Nyní ocituji delší pasus z knihy
Neschválená biografie:
"Arnold se nikdy nebál riskovat, odolal pokušení lákavé vize, že z něho bude nafoukaný kapr ve stále těsnějším rybníčku Štýrského Hradce… Místo toho, aby zvolil jistotu zakotvené existence a zakopal se v Hradci mezi lidmi, které zná a může ovládat, vrhl se přímo na otevřené moře přesvědčený o tom, že žádný žralok nemůže být zhoubnější než nebezpečí, že se usadí a propadne stagnaci a konvencím."
Po vojně, dne 1. srpna 1966, Arnold odešel z Rakouska do Mnichova na předem sjednaný post trenéra v tělocvičně vydavatele kulturistických magazínů Rolfa Putzigera Universum Gym na Schillerstrasse 36. O přivítání na hlavním nádraží se postaral Albert Busek (znali se od 1. října 1965 ze Stuttgartu) tím, že tam poslal Franze Dischingera, který vyjukaného návštěvníka odvezl autem do Putzigerova domu. Přespával v kamrlíku, šůroval záchody, trénoval jako o život a jeho renomé zvolna narůstalo. Rakušan Rolf Putziger (nar. 1926, zemřel 1974) se angažoval jak při založení prvního spolku Bund Deutscher Bodybuilder, tak spolu s Buskem, Arnoldem, Erichem Jännerem a Dr. Gernulfem Garbem spoluzakládal v roce 1966 DKV nebo DBKV (Deutsche Bodybuilding/ Kraftsport Verband). Je téměř jisté, že právě o něm Arnold píše v Education of a Bodybuilder a nazývá jej "Schneck".
Po neshodách s Putzigerem si našel jednopokojový byt na Christopher Strasse, vdálený asi 20 minut chůze od posilovny. Chvíli tam s ním přespával Helmut Riedmeier, potom Franco Columbu. Zakrátko už měl nové kolegy Ericha Jannera a Franze Dischingera, studenta z Londýna Rogera Fieldse, který jej učil anglicky, redaktora časopisů a fotografa Alberta Buska, obývajícího malou kancelář přímo v budově posilovny, a samozřejmě přítele nejvěrnějšího, Franca, s nímž navázal kontakty už na podzim 1965 ve Stuttgartu. Franco, který se přistěhoval z Regensburgu, makal 50 hodin týdně na stavbě a po večerech jezdil s taxíkem.
Kdyby si někdo dal práci a shromáždil lidi z Arnoldových začátků, třeba kamarády z vojny, kolegy a známé z Mnichova a tak, to by teprve byl trhák! Takhle se musíme spokojit se zážitky Američana Rogera Fieldse (nar. 1945 v Londýně, pak žil tři roky ve Švýcarsku), který po promoci na California College of Arts and Crafts odjel na jaře 1968 navštívit matku do Mnichova. Jelikož v Americe posiloval, hodlal se udržet ve formě a hned hledal nějakou posilovnu, až došel k Reinhardovi Smolanovi, majiteli druhého mnichovského studia ve Schwabingu a údajně největšího v celém Německu. Arnold mezitím trénoval v Putzigerově činkárně ve druhém patře domu na Schillerstrasse poblíž hlavního nádraží (nyní hotel Brunnenhof) a trápil se s angličtinou, aby mohl naplnit svůj sen o kariéře filmové hvězdy v Americe. Když se ti dva setkali, Arnold nabídl Fieldsovi dohled zdarma nad cvičením výměnou za výuku angličtiny. Arnoldovi bylo 20 a Fieldsovi 22 let. "Měl na sobě červené tričko a byl mohutnější než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. A hned se ušklíbl tím svým typickým úsměvem s mezírkou mezi předními zuby," vzpomíná Fields.
Fields rovněž s potěšením vzpomíná, jak škádlil frustrovaného Arnolda pro jeho neschopnost vyslovit "the" a vlastně všechna slova začínající na "the", což prý říkal jako "durr" nebo "dö". V angličtině se cvičil jak při jídle v hotelu Diplomat nedaleko posilovny, tak třeba v restauraci Hofbraühaus.
"Arnolde, řekni the."
"Dö."
"Ale ne, zkus to vyslovit líp!"
"Dö."
Učitel rezignovaně kroutí hlavou a boj se štýrským "dö" vzdává. "Člověče, Arnolde, dokážeš vůbec to jednoduché slovo říct?" Arnie, který se jinak učil rychle, náhle zvedl pěst a praštil s ní do stolu: "Poslouchej pozorně, Rogere, jednoho dne budu největší kulturista a slavný hollywoodský herec, ale ty zůstaneš navždy nula…" Fields nulou nezůstal, má přihlášenou stovku technických patentů v oblasti výroby akustických kytar (vynalezl skládací kytaru) a filmových kamer. "Arnold něčemu věřil. Něčemu, pro co neexistuje německé slovo - americký sen. Kdokoliv může být čímkoliv - pokud chce!"
Pokračování příště.
Víte, že...
