Historie kulturistické sportovní výživy úzce souvisí s vývojem sportovní výživy jako takové. Snaha o pozitivní ovlivnění sportovního výkonu prostřednictvím výživy je stará jako sport samotný. A protože víme, že sport jako samoúčelná lidská činnost vznikl v antickém Řecku, můžeme mluvit o období již několik století před našim letopočtem. Ovšem dlouhé období středověkého tmářství zatlačilo sport a jeho úlohu zcela do pozadí a pěstovaly se pouze takové sportovní discipliny, které měly bezprostřední vztah k bojovým činnostem - šerm, jízda na koni, střelba a podobně.
Ovšem konec minulého století znamenal obnovení olympiád (1896 - Atény) a pak již sport zároveň s rozvojem společnosti zaznamenal bouřlivý vývoj. Ovšem ne tak sportovní výživa, pokud ovšem nebereme jako sportovní výživu samozřejmou skutečnost, že sportovci jsou také lidé, a tudíž se stravují - ovšem bez jakékoliv úpravy ve vztahu k sportovnímu výkonu. O sportovní výživě v plném významu tohoto slova, tedy o vědeckém přístupu, můžeme mluvit až v posledních několika desetiletích.
Kulturistika a kulturisté dokázali v průběhu své zhruba šedesátileté existence (oficiálně uznaná jako sport u nás byla v roce 1964) vždy rychle a velmi pružně využívat všech vědeckých poznatků na poli sportovní výživy (nutno dodat - bohužel na rozdíl od jiných sportovních odvětví) a zároveň vytvářeli i určitou zpětnou vazbu, tedy obohacovali svými praktickými zkušenostmi teorii sportovní výživy. Není se čemu divit, vždyť v žádném jiném sportovním odvětví nehraje výživa tak podstatnou úlohu jako v kulturistice. Myslím, že celkem sedí přirovnání, že kulturistická výživa, to je taková formule 1 mezi sportovními automobily - vždy byla o notný kus vpředu.
Kulturistická výživa, to ovšem zdaleka nejsou jenom závodní kulturisté (dnes i bezpočet dalších kategorií), kteří se snaží o úspěchy na soutěžích, těch je zanedbatelné procento, ale především desítky tisíc návštěvníků fit center, kteří bez znalostí správné výživy rovněž nemohou očekávat alespoň uspokojivé výsledky. Z tohoto pohledu vztah kulturistika a sportovní výživa rázem nabývá na významu. Úpravy výživy a manipulace s ní prostřednictvím špičkových kulturistů prosakují do podloží, tedy mezi kondiční cvičence fit center, kteří těchto poznatků využívají. Tedy rozhodně se nejedná o samoúčelný sport už z tohoto pohledu.
Naším záměrem v tomto článku ovšem není filozofovat nad smyslem a posláním kulturistiky, ale podívat se do poučné historie vývoje názorů a praktické aplikace výživy v historii kulturistiky. Za datum "zrodu" kulturistiky jako sportu je možné považovat rok 1939, kdy se uskutečnila soutěž o titul mistra Ameriky. Válka její rozvoj nakrátko přerušila, ale po roce 1945 dochází k jejímu bouřlivému rozvoji, přičemž v roce 1946 vzniká i světová organizace IFBB.
Pokud se podíváme na postavy tehdejších špičkových kulturistů, tak jsou charakterizovány slušnými objemy, přiměřenými tvary svalů, ale bez vyrýsování či dokonce vaskularizace - prožilnatění. Tím nechci snižovat jejich kvality, vždyť i ostatní sportovci před šedesáti a více lety prokazovali podstatně nižší výkonnost než ti dnešní. Navíc to byli často výjimečně všestranní borci (na rozdíl od dnešních), kulturistiku často kombinovali se vzpíráním, gymnastikou či atletikou. Ovšem právě na jejich postavách je vidět, že jejich strava se nijak výrazně neodlišovala od stravy normálních smrtelníků - až na ty kvanta.
