Sedmdesátiny zakladatele a dlouholetého vydavatele Světa kulturistiky Ivana Rudzinského

Ivan Rudzinskyj, jméno, které je pro fanoušky kulturistiky nejvíce spojeno právě s časopisem "Svět kulturistiky", ale jeho aktivity v oblasti kulturistiky se zdaleka neomezovaly jenom na vydavatelskou činnost, ale byly a jsou mnohem pestřejší, jak se přesvědčíte v následujícím textu. Jeho životní dráha je příkladem cílevědomosti, důslednosti realizovat to, co si předsevzal, se schopností nerezignovat, překonávat všechny překážky a svoje cíle naplnit. Bez těchto charakterových vlastností, bez Ivanova velkého entuziasmu pro věc a tahu na branku by nikdy nevznikl tak vynikající časopis, který hned po sametové revoluci konečně zrealizoval v míře vrchovaté mnohaleté nenaplněné tužby tisíců nadšenců kulturistiky po informacích o jejich milovaném sportu, a to z celého světa a bez jakýchkoliv ideologických zábran.

Co je snad nejvíce na Ivanovi obdivuhodné v souvislosti s časopisem, že začínal s jeho vydáváním jako naprostý samouk, bez jakéhokoliv vzdělání v této oblasti, bez jakýchkoliv zkušeností, a přitom se mu podařilo vytvořit časopis, který směle a rovnocenně konkuroval na Slovensku vycházejícímu "Muscle & Fitness" (v prvním roce pod názvem "Fit plus") s jeho zakladatelem, prvotřídním profesionálem PhDr. Ľudovítem Majorem, špičkovým sportovním novinářem.

Ivan Rudzinskyj se narodil 10. června 1954 v Pardubicích, a pokud chceme vystopovat jeho první kontakty s kulturistikou, tak se musíme vrátit hodně hluboko do historie, a dokonce až do šedesátých let minulého století. Tehdy mu coby čtrnáctiletému chlapci jeho strýc Honza ukázal publikaci polského autora Zakrzewského "Sila, spravnošč, piekno", která ho sice zaujala, ale v té době u něho hrála prim atletika, přičemž se projevil jako velmi všestranný sportovec. Závodil za Dynamo Pardubice a žádná atletická disciplína mu nebyla cizí, ať již se jednalo o běhy, skoky, či vrhy. Nejvíce ho bavil trojskok a paradoxně to byla i disciplína, která se mu stala osudnou. Při jednom ze skoků ucítil prudkou bolest v páteři, což byl následek výhřezu meziobratlové ploténky. Tímto úrazem v sedmnácti letech skončila definitivně jeho atletická kariéra.

Co dál? Bez sportu nemohl žít, a tak se rozpomněl na svého strýce Honzu, který mu ukázal cviky a jak se mají dělat. Po velmi krátkém období několika týdnů, kdy se snažil cvičit doma ve sklepě s minimalistickým vybavením, se odhodlal navštívit posilovnu ve starých lázních, kde mimo jiné cvičil i Julek Šafr. Ovšem krátce nato se staré lázně začaly rekonstruovat, a tak došlo ke stěhování oddílu do Pardubic-Svítkova, kde se vybudovala nová posilovna. "Kulturistika mne tehdy strašně bavila a nadobro pohltila. Začátkem sedmdesátých let byl již naším vzorem Arnold, a tak tříhodinové tréninky byly normou. Byl jsem takový blázen, že i na rande jsem si nosil sklenici s rozmixovaným tvarohem, aby moje svaly ani na okamžik netrpěly nedostatkem bílkovin. O proteinových koncentrátech se nám tehdy ani nesnilo," vzpomíná s úsměvem Ivan na svoje prvotní nadšení.

