Vladimíra Matiho znám už slušnou řádku let, ale přesto mě řada věcí, které jsem se díky našemu rozhovoru dozvěděla, upřímně překvapila. Pokud ho ještě neznáte nebo Vás zajímá, jak vlastně vypadá zákulisí pořádání velkých sportovních soutěží, rozhodně čtěte dál.
Letos totiž Vláďa slaví neuvěřitelných třicet let organizování soutěží a nejrůznějších sportovních akcí. A to je něco, co se opravdu nevidí každý den. Tři dekády práce, která je často nenápadná, ale pro úspěch každé akce naprosto zásadní. Právě proto jsme se rozhodli si o tom popovídat, o jeho začátcích, o tom, co člověk musí zvládnout, když chce vytvořit akci na světové úrovni, i o tom, co ho po tolika letech pořád žene vpřed.
V redakci jsem se dozvěděla, že letos máš výročí třicet let pořádání sportovních soutěží. Řekneš nám v úvodu něco o sobě? Jak ses k tomu všemu vlastně dostal?
Ano, letos je to třicet let od mé první soutěže, kterou jsem pořádal v roce 1995 ve Frýdku-Místku, a to Mistrovství světa v bench-pressu. Zároveň to byla první mezinárodní soutěž, kterou Český svaz silového trojboje dostal k pořádání.
Na úvod bych tedy chtěl přiblížit, jak jsem se vůbec dostal k silovému trojboji. Začalo to v roce 1981, kdy jsem se v rámci tréninku boxu dostal do posilovny TJ Důl Paskov. Tam už v té době trénovali jedni z nejlepších lifterů 80. - 90. let jako Honza Beneš, Petr Kostelník, Standa Pešta a Sajda, který později emigroval do Kanady. Už tehdy měli kluci výborné tréninkové podmínky. Trénovali odděleně od ostatních cvičenců za takzvaným závěsem, kam jsme my ostatní mohli jen nahlížet.
Pro mě, který předtím činky nikdy neviděl, to bylo úžasné. Už tehdy Sajda dřepoval "raw" 300 kg, což byla pro patnáctiletého kluka neuvěřitelná podívaná, a tak jsem tomu sportu začal fandit a samozřejmě také kulturistice. Posilovnu jsem pak často navštěvoval a cvičil jsem. Ale jen pro kondici, protože v té době jsem se věnoval boxu a modernímu tanci.
Vladimír Mati - začátky
V roce 1987, když jsem se vrátil z vojny a oženil se, jsem začal znovu posilovat. Chodil jsem do takzvané bouchárny k Jardovi Brenkusovi, kde jsem po letech opět potkal Honzu Beneše. Dozvěděl jsem se, že oddíl TJ Důl Paskov už nefunguje, a tak slovo dalo slovo a já díky vstřícnosti svého zaměstnavatele založil oddíl TJ Důl Staříč. Začal jsem kluky trénovat, ale hlavně manažovat.
Po roce jsme začali jezdit po soutěžích, kde se nám docela dařilo, a tak mě napadlo uspořádat soutěž u nás ve Frýdku-Místku. Samozřejmě jsme zvládli okresní přebor na výtečnou a pak už to šlo nějak samo, mistrovství kraje, poté jsem začal dělat Beskydský pohár, pak přišla republika. A totéž i v kulturistice.
Brzy se rozkřiklo, že dělám jedny z nejlepších soutěží. A to i díky kamarádům, přes které jsem jako první v republice dostal silový trojboj na obrazovky České televize. No a v roce 1994 mě tehdejší předseda Moravy silového trojboje Standa Krček oslovil, zda bych si troufl na tak velkou soutěž, jako je Mistrovství světa v bench-pressu. Pro mě to byla obrovská výzva, protože to už bylo něco úplně jiného. Touto cestou bych rád Standovi Krčkovi poděkoval, že na mě tehdy vsadil.
