Osmdesátiny výjimečné osobnosti československé kulturistiky Boba Divílka

Památné druhé mistrovství Československa 1969 v Brně za účasti prezidenta IFBB Bena Weidera (vždyť jsme byli právě přijati do této světové kulturistické federace) a zcela vyprodaný sál kina Lípa na tehdejší Marxově ulici sledoval s napětím mladého muže, který své vypracované svaly předváděl s dosud nevídanou elegancí, přecházel plynule z jedné pózy do druhé a zároveň svoji sestavu dokázal okořenit i gymnastickými prvky. Jeho devadesátivteřinová symfonie pohybu a tělesné krásy skončila a diváci propukli v obrovský jásot. Stali se totiž právě svědky nevšedního zážitku, doslova přelomového okamžiku v historii kulturistiky. Proč? Našeho protagonistu nedoprovázel při volné sestavě živý orchestr, jak bylo do této doby pravidlem, ale z dnešního pohledu stařičký cívkový magnetofon Sonet B Duo se speciální hudbou sestříhanou pouze pro tuto sestavu. Můžeme být na tento okamžik opravdu pyšní, protože tehdy jsme viděli celosvětovou premiéru, kdy volná sestava byla provázena reprodukovanou hudbou, a co víc, pohybový projev byl dokonale sladěn právě s tímto hudebním doprovodem. Teprve díky Bohumilu Divílkovi jsme si uvědomili, že volná sestava může být estetickým zážitkem a svalnaté mužské tělo uměleckým dílem. A tak vznikla zcela unikátní a ojedinělá československá škola volných sestav v kulturistice!

Není se tedy co divit, že výjimečné pohybové schopnosti, skloubené se svalnatou postavou a kreativními nápady, se staly pro Divílka v následujících letech a prakticky až do současnosti náplní jeho profesní kariéry, stal se totiž našim prvním profesionálním kulturistou-artistou. Ale nepředbíhejme a seznamme se s nevšedním životním příběhem muže, který povýšil kulturistiku na umění.

Bohumil Divílek se narodil 2. července 1945, necelé dva měsíce po konci druhé světové války ve Zlíně (tehdy Gottwaldov), tedy do doby těžce poznamenané válečným konfliktem a pro naprostou většinu z nás již těžko představitelné. O kulturistice ještě tehdy neměl nikdo ani ponětí a mladý Bohumil se dal jako žáček ve svých dvanácti letech na gymnastiku v Sokole Malenovice (součást Zlína). A měl štěstí, jeho vynikajících pohybových schopností si povšiml Bohumil Mudřík, který byl nejenom reprezentant v gymnastice, ale později i účastník tří olympiád. Ten ho přivedl do oddílu gymnastiky TJ Gottwaldov a soustavná práce a trenérské vedení přineslo brzy ovoce. V roce 1963 se stal mistrem Československa v dorostu družstev. Následovala vojenská služba, díky gymnastice se dostal do Dukly Bratislava a v hlavním městě Slovenska se právě formovala první kulturistická generace průkopníků v čele s Višným, Pipasíkem, Ivanem Uríčkem… Ovšem o tom, že nějaká kulturistika existuje, neměl mladý Bohumil ještě ani tušení (ostatně jako drtivá většina naší veřejnosti). Ale to se mělo velmi rychle změnit a z Divílka gymnasty se stane kulturistický nadšenec. K tomu pomohla náhoda, kdy v rámci vycházky se byl podívat se svým kamarádem na druhý ročník historicky první kulturistické soutěže "Velká cena Mladé gardy" za účasti těch nejlepších, dnes již legend československé kulturistiky. A bylo rozhodnuto. I po mnoha letech ožívají jeho vzpomínky: "Byl jsem jako voják nadšen kulturistickou soutěží, ale jedním aspektem jsem byl zklamán. Mně jako gymnastovi se nelíbil jejich pohybový projev. Volné sestavy byly tvrdé, statické, až křečovité, včetně mimiky. Ucítil jsem tak svoji příležitost a řekl jsem si, nějaké svaly již mám, a tak proč bych to nezkusil."