Studium na stavební průmyslovce skončilo a jako naprostou většinu ostatních mladíků jeho věku ho nečekalo nic jiného než neoblíbená dvouletá základní vojenská služba. Reálná obava, že se možná v průběhu té doby ani nedotkne činky, se naštěstí nepotvrdila. V Prostějově, kam narukoval, byl kupodivu útvar s dobře vybavenou posilovnou, a tak jeho první kroky vedly právě tam. Když udiveným mazákům předvedl bench-press se 140 kg, tak si získal jejich respekt a nikdo si ho netroufl jakýmkoli způsobem buzerovat. Poté byl převelen do Bechyně na letiště, kde ale naopak žádná posilovna nebyla, ale Ivan nerezignoval a okamžitě zašel za velitelem útvaru s návrhem vybudovat zde posilovnu. Vždyť přeci je třeba zvyšovat kondici vojáků k obraně socialistické vlasti. Tato argumentace zabrala, Ivanovým návrhům vyšlo vedení útvaru maximálně vstříc, a tak dle jeho představ spatřila světlo světa dobře vybavená posilovna se vším všudy. Nemohl tedy na vojenské roky vzpomínat jinak než v dobrém, vždyť to rozhodně nebyl pro něho promarněný čas.

Vojna skončila a Ivan si našel zaměstnání v Hydroprojektu v Pelhřimově, jehož součástí byl i podnikový byt, a protože se chtěl osamostatnit, tak jeho kroky zamířily právě tam. Ivan vysvětluje, že to přeci jenom nebylo tak jednoduché: "Protože byt od zaměstnavatele mohli získat jenom ženatí, tak jsem v jednadvaceti letech vstoupil do stavu manželského s přítelkyní Vlaďkou a ta naše společná cesta životem trvá dodnes."

Ale ouha, v Pelhřimově nebyla jedna jediná posilovna. Problémy jsou od toho, aby se řešily, a tak neotálel a okamžitě zašel za vedením tělovýchovné jednoty Spartaku Pelhřimov s tím, že chce založit kulturistický oddíl. Setkal se s maximální vstřícností, získal od TJ finanční prostředky, ale veškeré stroje, činky atd. si museli vyrobit svépomocí včetně úpravy poskytnutých prostor. Naštěstí Ivan měl již dostatek zkušeností s budováním posilovny z období vojny, a tak vznikl v Pelhřimově jeho zásluhou prvotřídní oddíl. Kdo toto období nezažil, tak nepochopí, že členství v oddíle kulturistiky bylo velkou výsadou s povinností cvičenců účastnit se závodů. A i Ivan byl donucen okolnostmi postavit se na pódium. "Jako předseda oddílu a jeho trenér jsem tlačil na naše členy, že se musí zúčastnit soutěží, protože dle umístění jsme dostávali dotace, ale potenciální závodníci mi vmetli do tváře podmínku. Buď budu startovat i já, nebo oni závodit nepůjdou! Chtě nechtě (spíše nechtě) jsem se tedy musel připravit na Jihočeský krajský přebor. Ostuda to rozhodně nebyla, umístění si nepamatuji a rok odhaduji tak na 1975 - 76. A tak jsem poprvé a naposledy vystoupil na soutěžních prknech."

Manželka se chtěla vrátit do Pardubic, a tak se po třech letech odstěhovali z Pelhřimova. Ivan se s těžkým srdcem loučil s dobře fungujícím oddílem, který vybudoval a byl jeho hlavním protagonistou. V Pardubicích začal pracovat jako stavební dozor a od zaměstnavatele získali krásný byt, ale kulturistika byla pro něho na prvním místě. Stal se členem a trenérem oddílu kulturistiky Olympiku Pardubice, jehož předsedou byl Václav Fiala, a tehdy se stavěla nová posilovna, jak jinak v té době než svépomocí, a tak Ivan rád přiložil ruku k dílu. Vychoval zde řadu závodníků v čele s Michalem Stankem, pozdějším mistrem republiky. Ivan si neustále zvyšoval trenérskou kvalifikaci, a tak v roce 1984 absolvoval v Třebíči školení trenérů II. třídy, kde jsme se blíže seznámili. Od té doby jsme kamarádi, což přerostlo později v úzkou spolupráci na jeho skvělém časopisu - ale to předbíhám. V roce 1987 ho chronické a stále se stupňující bolesti vyhřezlé ploténky konečně donutily k radikálnímu řešení. Operace se zdařila na jedničku, ale jak vyplnit ty dny a týdny na neschopence? Ivan se rozhodl využít svých mnohaletých trenérských zkušeností a napsat knížku "100x kondiční posilování v otázkách a odpovědích". To ještě netušil, že tato publikace bude předzvěstí jeho pozdější bohaté publikační a vydavatelské činnosti.

