Zemřel Milan Rolinec, legenda československé kulturistiky

Čas neúprosně ubíhá a s ním postupně a nenávratně odcházejí osobnosti československé kulturistiky, které dominovaly nejúspěšnějšímu období osmdesátých let minulého století. K nim se nečekaně a předčasně přiřadil Milan Rolinec, slovenský kulturista, který prakticky po celé desetiletí od roku 1980 patřil vždy k nejvážnějším kandidátům na mistrovský titul v té nejvyšší kategorii nad 179 cm. Ta vždy patřila k těm nejoblíbenějším, protože kulturistické publikum mělo slabost pro mohutné statné chlapy, a k nim se řadil i 185 cm vysoký Rolinec.

Ne, neměl lehkou pozici, vždyť mezi "těžkotonážníky" stále kraloval legendární Alois Pek, a porazit ho? Tak takovéto myšlenky byly příliš troufalé a spíše se řadily do říše snů. Vždyť jediný, komu se to podařilo, byl dvoumetrový obr z Přerova Josef Veselý, ale to musel mít Lojza opravdu slabou chvilku. Pokud přiřadíme k těm nejlepším v této kategorii ještě Jirku Mráčka (rovněž z Přerova), tak musíme konstatovat, že mezi těmito nejvyššími borci kralovali až do roku 1989 vždy kulturisté z České republiky. S jedinou výjimkou a tou byl právě Milan Rolinec!

Jako jediný slovenský kulturista se mohl pochlubit v osmdesátých letech titulem mistra Československa v kategorii nad 179 cm, a to dokonce dvakrát, v letech 1985 a 1986, byť bez účasti Aloise Peka, a ten třetí připojil již po sametové revoluci v roce 1991. Na Slovensku získal gloriolu neporazitelnosti, protože mistrovský titul zde získal dokonce devětkrát (!), ten první již v roce 1979.

Přestože Milan Rolinec byl jednoznačně jednou z nejvýraznějších osobností československé kulturistiky osmdesátých, ale i počátku devadesátých let, tak jsme o něm na našem webu nikdy nepsali. Proto považuji za slušnost, ne-li povinnost, abychom mu alespoň při této smutné příležitosti konečně věnovali tolik pozornosti, jakou si svými výsledky zasloužil, a vzdali mu tak posmrtný hold.

Milan Rolinec se narodil 21. června 1955 v Martině, ale celý jeho dospělý život byl spojen se Spišskou Novou Vsí. Mládí prožíval jako jiní jeho vrstevníci, kdy sport a jiné pohybové aktivity byly neodmyslitelnou náplní školního věku. V té době kdo nesportoval, tak se vlastně vyřazoval z dětského kolektivu a byl považován za pecivála. Milan se projevoval jako sportovní talent, vždyť hrál závodně házenou až do juniorského věku, a školu reprezentoval i v atletických disciplinách, zvláště v bězích - sprintech na různě dlouhé tratě. Kulturistika počátkem sedmdesátých let již nabírala na popularitě, a tak někteří jeho vrstevníci již sáhli po činkách. Ne tak Milan, který celkem správně usoudil, že na zvedání těžkých činek je ještě brzy. Navíc trpěl skoliózou, a tak jeho cvičení v té době mělo charakter nápravného tělocviku.

Po absolvování střední průmyslové strojírenské školy ho neminula, tak jako většinu mladíků jeho věku, dvouletá vojenská základní služba a teprve tehdy, v devatenácti letech ho kulturistika doslova nadchla. Bylo to období kulturistických idolů a Milan měl hned tři. Pochopitelně Arnolda, o jehož nezměrném vlivu na nás na všechny není třeba se rozepisovat, ale i Franka Zanea díky jeho estetické postavě, které se chtěl co nejvíce přiblížit, a obdivoval Alberta Becklese pro jeho špičkovou výkonnost i ve zralém věku.

Po návratu z vojny se hned přihlásil do kulturistického oddílu TJ Železničiar - Stavbár ve Spišské Nové Vsi a pokračoval v usilovném tréninku. Od prvního dotyku činek neuplynuly ještě ani tři roky a poprvé zkusil štěstí na kulturistické soutěži v roce 1978. A výsledky se dostavily. Na východoslovenském krajském přeboru hned při své premiéře zvítězil! Na mistrovství Slovenska skončil pátý, což ho kvalifikovalo až na mistrovství Československa, kde jako nováček obsadil desáté, poslední místo. Kdo by nad tímto výsledkem ohrnoval nos, tak jemu bych připomněl, že samotná účast na nejvyšší soutěži byla neuskutečnitelným snem většiny závodních kulturistů - tak tvrdá byla tehdejší konkurence a síto postupových soutěží. Prostě skvělý výsledek!

