Jak se za posledních čtyřicet let změnila kulturistika? Robert Smutný vzpomíná na dobu, kdy mezi závodníky vládlo přátelství, hodnotí dnešní úroveň české i světové scény a otevřeně mluví o politice v zákulisí, kontroverzních verdiktech rozhodčích i důvodech, proč se rozhodl ukončit svou závodní kariéru. Nechybí ani jeho pohled na největší legendy tohoto sportu a poděkování lidem, kteří stáli za jeho úspěchy.
Jak se vyvíjel tvůj přístup k předsoutěžním přípravám? Kolik týdnů si na ně necháváš? Kolik kilogramů shazuješ?
Moc kilogramů neshazuju, protože se snažím držet ve formě celoročně. Většinou mi stačí zhruba dva měsíce. Letos to ale byly tři, hlavně kvůli mistrovství světa WABBA. To už bylo opravdu ostré.
Zažil jsi několik soutěžních dekád. Kdy na tom byla kulturistika v Česku podle tebe nejlépe?
Určitě v osmdesátých letech, kdy jsem začínal. To byla bomba. Na závodech bylo obrovské množství závodníků, kolem nás samé špičky a všichni se k sobě chovali skvěle. Panovalo mezi námi opravdové kamarádství. Devadesátá léta byla podobná, možná ještě lepší. Lidé už měli více peněz a postupně se k nám dostávaly nové informace i přípravky. Fajn bylo i období po roce 2000. Pořád to mělo podobnou atmosféru, vznikaly české firmy vyrábějící doplňky, a navíc se otevřela možnost závodit i v dalších federacích. Po roce 2010 se to podle mě začalo trochu kazit. Kulturistika se tříštila do spousty nových kategorií, u kterých ještě nebylo úplně jasné, co se vlastně hodnotí. Zároveň se ve fitkách začalo objevovat spoustu nesmyslů. Mladí přebírali informace od různých
"expertů", kteří propagovali úplné hlouposti, třeba nejrůznější nesmyslné cviky na předloktí a podobně. Na druhou stranu dnes je zase vidět, že kluci, kteří závodí na vysoké úrovni, mají kvalitní informace. Jejich svaly jsou nádherné, kvalitní, tvrdé a ostré. Máme spoustu skvělých profesionálů a výborných výsledků.
Nelíbí se ti směr, kterým se dnešní fitness ubírá?
Fitness ve fitkách moc ne. Když vidím neustálé natáčení videí a různé nesmyslné cviky, moc se mi to nelíbí. Na druhou stranu si ale říkám, že je vlastně dobře, když lidé sportují a něco pro sebe dělají. Když člověk vidí, co se dnes ve společnosti děje, je to pořád lepší varianta.
Jsou obecně dnešní kulturisté na nejlepší úrovni v historii nebo už bylo lépe?
Po výkonnostní stránce určitě ano. Já mám ale raději estetiku. Úzký pas, krásné tvary svalů. Dnes to nejvíc vidíš v kategoriích pod bodybuildingem. Třeba CBum nebo závodníci ve 212. To je nádhera. Každá doba má něco do sebe. Já ale vždycky budu mít nejradši krásně tvarované svaly před čistou masou. I když je neuvěřitelné, kolik svalů dnes dokážou závodníci na těle nosit.
Kdo jsou tvoji nejoblíbenější světoví kulturisté za těch skoro čtyřicet let, co se v kulturistice pohybuješ?
Samozřejmě Arnold, to je základ. Pak jeho generační soupeři Oliva, Zane nebo Nubret. Z pozdějších závodníků Haney, Berry de Mey, Dorian Yates a za mě úplný vrchol Ronnie Coleman. I když Flex Wheeler nebo Kevin Levrone byli také nádherní kulturisté. Z dnešní generace mám rád Hadiho Choopana, Keona Pearsona a samozřejmě CBuma.
A co čeští zástupci?
Určitě Jablonický a celá jeho éra. To byla nádhera, zvlášť když si člověk uvědomí, v jakých podmínkách tehdy závodili. Pak samozřejmě "Burák", Hájek nebo Osladil. Z dnešní generace vnímám Trnku, Jeníčka a samozřejmě "Križa". Je jich mnohem víc, jak ze světa, tak z Česka, ale tohle jsou jména, která mi přijdou jako první na mysl.
Jarda Jeníček teď zveřejnil nepříjemné fotografie svého zranění. Vyhýbala se zranění tobě nebo sis také něčím prošel?
Ajajaj, to jsem vůbec neviděl. To mě mrzí. Nic příjemného. Mně se naštěstí vážnější zranění vyhýbala. I když teď už mám na některých partiích drobně natržené svaly. Zajímavé je, že jsem o tom vůbec nevěděl a nijak jsem to necítil. Bohužel na pódiu je to vidět. A je to jedna z věcí, kvůli kterým vím, že už nechci závodit. Mám rád krásu svalů a tohle už zkrátka není ono.
