Pro mne coby oldtimera a vyznavače jak období 40. až 60. let, tak zlaté éry bodybuildingu 1960 - 1980, je nesnadné vyslovit jméno s dodatkem "ten byl můj vzor", nebo dokonce "toho nejvíc obdivuji". Takový soud není možný, takový soud není ani správný, vždyť po letech studia jejich životů, osudů a úspěchů či pádů docházím k závěru, že byli skvělí všichni. Přirozeně, že Arnolda mám o maličko víc v oblibě než třeba Cheta Yortona (ne proto, že Arnolda porazil), Larry Scott není v mých očích lepší než Dave Draper (navíc oba psali skvělé články a knihy), Chucka Sipese nevyvyšuji nad Harolda Poola a Sergio je kapitola sama pro sebe, tělesně nikdy nepřekonaný zázrak a mentálně vysoce zásadový jedinec. Opět se vracím k jeho biografii z roku 2007 (Sergio Oliva - The Myth) s popisy jednotlivých Olympií. Každý má právo vyslovit svůj názor, nebo ne? V mnoha případech totiž šlo o dodnes nevyjasněné a rozporuplné záležitosti. Tak tedy "Sergio vlastními slovy", přičemž soutěže 1966 a 1967 v knize nekomentuje. Kvůli lepšímu srovnání a dokreslení názorů přidávám myšlenky Olivova arcisoupeře Arnolda Schwarzeneggera a náhledy dalších svědků.
Mr. Olympia 1966
Oliva znechucený prohrou na AAU Mr. America 1966 záhy dostal nečekané pozvání od Joea Weidera na IFBB Mr. World dne 17. září 1966 v New Yorku, kde se konečně dočkal velkého titulu. Adié AAU, hello IFBB! Tím rovněž získal oprávnění zúčastnit se druhého ročníku Weiderovy nové show Mr. Olympia, konané souběžně. Výsledky: 1. Larry Scott, 2. Harold Poole, 3. Charles Sipes, 4. Sergio Oliva. Scott poté oznámil odchod ze sportu a nechal vzklíčit pochybám, že se hrozivého Kubánce zalekl.
Hovoří Larry Scott: "Posedával jsem v šatně, když dovnitř vešel Joe Weider se Sergiem Olivou. Kouknul jsem na jeho paže a úsměv mi zmrznul na tváři. Pane jo! Ta nesmírná hmota a ten pas! Když později Oliva pózoval na soutěži Mr. World, proklouzl jsem do hlediště, které doslova šílelo. Nikdo předtím takového chlapa neviděl - masivní stehna, mohutná záda, ramena odtud až potud. Neuvěřitelné. Jeho pózování za mnoho nestálo, ale komu to vadilo? Pak jsem slyšel někoho říci: 'Tento chlap bude příštím Mr. Olympia!' Ne, nevystrašil jsem se, rozhodl jsem se bojovat ze všech sil."
Rozhodčí nakonec vybrali jako vítěze Scotta, druhý byl Poole a třetí Sipes. Málokdo očekával, že pokud Scott vyhraje, sport opustí. "S mým rozhodnutím odejít neměl Oliva nic společného," namítá Scott. "Na Olympii se chystal můj dobrý kámoš Dave Draper a já s ním nechtěl soupeřit. Kdybych dnes prohrál, vrátil bych se za rok zpátky. Navíc jsem stál na pódiu deset dlouhých let a byl jsem čerstvě ženatý. Byl jsem přesvědčen tehdy i dnes, že skutečné štěstí se nalézá v rodině, nikoliv v iluzorní slávě. Po Olympii 1966 jsem si naplánoval odchod s úmyslem začít žít jinak."
A ještě Scott ve své knize Loaded Guns (1978): Hlasatel Bud Parker zamával do publika a řekl, že se všichni závodníci vrátí zpátky. Letos poprvé diváci uvidí společné pózování všech čtyř závodníků. První napochodoval Poole. Pak Oliva a já hned za ním. Můj trenér Vince Gironda mi řekl, abych se postavil přímo vedle Olivy, což bylo mým cílem. My tři už jsme stáli na jevišti, když zezadu doběhl Chuck Sipes a vecpal se mezi mne a Olivu. Tudíž jsem stál na kraji. Vince mne koučoval z publika. "Lýtka, napni lýtka, to je Olivova slabina." Tak jsem začal pózovat lýtka. Jakmile začali pózovat ostatní, přidal jsem se taky. Poole, Oliva a Sipes nasadili zádové pózy, já předvedl svůj tříčtvrteční přetočený postoj. Kdosi z publika zaječel: "To je bitva gigantů!" Doopravdy jsem se tak cítil. Slyšel jsem, jak diváci křičí mé jméno, a pohlédl jsem na rozhodčí. Všechny oči hleděly na nás čtyři. Rozhodčí pečlivě posuzovali, kdo bude vítězem. V roce 1965 jsem soutěži dominoval, ale v tomto roce to bylo o hodně jinačí. Byl jsem těžší, 97,6 kg proti 93 kg v roce 1965, ale hladší.
Vince volal, abych zapózoval břicho: "Oliva má štíhlý pas, ale žádné břišní svaly! Ukaž mu břišáky, Larry!" Udělal jsem to. Diváci vždycky vyžadují pózy na paže a já jim vyhověl. Musel jsem předvést každou známou pózu. Vince žádal, abych zpomalil a držel postoje déle, tak jsem poslechl. Jak jsem odcházel dozadu, zaslechl jsem Olivu a Poola mumlat cosi o soutěži, s níž nebyli spokojení. Oliva řekl: "Joe Weider si přál, aby vyhrál Larry Scott." Harold Poole řekl: "Weider to dal Larrymu, protože IFBB posílá Scotta do Anglie na exhibici a chce, aby tam jel jako Mr. Olympia."
Jakmile jsem tohle slyšel, šel jsem za Weiderem s oznámením, že jsem připravený vzdát se titulu Mr. Olympia, neboť v roce 1962, při mém vstupu do IFBB, jsme se dohodli na férovém rozhodování s tím, že vyhraje vždy ten nejlepší. Řekl jsem mu, že Oliva s Poolem si myslí, že jsem si titul nezasloužil. V té chvíli k nám přistoupil Leroy Colbert a Joe jej požádal o hlasovací lístky. Tenkrát ještě nebyly detailní zápisy, pouze hlasy. Každý rozhodčí dal svůj hlas tomu, jehož pokládal za vítěze. Joe mi podal lístky. Koukl jsem na ně a vidím, že každý rozhodčí zvolil mne. Oliva přišel blíž a vytrhl mi lístky z ruky, podíval se na ně a řekl: "Je to sra*ka. Weider je stejný jako Hoffman, IFBB je stejná jako AAU." Když lístky spatřil Poole, nápadně zbledl, protože ani jeden rozhodčí nedal hlas jemu.
Oliva odešel, Poole zůstal a přišel ještě Sipes. Chuck se otočil ke mně, natáhl paži a blahopřál mně se slovy: "Pokud má být někdo rozčílený, tak to mám být já. Byl jsem Weiderův kluk z plakátu předtím, než jsi přišel na palubu, Larry, a až do této soutěže mně nikdo neporazil. Chápu to tedy tak, že jsi vyhrál, protože sis to zasloužil."
Pokračování příště.
