Byl to zdravý fit kluk z hor, který měl od dětství rád sport. A taky cestování. V 18 letech vyjel Artur Bartusik z českých luhů a hájů, aby poznal svět. Žil v Anglii, Austrálii, na Novém Zélandu. Kam přijel, tam hrál rugby. Hru, která ho v mnohém formovala. Jenže pak jednou, bylo mu 21 let, přišel zvrat, který mu otočil život vzhůru nohama.
Začalo to nenápadně. Vracel se tehdy z Austrálie do Čech a cestou se zastavil na Maledivách, kde mu nějak nesedlo jídlo s kuřecím masem. To se cestovatelům stává běžně. Jenže střevní problémy se nelepšily, proto Artur v Čechách navštívil lékaře, který usoudil na infekci a nasadil antibiotika.
Z Čech vedly Arturovy kroky do Londýna, kde na něj čekala práce a podnájem. A taky starosti. Jeho střevní problémy se stále zhoršovaly a s nimi rostl i stres. "Jako plavčík jsem musel sedět na svém místě a nemohl jsem ho opustit, dokud mě někdo nevystřídal. Jenže když to na mě přišlo, musel jsem na záchod, bylo to neudržitelné. Nakonec jsem si musel zajít pro pleny, abych vůbec mohl pracovat, abych vůbec mohl dojít do práce."
První větší vyšetření absolvoval v Anglii. Diagnostikovali mu Crohnovu chorobu a řekli, že se už nikdy nevyléčí. Když si začal sám o nemoci zjišťovat více, byl zděšený. Může odstartovat rakovinu, způsobit neplodnost, připravit o zrak, zapříčinit kožní problémy, problémy s klouby, zuby, může ho čekat vývod…
Artur se nakonec vrátil kvůli lepší zdravotní péči do Čech, kde se ho ujali lékaři na Bulovce. Ovšem léčba se minula účinkem. Většina pacientů se stejnou diagnózou zažívá období klidu střídaná tzv. relapsem, kdy se nemoc zhorší. Ovšem Artur je v relapsu celých 10 let, co ho nemoc sužuje. Lékaři na něj vyzkoušeli všechny dostupné metody, medikaci, biologickou léčbu, klinické studie, jeho stav ale nezlepšilo nic. Celých 10 let se tak Artur nevyspal déle než 2 - 3 hodiny v kuse, noční cestování na záchod třeba i po hodině je jeho každodenní realitou.
Přesto, kdybyste Artura potkali, vůbec byste neřekli, že je nemocný. Je to zdravě vypadající, usměvavý mega sympaťák s pořádnými svaly. Kluk, který dokonce závodí v kulturistice! Je fakt, že tím Artur šokuje i lékaře, kteří jeho zjizvené střevo a současně rozvinutou muskulaturu probírají na tuzemských gastroenterologických konferencích.
Pojďme si s Arturem popovídat o tom, jaké to je žít a sportovat s těžkou formou Crohnovy choroby.
Vždy jsem měla pocit, že když člověk sportuje a žije zdravě, předplácí si tak trochu zdraví. Ale evidentně to tak nemusí být. Má Crohnovu chorobu někdo u vás v rodině? Může tam být genetická dispozice?
Ne, u nás to nikdo nemá. Ale fakt je, že z v rodině mámy se vyskytují různé potravinové intolerance. Osobně si myslím, že v sobě máme různé geny a záleží na tom, jak žijeme, v jakém prostředí a co nám to spustí. Také co se týče trávení jsme samozřejmě každý jinak citlivý. Americký biolog Bruce Lipton tvrdil, že 95 % těchto genů ovlivnit můžeme a 5 % ne. Já tomu věřím. A myslím, že jsem si nemoc přivodil sám. Ne jídlem nebo životním stylem, ale stresem.
Měl jsi ho hodně?
Hrozně moc. Nerad to zmiňuju, ale určitě velkou roli hrají vztahy. Já tehdy cestoval s přítelkyní a náš vztah nebyl ideální. Jenže když jste spolu v cizině, nejde z toho jen tak odejít. K tomu se přidá i další stres z toho, že žijete v cizím prostředí, mluvíte cizí řečí, bojíte se o práci… a ono se to všechno sečte.