A to byl zrod jeho kulturistické kariéry. Hned po návratu z vojny zpět do Zlína se ocitl opět ve správnou dobu na správném místě. Jakýsi Jiří Ondra zakládal ve Zlíně kroužek kulturistiky a Bohumila oslovil, zdali by nechtěl cvičit. A hned bez jakékoli přípravy se měl účastnit první kulturistické exhibice ve Zlíně společně s kulturisty Tesly Brno Kyprem, Trávníkem a Rehušem. Asi málokterý kulturista se může pochlubit, že demonstroval svoji volnou sestavu dříve, než začal vážně trénovat. Pravidelný náročný trénink a k tomu nepostradatelná disciplína z gymnastiky přinesly velmi brzy svoje ovoce a Bob na svoje první úspěchy nemusel opravdu dlouho čekat. První, jíž úvodem zmíněné mistrovství ČSSR a hned vynikající bronzová medaile, ale již o rok později v Košicích na celostátním mistrovství republiky nenašel přemožitele! Na základě tohoto výsledku se nominoval na mistrovství světa v roce 1970 v Bělehradě - první mistrovství, kterého se mohla oficiálně zúčastnit naše reprezentace. A nepočínal si vůbec špatně. Poslechněme si jeho hodnocení: "V kategorii mužů do 175 cm se prezentovalo 30 závodníků, a tak musela proběhnout eliminace do semifinále. Poté proběhlo další porovnávání s výběrem finálové šestice a do té jsem se již společně s Borisem Plintovičem nedostal. Naše konečné hodnocení bylo tedy 7. až 11. místo, protože již nebylo určeno další pořadí. Není to tedy tak, jak uvádí celá řada výsledkových listin, že bych skončil jedenáctý." Ovšem na domácím poli byl v tomto roce neporazitelný a vyhrával, co se dalo - proslulou Cenu Sandow, Putovní pohár časopisu Tréner, Pohár města Zvolena, Cenu Orlických hor... A k tomu se může honosit titulem mezinárodního mistra Polska a následně i Maďarska.

V roce 1971 na mistrovství ČSSR ve Stříbře našel hned dva přemožitele ze Slovenska, vítězného Mariána Juráše a druhého Jána Lampéra, třebaže jako mistr Čech patřil mezi favority. "Na toto mistrovství mám špatné vzpomínky, protože jsem propásl nástup své kategorie. Natíral jsem se na korbě nákladního automobilu a přeslechl jsem výzvu k nástupu. Málem mne již nepřipustili soutěžit, ale odnesl jsem to až třetím místem," objasňuje Divílek svůj relativní neúspěch. Rok 1972 představoval epilog v jeho prvním a jistě nejúspěšnějším obdobím jeho kulturistické kariéry, vždyť v těchto letech absolvoval na 65 pohárových a mistrovských soutěží, z nichž 60 vyhrál! I jeho odchod byl více než důstojný - těsné druhé místo na mistrovství ČSSR v Bratislavě za Jurajem Lipockým. Ovšem to ještě nebyla doba, kdy by si s Arnoldem mohl říci: "Já se vrátím."

Že Bohumil nelenil a neusínal na vavřínech, o tom svědčí jeho následující slova: "Chtěl jsem zúročit ty roky dřiny a propagovat kulturistiku před širokou veřejností. A zároveň musím upřímně říci, taky si tím vydělat nějaké peníze. A tak jsem si sestavil jakousi směs kulturistického a gymnastického vystoupení, kdy jsem natřený zlatou barvou předváděl dokonalou repliku pěti slavných antických soch na otočném podstavci, mezi nimi například všem známého Myrónova Diskobola, poté následovaly vrcholné gymnastické prvky a na závěr hra zlatých svalů. Myslím si, že takovéto vystoupení byla světová novinka." Nejprve si prubnul měsíc vystupování v brněnském varieté Rozmarýn, a protože měl velký úspěch, tak opustil zaměstnání automechanika v opravárenském podniku Gottwaldov a naplno rozjel svoji profesionální dráhu. To bylo ovšem podmíněno kvalifikačními zkouškami a až poté mohl vystupovat pod hlavičkou "cirkusů a varieté" po celém tehdejším Československu. Zároveň přijal od roku 1972 umělecké jméno Bob.