V Olympiku Pardubice se začaly hromadit problémy a Ivan měl na další rozvoj oddílu odlišné názory než jeho předseda Fiala, a tak se rozhodl ze dne na den odejít a založit nový oddíl kulturistiky při TJ Dynamo Pardubice. Opět se pustil do budování další posilovny, a to místo nevyhovující restaurace "Ponorka" v areálu budovy tělovýchovné jednoty. Se svým týmem prostory kompletně předělali a upravili, vzniklo tak i nové zázemí. Sprchy, sociálky, šatny, nové podlahy, obložení…

Po časové linii se dostáváme do revolučního roku 1989, a tedy do etapy jeho života, pro kterou ho zná snad většina fanoušků kulturistiky středního věku, kdy začal nejenom uvažovat, ale i konkrétně připravovat samostatný kulturistický časopis. A jaká byla Tvoje motivace, Ivane, k tomuto kroku? "Hrubá nespokojenost se situací, která tady ohledně informovanosti o našem sportu panovala vlastně již několik desítek let, a stav se nijak nelepšil, přestože o kulturistiku byl obrovský zájem, který navíc eskaloval výjimečnými mezinárodními úspěchy našich reprezentantů. Těch několik stránek kulturistické přílohy měsíčníku Tréner a jednou za rok ročenka? Tak to nás rozhodně nemohlo ani vzdáleně uspokojit. Chtěl jsem tuto zoufalou situaci řešit a začal jsem se zabývat myšlenkou vydávat samostatný kulturistický časopis, což v éře socialismu, a navíc jako soukromník, byla vize opravdu troufalá!"

Když mne s touto odvážnou představou jako jednoho z mála lidí seznámil, byl jsem nadšen a řekl jsem si, že mu budu ze všech sil nápomocen. Ivan nikdy neměl daleko od slov k činům, a tak neotálel a obrátil se na Okresní výbor Československého svazu tělesné výchovy v Pardubicích. To už měl v ruce dobrozdání tělovýchovné jednoty Dynama, že pod její záštitou se bude časopis vydávat, ale k jeho nemilému překvapení zde tvrdě narazil. Předseda OV ČSTV řekl jasné ne! Co dál? Odhodlal se k velmi troufalému kroku, vždyť neměl co ztratit. Ač naprostý nestraník, nechal se nahlásit u předsedy krajského výboru KSČ, tedy k člověku s těmi nejvyššími rozhodovacími pravomocemi, a ke svému velkému překvapeni povolení vydávat časopis dostal. To už se ovšem dostáváme do listopadu 1989, a jak asi tušíte, takové povolení mu již bylo slušně řečeno k ničemu. Na druhou stranu se vše zjednodušilo, odstranily se nejenom byrokratické, ale i ideologické překážky a stačila již jen pouhá registrace k vydávání časopisu.

Historický okamžik nastal v dubnu 1990, kdy první číslo "Světa kulturistiky" bylo zároveň i prvním samostatným kulturistickým časopisem vydávaným na území Československa! Předběhl tak jak "Muscle & Fitness", vydávaný PhDr. Ľudovítem Majorem, tak "Kulturistiku a fit šport" pod taktovkou Jozefa Mazága - první čísla těchto časopisů vyšla až v lednu 1991. Považuji si za čest, že už na tomto prvním čísle jsem měl lví podíl, protože jsme ho připravili textově pouze my dva s Ivanem, a to především překlady ze zahraničních materiálů. Na fotografické stránce se podíleli Jiří Hájek a Vlastimil Raška, přičemž Vlastík se stal kmenovým fotografem tohoto časopisu po mnoho let. Krátkou dobu vycházel časopis jako čtvrtletník, od roku 1992 jako dvouměsíčník a poté se od roku 1994 ustálila jeho podoba coby měsíčníku. Pochopitelně s tím, jak se zvyšovala frekvence jeho vycházení a i jeho rozsah, tak se úměrně rozšiřoval i tým externích spolupracovníků, který se v průběhu let obměňoval. Hned od počátku k němu patřili kromě mne RNDr. Petr Fořt, Josef Švub, Eduard Pražák, MUDr. Vladimír Medek, Vít Chaloupka, Petr Stach, Dr. Petr Tlapák, Karel Šedivý, Jaroslav Sýkora… alespoň několik těch známějších jmen za všechny, díky kterým si časopis udržoval vysokou odbornou úroveň. Kulturistika je vizuální sport, a tak kvalitní fotografie, především závodníků, hrají zásadní roli. I v tomto měl Ivan štěstí na spolupracovníky, kromě již jmenovaného fotografa Rašky se jednalo o Zdenka Dryáka, Dr. Luďka Noska, který jako první Ivanovi dodával fotky ze zahraničních profesionálních soutěží, na kterých rozhodoval, na světovou úroveň se postupně vypracoval Josef Adlt a podařilo se mu navázat spolupráci i se světovými fotografy Irvinem Gelbem a Mitsuru Okabem. S takovým kolektivem spolupracovníků musel zákonitě vznikat časopis té nejvyšší kvality. Nesmím zapomenout ani na kmenové zaměstnance, redaktorky Katku Götzovou, Renatu Vaculíkovou, grafika Ing. Luďka Bartoníčka a manažerku Renatu Kučerovou. Po boku jako jeho zástupce šéfredaktora mu stála po celou dobu manželka Vlaďka.

