Robert Smutný (I.): Přes dvě stě soutěží. Teď přišel čas říct dost

Více než 200 soutěžních startů, titul mistra světa a přes čtyři desetiletí na závodních pódiích. Robert Smutný patří mezi nejzkušenější české kulturisty a za svou kariéru procestoval díky tomuto sportu téměř celý svět. V rozhovoru vzpomíná na největší úspěchy, legendární soutěže, cestovatelské historky i divoké pozávodní přejídání. Řeč ale přijde také na Tomáše Bureše, závodění po padesátce a na to, proč se po více než dvou stech soutěžích rozhodl ukončit svou mimořádnou závodní kariéru.

Roberte, přestože už máš odzávoděno víc než všichni, kteří budou tento článek číst, dohromady, mohl by ses nám na úvod krátce představit?

Jmenuji se Robert Smutný, je mi necelých 54 let, mám rodinu a čtyři děti. Pocházím z města pod Ještědem, tedy z Liberce. V závodní kulturistice mám za sebou přes dvě stě soutěží. Závodím už od patnácti let, ale výraznější výsledky přišly až v roce 2008, kdy jsem získal titul mistra Čech a mistra republiky v IFBB. Poté jsem začal závodit ve federaci NABBA, kde jsem později působil i jako rozhodčí. Dokonce jsem byl oceněn jako nejlepší rozhodčí a nějakou dobu jsem pracoval také ve svazu. Závodil jsem i v dalších federacích, kde jsem několikrát vyhrál mistrovství České republiky i Česka a Slovenska. Stal jsem se několikanásobným mistrem Rakouska, získal druhé místo na Universe, medaile z mistrovství Evropy i titul mistra světa. Díky kulturistice jsem procestoval téměř celý svět. Vedle toho působím jako manažer a zastávám další pozice v našem pohodovém a skvěle vybaveném fitku Fitmexx, které prostě miluju. Ať už kvůli prostředí, nebo lidem a klientele. Jinak je celý můj život jedno velké dobrodružství. Ve dvaceti letech jsem nastoupil do Francouzské cizinecké legie. S kamarádem jsme tam tehdy stopovali přes celé Německo. Později jsem pracoval v Řecku, Itálii, Německu i Švýcarsku. Dělal jsem také vyhazovače na diskotékách, mimo jiné v libereckém Starklubu, kam v devadesátých letech chodily denně dva až tři tisíce lidí. V době, kdy řádily mafie a různé pochybné existence, tam bylo opravdu veselo. Pak jsme s bratrem začali podnikat. Měli jsme bazar a zastavárnu a časem jsme vlastnili i podnik v Hrádku nad Nisou. Po pěti letech jsme skončili a začali provozovat už zmíněný Fitmexx, kde působíme dodnes. A u toho pořád závodím. A abych nezapomněl zmínit, tak jsem také boxoval a stal se vicemistrem republiky. Od mládí jsem dělal spoustu sportů - atletiku, orientační běh, mladé hasiče, bikros, BMX, skoky na lyžích, basketbal a mnoho dalšího. Tak takhle nějak ve zkratce, Peťane.

Seřadil bys jednotlivé federace podle svých subjektivních dojmů? Kam ses vždycky rád vracel a kde jsi naopak spálil mosty?

To je těžká otázka. IFBB je určitě nejpopulárnější federace. NABBA má obrovskou prestiž a historii, podobně jako WFF. NAC je tvrdá německá federace, dost nacionální. WABBA je hodně podobná NABBA. IBFF a W.A.F. jsou zase menší, ale moc příjemné federace. ABPF je docela fajn světová federace, kterou vlastní šejkové. Mosty jsem vlastně spálil jen v IFBB, kde jsem bohužel dostal doživotní zákaz startů kvůli tomu, že jsem závodil i v jiné federaci. Přitom třeba Rakušané běžně závodí i jinde a nikomu to nevadí. No, tak to prostě je. Já se ale snažím být v pohodě. I když se mi některé věci nelíbí, většinou je přejdu.

Přes dvě stě soutěžních startů, to je neuvěřitelné číslo. Může se ti v Česku vůbec někdo rovnat?