Velké množství červeného masa a litry mléčných výrobků denně, tak by se dala charakterizovat strava kulturistů padesátých let. Ti si uvědomovali nezbytnost zvýšeného přísunu bílkovin, především živočišných, proto ta zvýšená konzumace jejich zdrojů. Tehdejší nauka o sportovní výživě vycházela z konstatování, které mělo charakter spíše selského rozumu, že sportovec potřebuje svaly a svaly jsou vlastně maso. Takže zásadním trendem bylo překrmování sportovců přebytkem masa, hlavně červeného, hovězího (ryby a drůbež se ještě nenosily). Možná vám to bude připadat tak trochu úsměvné, že nejenom kulturisté, ale všichni sportovci, včetně těch špičkových, takto postupovali. Řeknete si, proč si neprostudovali příslušnou odbornou literaturu? Odpověď je jednoduchá - protože v podstatě žádná neexistovala!
Steve Reeves
Třebaže v šedesátých letech došlo k rozvoji sportovní fyziologie (hlavně v USA a severských zemích), která studovala činnost lidského organismu a jeho reakce na fyzické zatížení, tak se to nijak neprojevilo v oblasti příslušných doporučení pro výživu sportovců. Takovým exemplárním příkladem je jedna ze zásadních publikací zabývajících se sportovní fyziologií, vydaná v roce 1970, jejímž autorem byl slavný švédský fyziolog profesor Astrand. Používána byla dalších 10 let prakticky beze změn, marně byste v ní však hledali svému významu odpovídající, tedy rozsáhlou kapitolu o sportovní výživě! Z celkových 650 stran této učebnice se kapitola o výživě skromně krčí na pouhých 30 stranách, a to ještě naprostá většina stran se zabývala naprostými obecnostmi a konkrétním doporučením je věnováno celých 5 (!) stran. Takže se není co divit, že sportovci, včetně těch vrcholových, v oblasti výživy tápali a postupovali metodou pokusů a omylů.
Jak už jsem napsal, trendem sportovní výživy byla konzumace masa a poté zase masa a… velkého množství mléčných výrobků. Uvedu jeden příklad takovéto extrémní konzumace. Americký kulturista Bruce Randall se rozhodl překonat světové rekordy ve vzpírání v těžké váze a tomu také přizpůsobil svůj jídelníček. Denně kromě jiných jídel dokázal sníst 3 kg masa,18 vajec a vypít 14 litrů (!) mléka. Po dobu dvouleté základní vojenské služby zvýšil svoji tělesnou váhu z 92 kg na 181,5 kg (při výšce 186,5 cm) a disponoval těmito tělesnými rozměry: obvod hrudníku 167,5 cm, paže 61 cm, stehna 91,5 cm a lýtka 58,5 cm a k tomu ovšem značný obvod pasu 158,5 cm. Vzpěračské rekordy však nepřekonal a rozhodl se váhu snížit (kromě jiného byly jeho výdaje za stravu neúnosné) a o pouhých 32 týdnů později vážil již jenom 83 kg. Denní úbytek váhy byl téměř půl kilogramů! Samozřejmě v této snaze změnil radikálně i svůj trénink s vysokými počty opakování a nízkými vahami a každý den také běhal 5 až 8 km. Tento trénink se mu tak zalíbil, že v něm pokračoval a v roce 1959 při tělesné váze 100,5 kg se stal profesionálním Mr. Universe!
V padesátých letech dosud neexistovaly žádné proteinové koncentráty čí podobné přípravky na přibírání váhy (gainery), a proto kulturisté neměli jinou možnost než se spoléhat právě na ten extrémní přísun masa a mléčných výrobků. To samozřejmě vedlo i ke zvýšenému přísunu živočišných tuků. Ovšem metodickým trendem této doby byly tréninky s vysokým objemem, které trvaly i dvě až tři hodiny, takže kalorický výdej byl podstatně vyšší než u dnešních kulturistů. Proto nebyl problém nadbytečné tuky spálit. Již tehdy ale kulturisté začali používat tekutou stravu coby ideální a dobře využitelný zdroj živin. Pro zajímavost uvádím recept, pomocí kterého byl prý zaznamenán největší váhový přírůstek: 50 % rozetřené makrely (nebo jiné nízkotučné ryby), 30 % mléka, 10 % oleje Mazola, 10 % oleje z tresčích jater, několik vajec a trocha medu. S trochu ironickým úšklebkem vám popřeji dobrou chuť!