A pak ten stres, když se k tomu všemu ještě přidá nemoc. Jak rychlé bylo zhoršení tvého zdravotního stavu? Kolik času uteklo od bodu "zdravý" do bodu "na plenách"?
Byla to otázka dvou měsíců.
To je šílené. Tehdy ti bylo 21 let. Byl jsi mladý kluk a rugbista. Jak jsi psychicky zvládl, že musíš mít pleny?
Co mi zbylo. Horší bylo, když mi řekli, že už se nikdy nevyléčím.
Můžeš těm, kteří o tvém onemocnění nic nevědí, přiblížit, o čem Crohnova choroba je?
Vždy lidem říkám, představ si, že máš střevní chřipku. Běžně je člověk doma, ale já jsem v tomhle stavu nepřetržitě 10 let a musím nějak fungovat. A nejen, že máš nafouklé břicho, křeče, bolí tě klouby, ale jsi v permanentním stresu pokaždé, když vyjdeš kamkoli, kde není na dohled záchod. To jsou šílené situace. Třeba když jsi v Lidlu, máš na pásu vyložený košík a teď to na tebe přijde. Co dělat? Nebo ten stres, když hledáš partnerku. Jak si chceš najít přítelkyni, když víš, že se poděláváš? Když víš, že ji ani nevezmeš na lodičku a na procházce s ní budeš jen nervózně vyhlížet, kam by sis mohl odskočit? Nebo jet autobusem. Autem. Vyjít si do města. To jsou takové nervy, že spousta lidí s touto nemocí radši nevychází z domu.
To si zdravý člověk ani nedokáže představit. Neříkáš si někdy, proč zrovna já? Nepropadáš někdy sebelítosti?
To víš, že když vidím venku nějakého ochlastu, říkám si, proč on má zdravé střevo a já, který chci sportovat a mám v životě spoustu plánů, musím řešit takové sračky? V tom je život nefér. Ale život je nefér, tak to prostě bývá.
A nám nezbývá než hrát s kartami, které jsme dostali.
Přesně. Ale tenkrát, když mi doktor řekl, co všechno mě čeká, že už nebudu moci víc sportovat a na svaly ať úplně zapomenu, jsem to nepřijal. A to pro mě myslím bylo nejzásadnější. Přišel jsem domů a řekl jsem si: "Já vám ukážu, že to tak nebude." A teď se lékaři diví. Nechápou, že při stavu mého střeva vypadám, jak vypadám. Ptají se mě, jak to dělám. A já o odpovídám, že je to přístupem. Nemám žádnou kouzelnou pilulku. Mám rutinu, disciplínu a vím, že jsou věci, které je potřeba dělat, když tu člověk chce být co nejdéle.
Jak jsi přišel na to, co dělat, abys se svou nemocí mohl co nejlépe fungovat?
Bylo to hodně o hledání. Když je člověk nemocný a chce si pomoct, zkouší, co se dá. Já za celou dobu nemoci vyzkoušel kdeco. Léčitele, šamany, čínskou medicínu, ájurvédu, hadí jedy… Stálo mě to majlant a často jsem si hrozně nabil hubu. Je nechutné, jaký byznys frčí na zoufalství nemocných. Každopádně jsem si ale z každého přístupu vzal něco, co mi sedělo, a z těch jednotlivých dílků si seskládal puzzle své denní rutiny.
Prozradíš něco z toho, na co jsi přišel a co se ti jeví jako klíčové?
Extrémně důležité je minimalizovat stres a k tomu právě slouží ty rutiny. Kdybych měl každý den rozházený a jedl stále něco jiného, nevím, co od střev čekat, a budu víc ve stresu. Stejně tak je důležitá určitá rutina ve cvičení, odpočinku, spánku. Myslím, že mít režim je dobré pro každého, ale pro nemocného je to klíčové.