Jak se říká, s jídlem roste chuť a Bob se začal porozhlížet po zahraničním angažmá. Ale ouvej, to nebylo v byrokratickém socialistickém Československu tak jednoduché. Naše umělce tehdy zaštiťoval v zahraničí Pragokoncert a bez jeho souhlasu nebylo možné na žádná zahraniční vystoupení ani pomýšlet. A zde Bob narazil. Ředitel Pragokoncertu bez toho, aniž by jeho vystoupení viděl, mu nedal šanci a jeho případné angažmá zamítl. Situace se zdála být beznadějná a už už to vypadalo, že se se svojí Golden Show do zahraničí nikdy nepodívá. Ale vtom mu svitla naděje v podobě Pragokoncertu analogického Slovkoncertu a jedinou formální podmínkou angažmá bylo trvalé bydliště na Slovensku. "Slovákům jsem byl za tento vstřícný přístup nesmírně vděčný, že mi umožnili dělat to, co mám rád a dělám v podstatě dodnes. Rád bych v této souvislosti jmenoval zvláště zaměstnance Slovkoncertu Ing. Braňa Huťku, který mne nesmírně podporoval a zprostředkovával mi veškerá zahraniční angažmá. A tak jsem od roku 1975 vystupoval 18 let po celé Evropě." Postupně svoje vystoupení zdokonaloval a ke svojí tradiční Golden Show připojil další vystoupení, ale nechme k tomu promluvit samotného Divílka: "Vystupoval jsem ve varieté Moulin Rouge ve Vídni a jeho majitel mi sdělil, pokud budeš mít na programu ještě jedno vystoupení, tak tě budu moci zvát dvakrát ročně. A to byl pro mě impuls přemýšlet nad dalším varietním číslem." Těmito slovy Bob odhalil pozadí svého dalšího velmi úspěšného vystoupení Elastic Show. "Uviděl jsem obrázek nějakého indického fakíra, jak se souká do jakési skříňky, a to mi vnuklo nápad - pokusím se o něco takového!" Ověřil si, do jakého nejmenšího prostoru se vejde, a poté si nechal zhotovit jakési plexisklové akvárium o rozměrech 40 x 46 x 58 cm. Premiéra se konala v roce 1982, nápad se ujal a již jeho první vystoupení sklidilo obrovský úspěch. Není se co divit, nikdo na světě takovéto vystoupení neprezentoval! Bob navíc nebyl a stále není žádný astenik, ale svalnatý muž, a tak je tento výkon o to obdivuhodnější.