Ještě tentýž rok jsem letěl do Finska na mistrovství světa, abych se mohl inspirovat a získal ještě více zkušeností. No a nakonec jsem v roce 1995 uspořádal, samozřejmě s celým organizačním štábem, své první mistrovství světa. Musím říct, že se mi povedlo excelentně, a díky tomu se na nás začaly "sypat" další a další soutěže. Jako Český svaz silového trojboje jsme jich do dnešního dne uspořádali tolik, že si je už ani všechny nepamatuji. V roce 2015, kdy jsem dostal od světové i evropské federace nejvyšší ocenění, jich bylo už padesát a pak jsem je prostě přestal počítat.
Mistrovství světa v bench-pressu ve Frýdku-Místku 1995
Ještě bych chtěl podotknout jednu důležitou poznámku. Tolik soutěží jsme pořádali i proto, že jsme v některých letech dělali tři až čtyři šampionáty za rok. A poslední, co bych k tomu dodal, myslím, že by to bylo na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, protože nikdo na světě nepořádal v jednom státě tolik světových a evropských šampionátů jako my.
Kdy jsi figuroval poprvé jako ředitel soutěže?
Jako ředitel soutěže jsem začal hned od své první okresní soutěže. A v roce 1994 jsem ukončil pracovní poměr na dole Staříč a začal jsem pracovat v reklamní a produkční agentuře MUSIC VARS, kde jsem pracoval skoro dvacet let a kde jsem dělal ředitele a hlavního produkčního různých světových, evropských a českých šampionátů.
Vladimír Mati s týmem nakladačů - Mistrovství Evropy v silovém trojboji dorostu a juniorů 1996 v Praze
O jaký druh sportovních soutěží se jedná? Známe tě hlavně z mezinárodních soutěží v silovém trojboji a EVLS Prague. Jak dlouho dopředu se takto velké soutěže plánují?
Kromě silového trojboje dělám produkčně, jak jsi už nastínila, největší soutěž v profesionální kulturistice a fitness v Evropě a třetí největší na světě EVLS Prague, a to od jejího založení v roce 2012 až dodnes. Tady bych rád poděkoval třem lidem, kteří mi tehdy uvěřili a věří mi dodnes, a to Adamu Kindlovi a v neposlední řadě Evě Sukupové a Robertu Speychalovi, kteří si mě pro tuto akci vybrali.
Dále pak pracuji na dalších šampionátech, v házené, tenise, korfbalu, vodním slalomu, v kultuře a showbyznysu. A jak dlouho se takové šampionáty připravují? Na to je jediná odpověď, minimálně rok tvrdé práce.
A co tvůj tým, je těžké najít pomocníky a partnery pro takové akce? Je to spíše více lidí nebo méně? Co limituje soutěž více, finance nebo lidské zdroje?
V počátcích mé pořadatelské kariéry nebyl žádný problém ani s lidmi, ani s partnery. Protože před rokem 1989 u nás nebylo tolik možností. Po takzvané sametové revoluci byli lidé i firmy pro tyto akce velmi zapálení a opravdu nebyl problém sehnat lidi na práci ani finančně pokrýt pořádané akce.
Bohužel po covidové aféře se docela hodně změnilo. Je velký problém sehnat spolehlivé lidi na práci a i sponzoři jsou už "nabažení". Vzhledem k celkové politické situaci se do podpory příliš nehrnou. Tím si ale nechci stěžovat, protože pár věrných a poctivých lidí, hlavně v Českém svazu silového trojboje, zůstalo a za ty jsem strašně moc rád.
Každopádně za to, že se v organizaci mezinárodních soutěží mohu dál posouvat a rozvíjet, vděčím zejména člověku, který při mně stojí celou dobu, neuvěřitelný srdcař, kamarád a vynikající člověk Miroslav Vacek, předseda Českého svazu silového trojboje.
Vladimír Mati a srdcaři ČSST, zleva David Lupač, Miroslav Vacek, Vadimír Mati, Jiří Prášek
Jsi někdy nervózní, zda vše vyjde, jak má, nebo už jsi v klidu díky zkušenostem?