Dál jsem si hned na začátku uvědomil, že nemohu nechat vše na lékařích. Léčit se je jedna věc, ale uzdravit věc druhá a to v klasickém zdravotnictví často úplně nefunguje. Já věděl, že nechci být jako obézní člověk, který má vysoký tlak a chce po doktorovi, aby mu to vyřešil bez toho, aby sám jakkoli změnil svůj životní styl. A stejně jsou některé věci, se kterými vám ani lékař neporadí. Třeba se stravou. Ano, dostanete určitá doporučení, ale každý jsme jiný a každý si musí vyzkoušet, co mu bude svědčit. Člověk si bohužel často musí poradit sám a nespoléhat pouze na zdravotnický systém. To je ale kapitola sama o sobě. Mně se osvědčilo nejdříve ze stravy vyřadit všechny alergeny, postupně je zařazovat zpátky a sledovat, co to se mnou dělá. Jídla jsem si bodoval. Měl jsem škálu od 1 do 10 a hodnotil, co mi jak sedí. Komplikace s touto chorobou je i v tom, že často nemusí být problém surovina jako taková, ale její příprava. Takže někdo může dobře snášet míchaná vajíčka, ale vajíčka natvrdo mu mohou vadit.
Jak si můžeme představit tvůj jídelníček?
Moje strava stojí hlavně na živočišné bílkovině, jako je hovězí, ryby, kuřecí, krůtí nebo vajíčka, a na zdravých tucích. Ideální snídaně je pro mě například hovězí steak plus nějaké bobulovité ovoce. Nebo vajíčka s avokádem. Jakmile bych si ale k těm vajíčkům vzal například chléb, bude mi špatně. Ne, že bych žil úplně v ketóze, ale ze zkušenosti mám ověřeno, že mi sedí nízké sacharidy, což ovšem nejde moc dohromady se sportem, jako je kulturistika.
Tím se dostáváme k tomu, že se věnuješ kulturistice. A co si budeme povídat, vzhledem k tvé nemoci sis snad nemohl vybrat horší sport. Proč právě ten?
Baví mě silová dřina, celý ten proces zlepšování a pocity, které mi cvičení přináší. Zároveň je to pro mě psychická útěcha. Při tréninku na chvíli uniknu nemoci. Nemyslím na to, že mám v háji střevo, soustředím se na trénink. Ale nevidím se úplně jako klasický kulturista. Když ráno vstávám, nepřemýšlím o tom, jak mít svaly. Mě zajímá, jestli mi bude dobře a jestli budu i dnes moci udělat maximum pro to, abych tu byl dlouho pro svou rodinu.
Nemoc člověku srovná priority. Nicméně i když máš i vyšší cíle, baví tě cvičit, budovat svaly, a dokonce i závodit. Jak to děláš? Jak zvládáš krmit svaly bez toho, abys zbytečně přetěžoval střevo?
No, upřímně, právě zažívám zajímavé období. Aktuálně mám přes 100 kg, to jsem v takové formě nikdy neměl, takže musím jíst víc, než jsem jedl. Jenže jsem se dostal do bodu, kdy jsem měl jídla tolik, obzvlášť sacharidů, že mi bylo fakt blbě. A jelikož mi bylo jasné, že to pro moji nemoc není dobré a že to mé tělo beztak nestráví, sacharidy jsem si ubral. Na svou váhu mám teď 200 gramů sacharidů denně, které si dávám do doby tréninku, kdy je nejlépe strávím. Na to konto jsem navýšil tuky, kterých mám 150 - 200 gramů. No a světe div se, já na těch 200 gramech sacharidů denně rostu. Řídím se jedním pravidlem a doporučuji ho všem svým klientům s podobnými problémy a zájmy. Jíst tak, abychom tlumili zánět. To je a musí být prioritou, protože pokud to tak není, těžko budete moci fungovat jako sportovci a vůbec přemýšlet o nějakých svalech.
Používáš i něco ze sportovní výživy? Můžeš vůbec něco?
Ano, ale musím hodně vybírat. Většinu doplňků mám v práškové podobě bez umělých sladidel. Z proteinů jsem vyzkoušel kdeco, ale došel jsem k tomu, že nejvíc mi sedí izolát. Pak beru glutamin. Ten je totiž mimochodem skvělý na střeva. Když má někdo propustnost střev, což se dá představit jako puzzle dál od sebe, do krevního řečiště pronikají toxické látky, které způsobují zdravotní problémy. A glutamin má schopnost ty spoje zacelit. Pak beru curcumin, omega 3, magnesium a vitamín D, na který jsou lidé s Crohnovou chorobou hodně deficitní.