Jeho sen se tedy stal skutečností a zdálo by se, že na nic jiného si Ivan již nemůže najít čas. Ale Ivan se projevoval jako extrémně pracovitý člověk, vždyť navíc stál v čele oddílu kulturistiky TJ Dynamo, ale i v této oblasti expandoval, protože dostal v roce 1991 nabídku vybudovat posilovnu na strategicky velmi výhodném místě na Masarykově náměstí v centru Pardubic a opět, bůhví již pokolikáté, se pustil do renovace pronajatých prostor, stavebních úprav včetně vnějšího samostatného schodiště do posilovny. Při tom všem mohl uplatnit svoje odborné vzdělání stavaře. O první vybavení se tehdy nepostaral nikdo jiný než Michal Stanek se svojí firmou Stanmark, později změnil přístrojové vybavení za italského výrobce Panattu (měl i jeho obchodní zastoupení) a v konečné podobě vyměnil tuto značku za GYM 80. Pod hlavičkou "Fitcentrum IR Club Pardubice" se nechal zaregistrovat i v kulturistickém svazu, protože počítal i se závodní činností, vždyť celou svoji kariéru vychovával i závodníky. A protože byl maximalista a nikdy nechtěl dělat cokoli polovičatě, tak nelenil, přihlásil se na FTVS studium trenérství I. třídy do Bratislavy (Praha a Bratislava se střídaly v trojročních cyklech), a tak získal v roce 1990 tu nejvyšší možnou kvalifikaci.

Protože hlavní tíhu provozu posilovny vzala na svoje bedra manželka Vlaďka, tak se Ivan mohl plně věnovat nejenom časopisu, ale i vydavatelské činnosti, přičemž tou první vlaštovkou byla v roce 1992 "Kulturistika pod mikroskopem" od trojice autorů Medek, Novák, Smejkal. Pak již následovaly jednotlivé tituly jak na běžícím páse, celkem jich můžeme napočítat na padesát! Ivan si uvědomoval, že čtenáři dychtí po informacích ze zahraničí, a to především z americké kulturistické scény, vždyť jeho největší konkurent "Muscle & Fitness" měl již od roku 1991 licenci Weiderem vydávaných časopisů. Přes několik kontaktů bylo jeho úsilí završeno smlouvou s kanadským vydavatelem časopisu "Musclemag International" (MMI) Robertem Kennedym v roce 1997 a překlady textů od renomovaných autorů ihned povýšily již tak dost vysokou úroveň časopisu. Tato smlouva umožňovala zařadit do edičního plánu i publikace právě z vydavatelství MMI, a tak se naši fanouškové kulturistiky mohli seznámit díky překladům Katky Götzové s takovými fenomenálními díly, jako byla téměř sedmisetstránková publikace "Encyklopedie kulturistiky" o velikosti A4 či "Výživa v kulturistice" podobného rozsahu. Tyto objemné knihy byly zvláště nákladné, a tak, jak přiznává Ivan, se jejich vydání neobešlo bez sponzorů: "Zvláště bych chtěl v této souvislosti poděkovat MVDr. Poláchovi, majiteli a jednateli dnes již neexistující firmy Promil Nový Bydžov, a Janu Ráslovi, jejímu ekonomickému náměstkovi za finanční podporu formou reklamy, bez které by možná tyto knihy ani nevyšly." On sám si nejvíce cení monografie vydané k Arnoldovým padesátinám, která předčí i kanadský originál.

