Sedm měsíců, jedenáct kilogramů svalů navíc a odvážný přechod mezi nejtěžší kulturisty. Jiří Šmelhaus na amatérské Olympii v sobotu 4. července ukázal, že rozhodnutí opustit classic physique bylo správné. Jak vznikl tak výrazný progres, co změnil v tréninku a proč se mu vrátila chuť závodit? O tom všem otevřeně v následujícím rozhovoru.
Jirko, zdravím do zahraničí. Kde právě jsi a co tam děláš?
Aktuálně jsem v Estorilu v Portugalsku, kam jsem přijel závodit na amatérské Olympii.
A prý ses tam docela předvedl. Pochlub se.
Nově už jsem nezávodil v kategorii classic physique, ale v super
heavyweight a povedlo se z toho 3. místo. Takže mám obrovskou radost. Vyšlo to! Přijeli jsme sem hlavně proto, abychom s koučem mohli porovnat, jak si stojím vedle ostatních
"goril" ze super heavy. Sám víš, že dokud nestojíte vedle sebe na pódiu, tak vlastně nevíš, co ti chybí a v čem naopak dominuješ.
A teď, když ses mezi nimi viděl naživo a máš určitě i spoustu fotek a videí, jak na tom podle tebe jsi?
Není to vůbec tak hrozné. Forma a vyrýsovanost byla podle mě jedna z nejlepších a právě na to jsme trochu sázeli. Samozřejmě ani svalový rozvoj nebyl tak špatný, jak jsem si já (můj kouč ne) myslel. Takže jsem s nimi vlastně držel krok, jen ti dva kluci přede mnou byli prostě o něco větší. Ale to za rok doladíme a přijdeme o dalších 11 kg těžší.
Takže jsi letos nastoupil o 11 kilogramů těžší než v minulé sezóně. Byl to ten hlavní, vlastně trochu nucený důvod změny kategorie?
Ano. Od konce října, kdy jsem startoval na EVLS, jsem nabral 11 kilogramů svalů. A ani jsme se o to nijak zvlášť nesnažili, protože přípravu jsme začínali s tím, že ještě půjdeme
classic. Jenže když byla forma hotová při 120 kg a do limitu classic bych musel shazovat dalších 12 kilogramů, rozhodli jsme se přestoupit do
super heavy. Vybrali jsme závody a řekli si: „F*ck it, jdeme si tam stoupnout a uvidíme.“
Byl to i tvůj dlouhodobý cíl, postavit se do "velké kulturistiky"?
Nebyl. Ale jsem strašně rád, že se to stalo, protože se mi vrátila vášeň pro bodybuilding. V
classic, když už jsem byl na váhovém limitu a několikrát jsem musel v den vážení shazovat dvě, tři, nebo dokonce pět kilo vody, mě to přestávalo bavit. Hlavně proto, že po závodech nepřicházel žádný progres. Musel jsem vlastně stát na místě, abych příště limit vůbec splnil. Takhle moje tělo samo rozhodlo, že můžu zase růst. Vrátila se mi motivace a nakoplo mě to. Po šesti letech si konečně můžu dovolit normální objemovou fázi bez ohledu na váhu. A zároveň to byla asi vůbec nejjednodušší příprava v životě. Žádný stres z limitu, všechno šlo úplně přirozeně.
Jak se vůbec stane, že velmi pokročilý závodník vybuduje za 7 měsíců 11 kilogramů čisté svalové hmoty? Jak jste s trenérem Jamiem kouzlili?
To bych taky rád věděl. Upřímně, ani jsme se nesnažili nabírat. Naopak jsme to kvůli limitu spíš brzdili. Podle mě byly klíčové dvě věci, u kterých jsem nebyl ochotný dělat kompromisy. První byla naprostá psychická pohoda. Žádný stres, čistá hlava a možná trochu sobecky soustředění jen na sebe. Druhou věcí byl trénink. Odmítl jsem měnit to, co mě nejvíc baví a co mi funguje. Dřel jsem opravdu naplno, ale smysluplně. Cílem bylo zničit sval, kvalitně ho odtrénovat, ještě lépe ho zapojit, používat více izolovaných cviků a vybírat cviky, které sedí mně, ne ostatním. Zároveň jsem zbytečně nepřetěžoval centrální nervovou soustavu. Nepotřeboval jsem se po tréninku plazit po čtyřech. Chtěl jsem sval kvalitně odtrénovat, stimulovat a pak regenerovat. Nenechal jsem se ovlivnit sociálními sítěmi, kde všichni tvrdí, že dvě pracovní série na cvik stačí. Mně sedí vysoký objem tréninku, takže jsme u něj zůstali. Ve výsledku jsme s koučem prostě rozlouskli, co přesně funguje na moje tělo. Víme, na co reaguje nejlépe. Trvalo to
"jen" dvanáct let cvičení.