Říkal jsi, že cvičení ti pomáhá. Aby sis zdravotně nepřitížil, nesmíš to přehnat. Jak poznáš, kdy je to ještě ok a kdy už ne?
Základ tréninku je stejný jako u každého - progresivní přetížení. Když to není, člověk se nezlepšuje. Abych to nepřehnal, k tomu mi slouží tréninkový deník. Tréninky si zapisuji, a když vidím, že se na jednotlivých cvicích a vahách zlepšuji, je to v pořádku. Jakmile ale přijde týden, kdy nezvládám ani váhy, které už jsem dával, vím, že je čas si odpočinout. K tomu jdu hodně na pocit. Mohu mít schéma, že dnes cvičím nohy, zítra ruce, ale když se zítra nebudu cítit dobře, cvičit nepůjdu. Raději si odpočinu a budu vědět, že do toho dám pozítří víc a z tréninku víc získám. Naslouchat svému tělu je klíčové, a ne jen slepě plnit, co je hezké na papíře, ale současně ignorovat signály svého těla.
Když si cvičíš jen tak pro sebe, jde jít na pocit. Ale když se rozhodneš závodit, zavání to tím, že půjdeš za hranice, za které bys v běžném režimu nešel. Nebojíš se, že si soutěžní přípravou zdraví víc rozhodíš?
No, já se spíš bojím, abych se na pódiu nepos… (smích) Ale jinak ano, žádný sport na vrcholové úrovni není zdravá věc a já všem lidem s touto nemocí nedoporučuji závodit. Já to zvládám díky tomu, že si na všechno dávám dostatek času. Dieta jako taková mi problém nedělá. Bývá mi vlastně naopak lépe, protože střeva tolik nezatěžuji. Ani psychicky mi dieta nevadí. Prošel jsem si období, kdy jsem neměl jídlo 106 dní. Když si člověk projde sračkami, zocelí ho to, takže pro mě není předsoutěžní dieta nic těžkého, a navíc to dělám dobrovolně.
Ale co dehydratace před soutěží?
Tak já třeba i v den závodu před Partner Cupem v Čelákovicích pil 5 - 6 litrů vody a i tak jsem byl možná nejstáhlejší. Neměl jsem prostě tuk. Ti, co ho mají, se to pak snaží dohnat extrémy při odvodňování.
Dobře, takže vody máš dost, ovšem 10 let pořádně nespíš. Jak regeneruješ, a to zejména právě v soutěžní přípravě, kdy nemáš dost jídla?
To mě bohužel dohnalo před pár měsíci na mých posledních závodech v Maďarsku. Když má tělo v závěru menší příjem, mělo by hubnout, ale mně se seklo a nechtělo. Věděl jsem, že je to nedostatkem spánku. Ale taky jsem věděl, že kdybych jídlo ještě stáhnul, bylo by to ještě víc stresu a zaseklo by se ještě víc. Tak co teď s tím? Bylo mi jasné, že víc se nevyspím, to vám ta střeva prostě nedovolí, a že většímu stresu už tělo vystavovat nemohu. Jídlo jsem tedy trochu navýšil a snažil se spát přes den. To bylo jediné, co jsem mohl udělat. Takže to byl vzorový příklad toho, jak vám nemoc může zkazit závěr přípravy.
Kazí nejen přípravu, ale i obecně kvalitu života. Proto ses teď po 10 letech rozhodl pro operaci, při které ti vezmou celé tlusté střevo? Kdy je lepší střevo nemít než jej mít, ale v trvalém zánětu? Jak se bude bez střeva žít?
Zatím stále dělám maximum, aby to tak nebylo, ale psychicky jsem se srovnal s tím, že budu žít s pytlíkem - se zadkem na břiše. (smích) Nebude to sranda, imunita v tahu… Ale doktoři mi jasně řekli, že pokud se chci dožít 40 let, musím na operaci. V léčbě jsem si prošel vším, co bylo k dispozici, sám jsem vyzkoušel vše, co jsem mohl, nic nezabralo. Takže už asi přišel čas na operaci. Mám tříletou dceru a nemohu s ní jít ani na hřiště. Když to na mě přijde, nevezmu ji a nedoběhnu s ní nikam na záchod, žádný blízko není. A nechat ji tam samotnou také nemohu, je malá. Když to už nezasahuje jen do mého života, ale i do života mé rodiny a trpí tím dcera, řekl jsem si, že operaci podstoupím.
