Matej Kristín: Chtěl jsem všechno vyhrát a skončil jsem na vozíku

Dnes si představíme jeden prozatím velmi smutný příběh. Slovenský závodník Matej Kristín se velmi často objevoval v příspěvcích, které Igor Kopček přidával na facebookové stránky EastLabs.sk. Proto Matej nemohl uniknout mé pozornosti. Bez přehánění vyhrával všude, kam přišel. V klasické kulturistice neměl konkurenci napříč mezinárodními soutěžemi, všude bral zlato a nezůstával u medaile jedné, protože si na nejprestižnějších mezinárodních kláních pod IFBB Rafaela Santonji střihl ještě další kategorie. Deset mezinárodních závodů v klasické kulturistice a desetkrát zlato? Kdo z nás to má? Právě jsem ho chtěl oslovit s žádostí o rozhovor do naší rubriky "Včera jsem jedl…", když přidal na Instagramu příspěvek o tom, že zažívá už několik měsíců hrozivé bolesti, sotva se hýbe, byl na vozíku a kulturistika se mu vyhýbá širokým obloukem. Tak nás napadlo, že bychom mohli sepsat jeho příběh, aby se snad zavčas rozsvítila varovná kontrolka i nám ostatním a nebyli jsme slepí a hluší k doslova alarmům, které nám naše tělo možná dává a my je ve snaze udělat cenný kov s formou jako řemen ignorujeme.

Mateji, ty jsi velmi úspěšný slovenský závodník, ale myslím, že zejména českým čtenářům mohlo tvé jméno uniknout. Mohl by ses nám v krátkosti představit?

Děkuji za možnost udělat tento rozhovor. Jmenuji se Matej Kristín, je mi 32 let, pracuji jako osobní trenér a žiji v Považské Bystrici. Soutěžím snad od roku 2017, začal jsem jako men's physique a později jsem přešel do classic physique a klasické kulturistiky. Jinak obecně cvičím už od patnácti let.

Jsi neskutečně úspěšným závodníkem, málokdo v amatérském IFBB dělal takové výsledky jako ty, a to v celosvětovém měřítku. Jakou máš bilanci?

V klasické kulturistice mám na mezinárodní scéně deset startů a deset zlatých medailí, k tomu třikrát absolutní vítězství. Předtím tam bylo jedenáctkrát zlato na slovenských soutěžích. Ve váhové kulturistice a men's physique jsem také zaznamenal párkrát stříbro a bronz.

Pomalu se dostáváme k tomu, o čem je dnešní rozhovor. Přibliž nám prosím své poslední soutěžní roky. Začněme rokem 2022, kdy jsi už startoval v Elite Pro.

V roce 2022 jsem získal Elite Pro kartu a byl jsem pozvaný jako amatér na večerní Elite Pro Show, na které jsem získal bronz. Samotného mě to překvapilo. Třetí místo jako amatér mezi profesionály? Tehdy jsem měl 94 až 96 kg soutěžní váhu, přičemž limit u profesionálů bych měl 108 kg, to dělá rezervu 13 kg, kterou jsem na sebe ještě mohl naplácat. Plán byl jasný. Nabrat co nejvíc kilogramů a pokusit se být úspěšný v Elite Pro. Sezónu 2022 jsem ukončil v dubnu.

Co bylo dál? Odpočinek, regenerace po náročné sezóně?

Hned jsem začal šlapat do plných, abych naplnit ten zmíněný plán. Cílem byla podzimní sezóna roku 2023, což znamenalo šestnáct měsíců přípravy. V plánu byly čtyři soutěže, přičemž poslední měl být Arnold Sport Festival Europe. Celou přípravu jsem si plánoval sám bez jakéhokoliv dohledu, což zpětně hodnotím jako velkou chybu.

Proč?

Žil jsem v přesvědčení, že sám sebe přece znám nejlépe, což je samozřejmě částečně pravda. Ale po sezóně jsem zjistil, že třetí oko je velmi potřebné. Jednoduše mluvím o člověku, kterému můžete věřit a vidí vše realističtěji než samotný závodník, který si tvrdohlavě prochází přípravou a nevnímá spoustu důležitých detailů s tou vidinou, že vše dělá správně.

