Vzpomínka na zesnulou šampionku Jitku Šťastnou

Tři tituly mistryně České republiky, mistryně Evropy, třikrát třetí na mistrovství světa, vicemistryně světa… to je opravdu obdivuhodný výčet úspěchů Jitky Šťastné, kulturistky, která byla významnou představitelkou velmi silné generace našich kulturistek v období devadesátých let minulého a první poloviny nultých let našeho století. Díky jménům jako Eva Sukupová, Zdena Razýmová, Zdena Tvrdá, Jitka Harazímová a několika dalším se naše kulturistika mohla chlubit celou řadou titulů nejenom evropského formátu, ale i těch světových. K ním můžeme směle přiřadit právě Jitku Šťastnou, která svých úspěchů dosahovala tak trochu v jejich stínu, možná i kvůli tomu, že se tato velmi skromná, nenápadná a drobná žena (vždyť závodila v kategorii do 52 kg) ani netěšila velkému zájmu kulturistických médií. To bylo jistě v kontrastu s těmi úctyhodnými výsledky, kterými by se mohla pochlubit, ale to rozhodně neměla vepsáno ve své skromné povaze, vždyť se nikdy nedrala do popředí.

Tento informační deficit napravujeme až v době, kdy již o Jitce musím k mé velké lítosti psát v čase minulém, protože začátkem listopadu ukončila těžká nemoc předčasně ve věku 54 let její životní pouť. Než abych psal tento nekrolog, mnohem raději bych seděl s ní a s diktafonem v ruce zaznamenával její vyprávění, v prvé řadě o těch zhruba deseti letech, kdy se naplno věnovala kulturistice - a že to měla věru těžké! Bohužel, to se již nikdy neuskuteční, a tak prosím věnujte zaslouženou pozornost alespoň následujícím řádkům, kterými Vás chci dodatečně seznámit s touto obdivuhodnou ženou, a především s její kulturistickou kariérou.

Jitka Šťastná se narodila jako druhá ze čtyř sourozenců 11. února 1970 v městě automobilů Mladé Boleslavi a od šesti let se věnovala sportovní gymnastice. Dětství si na rozdíl od svých vrstevníků moc neužila. Vlastně veškerý její čas se točil v kruhu škola, tréninky, soustředění. Ale dosáhla takové úrovně, že získala nejenom v roce 1982 titul mistryně republiky, ale dostala se i do výběru na olympiádu v Los Angeles. Jak dobře víme, naše reprezentace se z politických důvodů této olympiády nezúčastnila, a tak roky dřiny nakonec vyšly nazmar. Pokračovat po tomto zklamání dál nebo ne? Tuto otázku za ni zodpověděl sám život, protože o rok později na soustředění onemocněla žloutenkou a vypadalo to na definitivní konec se sportem vůbec. Láska ke gymnastice nakonec zvítězila a Jitka se k ní v sedmnácti letech vrátila, ba i znovu závodila. Stopku této fázi jejího sportovního života dala nejenom maturita na sportovním gymnáziu, ale především sňatek a první dítě. Dalo by se tedy předpokládat, že bude následovat poměrně stereotypní, ale jinak spokojený život manželky a matky dětí. K prvnímu Lukášovi totiž vzápětí přibyl po dvou letech Michal, ale v manželství to začalo skřípat a s vojákem z povolání vznikaly neshody i co se týče výchovy obou synů. To vše vyvrcholilo rozvodem v roce 1993. Ty uplynulé zhruba čtyři roky věnovala především rodině a zanechala, byť nerada, i jakékoli pohybové aktivity, vždyť stále se chtěla věnovat ještě gymnastice či občas chodit na aerobik.