Jak myslíš, že ti operace změní život? A co sport? Půjde to ještě?
Lidé, kteří operaci absolvovali, si to chválí, že se jim zlepšila kvalita života. Odpadne spousta stresu, to pak musí být krásný život! A na to, že si člověk bude muset brát na dovolenou ještě jeden kufr s pytlíky a čištěním, si časem zvykne. A jestli půjde sport? Udělám maximum, aby to šlo, a určitě nepřestanu.
Díky své nemoci jsi nabral ohromné množství znalostí a zkušeností. Jak tě to ovlivnilo jako trenéra a tvůj přístup ke klientům? Ozývají se ti lidé, kteří mají podobné zdravotní problémy?
Ano, lidé s podobnými problémy se mi ozývají často, ať jsou to běžní lidé, či sportovci. Nemoc doslova formovala toho, kým teď jsem nebo se snažím být. Nepovažuji se ale za trenéra, spíš za mentora. S lidmi neprobírám jen trénink, ale celkově životní styl, beru to víc holisticky, protože jiná cesta není. Jsem strašně rád, že mohu díky své nemoci a zkušenosti s ní pomáhat jiným a jako člověk jim dát trochu víc. A tím se nechvástám. Je to prostě má specializace, mé vlastní zkušenosti. Byl jsem nucen se specializovat. Nicméně musím říct, že práce s lidmi, kteří se na mě obrací, se mi daří, že jim je líp, a to mě těší. Je to ale hodně díky přísně individuálnímu přístupu.
Takže ty se asi nikdy nebudeš živit tím, že budeš dělat lidem jednorázové online tréninkové plány nebo jídelníčky, že?
Nikdy! Nikdy v životě! A říkám to všem, kteří jste mi psali a budete psát! (smích) Poznat potřeby člověka, který potřebuje vaši pomoc, obzvlášť když se jedná o nemocného člověka, vyžaduje čas, ne jednorázovku. Ani tento přístup z profesního hlediska neuznávám.
Je ti to taková zajímavá věc. Mnoho kulturistů je už z podstaty věci dost sebestředných, soutěžní příprava to vlastně vyžaduje. Ty jsi ale vnímavý k problémům jiných, pomáhající. Jsi vlastně hodně jiný kulturista ve všech ohledech.
Já byl vždycky takovej protiprouďák. (smích) Život s nemocí vás naučí hodně a určitě změní pohled na život a priority samotné.
Ale taky mě hodně formovalo rugby. Je to krásný sport, ať už z hlediska komunity lidí, chování, nebo přístupu. Ona je to zvířecí hra, na hřišti jsme se řezali, v zápase do toho jdeš fakt s tím, že chceš protihráče zranit. Ale po zápase vítězové tleskají poraženým. A my dělali i to, že jsme poražený tým zvali do klubu na jídlo. Ať jsem byl v Austrálii, na Zélandu, nebo v Anglii, všude byli lidé kolem rugby pokorní a ke hře přistupovali jako sportovci, ne jako narcisové. A já si tyto hodnoty přenesl do života.
Mám poslední otázku. Nejsi někdy na své tělo naštvaný? Vždyť je to tvá vlastní imunita, která se proti tobě postavila jako nepřítel.
Ne, já mu děkuju za každý den na tomhle světě. A snažím se o něj pečovat, jak to jen jde. Když lidé žijí šíleným životním stylem, říkám jim: "Ty to tělo trápíš, ani nevíš." Mít se rád je důležité, ale každý tento pojem vnímá jinak ve svém úhlu pohledu na životní styl. Dopovat se jídlem, které mi z dlouhodobého hlediska ubližuje, výměnou za pětisekundovou slast v puse, pravidelná konzumace alkoholu, víkendové neprospané noci, život bez pohybu? Nebo jídlo, které vám pomáhá žít déle, cítit se lépe, fungovat lépe, a životní styl, který vám tu návštěvu tady na světě jedině prodlouží? Toto si každý musí zhodnotit sám… Ať si vybereš cokoli, jednou se to projeví. Tělo si všechno sčítá a jednou ti vystaví účet.
Kompletní vybavení fitness centr...
