[Text: Patrik Šerý]
Je neděle 5:31 a na hotelovém pokoji v Rumunsku Vám sepisuji po telefonu dojmy z cesty za závodem. Začalo to nevinně. Ve čtvrtek jsem objednal dálniční známky Slovenska, Maďarska a Rumunska. Ceny byly hodně blízké cenám v ČR. Pouze Maďarsko chtělo více, ale vůbec nelituji, neboť cesty mají jako v pohádce. Opravdu radost z jízdy po tak kvalitní cestě přes Maďarsko. Čekalo mě 9 hodin nepřetržité jízdy přes tři státy. Po cestě nečekejte nic mimořádného, pokud nesjedete kvůli navigaci v Rumunsku z dálnice. Pokud se tak stane, prosím nezastavujte v dědinách, kde se zastavil čas a které jsou osídleny občany tmavší pleti. Mně se přihodilo, na co nás v ČR připravovali kamarádi, kteří měli tu zkušenost, a já nechtěl věřit. Zastavil jsem tedy mimo dálnici, že "povolím ventil" a odlehčím ledvinám. U mě to byla nouze, neboť během cesty jsem stále stahoval váhu, abych se dostal na 90 kg, což u mě znamenalo dát 1,5 kg během jízdy dolů. Tak jsem zastavil, a než se mé chodidlo dotklo asfaltu, už jsem slyšel jakési lidské skřeky. Nebral jsem to vážně, nejbližší lidské stavení bylo od auta vzdálené na 150 metrů. Akorát když jsme s Kubou dodělali malou potřebu a sedali do auta, přiběhly místní spoře oděné děti. Za doprovodu zvuků a skřeků se domáhaly finanční hotovosti nebo darů. Měl jsem nějaké eurocenty asi za dvě eura, tak jsem je podaroval. Jedno dítě se vzdálilo a my chtěli pokračovat v cestě, když ze stejného směru vyběhla osoba staršího ženského vzhledu - alespoň jsem se domníval - s kameny v ruce. Připadal jsme si jako ve filmu
Pach krve. Začala po nás z dálky házet kameny o velikosti štěrku, to byl impuls dostačující i pro mě. Rychle jedeme, než trefí auto nebo vyběhne celá osada těchto individuí. Tak jsme pokračovali asi dalších 80 km mimo dálnici.
To, co jsme viděli v Česku, není opravdu chudoba, tady tohle byla chudoba, to by měli vidět Češi, aby si uvědomili, jak se máme oproti jiným zemím dobře. Ale na druhou stranu, když jsme byli v Bukurešti, tak to je jiný svět. Lidé jsou pohodoví a vstřícní. Takže je vidět, že i Rumunsko má dvě strany mince. Jedna bohatá a druhá chudá.
Náš cíl byl ale město Sibiu. Přijeli jsme opravdu včas na registraci. Byl jsem v pořadí pátý. Měl jsem v úmyslu startovat ve čtyřech kategoriích a jen co mě rozhodčí spatřili, tak se mě ptali s podáním ruky a úsměvem ve tváři: "Patriku, jak se cítíš, bude dnes opět tvá čtveřice startů? Jsi tím jedinečný v tomhle věku, co máš. Mít takový zápal, energii..." Já na to: "Ano, mám to v plánu." Vždy mi přejí hodně štěstí: "Good luck, Patrik!" Jsou to úžasní lidé a dnes mohu říci, že i kamarádi. Díky sociálním sítím jsem s nimi v kontaktu, což je milé.
Tři kategorie jsem splnil, čtvrtá byla bez váhového limitu. Tak super, konečně jsme se odebrali do vysněného hotelu Golden Tulip Ana Tower. Tady mě a Kubu uvítali, jak se patří na špičkový hotel. Po devíti hodinách jízdy jsem se musel protáhnout v hotelovém gymu a narovnat si záda.
Ráno v den závodu, který měl začít ve 14 hodin, jsme šli v 7 hodin na snídani. Kuba vydatně posnídal v jedenáctém patře, které je celé prosklené, i střecha. Já pouze malé presso a nic víc, jen jsem se díval, jak mu hotelová strava šmakuje. Ještě, že mám silnou vůli, že tohle dokážu absolvovat, a navíc se dívat, jak se ostatní přejídají. V 10 hodin jsme šli ještě dát svalům lehký průtok krve do gymu a pak jsme se pomalu chystali do sportovní haly. Na halu jsme to měli pouhých 250 metrů. Ve 12 hodin jsem raději s předstihem dorazil do halových prostor. Tady zrovna probíhalo nějaké silové sportovní klání. V hale nebylo k hnutí. V prostoru, který byl určen k přípravě závodníků, byla hlava na hlavě, ale doslova. Hledali jsme nějaký prostor 2 metry na 1 metr, kde složíme hlavu a budeme se moci připravovat. Jediné takové místo v tak obrovské krásné hale byly toalety, u kterých byla malá šatna. Vše by bylo ok, až na ten zápach, který nebylo možné vyvětrat. Setrval jsem tedy dvě hodiny v prostoru na toaletě. Po nějaké době jsem to už nedal a šli jsme do chodeb, kde nikdo nebyl. Tam jsem si na dlažbě lehl a na karimatce usnul.
Kuba zatím sledoval předchozí akci, abychom nepropásli start. Start se posunul o dvě hodiny později, místo ve 14 hodin se začínalo v 16 hodin. Bylo to nekonečné. V 16 hodin to celé tedy vypuklo a nabralo neuvěřitelné obrátky. Rozhodčí si mákli. Bez přestávky a opravdu klobouk dolů, poděkování jim patří zaslouženě.
Já byl v prvním startu v kategorii klasická kulturistika masters nad 40 let stříbrný, ve druhé kategorii kulturistika masters nad 40 let bronzový, třetí kategorii klasická kulturistika spojili a tam jsem byl čtvrtý, ale k tomu mám své výhrady. Ale ctím rozhodnutí rozhodčích, to jsou bohové, a jak rozhodnout, je pouze jejich vůle, i když fotky kolikrát mluví jinak. Co bylo ale nejkrásnější, že v IFBB Semi Pro kategorii kulturistika mužů do 92 kg jsem vybojoval další stříbro, to byla krása a radost. Takže domů vezeme dvakrát stříbro a bronz.
Cesta domů byla rychlá, ale únavná. Prostě devět hodin jízdy za plného provozu Vám dá zabrat, když nejste řidič z povolání. Přijeli jsme zdraví a všem, co mi doma fandili a přáli pro ČR, aby zavlála i naše vlajka na medailových příčkách, můžu vzkázat - bylo splněno.
Moc Vám od srdce děkuji a věřím, že pro Vás srdcaře, jak říkám, snad nebudou poslední. Když bude zdraví, osudové štěstí a láska mezi námi, určitě Vám ještě nějaké vybojuji. Mám Vás rád, bez Vás nejsem nic.
Váš Patrik
Patrik Šerý v reportáži olomoucké televize ZZIP
