Proč vlastně závodíme? Každý si v kulturistice hledá něco jiného. Někdo chce poměřit síly s ostatními, jiný sbírá zkušenosti, kontakty, medaile, uznání nebo finanční odměny. Pro někoho je motivací ego, pro jiného reklama či možnost posouvat vlastní limity. A všechny tyto důvody jsou správné, pokud dávají tomu konkrétnímu jedinci smysl. Já osobně závodím hlavně pro ten pocit. Pro směs emocí, adrenalinu, radosti i seberealizace, kterou člověk mimo pódium jen těžko vysvětlí.
O to zvláštnější je, že z polského šampionátu PBFF Polish Championship & Pro Qualifier v Siedlcích odjíždím s několika kilogramy trofejí, profesionální kartou… a prakticky bez emocí.
Do Polska jsme s mým nejbližším kamarádem Markem Kavinou vyrazili bez velkých očekávání. Z minulých ročníků jsem znal jen několik fotografií - množství kvalitních závodníků, krásnou stage a atraktivní ceny. A právě po vizuální stránce soutěž skutečně splnila očekávání. Pódium, nasvícení i samotné trofeje působily velmi profesionálně. Bohužel tomu však chyběla atmosféra (a vytápěná backstage).
Komunikace v angličtině byla pro většinu pořadatelů komplikací, a přestože byla soutěž prezentována jako mezinárodní, pokyny rozhodčích na pódiu probíhala výhradně v polštině. Na podobný přístup už jsem si během závodů v Německu, Rakousku či Maďarsku zvykl, přesto to stále působí zvláštně při prezentaci klání jako mezinárodního.
Nastoupil jsem v kategoriích classic physique a klasická kulturistika. V classicu jsem musel splnit limit 96 kg, v kulturistice klasické dokonce 93 kg. A váha tentokrát rozhodně nespolupracovala. Hodiny horkých sprch, následné zabalení pod peřinu, minimum až nula jídla i tekutin - klasický závodní boj s limitem. O to větší pobavení přišlo během registrace, kdy mi pořadatelé naměřili výšku 186,5 cm, přestože dlouhodobě závodím s výškou 185 cm. Mé ego samozřejmě děkuje. Prakticky to ale znamenalo, že jsme to nejbolestivější shazování podstupovali zbytečně. Limity jsem nicméně splnil.
Samotný systém soutěže byl poměrně zvláštní. Open kategorie a Pro Qualifier byly oddělené, přičemž právě open kategorie byly nejpočetněji obsazené. Zejména v classic physique byla konkurence velmi kvalitní - velcí, dobře připravení a esteticky poskládaní závodníci.
Kvůli urychlení soutěže pravděpodobně docházelo k porovnávání napříč kategoriemi. Například všichni závodníci klasické kulturistiky byli vyvoláváni společně bez ohledu na to, zda nastoupili v masters, novice nebo Pro Qualifier kategorii. Výsledné bodování tak působilo nepřehledně a často nebylo jasné, kdo je vlastně s kým porovnáván.
Podobně rozpačitě působily i volné sestavy. Přestože bylo uvedeno, že budou hodnocené, v praxi šlo spíše o doprovodnou show pro diváky, což je bohužel trend, který dnes vidíme u většiny federací.
Právě kvůli chaotickému průběhu bylo i samotné vyhlašování výsledků velmi nepřehledné. Najednou jsem byl opakovaně vyvoláván, přebíral medaile, poháry a ocenění, aniž bych vlastně přesně věděl, za kterou kategorii je právě dostávám. Nakonec jsem odcházel se šesti medailemi, z toho čtyřmi zlatými, čtyřmi obrovskými trofejemi a profesionální kartou za absolutní vítězství v klasické kulturistice.
A samozřejmě už se "těším" na prize money, které nikdy nepřijdou. Je totiž potřeba dodat, že federace PBFF v posledních letech podle mých informací žádné finančně dotované profesionální soutěže nepořádala. Celá "profi karta" tak ve výsledku působí spíše jako symbolické ocenění než skutečný profesionální status. Podobný pocit jsem ostatně zažil už v minulosti po vítězství na "profi soutěži" federace IBFF, kde jsem za triumf nedostal ani cent.
S plnou náručí kovů, diplomů a karet jsme tak s Markem opouštěli halu spíše zmatení než nadšení. A upřímně, nestává se často, abych byl spokojený se svou formou, vezl si domů tolik trofejí a zároveň necítil téměř žádnou radost.
Čekala nás ještě více než dvouhodinová cesta do apartmánu v Lodži. Bylo potřeba si alespoň trochu spravit náladu. Původně plánovaný pondělní trénink stehen jsme proto přesunuli přímo na soutěžní den a večer jsem absolvoval svůj klasický "legs B deload" ve fantastickém prostorném gymu Kuźnia na okraji Lodže.
Času totiž není nazbyt. Přede mnou je poslední soutěž sezóny - mistrovství Evropy IBFF v Budapešti, kde mě znovu čeká boj s váhovým limitem. Tentokrát bude hranice pro classic physique nastavena na 94 kilogramů.
Legs B (deload) 6 dní před mistrovstvím Evropy:
- upažování bokem ke kladce - 2 série
- addukce - 2 série
- předkopávání unilaterálně - 1 série
- zakopávání vsedě - 2 série
- hacken dřep - 1 série
- squat press - 1 série
- hip thrust - 1 série
A jak vlastně vypadá moje typické jídlo v den závodu? Obsahuje přibližně 25 g bílkovin, 80 g sacharidů, 15 g tuků a 2 g soli. Poslední pevné jídlo se snažím přijmout alespoň dvě hodiny před nástupem na pódium, následně už používám pouze pump drink, který jsem popisoval v reportu z NAC Berlín.
Volím co nejlépe stravitelné zdroje - rýžové kaše a kešu krém Lionlab spolu s hydrolyzátem od Survivalu. Celé to doplním banánem, datlemi a skořicí. Chuťově i funkčně je to téměř dokonalé. Má to jen jediný problém, vždycky bych toho chtěl sníst alespoň desetkrát víc.