To opravdu nevím. Odzávodil jsem strašně moc sezón. Já se ale za žádnou výjimečnou genetiku nepovažuju. Naopak. Měl jsem špatnou kostru, genetiku… prostě všechno jsem musel přebít dřinou. A až potom přišla kvalita a výsledky. Máme tady obrovské kulturistické osobnosti, kterých si nesmírně vážím. Jednou z nich je Tomáš Bureš. Díky němu jsem dosáhl prakticky všech svých největších úspěchů. Dal mi jasné instrukce a já je plnil na tisíc procent. Kontroloval mě, konzultoval se mnou všechno a občas mi i pořádně vynadal. A právě za to jsem mu dodnes nesmírně vděčný.

Určitě máš z cestování po světě za soutěžemi spoustu vzpomínek. Vyprávěj…

Třeba když jsme přiletěli do Austrálie. Tam vyplňuješ prohlášení, ve kterém je uvedeno, že nesmíš dovážet potraviny. Samozřejmě jsem si vezl pečené brambory na cukrování a v tom formuláři jsem si toho nevšiml. Jasně, že mě zkontrolovali. Já jsem prostě ten typ člověka, kterého kontrolují všude. A průšvih byl na světě. Stálo mě to 200 australských dolarů. Dokonce jsem musel psát domů, aby mi poslali peníze, protože bych tam jinak zůstal bez nich. Nebo jsem byl úplně v šoku z toho, že jdeš po chodníku, potkáváš usměvavé lidi a oni se tě sami ptají, jak se máš, odkud jsi nebo jak se ti tam líbí. Neuvěřitelné. A třeba i pokladní v supermarketu - baví se mezi sebou, pak si povídají se zákazníky. Úplně jiný svět. Nebo když jsme letěli do Jihoafrické republiky a naše vedení nemělo v pořádku dokumenty. Museli zůstat ve Francii a my letěli dál sami. Nakonec se jim ale podařilo všechno zařídit a celou soutěž zvládli. A když jsme letěli do Koreje, byl jsem v šoku, že se tam vůbec pořádá nějaká soutěž. Nakonec z toho ale byl obrovský Mr. Universe v Soulu, kam dorazilo snad 30 tisíc fanoušků fitness a kulturistiky. Všichni fandili úplně každému závodníkovi a atmosféra byla naprosto neuvěřitelná. Něco takového jsem na žádných jiných závodech nikdy nezažil. A ve finále jsem závodil s Calumem von Mogerem, kterého tehdy málem porazil Ondra Mlaka. To jsou zážitky, které se prostě nedají ničím zaplatit. A nebo když jdeš na Mr. Universe v Southportu a jen tak tam potkáš Leeho Priesta. A on se s tebou úplně bez problémů vyfotí.

Co nějaká historka z pozávodního obžerství?

Jedna příhoda z Koreje. Po závodech jsem si nakoupil hromadu McDonald's. Jak jsem byl dlouho bez pořádného jídla a ještě k tomu jsem do sebe ládoval takové sra*ky, začal jsem to hltat tak rychle, až jsem se začal dusit. Normálně jsem se zalkl a došlo to tak daleko, že jsem byl smířený s tím, že je konec. Navíc jsem byl na pokoji sám, takže mi neměl kdo pomoct. Po nějaké půlhodině se mi naštěstí povedlo všechno rozdýchat a pořádně se nadechnout. Super zážitek. (smích)

Co dalšího jsi na závodech ochutnal? Nějakou zajímavou místní specialitu?

Jednou jsme po soutěži, asi o půlnoci, zašli do indické restaurace. Upřímně mě to ale vůbec nenadchlo. Zaprvé jsem se skoro nenajedl - víš, jaký má člověk po soutěži hlad - a zadruhé to prostě není moje. Kari mi moc nejede. Pak si vzpomínám na Anglii, kde mi majitel jednoho podniku nabídl na ochutnání slané arašídové máslo. Tvrdil, že si určitě pochutnám. Po první lžičce jsem měl pocit, že se mi zkřivily i prsty na nohou. Ze slušnosti jsem nedal nic znát, ale byl to teda pořádný hnus. Jinak jsou hotelové snídaně po světě víceméně stejné. Někde jsou lepší, někde horší, ale žádný zásadní rozdíl v tom není.