Vraťme se o tři roky nazpět do roku 1979, kdy uplynulo přesně deset let po jeho prvním vystoupení na mistrovství ČSSR a Bob opět zatoužil vyměnit artistické pódium v různých varieté za to sportovní, kulturistické. "Prostě jsem si chtěl dokázat, že na to mám," lakonicky okomentoval důvod tohoto návratu. Třebaže na mistrovství Čech získal bronzovou medaili (a jak jinak i nejvyšší hodnocení své volné sestavy), tak na celostátním mistrovství se mu tolik nedařilo a skončil osmý. Ovšem následující rok si vše vynahradil. Zvítězil na mistrovství Čech a do Púchova na vrcholnou domácí soutěž přijel jako jednoznačný favorit. Už už se zdálo, že se Bob postaví opět po deseti letech na mistrovství ČSSR na stupínek nejvyšší, ale žel nepodařilo se. Jak komentoval boj o titul mistra republiky v kategorii do 169 cm soudobý tisk? "Při neúčasti Tlapáka se zdálo, že Dantlinger je favoritem. Podařilo se mu sice titul získat, ale bývalý mistr ČSSR z roku 1970 Divílek se na soutěž výborně připravil. A jen jeho slabší prsní svalstvo a svalstvo lýtek ho odsunulo na druhé místo." Toliko z hodnocení mistrovství nestorem naší kulturistiky Františkem Bulvou v Ročence kulturistiky 1980. Přidejme ovšem komentář samotného aktéra, který to viděl trochu jinak: "Byla v tom částečně zákulisní politika, protože Dantlinger byl svěřenec Dr. Luďka Noska z Mariánských Lázní, navíc státního trenéra, a tak si myslím, že docházelo i k ovlivňování rozhodčích z jeho strany. Jsem přesvědčen, že při nestranném rozhodování bych zvítězil. Všichni říkali, že jsem byl lepší než on." Ať to bylo tak nebo tak, Divílek opět triumfoval ve volných sestavách s jasně nejvyšším bodovým ohodnocením (19,5 z 20 možných bodů), ale to bylo jistě pro něho slabou náplastí. Objektivně ohodnoceno, představil se zde v naprosto nejlepší životní formě. Z dobových fotografií můžete posoudit sami.

Ovšem jeho profesionální varietní kariéra pokračovala dále, a to s neztenčenými úspěchy. V letech 1981 až 1982 měl například angažmá v proslulém rakouském abstraktním varietním programu Flic-Flac Andrého Hellera společně s dalšími 90 umělci z celého světa. Zde přicupital v baletní sukni jako primabalerína ukazující svaly - a to musel být opravdu groteskní pohled. Scestoval s tímto programem celé Německo a vystupovali v těch největších halách. Ovšem nezapomínal ani na sport, ze kterého vzešla jeho sláva. A tak naší sousedé měli příležitost ho vidět exhibičně vystupovat se svojí Golden Show (později i s Elastic Show) i při takových akcích, jako bylo mistrovství Rakouska v roce 1977, pořádané průkopníkem kulturistiky Berndem Zimmermannem, kde se osobně seznámil s Arnoldem Schwarzeneggerem, či na mistrovství Německa v roce 1978 v Mnichově, konaném pod taktovkou jeho dobrého přítele Alberta Buseka před dvěma tisíci diváky společně s Mikem Mentzerem (a ještě jednou v osmdesátých letech). Na mistrovství Švýcarska v Curychu v roce 1979 vystupoval společně s Regem Parkem, Bobem Parisem a s nejlepší kulturistkou té doby Rachel McLish. Za zmínku stojí rovněž exhibice na pohárové soutěži v německém Duisburgu v roce 1983, opět společně s Parkem a Mentzerem. Těch exhibicí, zvláště v Rakousku, byla tehdy celá řada, ale i rozsah našeho článku má svoje limity.

I po převratných změnách v listopadu 1989 pokračoval Bob ve své artistické kariéře, ale podobně jako řada jiných v oblasti sportu využil nových možností, jež tato doba poskytla. Založil společně s Petrem Kačerem Sportovní klub Boba Divílka ve Zlíně, ale na rozdíl od jiných ex-kulturistů se nezaměřil pouze na provoz fit centra, ale doménou jeho činnosti byly bojové sporty, tedy oddíly boxu, karate, kick-boxu a thai-boxu a pro ženy aerobic. "Zvláště box byl velmi úspěšný, vlastně jsem obnovil jeho činnost ve Zlíně tak po 40 letech! Naposledy tady snad boxoval Baťa… A od roku 1993 jsme se stali účastníky extraligy," seznamuje mne Bob s činností svého sportovního klubu. Ovšem i to je již dávno minulostí, protože v roce 1996 skončil pronájem tělocvičny a s tím i existence sportovního klubu. Ovšem box ve Zlíně již zůstal zachován.