Jitka byla k pohybu doslova zrozená, a tak hned po rozvodu nelenila a s kamarádkou se rozhodly, že budou chodit cvičit do místního fit centra v Mladé Boleslavi. Samozřejmě pouze kondičně, ale i ze zdravotních důvodů, protože těch několik let nečinnosti se na ní podepsalo především bolestmi zad. Ale jak se říká, člověk míní, ale život mění. A tou změnou v jejím životě byl trenér v tomto fit centru, který si zde "kroutil" civilní vojenskou službu, a ona tehdy získala práci v posilovně za barem. Ten velmi rychle rozpoznal v její štíhlé a symetrické postavě talent, tréninkové nasazení, disciplínu a navrhl jí, zdali nechce zkusit kulturistiku závodně. Opět tedy mohla zúročit ty roky tréninkové dřiny v gymnastice a to se také okamžitě projevilo. Pouhé čtyři měsíce přípravy znamenaly vynikající 4. místo na mistrovství České republiky v tvrdé konkurenci jedenácti účastnic, a to ještě nikdo netušil, jaká skvělá kulturistická budoucnost ji čeká.

"Vítězství na mistrovství Čech předurčilo Jitku Šťastnou z HEPY Fit Mladá Boleslav za horkou favoritku. Tuto úlohu beze zbytku splnila a potřetí za sebou porazila Evu Niklovou. Perfektní sestavou, ženským půvabem, celkovou estetikou, ale i kulturistickými fenomény si podmanila nejenom rozhodčí, ale i všechny diváky v Boby centru. Ano, ideální podoba prezentace ženské kulturistiky pro širokou veřejnost." Tak tato obdivná slova jsem napsal při hodnocení mistrovství České republiky v Brně v roce 1995, kdy se Jitce podařilo porazit nejenom stávající mistryni republiky Evu Niklovou, ale i mnohem zkušenější Lenku Tylovou, kterým oplatila porážku z minulého roku, a byl z toho první titul mistryně České republiky. Díky tomu získala nominaci na mistrovství Evropy v Istanbulu, kam se ale jela bez mezinárodních zkušeností pouze "oťukat", a v silné konkurenci na ni nakonec vyšlo 13. místo.

Zklamání to jistě nebylo, vždyť neměla co ztratit. To se ovšem dostavilo o rok později při obhajobě mistrovského titulu v Praze. Její páté místo se těžko dá nějak odůvodnit a i takový expert, jako byl Ing. František Dolíhal, ho označil jako nepochopitelné. Tímto těžkým faulem ze strany rozhodčích se nenechala nijak ovlivnit státní trenérka Eva Sukupová. Rozpoznala její úžasný potenciál a bez ohledu na umístění ji nominovala na mistrovství Evropy. Byla to odvaha z její strany a vystavila se tím nemilosrdné kritice, ale Jitka její důvěru nezklamala a všem pochybovačům zacpala ústa (slušně řečeno) tím nejlepším možným způsobem. Skvěle se připravila a výsledek nemohl být lepší. V rumunské Konstantě převzala z rukou prezidenta IFBB Bena Weidera zaslouženě titul mistryně Evropy! Rok předtím třináctá a nyní první - tak takovýto výkonnostní posun snad nepamatuji. To je bezesporu obdoba "skokana roku" mezi zpěváky.

Od momentu, kdy se poprvé dotkla činky, až po titul mistryně Evropy uběhly pouhé dva roky a o takovém průběhu sportovní kariéry jistě ani nesnila - vždyť před mistrovstvím si říkala: "Alespoň jednou se dostat i do finále..." Ovšem její strmou a obdivuhodně nastartovanou sportovní kariéru přerušila změna v soukromém životě. Jak už to tak někdy bývá, vztah s trenérem přerostl z té pracovní do intimní sféry, a tak se Jitka podruhé, v roce 1997, vdala a po roce porodila dceru Pavlínu. To, že se ještě vůbec někdy jako matka tří dětí vrátí na kulturistické pódium, tak to asi nepředpokládal vůbec nikdo… kromě ní!