Situace se změnila v šedesátých letech, kdy se objevují první proteinové koncentráty a gainery, samozřejmě i vitamínové a minerální koncentráty vyráběné většinou firmou Weider, ale i jeho konkurentem Bobem Hoffmanem, a pochopitelně přibývaly další firmy. To umožnilo kulturistům podstatně snížit objem stravy, hlavně v příjmu přirozených zdrojů bílkovin. Ovšem jinak se přístup k výživě příliš nezměnil. Za všechny názory cituji odpověď mladého Schwarzeneggera z roku 1969 na otázku novináře ohledně diety: "Prakticky jím všechno, ale pravidelně. Čtyřikrát denně beru Super Protein 101."
Ovšem existovaly také v tehdejší době již sofistikovanější pohledy na výživu. Za příklad může posloužit jídelníček jednoho z nejslavnějších kulturistů 60. let Chucka Sipese, Mr. America a Mr. Universe:
- snídaně: 1/3 litru mléka, vařená vejce, sladká ovesná kaše, celozrnný černý chléb, čerstvá pomerančová šťáva
- svačina: 1/4 litru mléka s proteinovým práškem + med a 2 syrová vejce, přidat šťávu z jednoho pomeranče, vitamíny B a C
- oběd: dušené hovězí, celozrnný chléb, burské oříšky, sklenice proteinu, jablko
- svačina: 3/4 litru mléka s proteiny, pomeranč nebo jablko, mnoho vitamínů C
- večeře: červené maso (steak nebo vařené hovězí), pečené brambory, čerstvý salát (karotka), mléko s proteiny, vitamín C
- 20:00: 1/3 litru mléka s proteiny + 2 vejce a med
- před spaním: celozrnný chléb, mléko
Joe Weider s Chuckem Sipesem
Jídelníčku by se dalo samozřejmě ledacos vytknout, především vysoká konzumace mléčných výrobků (odhad 2 až 3 litry mléka denně), ale odpovídá již modernějšímu trendu stravování 6 až 7 krát denně v menších dávkách. Přesuňme se nyní z kolébky kulturistiky USA do českých (či spíše slovenských) luhů a hájů. Relativně velmi mladá historie kulturistiky v bývalém Československu se začala psát díky Juraji Višnému již v roce 1957 a jejím centrem se stala Bratislava. A hned zpočátku pro její západní původ neměla na růžích ustláno jak u stranických orgánů, tak orgánů ČSTV. O to větší nadšení projevovali její dnes již legendární protagonisté - Ing. Juraj Višný, Juraj Pipasík, Boris Plintovič, Ing. Ivan Uríček a v Košicích tandem Jablonský a Bačinský. Samozřejmě i v Čechách se průkopníci činili a jména Müller, Filip, Fiala, Nosek… zdatně sekundovala svým významem slovenským průkopníkům.
Boris Plintovič
Entuziasmus nahrazoval naprostý nedostatek informací jak v oblasti tréninku, tak o to více výživy. Jejich jedinými pravidelnými tuzemskými zdroji se staly od šedesátých let sportovní týdeník Štart a odborný měsíčník Tréner se svojí proslulou kulturistickou přílohou vycházející na Slovensku. Tato situace v podstatě trvala až do roku 1990! Bližší analýzou těchto materiálů zjistíte, že se věnovaly v převážné míře pouze metodice tréninku a výživě spíše okrajově, a pokud ano, tak tehdejší dobová doporučení působí dnes již úsměvně. To platí v plné míře i o několika speciálních publikacích, které v šedesátých letech vyšly a reagovaly tím na prudce se zvyšující popularitu kulturistiky (opět převážně na Slovensku).
Většina doporučení ohledně výživy byla zcela obecná bez konkrétních návodů či jídelníčků. Úroveň poznání samozřejmě odpovídala době vzniku publikace. Abych pouze neteoretizoval, zacituji z knížky ABC kulturizmu (autor Milan Jablonský a kol., vydavatelství Šport 1967). V kapitole Jak získat optimální váhu se uvádí: "Zvlášť vhodné pro výkrmnou dietu je máslo (100 až 150 gramů denně), smetana, kyselá smetana, masitá jídla, rostlinné oleje přidávané k bramborovým a zeleninovým salátům a omáčkám, dále tučné druhy sýrů, vejce a vaječná jídla (nejvíc 3 - 4 vejce denně), kakao, čokoláda, med, sladké moučníky a sladké druhy ovoce." Váha se po konzumaci těchto jídel rozhodně získat dala, možná i optimální, ale tělesná kompozice a kvalita přibrané hmoty rozhodně optimální být nemohla.