Peti, jestli jsem nervózní nebo v klidu? Abych nelhal, sama jsi měla možnost mě poznat v akci. Vždy i po těch letech jsem nervózní, protože kdybych řekl, že jsem v klidu, lhal bych sám sobě. Tím, že jsem workoholik a detailista, mi vždy záleží na tom, aby každý šampionát byl lepší a lepší. Proto se uklidním až po prvním soutěžním dni, kdy už to pak jede takzvaně samo, ale i tak jsem v napětí až do slavnostního banketu. A když vidím, že se účastníci baví a jsou spokojení, je to pro mě to nejlepší ocenění a teprve tehdy jsem úplně v klidu.
Jaká soutěž v tobě dosud zanechala největší vzpomínky či dojmy? Také jsi za tu dobu poznal spoustu různých lidí. Kdo ti v paměti utkvěl nejvíce?
Musím říct, že to bylo moje první Mistrovství světa v bench pressu ve Frýdku-Místku, protože se mi podařilo zažít něco, na co se nedá zapomenout. Podařilo se nám dostat do haly dva a půl tisíce diváků v jediný den, a to také kvůli jednomu závodníkovi z USA, který si to ani neuvědomoval, ale udělal mi takové promo po městě, že lidi úplně zblbnul a přišli se na něj podívat, co je to za monstrum. Jmenoval se James Hendersen.
A proč mi utkvěl v paměti? Byla to jedna taková perlička, kterou jsem vypustil z úst jen tak, co mě v daný moment napadlo, a stala se z toho obrovská senzace. Řešili jsme velký problém s vážením soutěžících, protože v té době byly váhy jen do 150 kg. Za mnou stál nějaký novinář, kterého jsem si samozřejmě nevšiml, a James vážil přes 180 kg. Mě v tu chvíli nic jiného nenapadlo, a tak jsem samozřejmě ze srandy řekl, že ho odvezeme do Frýdku na jatka, protože tam určitě mají váhu na tolik kilo. No a druhý den byl na titulní stránce regionálních novin obrovský titulek: "Hendersen se bude vážit na jatkách". To byla obrovská senzace pro lidi, a tak přišli v tak hojném počtu. Proto na to nejde zapomenout a vždycky, když si na to vzpomenu, musím se smát.
Novinový článek o Mistrovství světa v bench-pressu 1995
Máš teď rozplánováno něco na příští rok? Organizuješ i jiné akce než sportovní?
Ano, na příští rok mám naplánované tři akce, a to Mistrovství Evropy v silovém trojboji equipped dorostenců, juniorů, mužů, žen a masters v květnu 2026, dále EVLS Prague v září 2026 a v prosinci 2026 vyhlášení nejlepších tenistů Zlatý kanár v Přerově, které už dělám také skoro 20 let každý rok. A málem bych zapomněl na Den letiště v Praze-Letňanech.
Jak vše zvládáš s osobním životem a prací? Je to těžké? Čemu se aktuálně profesně věnuješ?
Jak vše zvládám v osobním životě a v práci? Díky své rodině a manželce Michaele, u které mám obrovskou toleranci a podporu, a také díky svému zaměstnavateli Letišti Praha Letňany a jeho řediteli, kde mám rovněž velkou podporu. Za to jsem jim velice vděčný a velmi si toho vážím. I díky tomu vše zvládám bez sebemenších problémů.
Vladimír Mati na EVLS Prague
Vzkázal bys něco těm, co by též chtěli zkoušet pořádat soutěže, ale mají strach z neúspěchu?
Když máte cíl, jděte si za ním i přes překážky. Když do toho dáte srdíčko, čest a poctivou práci a neodradí Vás první neúspěch, nezoufejte. Bojujte znovu a znovu a úspěch se nakonec dostaví. Říkám to od srdce, protože jsem si tím vším sám prošel.
Moc děkuji za zajímavý rozhovor a přeji mnoho úspěchů. Těším se, až se zase v Plzni potkáme.
Fotografie:
archiv Vladimíra Matiho
Víte, že...