Když bylo dceři dva a půl roku, tak se vrátila do posilovny a začala se připravovat na závody. I u ní se potvrdilo, že svaly mají paměť. Vždyť během dvou měsíců byla forma zpátky! A návrat? Lepší si ani nemohla představit. Na mistrovství České republiky v Orlové v roce 2001 zvítězila nejenom ve své kategorii, ale v souboji s Jitkou Nečasovou a Darinou Káňovou získala i titul absolutní vítězky. Co více si mohla přát? Domácí scénu opět tedy ovládla, a tak bylo třeba znovu prokázat, že bude patřit mezi horké favoritky i na evropských a světových soutěžích.

K tomu, aby prokázala, že nepatří do starého železa ani na evropském kolbišti, musela vyjet až do Kyjeva. Už už to vypadalo, že evropský titul získá podruhé ve své kariéře, ale přeci jenom domácí prostředí udělalo své a zvítězila Ukrajinka. Jak napsala státní trenérka Eva Sukupová, v žádné jiné ženské kategorii jsme neměli tak blízko ke zlatu! I tak stříbrná medaile byla pro matku tří dětí a po pětileté závodní pauze výkon vskutku heroický.

Ale rok 2001 ještě nekončil a následovala daleká cesta přes Atlantik do Rio de Janeira. V jednatřiceti letech to byla její premiéra na světovém mistrovství, a tak mohla očekávat jakýkoliv výsledek, vždyť na mistrovský titul si brousilo zuby 18 skvěle připravených soupeřek. Už postup do finále byl vynikajícím potvrzením její připravenosti. No a nakonec z toho byla zcela spravedlivě bronzová medaile! Ženská reprezentace na tomto mistrovství byla vůbec skvělá, vždyť stříbro získala Zdena Razýmová (a to měla velmi, velmi blízko k vítězství) a úspěchy ženských kulturistek korunovala titulem mistryně světa Barbora Mrázková, a to dokonce absolutním vítězstvím. Když k tomu přidáme ještě titul Vlasty Gruberové v kategorii fitness, tak z mistrovství světa naše ženy odjížděly jako nejúspěšnější světový tým a Jitka se významně podílela na tomto skvělém výsledku celého družstva!

V roce 2002 se Jitka soustředila pouze na jedinou soutěž, a to Mistrovství světa žen a fitness v Brně. Domácí prostředí nabízelo jedinečnou šanci na zisk titulu pro naše závodnice, navíc jsme mohli coby pořadatelé nominovat dvojnásobný počet reprezentantek, a to celých 18. Toho dokonale využily Veronika Gáfová mezi bodyfitnesskami a Zdenka Razýmová ziskem titulu ve svých kategoriích, přičemž Zdenka i absolutního. Bohužel Jitka narazila na dvě soupeřky - Rusky, které se prezentovaly s větší svalovou tvrdostí a byly nad její síly. Opět tedy bronzová medaile, ale Jitka to jako vždy brala sportovně s tím, že není všem dnům konec. Rozhodně se ale nevzdávala a poctivě se připravovala na další sezónu a tentokrát se mistrovství světa konalo ve známém španělském letovisku Santa Susanně. Postup do finále byl pro ni spíše samozřejmostí, ale protože došlo při prezentaci k poškození jejího CD, tak musela při volné sestavě improvizovat na neznámou hudbu. Méně zkušenou závodnici by to jistě rozhodilo, ale ne tak Jitku, navíc si se svými pohybovými schopnostmi díky gymnastické minulosti s touto nemilou situací hravě poradila. Nakonec z toho bylo do třetice opět třetí místo, jako by ho měla snad předplacené.

Snad každého jiného by tato situace psychicky zlomila a odradila od další závodní činnosti, ale ne tak Jitku. Veškeré úsilí tak soustředila do další přípravy na následující mistrovství světa, a to již počtvrté. Pochopitelně se chtěla výkonnostně posunout, a tak změnila i mateřský oddíl, kterým se stal Profifitness Eva Plzeň, a pod vedením nikoho menšího než státní trenérky Evy Sukupové konečně dosáhla svého životního úspěchu na mistrovství světa opět v Santa Susanně. Ne, zlato po kterém tak toužila, to nebylo, ale stříbrná medaile v roce 2004 představovala vrchol její kulturistické kariéry. Jistě si v duchu promítla ty veškeré problémy, které musela překonávat. Skloubit péči o rodinu a tři děti s nelehkým zaměstnáním servírky, kdy si brala i práci navíc coby uklízečka. A jistě si v tomto momentě řekla, že veškeré úsilí a oběti stály za to, vždyť jinak by to nepodstupovala.