O jakých konkrétních detailech se bavíme?

Je to například přístup ke zranění, nastavení vhodné regenerace, rozvržení odpočinkových období, rozumné nastavení intenzity a objemu tréninku, adekvátní stravovací plán a mnoho dalšího. Já, protože se živím jako osobní trenér, tak dennodenně tyto "detaily" se svými klienty řeším, ale sám u sebe to prostě neumím. Sebe samotného bych klidně sedřel z kůže, nechal se plazit bez jídla do postele, uběhal bych se k smrti a úplně klidně nevědomky tak upálil zbytečně kila svalové hmoty, což se mi vlastně stalo.

Jaký měl takový přístup následky?

Nastalo vícero komplikací, přesně kvůli výše zmíněným chybám. Nedostatečný odpočinek a extrémní trénink přinesl zranění. Nejdříve přetížená šlacha palce, která se později natrhla, protože jsem s ní dál cvičil na 100 %. Bolavá kolena dostávala každý trénink extrémní nálož, mé tréninky snad sestavoval sám ďábel ve mně s vizí nabrat brutální množství svalů a vyhrát každou soutěž! Chtěl jsem být nejlepší a udělal bych pro to všechno. Většina sparingpartnerů, kteří se ke mně přidali na trénink, ho nedokončili, případně se pozvraceli.

To zní tvrdě.

Pár jich bylo jako já. Čím větší bolest, tím větší požitek. Sice se mi dařilo nabírat hmotu, ale tělo přesto nestíhalo regenerovat a úrazy se kupily. V podstatě non-stop jsem měl přetížené předloktí, celou přípravu natrženou šlachu palce, totálně bolestivá kolena, bedra, lokty. Zkrátka průměrně pět až deset úrazů současně po dobu celé přípravy.

Jak se vyvíjela forma s takovými komplikacemi?

Celkově se mi dařilo pěkně přibírat. Při 110 kg vypadala forma velmi nadějně s nízkým procentem tuku. Poslední měsíce jsem už začal vidět svoji formu zkresleně. Stále jsem měl pocit, že vypadám špatně a potřebuji zhubnout. Zhruba dvanáct týdnů před první soutěží jsem byl už téměř připravený, přesto jsem začal šlapat ještě víc na plyn.

Co znamená to "víc"?

Začal jsem každý den ráno hodinu běhat, velmi málo jsem jedl, skoro každý den jsem cvičil, pózoval, dělal další kardio po tréninku a večer jsem častokrát ještě jezdil venku na kole nebo doma na rotopedu. Jednoduše mi přeskočilo a tehdy byl ten moment, kdy jsem určitě potřeboval dohled, trenéra. Plán byl přinést na pódium 104 kg s velmi nízkým procentem tuku, nakonec to ale bylo 98 kg totálně unaveného těla. Téměř všechno, co se mi povedlo nabrat, jsem poslední týdny spálil.

Na závodní pódium jsi však vystoupil, jen to nebylo mezi profesionály…

Přestal jsem si na Elite Pro věřit. Proto jsem zkusil nejdřív první soutěže v sezóně opět jako amatér. Začal jsem na Mr. Universe. Mezi klasickými kulturisty jsem vyhrál, ale v classic physique to nešlo podle představ a skončil jsem třetí, což pro mě bylo obrovské zklamání po tom všem, co jsem v přípravě zakusil. Další soutěž, stále jako amatér, se konala na Maltě. V klasické kulturistice jsem vyhrál, dokonce absolutně, v classic physique z toho bylo stříbro. Opět nespokojenost.

Co samotný peak week?

