Robert Smutný:
- 3. místo v kategorii masters nad 45 let
- 4. místo v kategorii men I.
Z Prahy vyjíždím s Jirkou Lasíkem, jeho fantastickou a vždy pozitivní Zdeničkou (mimo jiné i naše řidička) na čtyřhodinovou cestu, jejímž cílem je Mattersburg, příjemné městečko ve spolkové zemi Burgenland u východní rakouské hranice. Cestou se zastavujeme ve Vídni a přistupuje k nám bikiny hvězda NABBA Anna Marchenko, která se však tentokrát zúčastní pouze v roli fanynky našeho sportu, přesto strhne pozornost celého sálu už jen svou přítomností. Cesta krásně uteče, většinu prokecáme, Jirka sní lososa s rýží a já dál hladovím a "suším hubu", protože se potřebuji vejít do kategorie athletic, kde ke své výšce 185 cm musím podle tabulek navážit 92 kg.
A už zde byla samotná registrace. Navážil jsem 91,55 kg a nakonec se tak pohodlně vešel do limitu kategorie a mohl se konečně najíst a dopít. Šokovalo mě ale, že zde neměřili výšku, tu jsme jen nahlásili a věřilo se nám. Což se následně ukázalo jako problém v mé kategorii. Mám zhruba tři hodiny do prvního startu, Jirka dokonce přes šest. Celá výprava si uděláme krátkou procházku, nakoupíme a jde se odpočívat. První nástřik u ProTanu mám za sebou, zdá se mi to solidní, ale Jirka se Zdeňkou mě okamžitě posílají zpět, prý jsem moc světlý. Mají pravdu! Jejich rada pomůže a rázem to vypadá senzačně.
Trochu odpočinku, trochu jídla, nějaké rozcvičení se a šlo se na věc. V kategorii athletic nás bylo šest, vítězem se stal Rakušan Özkan Aktas. Fenomenální závodník, plný, kulatý, o hlavu menší než já. Člověk by řekl, že musel být alespoň tak 5 kg nad poměrovým limitem kategorie. Zdálo se nám všem nemožné (i kdyby si uřízl nohu), aby se vešel do poměru výška a váha. Neměření výšky a pouze její nahlášení dávalo zadat jistým pochybnostem. Ale to už se nedá nic dělat. Bojovali jsme tak pouze o druhé místo v samostatném vyvolávání s německým Jürgenem Hohmannem. Starší závodník, tvrdý jako žula. Pravděpodobně mě o kousek pokořil a nic proti tomu nemám. Vím, že záda vyhrávají závody, a Jürgen v nich prostě byl kvalitnější. Ještě volné sestavy, při níž jsem si vysloužil milý aplaus rakouského publika, což mě moc těšilo. Třetí místo je solidní výsledek.
To však není vše, ještě jsem se, opět ze srandy, přihlásil do kategorie men I., tedy nejvyšší kulturistické. Bylo pro mě ctí změřit síly se zkušenými českými závodníky, jakými Jirka s Robertem jsou. Přidali se k nám ještě rakouští zástupci Michael a Helmut. Jirka v kategorii dominoval a já byl opět vyvolán společně s Helmutem do boje o druhé místo. Domácí borec byl nakonec nad mé síly a opakovalo se tak bronzové umístění. Dostali jsme pěkný pohár, žádný diplom nebo jiný upomínkový předmět bohužel ne. Po skončení závodu ještě dlouhé focení každého s každým a už jsme se znavení, zpocení a špinaví šinuli k autu. Vyráželi jsem okolo osmé večerní, domů jsem dorazil po jedné hodině v noci s tím, že jsem nastavil budík na čtvrtou hodinu. Do práce se holt musí a to startovné a nástřiky něco stojí. Takže nakonec dvě hodiny spánku, což bylo o přesně o dvě více než předchozí den, kdy se mi nepodařilo usnout vůbec, a šup do "civilního" života.
Ze závodů máme krásné fotografie od teamu FitMax.sk, na jejichž webu najdete zároveň výsledky ze závodů a krátký report. Děkuji jim za vynikající foto servis, není to samozřejmostí, jak jsme například právě na Ronnie.cz zvyklí. Ve světě se za soutěžní fotografie těžce platí. Od FitMax mám zdarma krásné fotky ve skvělé kvalitě!
Ještě jednou chci poděkovat Zdeničce s Jirkou, jste skvělí. Jirka mi vážně sedl, moc jsem mu zlaté umístění přál, bezvadně jsem si to díky vám užil. Díky, kamaráde, byla to paráda. No a já se začínám připravovat na další závody, které se kvapem blíží. Kam to bude tentokrát?
