Dne 1. října 1965, jen dva měsíce po osmnáctých narozeninách, nastoupil Arnold povinnou jednoletou vojenskou službu (Wehrpflicht) v rakouské armádě. Ukončená vojna byla také podmínkou k vydání cestovního pasu, což si Arnold dobře uvědomoval. Otec Gustav, jenž chtěl mít z Arnolda důstojníka a doufal, že půjde do Vídně na elitní vojenskou akademii se sportovním zaměřením, nakonec využil svého vlivu a mladšímu synkovi umetl cestičku, jinými slovy zařídil, aby narukoval na základnu Panzer Batallion nedaleko Grazu. Taky se podařilo vymoci, aby mohl řídit tank, neboť na základě jeho požadavku udělali vojenští páni výjimku a snížili spodní hranici z jedenadvaceti let na osmnáct. Viditelně měl už tehdy výsady jako celebrita. Záhy po nástupu taky pokračoval v tréninku - ráno o páté před budíčkem a večer po celodenním výcviku. Opět zdůrazňuji, důkaz nadšení a zápalu pro svůj sport, jenž z něho v důsledku onu celebritu udělal.
Rakouská armáda jako člen NATO byla vyzbrojená americkými středními tanky M-47 Patton s 90mm dělem, dvěma kulomety a čtyřčlennou osádkou. Taky jsem vojákoval u tankistů na strojích T-34 a T-54 a vím, že to Arnold se svou výškou neměl snadné, stejně jako při čištění a ošetřování vozidel po střelbách a jízdách, což je neskutečně otravná makačka.
Arnold si v roce 1992 svůj konkrétní tank Patton č. 331 koupil a nechal převézt do USA. Původně měl být vystavený v řetězci restaurací Planet Hollywood, pak stál na ranči a nyní jej využívá k charitativním účelům.
V říjnu Arnold obdržel dopis od činovníka německé kulturistiky Benna Dahmena, s nímž se nějakou dobu znal skrze časopis "Athletik Sportjournal", aby se zúčastnil klání o titul Junior Mr. Europe ve Stuttgartu. Musel kvůli tomu vyplnit přihlášku do VDH (Vereins Deutscher Hantelsportler), což učinil 31. října v den soutěže. Byl již členem DKV (Deutsche Kraftsports Verband) z února téhož roku (viz kopie dokumentu). Měl poslední šanci, protože za rok už by byl na juniora starý. Jelikož nováčci nesměli během šestitýdenního vstupního výcviku opouštět základnu, natož vyjet ze země, zbyla Arnoldovi jediná možnost. V noci přelezl plot, s lístkem zaplaceným penězi půjčenými od Dahmena dojel vlakem do Lince, odtud do Mnichova a nakonec do Stuttgartu - dobrých 500 kilometrů. Cesta trvá normálně 5 hodin, Arnold zvolil trasu oklikou a proklímal ve vlaku 26 hodin, protože se chtěl vyhnout hraničním kontrolám. To je obecně akceptovaná verze. Podle K. Kainratha a H. Gobece se jelo autem, Dahmen zase vzpomínal, že vyzvedával Arnolda na stuttgartském nádraží. Připomínám znovu, tohle bylo jedno z nejdůležitějších a porušením zákazu opuštění kasáren nejzávažnější samostatné rozhodnutí v životě!
Soutěž Europe Bestgebauter Junior Athlete pořádal známý majitel stuttgartské posilovny Peter Gottlob ve Wullově tanečním sále, a přestože byl Arnold hladový, nevyspalý, trapně ostříhaný, a navíc ve vypůjčených plavkách, s převahou vyhrál. Albert Busek o čtyřicet let později v rozsáhlém článku napsal: "Klidně tam přišel a porazil nejlepšího juniora, jakého jsme kdy měli." Tím juniorem byl míněn Franz Dischinger. Po návratu do kasáren k očekávanému trestu strávil sedm dnů pod zámkem v samovazbě na studené do zdi zapuštěné kamenné lavici, s tenkou přikrývkou a o chlebu a vodě, tedy prakticky bez jídla. Pak ukázal svůj pohár vojákům a zpráva se donesla i k velitelům, kteří jej odměnili dvoudenním opušťákem. Z průšviháře se přes noc stal armádní hrdina. Instruktoři na cvičáku říkali: "Musíte bojovat za vlast. Musíte mít odvahu. Podívejte, co Schwarzenegger pro svůj titul udělal!" Vztah s armádou byl výhodný pro obě strany. Arnold dostával služby v kuchyni, kde se mohl více najíst, obstarali mu svářeče, který podle jeho návodu zhotovil jednoduché posilovací aparáty. Činky měli s kamarádem schované v bedně za věží a vozili je stále s sebou, dokonce prý i na manévry k hranicím Československa.
Arnold se také zúčastňoval soutěží v Grazu v ryze armádních disciplínách. Přestože se na ně zvláště nepřipravoval, vydobyl si 3. místo za následující velmi kvalitní výkony: vrh koulí 12,5 metrů, hod 150gramovým baseballovým míčkem 100 metrů, skok do dálky 6,70 metrů. Podle mne jsou všechny výsledky pozoruhodné! Hodit míčkem stovku? Skočit do dálky 6,7 metrů? Měl jsem na průmyslovce kamaráda-atleta, dost namakaného, a ten skákal 650 cm! A v kouli vrhal 11 metrů...
Schwarzenegger později absolvoval řidičský kurz, nicméně po pár dnech přišel z velení rozkaz, aby dostal vždy odpoledne volno a trénoval. Do vyprázdněné místnosti baráku dovezli olympijskou činku, Arnold si nechal dopravit z domova svoje jednoručky a stroje. "Dodržovali striktní režim," vzpomíná Arnold. "Jestliže pod oknem prošel důstojník a nachytal mne, jak sedím, hned vyhrožoval vězením. To byl jeho úkol. Pokud jste měli čistit a promazávat tanky a vy jste se flákali, zavřeli vás. Armáda v tom neviděla rozdíl. Musím prý trénovat a celou dobu zvedat činky." Arnold poprvé v životě jedl každý den maso a trénoval šest hodin denně. Poté, co se stal juniorským mistrem Evropy, vzpěračskou přípravu přerušil, protože už nemusel dokazovat, že má sílu. "Mnozí lidé služby v armádě litují," napsal, "ale pro mne to nebyla ztráta času. Když mne propustili, vážil jsem 101 kg, přibral jsem celých deset kilogramů!" Pro zajímavost zmíním, že mu od začátku vojny musel výstrojní náčelník měnit každé tři měsíce uniformu! Jako tankista měl odsloužit tři roky, byl však po 9 měsících na vlastní žádost propuštěn do civilu. Publikace Arnold - kompletních 50 let retrospektivy (Muscle Mag International, 1997) nicméně uvádí termín vojny od 1. října 1965 do konce září 1966, tedy 12 měsíců, což by znamenalo, že nemohl v srpnu odjet do Mnichova.
Pokračování příště.
