Jan Bujnovský: "17 let jsem nesáhl na činku."

Kdo že je Honza Bujnovský? Nevíte? Tak si ho pojďme představit. Honza je člověk s nadšením pro pohyb, který když může, chodí všude pěšky. Hodně posiluje, ale jen s vlastní vahou. Rád experimentuje se svým tělem a hledá jeho limity. Ve svém sportovním životě přitom nekopíruje a nepřejímá, ale pracuje s vlastní zkušeností. Nehledí na trendy, jde svojí cestou, na které se neustále snaží objevovat CO, JAK a PROČ.

Honza byl pohybově aktivní už jako dítě. S rodiči vyrůstal u rozlehlého zámeckého parku, který mu poskytoval spoustu prostoru pro běhání a také dobrodružné lezení po stromech. To měl obzvláště rád. Během dětství vylezl v parku snad na každý strom, na který to jen trochu šlo.

Na základní škole zjistil, že je šikovný na skok do dálky i do výšky, na střední pak začal s posilováním. S blížící se maturitou objevil, jak moc mu cvičení pomáhá eliminovat stres, a tak si vymyslel svůj první cvičební plán. "Chtěl jsem zjistit, jestli dokážu cvičit 30 dní za sebou," vysvětluje Honza svůj tehdejší záměr. Jeden den cvičil vytrvalost, druhý den pyramidy s činkami a tak to střídal. O víkendech, kdy neměl k dispozici posilovnu, cvičil doma. Na zemi, na hrazdě, na dipy využíval nízkou skříňku, respektive její otevřená dvířka, která podložil, aby se nevylomila. Po měsíci cvičení zjistil dvě věci. Že dokáže cvičit 30 dní za sebou a také, že rychle nabírá svalovou hmotu. Ze svých 65 kg měl za měsíc 75. Jiný kluk v jeho věku by jásal, Honza ne. "V rodině máme všichni špatný kolena bez ohledu na věk. Je to genetický. A já si chtěl zničit kolena radši tím, že budu hodně chodit, než abych čekal, že mě začnou bolet, protože jsem těžkej." Tehdy odložil činky a už se k nim nevrátil.

Od střední školy tedy Honza cvičí jen se svojí vahou a za tu dobu se mu podařilo dokázat mnohé. Studuje trenérskou školu na FTVS, učil v trenérské škole, porotcuje na workoutových soutěžích, drží světový rekord v počtu muscle-upů za hodinu a také se stal vyhledávaným trenérem kalisteniky. Trénuje v ToFitko ve Světě pod Palmovkou, kde jsme se také potkali v rozhovoru.

Honzo, Vy se už 17 let věnujete cvičení s vahou vlastního těla. Děláte tedy kalisteniku. Anebo street workout? Jaký je mezi tím vlastně rozdíl?

To nikdo neví. (smích) Já to vnímám tak, že street workout si stojí vůči kalistenice podobně jako kulturistika vůči fitness. Nemohu dělat kulturistiku, když nemám základy ve fitness. Nemohu dělat workout, pokud nemám základy v kalistenice. Řekněme, že street workout je náročnější, že jde o takovou nadstavbu kalisteniky.

Když jste začal sám cvičit jen s vlastní vahou, tyto pojmy jste zřejmě neznal. Kdy jste přišel na to, že kalistenika nebo street workout jsou cvičebním směrem, který spojuje určitou komunitu lidí?

To bylo asi až po 7 letech, co jsem cvičil. Do té doby jsem nevěděl nic o kalistenice nebo street workoutu. Prostě jsem cvičil s vlastní vahou základní cviky jako shyby, kliky, dipy, dřepy. A měl jsem svoje cíle. Třeba udělat 100 dipů, 100 shybů, 100 širokých shybů, 100 shybů ze strany na stranu na každou stranu zvlášť…

Takže jste nepotřeboval nějaké vzory zvenčí? Stačila Vám Vaše vnitřní motivace?

Jo. Baví mě totiž zjišťovat, jaké jsou moje limity. Jenže po těch 7 letech mi motivace začala docházet. I když jsem si vymýšlel nové cviky, postupně jsem svůj repertoár vyčerpal a měl jsem pocit, že už mi to nic nedává. Když už mi 100 kliků nic nedělalo, potřeboval jsem něco víc. A tehdy přišla moje přítelkyně, nyní už žena, že ve fitku viděla kluka, který dělal shyb až nad hrazdu, a jestli to také umím. A to byl impuls, který jsem potřeboval - něco nového, zajímavého. Začal jsem trénovat muscle-up a současně jsem zjistil, že existuje něco jako street workout, kalistenika.

Jak dlouho jste trénoval na svůj první muscle-up?

Naučil jsem se ho za 2 dny. Baví mě nad cviky přemýšlet, rozumět tomu, jak fungují, a tak pro mě nebyl problém nakoukat na videu, jak na to. Letos to bude od mého prvního muscle-upu 10 let.

A za tu dobu jste ušel pořádný kus cesty. Aktuálně jste dokonce držitelem světového rekordu v počtu muscle-upů za hodinu.

Ten rekord se mi podařilo udělat jen 2 roky poté, co jsem s muscle-upy začal.

Rekord je asi Vaše vyčíslená obliba v testování svých limitů. Jak jste se na výkon připravoval?