Co jídlo? Jedl jsi nejvíc v životě? Kolik kalorií jsi měl na vrcholu přípravy?
Nejvíc v životě ne, ale v dietě určitě ano. Kalorie ani makra ti ale neřeknu, protože je vlastně vůbec neznám. Mám daný jídelníček a podle potřeby jen přidáváme nebo ubíráme jídlo. A ani to vědět nechci. Je to o jeden stres navíc méně. Neřešíš, že dneska máš tolik a tolik sacharidů. Prostě sníš to, co máš napsané, a jdeš dál. Navíc jsem vlastně žádnou objemovou fázi ještě ani neměl. Ta mě teprve čeká.
Dělá Jamie něco vyloženě jinak, než na co jsme tady zvyklí? Co bychom si z jeho přístupu mohli vzít?
Nevím úplně, na co jsme u nás zvyklí. Je to zahraniční trenér a některé věci dělá jinak. Já zase neprošel tolika trenéry, abych mohl objektivně srovnávat. Jedna věc je ale opravdu výrazná - četnost kontrol formy. Z jednoho check-inu týdně se najednou stanou tři, potom obden, pak každý den a nakonec i několikrát denně. Poslední dva dny před závody jsem mu posílal fotky po každém jídle. A právě v tom je kouzlo závodního peak weeku. On vidí všechny detaily, jak se tělo plní, a podle toho upravuje další jídlo, aby tě nepřeplnil nebo naopak nenechal vyprázdnit. A jedna věc je na Jamiem opravdu skvělá, on chce vyhrát možná ještě víc než ty. Když mu dáš 100 %, on ti vrátí 110 %.
Každopádně to byly tvoje první a zároveň poslední letošní závody. Co bude následovat teď?
Přesně tak. Byly to závody na zkoušku a nechceme zbytečně plýtvat časem. Teď přijde rebound, off-season a pokusíme se nabrat dalších deset kilogramů. Ať už je z čeho bojovat o první místo. Nejspíš budeme závodit až příští podzim, pokud všechno půjde stejně dobře jako doposud. To už by se mohlo líbit i mně a třeba bychom zvládli objet alespoň tři závody během podzimu. Ale to je zatím ještě daleko.
Jak se ti obecně portugalská amatérská Olympie líbila?
Krásné závody. Organizace byla naprosto skvělá. V životě jsem nezažil rychlejší registraci. Pět minut a bylo hotovo. Žádné čekání. Stejně to fungovalo i během samotných závodů. Já osobně nemám jedinou negativní zkušenost. Naopak mě mile překvapilo, jak jsou Portugalci organizovaní. Když řekli, že ve 14:15 začne první závodník nastupovat na pódium, tak přesně ve 14:15 tam opravdu stál. Já jsem byl maximálně spokojený, a pokud se závody budou konat i příští rok, určitě se sem rád vrátím.
Ještě mě zajímá jedna věc. Jak náročné bylo říct bývalému trenérovi a kamarádovi Honzovi Turkovi, že přecházíš pod vedení někoho jiného? Spousta závodníků to totiž nezvládne úplně šťastně.
S Honzou jsme pořád kamarádi. Jen už není můj trenér. My jsme se o tom spolu bavili už dřív, protože je to častý problém české scény. Závodník změní trenéra, tomu původnímu nic neřekne a vzniknou zbytečné konflikty. Přitom je to strašně jednoduché. Přijdeš za ním a řekneš:
"Děkuju ti za všechno, co jsme spolu za ty tři roky dokázali. Ale chtěl bych zkusit něco nového a nechat se vést někým jiným." To úplně stačí. Já sám jako trenér říkám, že není problém změnit kouče. Jen je fér to tomu původnímu říct, poděkovat mu a rozloučit se v dobrém. To je prostě součást trenérské práce. Tak nějak to proběhlo i u nás. S Honzou se pořád vídáme, i když už ne tak často. Pořád jsme dobří kamarádi a vzájemně se podporujeme. A mimochodem, držte mu palce na Austria Oak, kde bude za chvíli závodit. Snad to tam konečně urve!
Je někdo, komu bys chtěl na závěr poděkovat nebo něco vzkázat čtenářům?
Rozhodně bych chtěl poděkovat svému kouči. To jsme si ale už řekli během videohovoru hned po závodech. Pak samozřejmě svým nejbližším a kamarádům, kteří mě podporují a ženou dopředu. Velké díky patří také mým partnerům. A čtenářům bych vzkázal jediné -
believe to achieve. A pokud vás vaše sny nebo cíle neděsí, tak nejsou dostatečně velké.
Děkuju.