Už na první soutěži při cukrování jsem začal pociťovat jakési píchání v žaludku a mé trávení začalo jančit. Po dlouhé a tvrdé dietě bylo tělo velmi unavené a na příjem většího množství jídla nereagovalo adekvátně. Podařilo se mi odsoutěžit, ale bezprostředně po závodech se objevily teploty a extrémní průjmy, které nepřestávaly. Přitom už se blížila další soutěž, která následovala hned další víkend, zatímco já už se bál cokoliv pozřít, abych se zase, omluvte mě, nepos*al. Přesto jsem dal trénoval a připravoval se. Stále jsem měl nepříjemný pocit, že je něco zle. Píchání v žaludku a tlak neodeznívaly, ale já to ignoroval. Dva dny před soutěží se to ale zlepšilo, podařilo se mi nacukrovat a odsoutěžit.

Ani po tom všem jsi sezónu neukončil?

Třetí závodní zastávka byla zase za týden, a to Diamond Cup Prague. Trávicí problémy a bolesti přetrvávaly, ale já stále pokračoval. Natrhnutá šlacha, zničena kolena, celý "rozbombený". Forma vypadala asi nejlépe, protože průjmy ustoupily a mohl jsem více jíst. Dva dny před soutěží jsem večer začal cukrovat. To už mé tělo vůbec nezvládlo a musel jsem se silnými bolestmi rychle do nemocnice. Tělo mi dost dlouho naznačovalo, že něco dělám špatně a mám brzdit. Mé ignorování příznaků mě dostalo až do nemocnice. Dostavila se akutní pankreatitida (zánět slinivky). Nikomu ty bolesti nepřeji zažít.

To už ale snad byl konec sezóny, ne?

Ano, takto má soutěžní sezóna skončila, zase zklamání a třídenní pobyt v nemocnici na infúzích a bez jídla.

Jaký to mělo další vývoj?

Dal jsem se trochu do kupy a začal opět tvrdě trénovat. No a hned po dvou týdnech pekelného tréninku jsem si utrhl obě lýtka naráz a skončil na měsíc na invalidním vozíku. Další měsíc jsem byl o berlích. Trénovat jsem však nepřestal, přestože jsem byl tou dobou vozíčkář. Stále jsem cvičil aspoň vršek těla, nadále neposlouchal jasné signály a neodpočíval. Natrhnutou šlachu na ruce jsem pořád neměl vyléčenou. To se povedlo až v březnu letošního roku po úplném zregenerování potrhaných lýtek. Trénoval jsem dál, musel jsem přece všechno dohnat, no ne? Tvrdě jsem makal a začaly se opět ozývat úrazy z poslední přípravy. Kolena, lokty, bedra, předloktí a k tomu jedna novinka, kterou léčím doteď.

Což je?

Už pár měsíců mě trápí bolest v levé horní části těla, doslova 24/7. Konkrétní místo neumím přesně identifikovat. Je to někde okolo hrudníku, klíční kosti. Možná trapézu? Bolesti se každým týdnem horší. Tato intenzivní bolest mě doslova přinutila přestat cvičit, cítím ji bez přehánění při každém pohybu. Občas se pokusím o nějaké lehké fullbody, jen úplně zlehoučka. Aktuálně "přežívám" na lécích na bolest, navštívil jsem už devět různých lékařů, sonografie, rentgen… Nikdo zatím neuměl přesně určit, co mi je. Aktuálně čekám na tři různé magnetické rezonance třech různých oblastí. Snad se konečně brzy dozvím, co mi je, a dokážu se z této s*ačky vylízat. Už jsem přestal věřit, že se to snad někdy zlepší. Ku*va, jak rád bych se toho pro jednou zbavil. Chci zase makat naplno a dokázat sobě i všem ostatním, že ať se nacházíte v jakýchkoliv sr*čkách, které trvají jakkoliv dlouho, tak to jednou musí skončit a vše se v dobré obrátí.

Na závěr bych Vám chtěl říct, co si z toho odnáším já sám:

1. Ne vždy půjde všechno podle mých představ.
2. To, co jsem měl včera, nemusí být zítra.
3. Regenerace musí odpovídat vydané námaze.
4. Úrazy se léčí, ne ignorují.
5. I trenér potřebuje trenéra.
6. Když mi tělo říká o brzdu, budu brzdit.

Úplným závěrem chci říct, že nelituji ničeho, co jsem doteď udělal.