Našlápnuto měl tedy dobře a hned následující rok zaznamenal raketový vzestup, vždyť získal svůj první titul mistra Slovenska a na nejvyšší soutěži skončil pátý za takovými borci, jako byli Ján Hrubý, Bohumil Mládek, Jiří Mráček a vítězný obr Josef Veselý. S rokem 1980 přišel největší dosavadní úspěch, stříbrná medaile právě za Josefem Veselým.

Od té doby se stal jedním z nejžhavějších kandidátů na mistrovský titul a kromě roku 1982 (skončil čtvrtý), vždy stál na stupních vítězů. Posuďte sami, 1981 třetí, 1983 třetí a v roce 1984 ohrožoval již samotného Peka. Soudobý tisk komentoval jeho vystoupení těmito slovy: "Ve velmi dobrém světle se prezentoval již zkušený Milan Rolinec ze Spišské Nové Vsi, který jasně zvítězil na mistrovství Slovenska. Dá se říci, že při základním postoji zepředu držel s Pekem krok, jeho velkou devizou byly vynikající břišní svaly a svalstvo ramen, ale při srovnání stehen a zadních postojů se projevoval již zřetelný rozdíl v kvalitě. Ovšem symetrie jeho postavy, estetika a velmi dobrá volná sestava dávaly tušit, že svoje nejlepší kulturistické roky má ještě před sebou." Vytoužený mistrovský titul získal konečně v roce 1985 v Českých Budějovicích, přičemž místo na stupních vítězů bylo vyhrazeno bez účasti Peka, Veselého a Mráčka pouze slovenským kulturistům. Ovšem ani Molnár, nad kterým zvítězil jednoznačným rozdílem více než 4 bodů, a ani Libič ho nemohli ohrozit, tak excelentní byla jeho forma. Tradičně upoutával perfektně vypracovaným a plastickým břichem, svalstvem ramen i prsou a elegantním vystupováním, což potvrdil zvláště ve své volné sestavě, která byla vždy jeho silnou stránkou. Svoje prioritní postavení v této kategorii potvrdil i o rok později na mistrovství Československa ve Svitu.

Ovšem obhajobě tohoto titulu předcházela v dubnu 1986 jeho první reprezentační účast (ze dvou) na mistrovství Evropy ve Varšavě. A hned nutno říci, že to bylo pro nás velmi nevydařené mistrovství, zřejmě jedno z nejméně úspěšných v historii. Chyběly opory reprezentace s jedinou výjimkou, tou byl Jastrzebski a ani ten nedosáhl na medaili. Společně s Kusem obsadili 4. místa a tak dopadla celkově i naše reprezentace. Debakl, který byl pro nás pro všechny šokem. Ovšem věnujme pozornost Milanu Rolincovi. Od něho jako od nováčka reprezentace se počítalo s účastí semifinále, což také svým 12. místem (mezi 24 účastníky) naplnil. Sám to ovšem považoval za zklamání, a jak uváděl, vymstilo se mu použití nevhodných diuretik, za které nenese vinu jen on sám. I tak reprezentační trenér Dr. Luděk Nosek neváhal jeho formu označit za životní. Tu se mu pochopitelně udržet až do mistrovství republiky nepodařilo, vždyť se konalo až o více než měsíc později, a tak jak jsem se již zmínil, sice titul před dotírajícím Molnárem obhájil, ale zdaleka ne tak přesvědčivě jako rok předtím.

Za tyto výsledky vděčil nejenom svým morálně-volním vlastnostem a úsilí, které při tréninku a předsoutěžní přípravě musel vynaložit, ale i své rodině, přičemž jeho manželka Dana, se kterou se oženil ještě před svojí kulturistickou kariérou, ho plně podporovala, a to i v době, kdy se jim koncem sedmdesátých let narodila dcera Petra. Nakonec i jeho žena podlehla kouzlu kulturistiky a počátkem devadesátých let se stala rozhodčí kulturistiky.

To jsem ale trochu předběhl dobu, jsme stále ještě v polovině osmdesátých let a Milan závodí nepřetržitě od roku 1978. I přes veškerou toleranci rodiny si uvědomuje, co stojí jeho příprava peněz a času, o což ochuzuje právě své blízké. Žijí od výplaty k výplatě a díru v rodinném rozpočtu se rozhodl zalepit zásadním krokem - přijal nabídku pracovat v Kazachstánu. Tři a půl roku doslova dřel na vykládce vagonů, hlavně štěrku, cementu a kamení. Někteří realističtěji uvažující jedinci mohou konstatovat, že zde v praxi uplatnil svoji fyzickou kondici a tréninkovou morálku. Prostě Milan nebyl žádná padavka a salonní kulturista.