Neblahou osobní zkušenost jsem já i řada ostatních nadšenců získal s následujícím receptem na "objemový" koktejl (časopis Trenér 1/1970): "400 gramů Laktina (sušené odstředěné mléko), 1 litr mléka, 250 gramů (1 kostka) tvarohu a ochutit 0,5 dcl sirupu." Konzumaci takového nápoje přežili bez úhony pouze výjimečně silní a odolní jedinci. Pokud jsou mezi vámi zvláště otrlí čtenáři, tak si můžete tento supermléčný koktejl vyzkoušet, abyste na vlastní kůži pocítili, co všechno byli ochotni podstoupit nadšenci kulturistiky v touze po nabrání svalové hmoty. Ani se neodvažuji popřát dobrou chuť.
Objevovala se i taková doporučení jako: "Pokud chcete přibrat na váze, popíjejte během tréninku plnotučné mléko." Vůbec mléčné výrobky v čele s mlékem a tvarohem se těšily největší přízni kulturistů té doby, kteří si svoji stravu ještě přilepšovali smetanou a šlehačkou v období přibírání na váze. Prioritou bylo přibrání za jakoukoli cenu, co nejrychleji a bez ohledu na kvalitu přibrané hmoty. Výjimkou nebyly návody na přibrání za 14 dní až o 7 kg!
A jak hodnotili význam a úlohu stravování tehdejší špičkoví kulturisté? Za všechny cituji Ladislava Klériho, několikanásobného mistra ČSSR v letech 1969 až 1973: "Stravování a trénink bych porovnal v poměru 50 ku 50 procentům. Jak v tréninku, tak ve stravování je nejdůležitější věc pravidelnost." Tedy význam stravování si tehdejší kulturisté již uvědomovali, ovšem horší to bylo v otázce kvality a obsahu stravy. To samozřejmě bylo dáno i tehdejší situací naprosté absence jakýchkoliv proteinových či jiných koncentrátů. Jako jejich náhražka se používalo nejvíce sušené odtučněné mléko Laktino (cca 33 % bílkovin), ale obsah mléčného tuku laktózy se pohyboval kolem padesáti procent a kdo zná pojem laktózová intolerance, tak ví, co nadbytek mléčného cukru způsobí. To byla zcela nežádoucí složka obsahu sušeného mléka, a tak se přemýšliví jedinci z našich řad jako Petr Tlapák společně s Petrem Novákem (výživový specialista, po roce 1989 vyráběl sportovní suplementy) snažili této laktózy přes různé filtry s větším či menším úspěchem zbavit. Oblibě se také těšily sušené tabletované pivovarské kvasnice Pangamin. Byly gramové, opravdu špatně se polykaly, zadrhávaly v jícnu a dodnes si vybavuji jejich pachuť v ústech. Kdo měl známé v pivovaru, tak si chodil pro tekuté kvasnice.
Zleva Olejník, Poldauf, Ján Trška, Alexander Bačinský a Ladislav Kléri (foto: archiv J. Tršky)
Až v polovině sedmdesátých let se objevují první primitivní proteinové koncentráty ve formě kaseinátu sodného či vápenatého (známého lepidla trávicího ústrojí s minimální využitelností) sportovní výživy za socialismu. Později začali kulturisté využívat sušený vaječný bílek nevalné chuti, ale opravdu kvalitní, a navíc chutný koncentrát připravila ze syrovátkové bílkoviny teprve začátkem 80. let mlékárna v Novém Bydžově, po sametové revoluci známý výrobce sportovní výživy Promil. Výrobní proces probíhal v primitivních podmínkách a výsledný produkt nebyl určen pro sportovce, ale jako přídavek do dětské výživy - všem maminkám známého Sunaru. Ale to jsme se posunuli příliš blízko k současnosti, tedy vraťme se zpět do počátku sedmdesátých let, ale až v dalším pokračování tohoto exkursu do kulturistické výživy v období socialismu.