Samostatnou kapitolou je jeho spolupráce se zlínskými hokejisty. Vlastně dlouhodobě dělal kondičního trenéra pouze jednomu, a to Karlu Rachůnkovi. "Dělali jsme spolu letní přípravu a byl to neobyčejně schopný a pracovitý hokejista, přesně plnil to, co jsme si řekli, a zároveň skromný a příjemný člověk," vzpomíná s neskrývaným pohnutím v hlase Bob a pokračuje: "Ještě seděl v letadle z Ameriky, když se vracel domů ze zahraničního angažmá, a už mi volal, kdy budeme mít první trénink. Tak to probíhalo celých sedm let až do jeho tragické smrti v roce 2011 při leteckém neštěstí, kdy zahynuli všichni hokejisté Jaroslavle. Dodnes jsem se s jeho tragickým odchodem plně nevyrovnal a chybí mi."

Zdá se to neuvěřitelné, ale Bob si řekl po třiceti letech (!) do třetice všeho dobrého a opět se postavil na kulturistická pódia, tentokrát ovšem v kategorii masters. Vždyť v roce 2010 mu bylo již 65 let! Co ho k tomu vedlo? "Chtěl jsem si opět ověřit, že ještě na to mám a dokážu se kvalitně připravit. Koneckonců jsem trénoval pořád naplno čtyřikrát týdně bez přerušení vlastně již několik desítek let," seznamuje nás Bob se svojí motivací. Po čtyřiceti letech opět na mistrovství světa, byť veteránů, je jistě světové unikum, ale u Boba ani první a ani poslední. To ocenil i prezident IFBB Rafael Santonja, který při této příležitosti předal Bobovi pamětní diplom. "Ocenění jsem mu k jeho překvapení ihned vrátil a provedl jsem neplánovaně jakousi minisestavu z náročných gymnastických prvků, kterou dělám vždy jako doplněk své Elastic Show, a mohu říci, že jak Santonja, tak diváci byli u vytržení, co dokáže pětašedesátiletý chlapík," pochlubil se Bob. Příprava na závody byla krátká, tříměsíční a nesměla narušit jeho artistický program. Nemohl tedy zvýšit svoji tělesnou váhu a nabrat svalovou hmotu, protože by se jinak nevešel do svého plexisklového akvária. Prezentoval se sice v dobré formě, ale na finálový výsledek to nestačilo. Poté se nechal ještě přemluvit na Mistrovství světa masters v roce 2012 v Budapešti. Rozhodně špatně nedopadl a deváté místo představovalo jeho kulturistický epilog.

Nebyl by to Bob Divílek, aby se stále nesnažil překonávat sám sebe a nepřestával udivovat svět svými výjimečnými schopnostmi. Pod dohledem pana Miroslava Marka, prezidenta agentury "Dobrý den", která zaznamenává české rekordy, předvedl v červnu 2014 100 kliků za 64 vteřin a sám tento rekord v roce 2016 překonal, kdy tento počet kliků provedl dokonce za 56 vteřin. Dokázal gymnastickou "placku" s chlapíkem stojícím mu na zádech a vážícím 140 kg - to byl světový rekord, kdy vydržel minutu a 10 vteřin! Ale to není vše, Bob si dal sám sobě krásný dárek k 70. narozeninám, kdy na závěr dvouhodinového programu na jeho počest vytvořil světový rekord v klicích na jedné ruce - dokázal jich celých 55 za minutu a 37 vteřin. K dnešnímu dni drží 15 rekordů, přičemž polovina je světových!

