Karel Olič: Mistrem republiky v bicepsovém zdvihu v 80 letech

Karel Olič (78 let): "Člověk musí chtít. Nesmí to vzdát."

[Text: Jakub Dlasek] Padesát let na závodních platformách, několik titulů mistra ČSSR a tituly vicemistra Evropy i světa v silovém trojboji. Za takovou sportovní historií by se ohlížel nejeden závodník s pocitem dobře odvedené práce. Pro Karla Oliče však možná nastal čas napsat poslední kapitolu své závodní kariéry. V sobotu 7. listopadu 2026 se v Plzni postavil na soutěžní platformu Mistrovství České republiky federace FČST v mrtvém tahu a bicepsovém zdvihu. V téměř osmdesáti letech nastoupil do kategorie masters VI do 82,5 kg a do disciplíny, která mu vzhledem k pokročilému věku stále umožňuje poměřovat síly s ostatními závodníky.

Výsledkem bylo první místo v jeho kategorii a druhé místo v absolutním pořadí masters. Další medaile do již tak bohaté sbírky, ale tentokrát s trochu jinou příchutí. Ačkoliv definitivní tečku za závoděním zatím Karel neudělal, sám si uvědomuje, že se jeho dlouhá sportovní cesta pomalu chýlí ke konci. Zda šlo skutečně o jeho poslední vystoupení na závodní platformě, ale ukáže až čas.

Letošní závody pro mě měly ještě jeden rozměr. Zatímco děda má za sebou desítky let soutěžení, já jsem se na stejné akci postavil na závodní platformu vůbec poprvé. Mnohem důležitější než samotné výkony pro mě ale byla společná příprava, chvíle strávené v posilovně a zkušenosti, které mi během ní předával. Právě na ty budu jednou vzpomínat možná ještě raději něž na samotné výsledky. A tak jsme se v Plzni, každý na jiné části své sportovní cesty, potkali na jedněch závodech.

O jeho sportovní cestě jsme na Ronnie.cz (a tímto ještě jednou veřejně jeho redakci mockrát děkujeme za umožnění napsání tohoto článku) nedávno přinesli také společné video. Tentokrát bych chtěl jeho příběh přiblížit z trochu jiné perspektivy. Nejen jako vnuk, který měl možnost sledovat další z jeho závodních vystoupení, ale také jako někdo, kdo s ním mohl absolvovat část přípravy a stát po jeho boku na stejné soutěži. Za tuto příležitost a důvěru, kterou mi redakce Ronnie.cz dala, jí patří mé upřímné poděkování.

Dva měsíce, staré železo a společné tréninky

Na přípravu jsme měli všehovšudy dva měsíce. Závody jsme objevili poměrně pozdě a rozhodli se, že to zkusíme. Vzhledem k dědovu věku už nepřipadá v úvahu závodění ve všech disciplínách jako dříve. Tentokrát navíc nevyhovovala lokalita soutěže v bench-pressu, a tak padla volba na bicepsový zdvih.

Oba máme doma vlastní posilovnu. Žádné moderní fitness vybavení ani naleštěné stroje. Naše zázemí tvoří převážně domácí výroba a přibližně padesát let staré železo ještě z Poldi Kladno, kde děda pracoval. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říká mi pořád děda a má tím na mysli rezavé, špinavé a otlučené kotouče, každé jinak těžké, které potom zajistí, že na závodech je všechno lehčí.

Každý jsme běžně trénovali samostatně, měli jsme ale jedno pravidlo - jednou týdně jsme se vždy sešli a zacvičili si společně. Právě tyto chvíle pro mě patřily k nejhezčím částem celé přípravy.

Bicepsový zdvih byl navíc pro dědu novou disciplínou, vždyť poměrně čerstvou a populární i ve světě. Takže jsme společně hledali správnou techniku a postupně se připravovali na soutěž. Začátky přitom nebyly úplně přesvědčivé. Mám jednu vzpomínku, která mi utkvěla v mysli. Když jsem dědovi poprvé podal do rukou třicetikilovou EZetu, jeho reakce byla: "Ne Kubo, to nezvednu."

O dva měsíce později bylo všechno jinak. Technika se postupně usadila a děda se dostal až na 40 kilogramů. Společně jsme se tak dopracovali k tomu, že mohl na závodech předvést tři platné pokusy.

Tři pokusy, tři úspěchy

Samotná soutěž se konala 7. listopadu v Plzni. Děda nastoupil s následujícími pokusy:

• 1. pokus: 30 kg - platný
• 2. pokus: 35 kg - platný
• 3. pokus: 40 kg - platný

Všechny tři pokusy zvládl s lehkostí a bez jediného zaváhání. Závod tak zakončil zlatou medailí v kategorii masters VI do 82,5 kg a druhým místem v absolutním pořadí masters.

Závěr

Zda byly letošní závody skutečně poslední kapitolou dědovy závodní kariéry, ukáže až čas. Jedno ale vím jistě. Dva měsíce společné přípravy pro mě znamenaly mnohem víc než jen účast na jedněch závodech. Zůstávají mi vzpomínky na společné tréninky, rady, zkušenosti a chvíle, které bychom jinak možná nikdy nezažili. A pokud se děda skutečně rozhodl předat pomyslnou štafetu dál, jsem rád, že jsem u toho mohl být. Dědo, díky!