylo?

Mít možnost změnit jedinou věc v kulturistice a řekněme i ve fitness? Neřeknu peníze, to ne, protože musí být opravdu důvod pro někoho, kdo chce investovat své peníze. Investorů je málo, kulturistika se neobjevuje v médiích, v televizi apod. Neřeknu ani že by to chtělo změnit rozhodčí, protože jsem si jist, že rozhodují podle nejlepšího svědomí. Zlepšil bych sebe. Abych byl ještě větší, tvrdší, vyrýsovanější a ještě více vaskulární. V souvislosti s mým zlepšováním by se vlastně zlepšili i jiné věci v kulturistice. Kdyby jiní viděli mé pokroky – donutilo by je to více makat i na sobě, byl by to takové vzájemné soupeření, taková sranda.

Mnoho lidí pohlíží na kulturisty jako na supermany, jejichž těla se podobají těm kresleným hrdinům v komiksech. Kdybys měl takovou sílu, jaké myslíš že by to bylo a k čemu by ti takové schopnosti mohly sloužit?

No…Superman může dělat v podstatě cokoliv, protože je prostě Superman! A jestli bych chtěl umět vyskakovat na budovy? Ani ne. Nebo umět doběhnout lokomotivu? Taky ne. Ale moc rád bych uměl létat. Létání – to by byla ta absolutní moc. Absolutní síla. A k čemu by mi to bylo? Ušetřil bych za letenky. Mohl bych taky oblítávat zeměkouli jako Superman a tím bych vrátil čas nazpět. Den bych prožil znovu a pokud bych něco přes den udělal špatně – vrátil bych ho zase. Jedinou věc co bych fakt nemusel, je nosit ten supermanovský ohoz, ten modročervený oblek. Pokud bych mohl létat v čem bych chtěl, což Superman nemohl, pak bych takovou sílu teda fakt bral.

z anglických materiálů zpracoval Vajco