Do své vlasti se vracel již v době sametové revoluce a ta otevřela pro lidi do té doby netušené možnosti. V kulturistice si mnoho jejích protagonistů, ať už se jednalo o závodníky, nebo trenéry, splnilo svůj sen - otevřít si vlastní posilovnu. A jinak tomu nebylo ani u Milana, i když zpočátku tak nějak napůl. Ve Spišské Nové Vsi vznikl Fitness klub, který ale patřil pod státní podnik Komunální služby, a Milan mu šéfoval. Zároveň se stal zaměstnancem nově založené městské policie, ale to byla zřejmě krátká životní epizoda, vždyť nelze sedět na dvou židlích. Po zrušení komunálních služeb se plně věnoval již podnikání v oblasti fitness, a tak založil vlastní Fitness klub. Od začátku ho vizionářsky koncipoval jako kondiční cvičení pro všechny a nezaměřoval se jednostranně na sportovní kulturistiku. Využívali ho i sportovci jiných odvětví, kteří ve sportovní hale, kde je posilovna umístěna, trénovali. Celý profesní život nyní naplňoval provoz jeho fit centra, a tak mohl přenášet svoje bohaté zkušenosti, ale i teoretické znalosti na své zákazníky. A kdo by si nechtěl nechat poradit od takové osobnosti? Plně se tedy koncentroval na svoji práci a ničím jiným se nerozptyloval, a tak si řekl, proč se znovu ve 35 letech nepostavit na pódium, zvláště když byl jeho vzorem kulturistický Metuzalém Albert Beckles.

Dlouho neotálel. Jeho návrat se uskutečnil ve velkém stylu již v roce 1990 a po zisku titulu mistra Slovenska mu jenom raketový vzestup juniora Romana Straky zabránil ve vítězství na federálním mistrovství v Banské Bystrici. O rok později již nezaváhal, a tak v roce 1991 získal v Brně svůj třetí titul mistra republiky! To se již soutěžilo ve váhových kategoriích a on pochopitelně v té nejtěžší nad 90 kg. V roce 1992 se stal již podeváté mistrem Slovenska, a tak byl na nejlepší cestě i k obhajobě titulu nejvyššího. Do cesty se mu ale postavil soupeř nad jeho síly, Ján Kus. Ten svojí brutální svalovou hmotou přebil Milanovu estetiku a zvítězil. I tímto 2. místem si znovu řekl o reprezentační trikot, a tak se podruhé (a naposledy za Československo) v roce 1992 postavil na pódium mistrovství Evropy v Ostravě. S ohledem na to, že jsme byli pořádající země, tak jsme mohli nominovat 16 mužů a žen. A výsledky tomu odpovídaly, vždyť Orosz se stal mistrem Evropy. Milan si konečným 9. místem v kategorii nad 90 kg polepšil (Kus skončil druhý), ale bylo zřejmé, že trendem budoucnosti se stávají mohutní, byť ne zcela svalové vyvážení a symetričtí kulturisté, o estetice ani nemluvě.

Milan se nadále věnoval provozu svého fit centra a rozšiřoval jeho služby, ale stále pomýšlel na opětovný (pokolikáte už?) návrat na pódium. V roce 1995 bylo Slovensku přiděleno pořádání mistrovství světa juniorů a masters, a protože Milan v tomto roce dosáhl věkové kategorie 40 let, což byl spodní limit, tak neodolal. Přípravu měl i sponzorsky zajištěnou, a tak nic nebránilo v jeho účasti. A udělal dobře. Na rozdíl od váhových kategorií mužů v masters byly pouze dvě, a to do 80 kg a nad 80 kg. To již reprezentoval Slovenskou republiku jako jediný veterán a v devatenáctičlenném závodním poli rozhodně neměl lehkou úlohu. Musel podstoupit vyrovnaný boj s 51letým Němcem Franzem Ederem a do poslední chvíle byl výsledek na vážkách. Nakonec se mu podařilo ve finále strhnout vítězství na svoji stranu o jeden jediný bod. Titul mistra světa v kategorii masters se stal vyvrcholením a krásným epilogem jeho výjimečné sportovní kariéry, její lepší zakončení si ani nemohl přát!

Jak sám skromně podotýkal, toto vítězství nijak nezměnilo jeho život, vždyť jeho zákazníky nijak zvlášť nezajímalo, zdali je mistrem světa, nebo ne, a nadále se jim věnoval s nezmenšeným úsilím. Stále rozšiřoval svoje služby o aerobik, kalanetiku, bojová umění. Samozřejmě na sportovní kulturistiku nezanevřel a po ukončení kariéry se posadil i za rozhodcovský stolek. Vždyť kdo jiný by lépe mohl posoudit kvality závodníků než bývalý špičkový kulturista? Příležitostně se objevoval i jako čestný host na kulturistických soutěžích. Asi naposled na Mistrovství České republiky mužů a žen v Uherském Hradišti v roce 2022.

Zákeřná nemoc předčasně ukončila jeho životní pouť 19. července a on se odebral do nebeské posilovny s puncem legendy nejenom slovenské, ale i československé kulturistiky. Čest jeho památce!