Staly se ti někdy na závodech nějaké průšvihy, kterými by ses nás pobavil?
Vyloženě průšvih asi ne, ale dvakrát mi během volné sestavy vypnuli hudbu. Jednou na mistrovství světa v Brazílii a podruhé na mistrovství Evropy v Německu. Asi se na to nedalo koukat.
(smích) Já jsem ale bez mrknutí oka pokračoval dál úplně bez hudby. Měl jsem
naučeno, že na nic takového nesmíš reagovat. Víš jak… body. (smích)
Tvou sestavu jsem několikrát viděl naživo a vždy bylo znát, že si na ní dáváš záležet. Kolik jí věnuješ času a připravuješ si novou na každou sezónu?
Vždycky si nejdřív najdu hudbu a už při jejím poslechu si představuju pózing. Přemýšlím, jestli se na ni bude dát vytvořit sestava podle mých představ. Celou choreografii si pak nejdřív poskládám v hlavě a snažím se ji co nejlépe napasovat na hudbu. Inspiruji se různými prvky, které vidím u profesionálů nebo mě někde zaujmou. Pak se je snažím upravit tak, aby to aspoň trochu za něco stálo. Samozřejmě hodně záleží na tom, jakou máš formu, jak se zrovna cítíš nebo jestli tě něco neomezuje. Někdy to vyjde lépe, jindy hůř. Jinak sestavy měním podle toho, jak to zrovna cítím.
Pokud opravdu končí tvoje závodní etapa, co ti rozhodně nebude chybět?
O tom se mi moc nechce mluvit… Ale určitě ta politika a honba za penězi. Přesně jak říkal Rich Piana. Jinak samotné závodění miluju. To přece víš sám. Je to neustálé překonávání sebe sama. A když je pak tvoje práce spravedlivě oceněná, je to nádherný pocit. Dosáhneš cíle, na kterém jsi dlouho pracoval.
Co pro tebe bylo na kulturistice nejtěžší? Dieta, únava, finanční náročnost nebo zdravotní stránka?
Asi nejvíc únava. Vždycky jsem byl naštvaný sám na sebe, že jsem ke konci přípravy chodil jako mátoha. Přesto jsem až do poslední chvíle normálně pracoval a trénoval klienty. Na druhou stranu jsem kolem sebe vídal závodníky, kteří měsíc nebo dva před soutěží přestali pracovat, přestali trénovat klienty, protože už to nezvládali nebo byli psychicky vyhořelí. Já tohle věčné kňučení nikdy neměl rád. A samozřejmě finance. To je vždycky obrovský balík. Zvlášť když jsem v jedné sezóně
objel devět nebo deset soutěží a na každé startoval ve dvou až čtyřech
kategoriích.
Jakou nejlepší cenu jsi kdy získal? Ať už prize money, nebo nějakou jinou?
Pro mě měla největší hodnotu socha z Universe NABBA. Z finančních cen si nejvíc pamatuju 1000 dolarů z Vitalmaxu. A krásné byly i ceny na mistrovství Čech a České republiky v roce 2008, kde jsem dostal obrovské množství suplementů od společnosti All Stars.
Cítil ses někdy opravdu poškozený rozhodčími? Zažil jsi pověstný zářez?
To víš, že ano. Když absolvuješ přes dvě stě soutěží, tak se tomu nevyhneš. A někdy to bylo opravdu do očí bijící. Vzpomínám si na jedno mistrovství světa, kde to zašlo tak daleko, že oficiální protest podali dokonce i Rakušané, protože poškodili i jejich závodníky. Opravdu hodně. Stejně se ale nic nestalo. To je přesně to, o čem jsem mluvil v souvislosti s Richem Pianou. A nejhorší je, že jako rozhodčí dnes už tyhle věci často vidím také. Tenkrát jsem byl opravdu naštvaný, ale od té doby se snažím to neřešit. Samozřejmě mě to zamrzí, protože do přípravy dáš úplně všechno a pak máš pocit, jako by ti někdo plivl do obličeje. Přitom právě závodníci tvoří celý ten sport. Ale bohužel, člověk s tím často nic neudělá.
Za co vděčíš kulturistice?
Měl jsem asi štěstí nebo nevím, čemu to připsat, ale kolem sebe jsem vždycky měl skvělé lidi. Díky kulturistice jsem se dostal mezi naši špičku a poznal spoustu výjimečných osobností. Naučila mě vážit si lidí i všeho, co mám. Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi kdy pomohli, stáli při mně a podporovali mě. Především své rodině a blízkým. A úplně největší poděkování patří Tomáši Burešovi. Nejen za to, jaký je člověk, ale hlavně proto, že bez něj by žádný z mých úspěchů nikdy nevznikl.
Fotografie: Milan Bejbl, István Csák, archiv Roberta Smutného
