Souboj s berlínskou hvězdou, hra s váhou i nervy až do poslední chvíle. Vyrazili jsme do Berlína nejen za výsledkem a turistikou, ale i za zkušeností, a odvezli jsme si cenné stříbro, které mělo chuť nazlátlou. Příběh víkendu, kdy rozhodovaly detaily.
Když se řekne berlínská kulturistika, vybaví se mi dva pojmy. Kultovní soutěž Berlínský medvěd, kterou v roce 1997 vyhrál Petr Vaniš, a ze současnosti hvězda světového významu
"The Miracle Bear" Urs Kalecinski. Právě historie berlínské scény byla jedním z rozhodujících aspektů při volbě soutěže na první květnový víkend. Ve hře byla také soutěž Olympia Hercules WABBA v Budapešti, kam se snad letos ještě vydám, či PCA v Ostravě. Nakonec rozhodla solidní dopravní dostupnost, vyhovující váhový limit federace NAC a také lákavá představa nového města k objevování. S Maruškou jsme se tak vydali do Berlína.
Vyrazili jsme v sobotu ráno vlakem z Prahy, přičemž registrace probíhala od dvanácti hodin. Vše jsme stihli, problémem byla pouze váha. Ještě ve středu večer jsem vážil 100,2 kg, zatímco v den závodu jsem musel být pod 93 kg a zároveň doufat, že mi naměří výšku 185 cm stejně jako minulý víkend (sám se přitom považuji
za o půl centimetru nižšího). Od probuzení do registrace jsem proto nejedl ani nepil. Váha však byla evidentně podvážená a na displeji se objevilo 91,7 kg.
Žíznil a hladověl jsem tedy zbytečně.
Uvítání od pořadatelů bylo opět srdečné. Na Ostdeutsche Meisterschaft jsem byl jediným cizincem mezi převážně německými závodníky, takže o mně všichni věděli. Seznámili jsme se s pořadatelem Heinzem, dostali několik drobných dárků a byli uvedeni do backstage. Následoval tradiční meeting závodníků, který znám ze všech soutěží NAC.
Trval zhruba dvacet minut a nerozuměl jsem z něj ani slovo. Po nástřiku jsme zjistili, že pro závodníky jsou připraveny sladké koláče, dorty, pizza i nápoje s elektrolyty, vše zdarma. Dan Švach zavelel jídlo každou hodinu a půl: rýže, maso, kešu máslo od Lionlab a k tomu med, domácí marmeláda nebo datle.
V kategorii nás bylo přihlášeno sedm. Předem jsem věděl, že se bude bojovat o druhé místo. Simon Goedecke je legendou NAC
- závodník výjimečných kvalit. Není neporazitelný, ale k jeho porážce by bylo potřeba jednoznačně dominovat. Nic neponechal náhodě, předvedl skvělou formu i prezentaci a vítězství si zasloužil. Já jsem tak bojoval o druhou příčku. Několik závodníků se na poslední chvíli odhlásilo nebo přešlo do jiných kategorií.
Podle vyvolávání jsem očekával třetí místo a nebudu zastírat, že by to pro mě bylo zklamání. Často nás protáčeli a měl jsem téměř jistotu bronzu, který bych vnímal jako porážku. Dalším soupeřem byl talentovaný Christian Mitew, který má všechny předpoklady stát se výjimečným závodníkem, ale pro mě by byl úspěchem pouze zisk stříbra. A to se mi, jak jsem cítil, vzdalovalo. Na svou sestavu jsem však hrdý. Krásný sál kulturního domu praskal ve švech, u vstupu se tvořily fronty a publikum ocenilo nápaditost mé prezentace hlasitou odezvou.
Zatím to zní jen pozitivně, ale jednu věc musím vytknout. Nekonečná
- a ten pojem nepřeháním - beatboxová "show" německých bavičů mě před nástupem na pódium výrazně otrávila. Podle harmonogramu jsme už půl hodiny měli být na scéně, místo toho závodníci kategorie masters, kteří šli před námi, stáli celou dobu seřazení pod pódiem. Pumpa i nálada postupně opadaly. Bylo to zdlouhavé a zbytečné. Na druhou stranu publikum evidentně reagovalo nadšeně na každý beat i vtip, takže performeři měli důvod svůj výstup protahovat.
Přichází vyhlášení, na které nastupuji poměrně skleslý. O to větší je překvapení
- jsem druhý. Stříbro má pro mě tentokrát zlatavý odstín - věděl jsem, že do Německa si pro zlato nejedu. O to silnější emoce to byly. Následné protáčení a posuny během vyvolávání byly jen kamufláží. Po soutěži jsem se dozvěděl, že souboj se Simonem byl velmi vyrovnaný a rozhodovalo se těsně.
Dostáváme krásné medaile, ale záplava dárků či diplomů se nekonala. O to víc mě potěšilo přivítání v backstage
- sladká pusa od mé fantastické podpory, pro kterou to byla naše první společná soutěž. Máme splněno a vyrážíme k
Braniborské bráně na tradiční fotografii s medailí. Je pozdě večer a jsme unavení, proto míříme na ubytování s plánem dát si
tour de Berlin až dopoledne.
V pět hodin ráno už balíme a vyrážíme s plnými batohy: Schloss Charlottenburg, Vítězný sloup, Památník obětem holocaustu, Berlínská zeď, Reichstag…
berlínské "must-see" asi netřeba dlouze představovat. Mezitím už s Danem kujeme plány na další týdny. Tenhle vlak ještě nezastavil…
Musím ještě na závěr říct, že se mi tentokrát povedla životní forma. Sakra bolela, ale dostavila se. Pumpa na pódiu byla crazy! Proto vám dám recept na svůj dosud tajný lektvar, který popíjím při pumpování před nástupem na stage. Na doplňky
Survival a
Lionlab máte navíc s mým slevovým kódem PETAN10 i slevu, takže zazáříte, ušetříte a mě podpoříte.