Při jeho životním stylu, neustálém vystupování po celé Evropě s varietními programy, prostě typický kočovný způsob života trvající celá desetiletí, se neodbytně vtírá otázka - a co soukromý život, Bobe? "No, je pravdou, že vše má svůj rub a líc a já při svých ambicích uspět jako profesionální kulturista - varietní umělec jsem soukromý život odsunul do pozadí a upřednostnil jsem právě profesní kariéru. Založit si rodinu a zároveň vystupovat dnes a denně po celé Evropě, to prostě nešlo dohromady," přiznává Bob. Ale ničeho nelituje, protože v roce 2000 se mu narodila dcera Barborka. S přítelkyní Veronikou žil asi 4 roky, poté se jejich vztah rozpadl a ona se s jejich dcerou odstěhovala do Itálie. "Veronika se tam vdala a já za nimi vždy na Vánoce až do roku 2020 jezdil, stále udržujeme výborné vztahy. Barborka si velmi rychle zvykla, že má dva tatínky, jsme prostě úžasná rodina," dodává s úsměvem Bob. Letos je tedy jeho dceři již 25 let, studuje lékařskou fakultu na univerzitě v severoitalském Trentu (česky Trident), a tak nyní se situace obrátila a ona se svým přítelem jezdí za svým tátou alespoň jednou ročně.

"Datum narození je pro mne pouze bezvýznamné číslo v kalendáři, stále trénuji pravidelně čtyřikrát týdně v posilovně. Mám vynikajícího sparingpartnetra Luboše Minaříka, bývalého špičkového rally jezdce, několikanásobného mistra České republiky, kterého trénuji již 14 let. Z původně spíše pracovního vztahu se vyvinulo hluboké přátelství, a tak je Luboš nyní můj nejlepší kamarád. Jsem šťasten, že mohu pořád vystupovat a rozdávat lidem radost - to mne nabíjí a dodává smysl života," seznamuje nás Bob se svojí životní filozofií a zcela vážně dodává: "Chci vystupovat tak do devadesáti, protože mám stále obrovskou motivaci být živoucím příkladem aktivního přístupu k životu a zdravého životního stylu! A pak si již chci v klidu užívat života…" V klidu užívat života… snad krmit holuby v parku? Tak tohle, Bobe, je jedna z mála věcí, kterou Ti nevěřím. Vždyť Tvoje kondice je i v tomto, řeklo by se úctyhodném věku, neuvěřitelná. Posuďte sami: každé ráno po probuzení provede 100 kliků bez přerušení v jedné sérii, k tomu 50 dřepů, 10 kliků na jedné a poté na druhé ruce s výskokem! Troufám si tvrdit, že by to nezvládlo 99 % populace v jakémkoli věku, no možná ani 99,9 %. Bob je prostě přírodní úkaz, který ignoruje jakékoli procesy stárnutí a vymyká se všem poznatkům lidské fyziologie a anatomie.

Chronologicky jsme se po časové lince dostali již do žhavé současnosti a Bob pro všechny své příznivce a obdivovatele připravil takový nostalgický remake sebe samého. V únoru 2025 při příležitosti plesu Barum Rally ve Zlíně provedl po zhruba 50 letech od premiéry svoji Golden Show přesně v té podobě, kdy s ní začínal. Bravo, Bobe!

Osmdesátiny se musí patřičně oslavit, a tak jeho přátelé k tomu budou mít příležitost 4. července v 19 hodin ve fit centru "Fitness hala" v areálu sportovní haly pod zimním stadionem ve Zlíně. A nebude to oslava ledajaká, při této příležitosti bude premiéra dokumentu, který mapuje celý jeho život. A protože ten je doslova nabit spoustou zajímavých momentů a situací, tak jeho režisér Tomáš Martinek uvažuje nad podstatně delší, dá se říci celovečerní verzí. Máme se tedy na co těšit!

Na závěr nesmím opomenout ani jeho krédo.

Pokud bychom měli suma sumárum zhodnotit přínos Bohumila Divílka pro náš sport, tak kromě jeho zásadního, celosvětového (!) přínosu k tvorbě a provedení volných sestav, kterými ukázal cestu všem svým následovníkům, je dosud nedoceněná jeho obrovská propagace kulturistiky v té nejširší veřejnosti prostřednictvím artistických vystoupení nejenom u nás, ale po celé Evropě!

A tak tento článek k jeho životnímu jubileu je i malá splátka na tento velký dluh…

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.