Ivan snad vytušil, že v blízké budoucnosti se zájem části cvičící veřejnosti postupně odvrátí od kulturistiky jako sportu k posilovacímu cvičení pro zdraví a kondici. Na tento trend pružně zareagoval, a tak světlo světa spatřil koncem roku 1996 časopis "Fitness", zaměřený zvláště na ženy, opět nejprve jenom jako čtvrtletník, no vždyť se přeci uvidí, jak budou čtenáři reagovat. A protože ohlas byl navýsost pozitivní, a to jistě i díky schopnostem Katky Götzové, která také nejvíce na tomto časopise zapracovala, tak se začal vydávat jako dvouměsíčník. I zde Ivan využil licenční možnosti přebírat některé materiály z Kennedyho časopisu pro ženy "Oxygen". Jenom pro úplnost, asi málokdo zaznamenal, že Ivan vydal v roce 2014 až 2015 tři čísla časopisu "Kalorie", což se ukázalo jako šlápnutí vedle, protože se mu to nepodařilo zajistit reklamami.

Roky ubíhaly a dostavila se další výzva v podobě nabídky pronajmout si fit centrum v nově budovaném administrativním centru "K Vinici", a tak v roce 2008 provozoval již dvě fitka (původní posilovna v budově Dynama právě v této době skončila pro požadavek vyššího nájmu).

Po roce 2000 ovšem nastává éra internetu a na tu je třeba pružně zareagovat. Jeho syn Michal doplňuje redakční tým a ukáže se být tou správnou volbou. Spravuje webové stránky a internetový obchod se sportovní výživou a sportovním oblečením vlastní značky, ba co víc, prokazuje svoje schopnosti i jako talentovaný fotograf na kulturistických soutěžích. Ovšem jak se říká, pokrok nezastavíš a stále více čtenářů se odvrací od tištěných médií a přesouvá svoji pozornost na internet - to byl a je všeobecný a stále zesilující trend a nebyl důvod, proč by kulturistické časopisy měly být výjimkou.

I když se říká, že jedna vlaštovka jaro nedělá, přesto bylo ukončení vydávání největšího a nejstaršího německého kulturistického časopisu "Sport Revue" v srpnu 2016 prvním varovným signálem reflektujícím neúprosnou realitu, že to s kulturistickými časopisy jde z kopce. Když si ani tento skvělý magazín nenašel dostatek čtenářů v osmdesátimilionovém státě a v dalších německy mluvících zemích, tak jak to mohlo dopadnout u nás? Situace tištěných médií se neustále zhoršovala, a tak Ivan po zralé úvaze a prakticky po třicetiletém vydávání "Světa kulturistiky" posledním číslem v prosinci 2018 ukončil svoji činnost coby jeho vydavatel a šéfredaktor. Navíc už cítil, že se o něho pokouší syndrom vyhoření. O časopis projevilo zájem vydavatelství "Watch Star Media, s.r.o.", a tak byla zajištěna jeho kontinuita. Do křesla šéfredaktorky usedla zkušená a schopná Katka Götzová, časopisu se zatím daří, a tak mu držme palce v jeho další existenci. Možná je to jeden z posledních kulturistických časopisů na světě, vždyť ten poslední na americkém kontinentu "Muscular Development" zkrachoval před šesti měsíci.

Před covidovou krizí v roce 2019 ukončil činnost fit centra na Masarykově náměstí, a tak svoje podnikatelské aktivity omezil společně s manželkou v podstatě na jednu posilovnu. Považuje to za jedno ze svých nejlepších rozhodnutí, vždyť se o to více může věnovat svým šesti vnoučatům od syna Michala a dcery Vlaďky. Svoje úsilí teď soustředí na renovaci chaty na Vysočině, kde se cítí velmi dobře, a trochu nadneseně mohu říci, že po těch hektických desetiletích neúprosného kolotoče podnikání v tom nalezl nový smysl života.

Dovol mi tedy, Ivane, abych Ti jménem svým, ale i redakce Ronnie.cz popřál hlavně pevné zdraví k Tvému životnímu jubileu, pohodový rodinný život s nejbližšími, na které Ti v předešlých letech nezbývalo mnoho času. Tak mnoho dalších šťastných let, Ivane!

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.