Uměl ses dřív po závodech pořádně vyžrat? Kdy jsi z toho vyrostl?

No to si piš. Přecpal jsem se tak, že jsem si říkal: "Tak týden nebudu žrát." Jenže za půl hodiny už jsem měl zase hlad. Jednou jsem dokonce od konce soutěže do druhého dne přibral 27 kilo. Hlava jak medicinbal, kotníky jak slon a tělo jak jeden velký vodnatý balón. Pamatuju si taky, jak jsme po NABBA Universe seděli s Pavlem Vackem tři a půl hodiny v kuse u jídla. Málem jsme praskli. Dokonce na nás koukal i nebožtík Serge Nubret, co že se to tam vlastně děje. Mimochodem, dodnes mě strašně mrzí, že jsem se s ním nevyfotil. Byl to jeden z mých největších kulturistických idolů. Jinak už se po soutěžích nepřejídám asi deset let. Dám si jeden den úplně v pohodě, užiju si jídlo a pak se zase vrátím k režimu.

Dokázal bys nám vybrat jedny závody, které na tebe udělaly největší dojem? Proč právě ony?

NABBA Mr. Universe, což je podle mě nejvyšší, nejprestižnější amatérská soutěž kulturistiky, kterou proslavily hvězdy jako Arnold Schwarzenegger, Steve Reeves, Reg Park, Bill Pearl, Serge Nubret a další. To bylo ještě divadlo v anglickém Southportu. Sálala tam historie federace, prestiž. Soutěž byla pořádána jako kulturní záležitost, kde diváci chodili ve večerních róbách.

Tomáše Bureše zmiňuje snad každý, se kterým jsem kdy dělal rozhovor. Odkdy spolu spolupracujete a v čem spočívá jeho kouzlo?

Ani se tomu nedivím. Tom má obrovské množství zkušeností a informací od těch nejlepších kulturistů světové úrovně. Hlavně je to ale skvělý člověk. Dokáže každého dobře vnímat a ke každému přistupuje individuálně podle toho, jak funguje jeho tělo a organismus.

Jaká další trenérská esa nebo rádci tě během tvé více než dvousetzávodní kariéry ovlivnili?

Začínali jsme v patnácti letech pod Luďkem Zívalem, který patřil mezi finalisty mistrovství Československa. Potom si nás převzal Milan Pavlištík, jenž se pohyboval kolem třetího místa na mistrovství Československa. Pak jsme nějakou dobu trénovali sami. Kolem pětadvaceti let jsem oslovil pana Sukupa, který mě vedl asi dva roky. Později jsem na soutěži potkal Antonína Drbohlava, bývalého trenéra mého bratra a jednu z legend československé kulturistiky. Zásadní zlom ale přišel v roce 2007, kdy jsem se na soutěži Sandow v Mariánských Lázních seznámil s Tomášem Burešem. Slovo dalo slovo a od začátku roku 2008 mě začal připravovat. Od té doby přišla série skvělých výsledků. Později začal připravovat i českou špičku v NABBA, takže jsem se pravidelně potkával s našimi nejlepšími závodníky. Dodnes, kdykoliv jedu za Tomem do jedné z jeho Olympia Fitness, jsou tam ti nejlepší od juniorů až po masters. To je prostě bomba.

Ostřílená jména. K jakému největšímu úspěchu ses během kariéry dokázal dostat? Na co jsi nejvíc hrdý?

To je těžká otázka. Těch úspěchů je víc. Hodně si cením titulů mistra Čech a mistra republiky v IFBB. Pak druhého místa na mistrovství Evropy WFF, kde jsem skončil za absolutním mistrem světa NABBA a zároveň mistrem světa NABBA Pro. Stejně tak druhého místa na Universe WFF, opět za mistrem světa NABBA a NABBA Pro. Velkou radost mi udělalo také čtvrté místo na Universe NABBA masters, kde se mi podařilo porazit tehdejšího mistra světa i vicemistra světa. Pak přišel titul mistra světa CIBB, který jsem vyhrál ve svých 52 letech mezi muži. A nakonec třetí místo na mistrovství světa WABBA, kde jsem ve svých necelých 54 letech stál na pódiu opět mezi muži. Jsem ale hrdý na všechny své mezinárodní výsledky. Každý, kdo dělá kulturistiku, ví, jak nevděčný a náročný je to sport - fyzicky, psychicky, časově i finančně. Já to ale vždy dělal hlavně pro sebe a zároveň jako reklamu pro Fitmexx.