Jitka se ovšem nevzdávala a po čtyřech letech se rozhodla opět prokázat svoji formu v domácím prostředí. Upřímně řečeno, ženská kulturistika začala ztrácet na atraktivitě. Počet závodnic povážlivě ubýval a jejich zájem se začal přelévat do kategorie bodyfitness. Navíc se počet kulturistických kategorií zredukoval ze tří na dvě (do 57 kg a nad 57 kg) a to drobným závodnicím typu Jitky (její výška byla 160 cm), která nabírala svalovou hmotu velmi těžce, rozhodně nevyhovovalo. Vyhrát svoji kategorii, tak to bylo pro ni téměř povinností, které bez problému dostála a mezi třemi závodnicemi jasně triumfovala. Zvítězila rozdílem ne jedné, ale snad dvou tříd, a že neměla důstojnou konkurenci? Tak to nebyla její chyba. O tom, jak byla připravena, svědčí hodnocení Ivana Rudzinského ve Světě kulturistiky: "Skutečnost předčila očekávání. Jitka měla famózní formu, kterou si řekla opět o reprezentační dres. Je úžasné, jak se tato drobná závodnice dokáže připravit na vrchol sezóny. Těžko byste hledali nějaké chyby. Její silnou zbraní je především dokonalá symetrie v souladu s výborným vyrýsováním. Působí maximálně kulturisticky." Podobně triumfovala i v nově zavedené kategorii masters (ženy nad 35 let), kde se již musela porovnávat s Darinou Káňovou (mistryně republiky nad 57 kg), která disponovala podobně estetickými parametry jako Jitka, ale byla o 7 kg těžší. Opět ale bez problémů vyhrála díky své perfektní připravenosti.

S tolika vynikajícími výsledky na svém kontě jela Jitka na mistrovství Evropy v Jaltě s těmi nejvyššími ambicemi a s reálnou šancí zopakovat si nejvyšší titul téměř po deseti letech. Ovšem přišla studená sprcha v podobě pátého místa a o co více to bylo nečekané, tak o to větší muselo být její zklamání. Není se tedy co divit, že definitivně opustila svět závodní kulturistiky a věnovala se své početné rodině, kterou chtě nechtě musela v období předsoutěžních příprav přeci jen trochu zanedbávat. Je pravdou, že trend ženské kulturistiky se neúprosně posunoval směrem ke stále větší a větší svalnatosti a narůstající mohutnosti a tímto směrem se stejně Jitka nikdy vydat nechtěla a vlastně díky svému "čistému" přístupu ani nemohla.

Jedna z našich nejlepších kulturistek historie Zdena Razýmová zavzpomínala na svoji kolegyni z reprezentace těmito slovy: "Jitka měla krásně symetrickou postavu, svaly skvěle připravené. Byla týmový člověk a nezkazila žádnou srandu. Naposledy jsem volala Jitce, když jsem se v roce 2008 stala státní trenérkou a pořádala jsem soustředění reprezentace v Chebu. Chtěla jsem, aby mi pomáhala. Byla zkušená, týmová, prostě skvělý člověk, ideální na tyto akce. Ona se jenom zasmála a odvětila, že čeká mimino, ale že pak určitě ano. Už jsme se pak neviděly ani neslyšely, což je mi nesmírně líto, protože už se to nikdy nestane…" Co k tomu ještě dodat. Snad jen vyjádření soucitu a soustrasti jejím nejbližším, zvláště dětem, byť již dospělým, pro které úmrtí maminky v tomto předvánočním čase musí být obzvláště těžké. Čest její památce!