Při plánování jsem vycházel z počtů. Věděl jsem, že je relativně jednoduché udělat 100 shybů za 10 minut. To znamená udělat 3 shyby každých 18 sekund. Tímhle systémem dokážu dostatečně regenerovat a jet dál a dál. Uvažoval jsem tedy, když muscle-up má asi dvojnásobnou dráhu než shyb a 100 shybů udělám za 10 minut, 100 muscle-upů bych měl zvládnout za 20 minut. A pak jsem trénoval tak dlouho, dokud jsem to nedal. A pak jsem si říkal: "Dokázal bych to prodloužit? Vydržel bych to půl hodiny? Vydržel bych to hodinu?" A tak jsem si naplánoval dvouměsíční trénink, kdy jsem dělal muscle-upy každý den. Ze začátku jsem dělal každý den 100 muscle-upů za 20 minut. Později jsem zvýšil zátěž na 150 muscle-upů a 30 minut cvičení. Po dalších 6 - 7 dnech jsem počet muscle-upů navýšil na 200 za 40 minut a ty jsem dělal 6 dní za sebou. Poslední naplánovaný den tréninku jsem dal třístovku, takže jsem věděl, že 300 muscle-upů za hodinu zvládnu. Pak jsem si dal měsíc na regeneraci a šel do toho.

Existoval předtím už nějaký rekord?

Nebyl žádný. Já svým pokusem chtěl ustanovit nejen rekord, ale zároveň i techniku.

To je zajímavá poznámka. Honza Kareš, držitel mnoha rekordů ve shybech, otevřeně přiznává, že jeho soutěžní shyby nejsou právě shyby podle příručky. Jak jste to s technikou pojal Vy?

Já jsem dělal striktní muscle-upy. Nevím, až to bude chtít někdo překonat, jestli na to bude hledět nebo bude všemožným způsobem kopat. Ale já to dělal pro sebe a chtěl jsem, aby ten rekord byl "krásnej".

Těch muscle-upů nakonec nebylo 300, ale 313. Copak se stalo? Zafungoval adrenalin?

To byla náhoda. Začal jsem trochu rychleji, abych to trochu nahnal, takže se to nasčítalo.

Přemýšlel jste, jestli by bylo ve Vaší moci rekord ještě někam posunout?

Přemýšlel jsem nad tím, že limit, co by se měl dát zvládnout, by byl asi 500 opakování za hodinu. Ale to už by bylo pro tělo hodně destruktivní. Šlachy předloktí jsou při muscle-upech mnohem více zatěžovány než u shybů, a když je toho příliš, člověk si pak s sebou nese konstantní bolest. A to je něco, co jsem si z prvního rekordu odnesl - přetížené šlachy. Kompenzuji a rehabilituji, ale vrací se to.

Tělo sčítá rány.

Spousta lidí říká: "Tak to nepřeháněj." Jenže co to znamená?

Pro každého asi něco jiného.

Právě. A proto je pak těžké vysvětlit, že pro mě spousta věcí není přehánění. Jedu na maximum a nepřeháním. Je to můj způsob. Dám příklad s chůzí. Baví mě pořád chodit, hodně chodit. Už ve 13 letech jsem chodil do školy pěšky 7 km. Táta mě pořád vozil pozdě, takže tím, že jsem šel po svých, jsem si ušetřil nejen nadávání od učitelky, ale i peníze, co jsem dostával na jízdné. (smích) Každopádně s tímhle přístupem jsem měl do svých 20 let nachozeno přes 20 000 km. Tuhle jsem zas spočítal, že jen chůzí do školy, do práce a z práce jsem za rok nachodil 2500 km. A je to přehánění?

Je to, řekla bych, skvělý doplněk k tréninku vrchní části těla. Workout je často kritizován za to, že se nevěnuje nohám. To se tedy o Vás říct nedá.

Když mi někdo říká, že necvičím nohy, tak se ptám: "A uděláš 100 dřepů na jedné noze? Já jo." Nohy nemusí být velké, aby byly silné.

A to na těch sto dřepů na jedné noze natrénujete jen chůzí?

Mě nad tím baví přemýšlet komplexně. Co je nejpřirozenější pohyb? Chůze. Co se nejčastěji používá na posilování nohou? Výpady. A co je nejpřirozenější výpad? Chůze do schodů, do kopce. A byť to nejsou hluboké výpady, když jde člověk do pořádného kopce, ty nohy opravdu zapojí. Proto mě tak baví chodit do kopce. Protože tam cítím, že něco dělám.

Nohy nemusí být velké, aby byly silné, ale to stejné by asi mohlo platit i o vrchní části těla. Tam jste na tom se svalovým rozvojem ale dost dobře. Je to genetika, nebo se dají i jen cvičením s vahou vlastního těla účinně budovat svaly?

I s kalistenikou to jde. Ale bolí to a pálí. Je to o dlouhodobém překonávání nelibých pocitů, což ne každý vydrží.

Ve fitku si člověk se zvyšující výkonností přidává váhy. Jakou Vy máte možnost zvyšovat náročnost cvičení, pokud nechcete polykat nekonečná množství opakování?

Zařazuji obtížnější cviky a hraji si s fyzikou. Klasicky máme rychlost, čas, zátěž a dráhu. Když si nemůžeme hrát se zátěží, zbývají nám pořád další proměnné, se kterými můžeme pracovat. To nám nabízí obrovskou variabilitu, díky které jsem schopný posouvat se dál i bez činek. Když pohyb zrychlím, moje tělo váží víc. Když musím brzdit při pohybu z výšky, tak díky mé tělo váží několikanásobněkrát víc. Prostě vím, že to jde i bez činek. Proto jsem od svých 18 let na železo nesáhl. Rád všechno dělám do extrému. Rád sám se sebou experimentuji. Chci zjistit, kam to jde cvičením jen s vlastní vahou dotáhnout.

Jan Bujnovský a jeho světový rekord v muscle-upech