Vyjmenoval jsi spoustu sportů, kterým ses dříve věnoval. Jsou i dnes nějaké, kterým se kromě kulturistiky ještě stále věnuješ?

Dnes už ne. Kulturistika mi bere prakticky všechen čas. Když člověk závodí na téhle úrovni, pracuje, vede fitko a ještě připravuje klienty, moc prostoru na jiné sporty nezbývá. Občas si něco rekreačně vyzkouším, ale kulturistika je zkrátka moje životní cesta.

Kdybych chtěl vidět nejlepšího Roberta Smutného, do kterého roku bych se měl vrátit?

Každé období mělo něco do sebe. Rok 2008 byl o nejnižším množství tuku a velké svalové hmotě. V roce 2019 jsem byl hodně vyrýsovaný a kvalitní. A letos, v roce 2026, jsem měl možná nejlepší kvalitu svalů vůbec. Když to ale vezmu komplexně, asi bych vybral rok 2008.

Takže se dokážeš i po padesátce v některých směrech pořád zlepšovat?

Když se na to opravdu zaměřím, tak ano. Samozřejmě člověk tomu s věkem musí dát mnohem víc než dřív. Ale pořád to jde. Nejvíc je to vidět na kvalitě a hloubce svalstva. "Burák" mi dokonce říkal, že jsem obelstil věk. (smích)

Stále si závody užíváš? Když se na nich potkáváme, přijde mi, že jsi hodně uzavřený a moc se neusmíváš.

Teď si je užívám víc než kdykoliv předtím. Když mám formu a vím, že jsem udělal maximum, jsem úplně v pohodě. Dokonce ani fyzicky netrpím tolik jako dřív. To, co popisuješ, je ale tím, že se strašně soustředím. Odmalička jsem introvert a před závodem se uzavřu ještě víc do sebe. U mě je to vlastně známka dobré formy. Když jsem opravdu připravený, jsem úplně ponořený do sebe. Lidem se za to někdy i omlouvám. Kdo mě nezná, může si myslet, že jsem nepříjemný nebo namyšlený. Přitom je to přesně naopak. Prostě takový jsem. Samozřejmě každý má během diety svoje stavy, ale naučil jsem se s tím pracovat.

Pořád děláš takzvanou superkompenzaci nebo už si na závody jen "odskočíš"?

Pořád ji dělám. Několikrát jsem zkoušel závodit bez ní, ale nikdy jsem neměl takovou tvrdost a ostrost. Forma sice byla plnější a šťavnatější, ale chyběla jí kvalita. Já si kvůli svým nedostatkům nemůžu dovolit přijít jen v dobré formě. Musím být opravdu na sto procent. Jinak ten výsledek není ono.

Připouštíš si, že jednou přijde sportovní důchod? Nebo budeš závodit tak dlouho, dokud budeš dýchat?

Určitě si připouštím, že jednou skončím. Po titulu mistra světa v roce 2024 jsem byl rozhodnutý, že je konec. Jenže pak přišli klienti a přemluvili mě, ať se ještě vrátím. Dokonce se složili na přípravu, takže jsem nakonec kývl. Teď už ale opravdu cítím, že je čas skončit. To ale neznamená, že přestanu cvičit nebo na sobě pracovat. To nikdy. Kulturistiku prostě miluju.

Konec? To znamená, že už tě na soutěžním pódiu neuvidíme?

Možná už jen při předávání cen. V hlavě už to mám opravdu uzavřeno. Letos jsem si závody hlavně užíval. Neměl jsem na sebe žádný tlak, jen jsem si chtěl užít formu. Ale znáš to… nikdy neříkej nikdy. Třeba mě to v šedesáti zase chytne a půjdu závodit mezi opravdové veterány. Když vidím osmdesátiletého Rafaela Veru, smekám. To je skutečný frajer a šampion.

Fotografie:
Milan Bejbl, István Csák, archiv Roberta Smutného